Tenký led Fialovy vlády

Vláda Petra Fialy se může utěšovat následujícím faktem: to, jak vypadají průzkumy veřejného mínění dva roky po posledních volbách a dva roky před dalšími volbami, nemusí vypovídat nic o tom, jak nakonec hlasování dopadne. Právě v tomto bodě, tedy v poločase volebního období, se pětikoaliční vláda ocitne v říjnu. Volby, které vedly k odchodu vlády Andreje Babiše, proběhly o druhém říjnovém víkendu 2021.

Že Fialova vláda nyní není právě oblíbená, by snad ani nebylo potřeba dokládat průzkumy. Nicméně přece jen dodáme jedno číslo – podle agentury CVVM důvěřovalo vládě v létě 25 procent lidí. Hůře na tom byla jen vláda Petra Nečase, které dva roky po volbách věřilo jen čtrnáct procent lidí.

Co to znamená pro hodnocení výkonů, které vláda Petra Fialy předvedla a předvádí? Mohlo by se stát, že spěje ke stejně neslavnému konci jako již zmíněný kabinet Petra Nečase ze začátku minulého desetiletí?

 

Další dva roky

Než se však pokusíme naznačit odpovědi, vraťme se ještě konkrétněji k tomu, proč nelze z průzkumů dva roky před volbami vyvozovat jejich výsledek. Má to totiž i značný vliv na hodnocení vyhlídek vlády Petra Fialy.

V historii samostatné České republiky lze ukázat na spoustu příkladů, kdy si vládní strany uprostřed svého volebního období vedly v očích občanů jinak, než jak to odpovídalo následujícím volbám.

V roce 2000 by člověk z průzkumů neodhadl, že se sociální demokracie po volbách o dva roky později udrží u moci a Vladimír Špidla sestaví vládu; vypadalo to na výhru Čtyřkoalice a ODS Václava Klause.

Průzkumy uprostřed volebního období 2002 až 2006 ukazovaly na vítězství Občanské demokratické strany, vedené tehdy Mirkem Topolánkem. Nakonec však ČSSD Jiřího Paroubka zabodovala tak, že ODS nebyla schopna sestavit většinovou vládu. Ta vznikla až po dlouhých měsících, a ještě šlo o kabinet velice křehký, neboť ji v hlasování o důvěře fakticky podpořili dva poslanci přeběhlíci ze sociální demokracie.

A abychom se podívali na nedávnou historii: v říjnu 2019, tedy dva roky po volbách, říkal průzkum Medianu, že nakročeno k dalšímu vítězství má Babišovo ANO s 30 a půl procenta hlasů, do sněmovny by se dostala i ČSSD se 7,5 procenta hlasů a komunisté se 7 procenty hlasů. Nakonec ANO získalo v říjnu 2021 o více než tři procenta méně, sociální demokraté a komunisté nedostali ani pět procent. Naopak nejvíce hlasů obdržela nově vytvořená koalice Spolu.

Poslední zmíněný příklad ukazuje, proč je zrádné předpovídat z volebních průzkumů, co se stane za dva roky, až voliči budou skutečně vládním stranám vystavovat vysvědčení ve volbách. V tomto časovém období může být spousta neznámých. Například v říjnu 2019 nikdo nevěděl o pandemii koronaviru: právě to, jak zvládl, či spíše nezvládl řízení země za této krize Andrej Babiš, přispělo zcela jistě k jeho odchodu z funkce premiéra.

Fialova vláda se ovšem samozřejmě nemůže spoléhat na to, že se vývoj jen tak otočí. Již zmíněný kabinet Petra Nečase a strany, které jej tvořily, se začaly v oblibě propadat relativně brzy po jeho vzniku. Model agentury STEM z června 2012, tedy dva roky po volbách, ukazoval, že vládnoucí ODS by volby prohrála. To se také v následujícím roce stalo a dostala ještě větší nakládačku, než kolik jí předpovídaly průzkumy uprostřed volebního období.

Proč? Právě příklad vlády Petra Nečase a ovšem i jiných vlád může ukázat, na čem patrně nejvíce závisí budoucnost nynějšího pětikoaličního kabinetu.

 

Volíme peněženkou

Popsané rozdíly mezi pozicí dřívějších vlád a vládních stran dva roky před volbami a skutečným výsledkem voleb se dají zasadit do kontextu stavu hospodářství a osobní ekonomické situace voličů.

Vládní – a tehdy nepopulární – sociální demokracie se v roce 2000 potýkala s dozvuky propadu ekonomiky i reálných mezd. Ve volebním roce 2002 však už reálné mzdy (kolik zboží si člověk za svou mzdu doopravdy koupí) stoupaly.

V dalším volebním období sice vládnoucí ČSSD, která střídala premiéry, v průzkumech silně vrávorala, ekonomická situace ve volebním roce 2006 však nakonec nebyla nijak hrozná. Hrubý domácí produkt rostl, nezaměstnanost klesla, reálné mzdy stoupaly. Mnoho občanů tedy mohlo mít pocit, že se jim nevede zle – proč by tedy měli chtít za této situace střídat vládu a nedat hlas sociální demokracii?

Podobně se dají vysvětlit i volby roku 2010, které jsme zde dosud nezmínili: po vládě koalice vedené občanskými demokraty Mirka Topolánka skončily překvapivě dobrým výsledkem pravicových TOP 09 a ODS a naopak nízkým ziskem opoziční ČSSD. Svět sice roku 2008 zasáhla finanční krize, která se projevila i u nás propadem HDP a rychlým vzestupem nezaměstnanosti, avšak reálné mzdy se v roce 2010 držely nebo mírně rostly. Pravicové strany navíc úspěšně v kampani varovaly před sliby Paroubkovy ČSSD a připodobňovaly jeho politiku k Řecku, které se potýkalo s ekonomickým kolapsem.

A i když k pádu vlády Petra Nečase v roce 2013 a porážce vládních stran nepochybně silně přispěly i skandály a opakující se politické krize, tehdejší stav hospodářství takový vývoj předurčoval neméně. Česko postihla vleklá krize, nezaměstnanost se držela vysoko, v letech 2012 a 2013 poklesly reálné mzdy, zatímco kabinet urputně trval na různých rozpočtových škrtech a zvyšoval některé daně.

Zdálo by se, že výjimku představuje vláda Andreje Babiše, kdy se sice za pandemie silně propadl hrubý domácí produkt, ale reálné mzdy se nepropadaly a nezaměstnanost se držela nízko: zde však lze s jistotou říct, že osobní situaci lidí tentokrát zásadně ovlivňovaly i mimoekonomické faktory. Dlouhé měsíce se nedalo žít tak jak dříve, rodiny byly zavřené doma, děti nechodily do školy déle než v jiných zemích, nebylo možné se bavit, chodit za kulturou či do hospody. Pravidla se neustále měnila, měla až tragikomické rysy. A tyto zmatené příkazy vydával buď osobně premiér Babiš, nebo relativně často se střídající ministři zdravotnictví jeho vlády.

 

Může být i hůř

Jak si z tohoto hlediska stojí kabinet Petra Fialy? Není vůbec překvapivé, že je jeho obliba nízká. Česko se potýká s bezprecedentním poklesem reálných mezd v důsledku vysokého tempa zdražování. Ministři mohou stokrát říkat – a do určité míry mají pravdu –, že zásadní roli sehrála Putinova invaze na Ukrajinu, jež dramaticky urychlila růst cen energií, ale těžko se divit občanům, když odpovědnost za špatnou situaci přičítají vládě. Možná to není úplně spravedlivé, ale tak to v politice chodí.

Přesto není z tohoto hlediska situace pro Fialovu vládu neodvratně beznadějná. Inflace začala zvolna brzdit, i když návrat k nízkým hodnotám minulého desetiletí může být hodně pomalý. Obavy z dramatického zdražování elektřiny a plynu, které byly ve veřejném prostoru před loňskou zimou velice silné, opadávají, energetické firmy už pomalu zlevňují.

„Důvěra v ekonomiku v posledních měsících kolísá,“ píše se v srpnové studii Český volič, kterou zpracovává firma známého sociologa Jana Herzmanna a v níž pravidelně mapuje nálady veřejnosti. „Indikátor podnikatelské důvěry mírně narostl (…) Nepatrně narostl podíl občanů očekávajících zhoršení celkové ekonomické situace, ale nezměnil se podíl domácností hodnotících svou finanční situaci hůře ve srovnání s předchozím rokem,“ uvádí studie. Jinými slovy – nic skvělého, ale mohlo by být hůř.

Tyto závěry zapadají i do dalšího, nyní už mimoekonomického hodnocení. „Podíl občanů spokojených s politickou situací od jara postupně mírně klesá, nespokojených už jsou téměř dvě třetiny. Nespokojenost však není ani zdaleka tak vyhraněná jako za vlády Petra Nečase v období druhé vlny ekonomické recese,“ píše se ve studii Český volič.

Pokud jde tedy o budoucnost pětikoaličního kabinetu Petra Fialy, lze klidně pracovat s hypotézou, že zásadním faktorem, který rozhodne o jeho osudu, je právě vývoj hospodářství a osobní ekonomické situace občanů. Nutno přitom dodat, že v této oblasti jsou možnosti jakékoli české vlády omezené – pokud by se celá Evropská unie propadla do větší recese, jen těžko zabrání tuzemská vláda tomu, aby tato vlna s sebou nevzala i Česko. Na druhé straně se kabinet určitě může snažit mírnit dopady krize na chudší vrstvy, může se také více zabývat tím, proč patříme mezi země s nejvyšší inflací v EU.

Jinými slovy – jestliže se bude osobní ekonomická situace lidí zhoršovat až do dalších voleb, vládní strany budou mít zcela jistě našlápnuto k porážce. Přesto i v takovém případě stále mohou svou činností či nečinností rozhodnout alespoň o tom, jak velký ten debakl bude.

Bude-li se naopak stav hospodářství zlepšovat, Fialův kabinet a vládní strany mohou nakonec ve volbách zabodovat. I když opět platí, že si ty body mohou vládní politici zhoršovat chybami a přešlapy. A těmi někteří z nich skutečně nešetří.

 

Nejlepší ministři

Nedá se určitě říct, že by se vládě Petra Fialy nic nepovedlo. Například její zahraniční a obranná politika je relativně soudržná a systematická; těžko si odpustit poznámku, jak by to asi vypadalo, kdyby byl na začátku války na Ukrajině premiérem Andrej Babiš, jenž je schopen měnit názory v průběhu několika hodin podle nálad na sociálních sítích. Ačkoli i ministr zahraničí Jan Lipavský a ministryně obrany Jana Černochová občas udělají věc, kterou by si možná mohli odpustit (třeba rychlé soudy na sociálních sítích), patří patrně mezi nejlepší členy této vlády. Potíž však je, že zahraniční a obranná politika v dnešní době, v Česku zvláště, volby opravdu nerozhoduje.

S ruským útokem na Ukrajinu souvisí i další záležitost, která se dá vládě přičíst jako plus, a sice počáteční zvládnutí přílivu obrovské vlny uprchlíků. Samozřejmě že do pomoci ukrajinským běžencům se zapojily i kraje, obce a statisíce dobrovolníků z celé země. Nicméně vláda – na rozdíl od covidového období a kabinetu Andreje Babiše – přinejmenším nezvyšovala míru chaosu.

Z věcného hlediska a při zpětném pohledu se nakonec vládě zdařily i některé věci související s energetickou krizí: odstřižení se od ruského plynu, které probíhalo též ve druhé půlce loňského roku, když Česko předsedalo Evropské unii, je vládním úspěchem, jakkoli se odehrál v celém evropském prostoru. Bohužel pro Fialův kabinet, lidé si budou patrně více pamatovat vládní nečinnost z počátku krize nebo nešťastné výroky předsedkyně sněmovny a TOP 09 Markéty Pekarové Adamové, že když bude lidem zima, mají si vzít dva svetry. Pro úplnost je třeba dodat, že ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela, jenž proslul v první části energetické krize též různými přeřeky a přešlapy, v následujících měsících přinejmenším přestal být terčem častých vtipů.

Někteří experti také oceňují změny v důchodech, které vláda přijala a které by měly aspoň zbrzdit cestu českého důchodového systému směrem k neudržitelným schodkům. I když současně zdůrazňují, že nejde o žádnou velkou důchodovou reformu. Pro zásadní reformu penzí by bylo potřeba najít shodu napříč politickými stranami i mezi vládou a opozicí a to se jen těžko stane.

Tady ovšem výčet věcí, které se tomuto kabinetu převážně povedly, nejspíš pozvolna končí.

 

Bez plánu

Patrně nejvýznamnější záležitostí – kterou zcela jistě sleduje i velká část voličů koalice – je, jak si vláda poradí s dynamicky rostoucím zadlužením státu. Pokud nesdílíme veřejně prezentované přesvědčení Andreje Babiše, že náš rostoucí státní dluh není žádný problém, pak musíme říci, že Fialova vláda zatím předvedla přinejlepším rozporuplné výkony.

Dá se nějak pochopit, že konkrétní kroky odkládala až na rok 2023; předtím se musela zabývat válkou na Ukrajině a energetickou krizí, navíc zjevně nechtěla dávat před lednovou prezidentskou volbou argumenty vůdci opozice Andreji Babišovi, jenž se o funkci hlavy státu ucházel. Přípravu plánu také jistě ovlivnilo komplikované vládní uspořádání – vládnout v koalici pěti stran rozkročených zprava do levého středu není jednoduché.

Co se však dá už obtížněji pochopit, je, že navzdory předvolební rétorice, především ze strany ODS, jak bude jednoduché škrtnout ty a ty dotace, se konkrétní plán omezení výdajů státu neobyčejně vlekl, a to minimálně do začátku září, tedy do uzávěrky tohoto vydání Reportéra. Jako kdyby ve skutečnosti občanští demokraté žádný detailnější plán neměli a začali ho postupně lepit až někdy na přelomu loňského a letošního roku.

A ještě stále není jisté, že se Fialovu kabinetu nakonec skutečně podaří s rostoucím zadlužením něco smysluplného udělat.

Při pokusu o krocení rostoucího schodku i přípravě konsolidačního balíčku se projevily i určité limity ministra financí Zbyňka Stanjury. Nepůsobí jako těžká ekonomická váha a není ani bůhvíjak zdatným komunikátorem. Pro politika je přitom extrémně důležité nejen to, zda jím navrhovaná opatření mají správnou podstatu, ale také otázka, nakolik veřejnost věří v jeho kompetenci.

Část pachuti nejspíše způsobily úniky informací o nehotových návrzích. Ty patrně vypouštěli nespokojení koaliční partneři nebo úředníci, kteří na ministerstvech zůstali z dob předchozích vlád ANO a podle služebního zákona je obtížné personální složení rychle a výrazněji měnit. Zbyněk Stanjura si na nízkou loajalitu úředníků i veřejně stěžoval, nicméně za více než rok na ministerstvu by už snad mohl mít čas na to, aby osazenstvo úřadu dostal na svou stranu.

Druhým problematickým členem vlády je zcela jistě ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. Nelze se vyhnout podezření, že se dostal do této funkce mimo jiné proto, že to nikdo jiný dělat nechtěl; vždyť nastupoval koncem roku 2021, kdy světem otřásaly obavy z nové koronavirové mutace omikron. Určitě ani on nemůže za všechno, potíže s dodávkami léků, jejichž suroviny se často vyrábějí mimo Evropu, řeší spousta zemí. Nicméně ministr Válek pochopitelné obavy veřejnosti svou komunikací opravdu neuklidňuje.

Konečně na třetí místo vládních potížistů postoupil v poslední době ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Kombinace několikahodinového popíjení s nemilovaným poradcem Miloše Zemana a zastáncem ruských zájmů Martinem Nejedlým dohromady s dětinskou výmluvou na bouřku mu dost zkomplikovala politickou pozici.

A nutno na tomto místě dodat, že velkým charismatickým rétorem není ani předseda vlády Petr Fiala. I když lze patrně ocenit klid, s jakým se snaží tuto pětikoalici udržet pohromadě. Zatím se mu, na rozdíl od už zmiňovaného Petra Nečase, daří předcházet veřejným vyhroceným sporům mezi koaličními stranami i jednotlivými politiky.

 

Tenký led koalice

Jaké má tedy vláda Petra Fialy vyhlídky? Pomiňme nyní nepředvídatelné okolnosti, byť ty se ve skutečnosti v politice vyskytují často – ať už se jedná o nečekané skandály, dramatický vývoj na světové scéně, či nějakou „černou labuť“, jakou byla třeba koronavirová pandemie. Takové náhlé události mohou vlády nadobro smést nebo jim naopak nečekaně výrazně fouknout do plachet. Například podpora amerického prezidenta George W. Bushe se po teroristických útocích na newyorská Dvojčata v září 2001 zvedla z asi 50 procent až někam k 90 procentům.

Budeme-li ale uvažovat o standardnějších okolnostech, uvidíme dva základní scénáře.

Tím prvním a prozatím méně pravděpodobným je rozpad koalice, kdy některá ze stran odejde z vlády a tím ji připraví o většinu ve sněmovně (to se netýká Pirátů s pouhými čtyřmi poslanci). Pokud by se některá ze stran domnívala, že je pro ni další účast ve Fialově kabinetu dramaticky nevýhodná, mohla by to udělat a potom buď kabinet držet, aniž by byla jeho součástí, nebo spolu s opozicí vyslovit vládě nedůvěru. Takové kroky se dělají jednak v panice z nízkých preferencí, to pak ale většinou stejně nepomůže dané straně k lepší pozici, jednak v reakci na nějaký opravdu třaskavý skandál.

V tuzemském politickém kontextu je ovšem mnohem lepší vyvolat dojem, že jsem byl z vlády nespravedlivě vyhozen a stala se mi křivda ze strany „těch zlých politiků“. Tento part naposledy úspěšně zahrál Andrej Babiš v roce 2017, kdy musel opustit vládu po sérii osobních skandálů a následně se vrátil jako volební vítěz se ziskem 29,64 procenta. Nelze však předpovědět, zda by na podobný trik slyšeli voliči stran současné koalice.

Jako nejpravděpodobnější varianta se – alespoň zkraje září 2023 – jevila možnost, že vláda současné koalice vydrží až do konce celého volebního období na podzim 2025. A docela možné se zdá být i to, že se stejným premiérem. Tak to ostatně bylo v obou předchozích volebních obdobích od roku 2013, u předsedů vlád Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše, zatímco před nimi se mezi roky 2002 a 2013 těch premiérů vystřídalo hned sedm.

Pro Fialův kabinet nyní přichází kritické období. V prvním poločase neudělal žádné výrazné reformní kroky, a přesto přišel o významnou část podpory u veřejnosti. S úspornými balíčky dlouho otálel a bude je ordinovat v době, kdy i podstatná část voličů koaličních stran už na vlastní kůži zažívá pokles reálných příjmů a úbytek prostředků, které jim zbývají na útratu. Zde je namístě připomenout slova sociologa Martina Buchtíka, podle nějž „životní styl určují peníze, se kterými si můžeme dělat, co chceme“. A právě z těchto peněz vláda svým voličům (i všem ostatním) ještě opět ubere.

Tím se koaliční strany ocitají na velice tenkém ledě a nemělo by se jim v žádném případě stát, že budou jejich politici právě v tomto období přistiženi při nějakém rozmařilém utrácení, nebo dokonce zlodějině. V období utahování opasků je to smrtelný hřích. Patrně i proto měly mnohem ničivější dopad skandály z dob ekonomické krize za Nečasovy vlády, než tomu bylo u „čerpání“ Andreje Babiše: o tom se totiž nejvíce hovořilo a psalo v dobách, kdy se reálné příjmy většině veřejnosti příjemně zvyšovaly.

Pokud se vládní koalice vyhne takovým sebevražedným činům, pořád to ještě zdaleka neznamená, že v příštích volbách uspěje. Musely by jí napomoci příznivé vnější okolnosti (tedy alespoň počínající růst životní úrovně), bídná forma soupeřů a také její vlastní výkon v nadcházejících dvou letech. Že by se teď u vlády současné koalice dalo věřit v nějaký mimořádně povedený závěr, tomu zatím nic příliš nenasvědčuje. Ale politika, jak známo, umí přinášet různá překvapení.