Krycí jméno Reportér

Report

Je to příběh ilustrující, jak může totalitní režim semlít lidské osudy. Karel Hájek se ze skromných poměrů vypracoval za první republiky až na pozici slavného fotoreportéra. Jenže do jeho kariéry zasáhl komunismus. Státní bezpečnost mu nejdříve zabavila archiv, později se Hájek objevuje v dokumentech  tajné policie jako její spolupracovník, který měl v rozsáhlé špionážní operaci přesvědčit zaměstnance Svobodné Evropy, aby přešel na druhou stranu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Večírek v jednom z bytů na mnichovské Ohmstraße byl v plném proudu. Psal se rok 1958 a v pokoji zněla čeština, i když občané Československa tehdy mohli cestovat na Západ jen s obtížemi. „Mirku, málem jsem zapomněl,“ obrátil se jeden z mužů k majiteli bytu a vytáhl z kapsy fotografii starší ženy. Hostitele snímek viditelně rozrušil; odešel do vedlejší místnosti a vrátil se až za půl hodiny. „Chtěl bych se zase podívat domů, dal bych za to všechno,“ pronesl pak tiše.

Zdálo se, že jde o setkání přátel, v jeho pozadí však stála komunistická Státní bezpečnost.

Majitelem mnichovského bytu byl emigrant a zaměstnanec rádia Svobodná Evropa Miroslav Hrnčíř. Snímek jeho matky mu z Československa přivezl a ukázal uznávaný fotograf Karel Hájek, autor řady slavných fotografií z první republiky, okupace i poválečné doby. 

O Hájkově spolupráci s StB se dosud vědělo jen málo, dokumenty získané podle zákona o zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti však podávají detailnější obraz. Realitou – smutnou, paradoxní a pro tehdejší dobu typickou – je, že pokud by Hájek s komunistickou tajnou policií nespolupracoval, nevznikly by patrně některé cenné snímky: třeba ty ze zahraničí, které později vyhrávaly ceny na mezinárodních soutěžích. Příběh také ukazuje, jak StB dokázala využívat slabých míst  lidí, které sledovala, i  těch, kteří  s ní spolupracovali.

 

„Nejlepší český fotograf“

Karel Hájek bývá označován za zakladatele české reportážní fotografie. Jeho osud je pozoruhodný: ze skromných poměrů se zarputilostí a schopnostmi vypracoval až na špičku. 

Narodil se 22. ledna 1900 v obci Lásenice u Jindřichova Hradce. Měl celkem sedm sourozenců, vyučil se kovářem, za války sloužil v rakousko-uherské armádě. Po jejím skončení se přestěhoval do Prahy, nejprve se osm let živil jako kovodělník a posléze jako řidič tramvaje.

V té době začal fotografovat. Uměl komunikovat, měl talent a hlavně odvahu vrhat se do dobrodružství (byl impulzivní, v roce 1941 zbil třeba jiného muže, který dělal návrhy jeho tehdejší ženě, a vysloužil si policejní stíhání, jak vyplývá z dokumentů uložených v Národním archivu). „Už v prvém roce (po vstupu do Českého klubu fotografů amatérů – pozn. red.) jsem získal hlavní ceny našich ilustrovaných časopisů a novin v ČSR. Potom přišlo Německo, Paříž, Londýn aj. Můj život se začal měnit. Z malého skromného človíčka se stal dravec a lovec snímků,“ napsal o sobě Hájek ve svém životopise.

V roce 1932 začal pracovat jako redaktor a fotoreportér deníku České slovo. O dva roky později vznikl slavný snímek zachycující jednoho ze zachráněných horníků po výbuchu na dole Nelson v Oseku pod Krušnými horami. Hájek se postupně dostal do „lepší“ společnosti, mezi herce, podnikatele a politiky. Svého prvního prezidenta – T. G. Masaryka – Hájek vyfotografoval už v roce 1932, snímek byl použit jako titulní strana knihy, která o prvním československém prezidentovi vyšla o rok později. Na něj navázaly fotky dalších prezidentů: Edvarda Beneše, Emila Háchy (Hájek byl hlavním autorem oslavné publikace Jihočech Emil Hácha, která vyšla v roce 1942), Klementa Gottwalda. S ním se, stejně jako s Benešem, dobře znal. Od Gottwaldova nástupce Antonína Zápotockého dostal v roce 1955 vyznamenání Za vynikající práci.

Chvály se dostávalo Hájkovi i v dobách nacistické okupace. Německý časopis Photofreund mu v roce 1940 věnoval celé číslo s poznámkou, že jde o nejlepšího českého fotografa. Hájek měl, jak uvádějí publikace o něm, až do roku 1943 přístup do budovy pražského gestapa. Byl zároveň členem Národního souručenství, politické organizace, kterou nacisté po březnu 1939 povolili: zde je ovšem třeba dodat, že do něj vstoupila většina obyvatelstva a na počátku okupace některé jeho složky spolupracovaly s odbojem. Hájkův bratr Jan byl na konci války vězněn v Terezíně.

Po válce úřady obnovené republiky vybraly Hájka,  aby jako jediný z československých fotografů dokumentoval v roce 1946 proces s válečnými zločinci v Norimberku – tam vznikly další skvělé snímky. O pár let později začal zaznamenávat sjezdy komunistické strany a koncem padesátých let ho poslali na cestu za spřátelenými režimy Egypta a Sýrie. Pořídil zde slavnou Černou madonu, portrét ženy s malým dítětem v náručí, za který dostal v roce 1959 na výstavě v Chicagu zlatou medaili.

V případě některých fotografií nicméně panují nejasnosti, zda snímky skutečně vznikly tak, jak Hájek sám uváděl. Týká se to například fotografie nazvané Po výslechu u gestapa, která podle Hájka vznikla tajně v roce 1944. V roce 1943 byl ale Hájek vyloučen ze Syndikátu českých novinářů a měl jen omezené možnosti navštěvovat oficiální instituce, přišel i o možnost vstupu do budovy gestapa.

 

U záběru zachycujícího příjezd vojáků wehrmachtu do Prahy z března 1939, který bývá označován za symbol německé okupace, se zase vedly debaty o autorství. K němu se přihlásil právě Karel Hájek. Před několika roky ale publicista Josef Moucha otiskl text o pátrání po skutečném autorovi působivého snímku. Po studiu archivů ČTK vyloučil autorství Karla Hájka. Skutečného autora sice jasně nejmenoval, ale jako jednoho ze dvou možných uvedl agenturního fotografa Jaroslava Nováka. Ten byl mimochodem po roce 1948 pro „záporný postoj k lidově demokratickému zřízení“ degradován z místa fotoreportéra na řadového laboranta.

 

Kontaktujte Jidáše

Jak se Karel Hájek dostal do dokumentů StB? Třeba proto, že se přátelil s již zmíněným Miroslavem Hrnčířem v předválečných dobách, kdy oba pracovali v Českém slovu. Hrnčíř se po odchodu na Západ vyšvihl na post šéfa zpravodajského oddělení redakce Svobodné Evropy, rozhlasové stanice Spojených států, jejímž cílem bylo šířit do komunistického Československa informace ze Západu.  Hrnčířovo oddělení mělo na starosti získávání zpráv od uprchlíků z Československa a použití těchto informací ve vysílání. 

Hrnčíř také udržoval řadu kontaktů s vlivnými československými exulanty, dobře se znal s Tomášem Baťou ml., stýkal se s bývalým šéfem Lucernafilmu Milošem Havlem, přátelil se s Ferdinandem Peroutkou. Zároveň měl výborné konexe na představitele bavorské sociální demokracie. 

StB získala během několikaletého sledování podezření, že Hrnčíř pracuje pro německou tajnou službu, případně pro další země. A několikrát sondovala, jestli by nezačal spolupracovat s ní. Nebyla však úspěšná, Hrnčíř byl velmi opatrný, věřil jen málokomu. Právě proto se v komunistické rozvědce zrodil nápad využít fotografa Hájka, který tehdy pro StB podle jejích záznamů už zhruba rok pracoval.

Hájek vystupoval v dokumentech pod krycím jménem Reportér, zatímco Hrnčíř coby sledovaná osoba získal jméno Jidáš.

V červnu 1957 poručík Jan Rybín, starší referent I. správy MV, vypracoval několikastránkový dokument nazvaný „Návrh na kontakt JIDÁŠE“. „Reportér byl jedním z nejdůvěryhodnějších přátel Jidáše po jeho příchodu do Prahy. V současné době je jedním z našich nejlepších fotoreportérů… Z titulu svého povolání vykonal několik cest do zahraničí… Reportér provede kontakt Jidáše přímo v jeho bydlišti,“ uvedl poručík Rybín.

Dokument končí konstatováním, že StB po návratu Hájka pečlivě vyslechne a pak se rozhodne mezi dvěma 

variantami dalšího postupu: „Dle výsledků bude vypracován návrh buď na verbovku, nebo na únos Jidáše do ČSR.“

 

„Buržoasně měšťácké“

Karel Hájek začal s StB podle archivních dokumentů spolupracovat 5. června 1956. Vyhlédla si ho jednotka policie zaměřená na takzvaný boj s vnitřním nepřítelem, Hájek byl pro ni zajímavý především kvůli kontaktům z první republiky i protektorátu. StB si od něj slibovala, že bude donášet na své známé, kteří ještě zůstali v Československu. 

Jestli tak skutečně činil, se už asi nikdy nezjistí. Hlavní Hájkův spis, který by přesně popsal, co fotograf pro StB zajišťoval, je skartovaný; zničen byl v polovině osmdesátých let. Právě v záznamech o „akci Jidáš“ je ale hned několik dokumentů, které zaznamenávají, co fotograf necelých deset let vykonával. Vedle odboru proti „vnitřnímu nepříteli“, tehdy III. správy ministerstva vnitra, ho začala využívat postupně i I. správa ministerstva vnitra, zahraniční rozvědka.

„Spolupracovník Reportér byl verbován… formou postupného připoutávání na ideologickém základě… Od zavázání podal celkem 35 zpráv. Podané zprávy jsou hodnotného obsahu, pojednávají z velké části o osobách z býv. buržoasně měštáckého prostředí a osobách nacházejících se v současné době v zahraničí,“ uvádí se v memorandu z 1. července 1957. „Ke spolupráci s MV má kladný poměr,“ píše se dále.

Z materiálů dochovaných ve spisu týkajícím se Hrnčíře vyplývá, že Hájek v prvním roce své spolupráce hrál především roli jakési spojky, občas při svých cestách do zahraničí doručil nějaký dopis, ověřil adresu či vyfotografoval konkrétní místo.

Spis obsahuje též náznak, že se Hájek bavil s důstojníky StB i o svých známých. Ukazuje to dokument s datem 31. května 1957, kdy důstojníkům vyprávěl o svém hovoru se svým přítelem, výtvarníkem Jiřím Trnkou. „Během rozmluvy vyprávěl Trnka pramenovi o jeho zážitcích při zájezdu do Londýna a Paříže. Sám Trnka navštívil v Londýně Vydrovu restauraci (jeden z českých emigrantů po roce 1948 – pozn. red.), kde se sešel s Havlem (Milošem Havlem, strýcem Václava Havla – pozn. red.)… Havel má v Paříži dobrou pověst, je zámožný, pracuje zase do filmu. Natočil již několik filmů. Havel přemlouval Trnku, aby zůstal v Paříži, což mu Trnka odmítnul… Trnka dle pramenova hodnocení nemá k režimu zvláštní vztah, ale má rád republiku.“

Na druhou stranu ale dokument neukazuje, že by Hájek řekl StB něco, co by Trnkovi mohlo u totalitního režimu ublížit. U dalších informací se zase jednalo o údaje, které už estébáci znali z jiných zdrojů.

 

Cesta do Bruselu

Pokud šlo o Hrnčíře, rozvědčíci v StB naplánovali, že se s ním Hájek „náhodou“ setká během výstavy Expo v Bruselu. Ta probíhala od dubna do listopadu 1958 a Státní bezpečnost si předem pojistila, že tam Hájek pojede jako reportér týdeníku Svět v obrazech.

21. července 1958 přiletěl Karel Hájek do Bruselu. StB napsala do svých záznamů, že se s  Hrnčířem sešel o dva dny později v pressklubu na výstavišti, bylo to ale jen letmé setkání, takže se oba domluvili na schůzce o den později. Při večerním tahu městem prý Hrnčíř mluvil otevřeně; zdálo se, že nepředpokládá, že jeho někdejší blízký přítel pracuje pro československou tajnou policii – podle hlášení se zajímal, kolik lidí poslouchá Svobodnou Evropu, a říkal, že by chtěl, aby se stanice „stala informačním rozhlasem, a nikoliv propagačním“.

Další schůzka proběhla podle dokumentů o den později. StB zaujal Hájkův postřeh, že Hrnčíře dojalo, když se mluvilo o domově. „Bylo zřejmé, že Hrnčíř byl při vzpomínání na republiku velmi ‚naměkko‘, a tehdy také řekl, že by dal pět tisíc marek, kdyby se mohl alespoň projíti po Václavském náměstí,“ poznamenali si důstojníci tajné policie.

Právě na tuto nostalgii se v dalších měsících rozhodla Státní bezpečnost vsadit. 

V září 1958 začala StB plánovat další fotografovu cestu do „kapitalistické ciziny“, konkrétně do Německa. Hájek měl být, jak se uvádí v dokumentech, dobře proškolen a měl nafasovat 300 západoněmeckých marek na výlohy. Nakonec dostal na výdaje ještě o 200 marek víc. „Při setkání s Jidášem zavede Reportér rozhovor na poslední setkání v Bruselu a předá Jidášovi fotografii matky Jidáše, kterou sám zhotoví. Na Jidáše bude působit tak, aby jej přiměl ke vzpomínkám na ČSR a k hovoru o možnosti návratu Jidáše.“

V říjnu 1958 se Hájek dostal přes švýcarský Curych do Mnichova, kde bydlel Hrnčíř. StB po jeho návratu fotografa důkladně „vytěžila“. „Reportér je přesvědčen, že je vhodná doba k jednání s Hrnčířem a že toto jednání určitě skončí úspěšně v náš prospěch,“ zapsali si důstojníci StB.

 

Verbovka

Na jaře 1959 se Karel Hájek chystal na vídeňský veletrh. Vše opět probíhalo ve spojení s StB: ta si slibovala, že právě ve Vídni dojde k zásadní schůzce s Hrnčířem. Přišly další peníze na výdaje – podle záznamů 500 západoněmeckých marek. 

Hrnčíř, jak stojí v materiálech StB, za Hájkem po vzájemné domluvě přiletěl z Mnichova. „Reportér projednal s Jidášem otázku spolupráce dle schváleného návrhu. K tomuto Jidáš uvedl, že celá věc je mu jasná, že k tomu dříve či později muselo dojít a že čekal, kdy mu to Reportér poví,“ stojí v záznamu o schůzce. Hrnčíř podle dokumentů nabídku rovnou neodmítl, chtěl ale prý záruky, že ho StB nepotopí. Požadoval například setkání s některým z rezidentů StB v Rakousku.

Několik dnů po Hájkově návratu z Vídně do Československa vypracovala StB detailní plán, co bude nyní následovat, a vytipovala i jednoho ze svých lidí, který pracoval na české ambasádě v Rakousku. Ten měl přesně zjistit, co Hrnčíř požaduje – z dochovaných záznamů plyne, že i StB chtěla být velkorysá. Hrnčířovi, pokud by spolupráci podepsal, chtěla nabídnout například „beztrestný návrat do ČSR, odměnu za předané zprávy, zajištění vhodného zaměstnání nebo zlepšení sociální situace jeho matky“.

„V případě, že Jidáš nebude ochoten přistoupit na náš návrh, rozejde se soudruh Koutský (vytipovaný rezident StB – pozn. red.) s Jidášem s tím, že si tím Jidáš navždy uzavírá cestu do ČSR a tak vidět svou matku a sestru,“ uzavírá zápis z 23. března 1959 důstojník StB.

Finální schůzka byla naplánována na konec dubna. Měla proběhnout v kavárně vídeňského Parkhotelu Hübner. Jenže se něco zadrhlo. 

StB se nepodařilo Hrnčíře opakovaně kontaktovat, přestože do jeho bytu posílala jiného svého spolupracovníka s krycím jménem Havran. Ten měl zajistit, aby Hrnčíř dostal do rukou dopis s časem a místem schůzky. Důstojníci StB se proto opět obrátili na Hájka, aby svému příteli napsal osobní dopis, tentokrát se měla schůzka konat 17. října opět ve Vídni. Hrnčíř však na ni opět nedorazil, estébáci čekali marně. Všechny další pokusy selhaly – zaměstnanec Svobodné Evropy přestal komunikovat.

Důvody, proč se Hrnčíř přestal StB ozývat, nejsou jasné. Zpravodajskou hru mohly hrát i jiné zpravodajské služby, Hájek možná ve svých hlášeních přeháněl. Dalším důvodem mohl být fakt, že byl Hrnčíř vážně nemocný. „Jeden z vedoucích SE v Mnichově zemřel v lednu na srdeční infarkt a rakovinu. Jmenovaný byl znám jako vedoucí zpravodajských operací v ČSR a vysílal agenty,“ zapsali si začátkem roku 1960 důstojníci Státní bezpečnosti.

 

Ukradený archiv

Vztah fotografa Hájka k StB přitom rozhodně nebyl černobílý. Samotní důstojníci fotografovi úplně nedůvěřovali, báli se, že jim některé detaily ze schůzek s emigranty zamlčoval. Opakovaně se ho snažili přes další agenty hlídat, což nicméně byla běžná praxe i u jiných spolupracovníků.

V březnu 1959 se rozhodli i pro jiný způsob kontroly. Tajná policie začala odposlouchávat Hájkův telefon, chtěla si být jistá, s kým si volá. Opakovaně také fotografovi vytýkala, že pije příliš mnoho alkoholu a mohl by se prozradit. 

Nedůvěra je znát i z dokumentu z října 1960, kdy Hájkovu spolupráci hodnotili důstojníci Studijního ústavu ministerstva vnitra. Ústav připravoval stanoviska a podklady pro ministra vnitra, pokud se o nějaké případy zajímal. „Pro svoje buržoasně nacionalistické smýšlení, špatný postoj k socialistickému zřízení a jeho nízké charakterové vlastnosti, typické chamtivosti, ka-

riérství a touhy co nejvíce vydělat, nezdá se býti nejlepším typem spolupracovníka a hodil by se spíše k rozpracování jako objekt,“ uvádí se v dokumentu. Důstojníci dále rozvádějí, že motivem, proč by se tajná policie měla na Hájka ještě více zaměřit, je jeho chování za okupace. Zároveň ho podezírali, že některé z pohledu StB citlivé fotografie předal během několika cest do zahraničí „nepřátelské rozvědce“.

Otázkou zůstává, proč Hájek začal s StB spolupracovat. Nejpravděpodobnějším motivem je, že se snažil kontakty s ní dosáhnout nápravy jedné věci, která ho hluboce trápila. Jestliže totiž u Hrnčíře našla StB slabé místo v případě stesku po původní vlasti a touhy sejít se ještě s matkou, u Hájka souvisela jeho slabina s jeho životní láskou – fotografováním.

Šest let předtím, než se Hájek upsal ke spolupráci, přesně 13. června 1950, vtrhlo do jeho bytu v centru Prahy několik příslušníků Státní bezpečnosti a zabavili jeho celoživotní fotoarchiv, na kterém si velmi zakládal. Později ho ještě vyslýchali. 

„K domovní prohlídce bylo přikročeno na základě agenturních poznatků, podle kterých se Hájek vyjadřoval, že má ve svém archivu kompromitující materiál proti vysoce postaveným osobám,“ uvádí se v záznamu ministerstva vnitra z roku 1960. Nic takového ale pracovníci StB nenašli. Hájek se rozhodl o archiv bojovat; zoufalé přetahování s ministerstvem vnitra zabralo dalších 14 let. 

V roce 1964 nakonec inspekce ministra vnitra uznala, že archiv byl Hájkovi zabaven protiprávně, a rozhodla, že fotograf by měl dostat své fotografie zpět.

Jenže během let se větší část archivu někde ztratila. Ani vnitro nedokázalo jasně odpovědět, kde negativy a fotografie skončily. Hájek si na to postěžoval v osobním dopise ministrovi vnitra Lubomíru Štrougalovi. „Ztracený archiv představoval větší část mého celoživotního díla. Proto zpráva o osudu mého archivu je pro mne zdrcující… Archiv představoval nejobsáhlejší zdroj obrazové dokumentace o dějinách našeho státu a dělnického hnutí od třicátých let,“ psal Hájek (dokument je uložen v Archivu bezpečnostních složek).

Ministerští úředníci mu nakonec nabídli jen asi 16 tisíc negativů a za chybějící zbytek náhradu 20 tisíc korun. Fotograf se ještě snažil s vnitrem vyjednávat, požadoval 264 tisíc a pak částku snížil na 50 tisíc. Po několikaměsíčním dohadování, kdy vnitro odmítalo couvnout, rezignovaně kývl na nabízenou částku. Nakonec se v roce 1968 rozhodl ještě jednou ministerským úředníkům napsat. Vnitro ale definitivně rozhodlo, že se k záležitosti nebude vracet.

Hájkův spis uzavřela Státní bezpečnost v roce 1966. Fotograf se v posledních letech života věnoval především zachycování své velké vášně – myslivosti; před smrtí uváděl, že to bylo i kvůli tomu, že nemohl fotografovat jiné věci, které by chtěl. Zemřel 31. března 1978.

 

Při práci na článku byli osloveni i příbuzní a známí Karla Hájka: odmítli se však s dokumenty Státní bezpečnosti seznámit a vyjádřit se k nim. Jeden z příbuzných uvedl, že článku chybí hodnocení souvislostí a „objektivní“ pohled na dané období; při jeho popisu se prý vychází jen z policejního archivu. Text se údajně snaží výrazně poškodit pověst zesnulého. 

 

Autor je novinář a fotograf. Pracuje jako vedoucí redakce Zprávy.iDnes.cz.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama