Vztahy s Ruskem: Velké plány se slabým rublem

Má to být nejen poslední velká zahraniční výprava prezidenta Zemana v prvním funkčním období, ale také nebývale rozsáhlá podnikatelská mise. Byznysmeni s Milošem Zemanem v čele zamířili do Soči, Moskvy a Jekatěrinburgu.

„S největší pravděpodobností půjde o nejpočetnější podnikatelskou delegaci organizovanou Svazem průmyslu a dopravy v letošním roce,“ uvádí mluvčí svazu Eva Veličková. Prezidentův mluvčí už během října sdělil, že by výprava měla letět třemi letadly, což je rozsah skutečně nebývalý.

Může to dobře ilustrovat zájem českých byznysmenů o obchodní styky s Ruskem, a to i přesto, že objem vzájemného obchodu v posledních letech ve statistikách docela významně poklesl.

Jak jsou na tom celkově česko-ruské obchodní vztahy? A jak je to mimo jiné i s diskutovanou otázkou vzájemných sankcí mezi Evropskou unií a Ruskem, které přišly po anexi Krymu?

 

Dvojí vnímání Ruska

Prezidentská obchodní mise je v souladu s dlouhodobou exportní strategií České republiky pro roky 2012 až 2020, v níž je Rusko uvedeno jako jedna z dvanácti klíčových zemí mimo EU, na které by se měla naše země zaměřit. To je ovšem jen jedna noha české politiky vůči Rusku, nazvěme ji třeba obchodní.

Ta druhá, kterou můžeme pojmenovat jako bezpečnostní, naopak v Rusku vidí potenciální ohrožení naší bezpečnosti.

Zatímco obchodně vstřícnou politiku má v agendě ministerstvo průmyslu a obchodu, onu ostražitou bezpečnostní pak zejména ministerstva zahraničí a obrany a tajné služby. „Tyto dvě polohy české zahraniční politiky vedle sebe koexistují už řadu let,“ říká ředitel Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál. Po ruské anexi Krymu a propuknutí bojů na východě Ukrajiny poněkud posílily bezpečnostní obavy, Česká republika se v rámci Evropské unie připojila k obchodním sankcím, ale mezi exportními prioritami obchod s Ruskem stále zůstal.

Po pádu socialismu a následných ekonomických potížích v Rusku se přitom vzájemný česko-ruský obchod do značné míry rozpadl. Po roce 2000 začal opět stoupat a v roce 2012 dosáhl novodobého vrcholu, když celkový objem dosáhl téměř 10,5 miliardy eur. Zhruba 5,75 miliardy tehdy připadalo na dovoz z Ruska a 4,7 miliardy na vývoz. Od té doby se vzájemný obchod mezi oběma zeměmi dramaticky snížil o více než polovinu a loni nedosahoval ani pěti miliard eur. Nedávno zveřejněná zevrubná studie Prague Security Studies Institute poukazuje na to, že zatímco v roce 2012 a řadě předcházejících patřilo Rusko mezi pět nejdůležitějších zemí na straně dovozu do České republiky, loni bylo až na třinácté příčce.

Tento pokles však nelze přičítat ani tolik sankcím, jako spíše propadu cen ropy a plynu a také poklesu kurzu rublu. To se projevilo na obou stranách obchodní bilance. Hlavní část českého dovozu z Ruska vždy tvořila ropa a plyn. Tyto komodity a výrobky z nich se v roce 2012 podílely na dovozu do Česka 86 procenty, v roce 2016 už to bylo jen 65 procent. Objem dovážených surovin se přitom nijak dramaticky nezměnil, jen výrazně klesla jejich cena. Nižší ceny surovin pak vedly také k tomu, že loni poprvé překonal objem českého vývozu do Ruska objemy dovozů, a Česká republika tak měla vůči Rusku pozitivní obchodní bilanci.

Český vývoz do Ruska, který vždy z největší části tvořily stroje a strojírenská zařízení, ovšem v celkových číslech poklesl také. Slabší rubl a celkově horší ekonomická situace v Rusku podtrhly koupěschopnost nejen ruského obyvatelstva, ale také tamních firem, které české výrobky odebíraly. A k poklesu vývozu přispěly obchodní sankce, i když v různé míře v závislosti na konkrétních oborech a obchodech.

„V případě naší firmy jde o pokles dodávek v desítkách procent, které kompenzujeme na jiných trzích, zejména v Polsku a Egyptě,“ říká Milan Šimonovský, předseda dozorčí rady Sigma Group, jehož firma dodává například čerpadla pro jaderné elektrárny. „Sankce se našich dodávek do Ruska v podstatě nedotkly,“ uvádí mluvčí potravinářské firmy Hamé Petr Kopáček s tím, že firma investuje do rozšiřování svého výrobního podniku, který má už od roku 2004 v ruském Bogoljubovu. Paštiky a další výrobky odtamtud pak nejsou „z ciziny“, ale z Ruska, tudíž se na ně nevztahují odvetné „protisankce“, jež vyhlásila Putinova administrativa a které se projevily také v omezení dovozu potravin. Hamé však udělalo zkušenost právě s poklesem koupěschopnosti ruského obyvatelstva po propadu kurzu rublu. „V roce 2015 poklesl v důsledku toho náš odbyt zhruba o pětinu,“ říká mluvčí Kopáček a dodává, že loni a letos se situace postupně zlepšuje.

Cestou zakládání poboček přímo v Rusku – ať už vlastních, nebo s ruským partnerem – jde postupně stále více firem. To pak může statistiky vzájemného obchodu zkreslovat, protože finální výrobky z ruských filiálek nejsou pro statistiku exportu viditelné.

 

České zájmy v Rusku

Zjednodušeně řečeno lze české obchodní zájmy v Rusku rozdělit do dvou skupin, na investorské a vývozní, byť i ty se v mnoha směrech propojují a mísí. Významným investorem na ruském trhu je v rámci skupiny Volkswagen největší tuzemská firma Škoda Auto, známé a velké jsou také investice skupiny PPF, podstatné jsou například i investice skupiny Škoda Transportation, už zmiňovaného Hamé, skupiny KKCG a dalších.

Mezi nejvýznamnější vývozce investičních celků a strojů pak patří PSG-International, Alta, PSJ, Chemoprojekt, Sigma Group či Favea. Některé z nich mají s obchody s Ruskem převážně dobré zkušenosti, jiným, jako je třeba PSG International, udělaly velké projekty v Rusku řadu vrásek na čele. Vývoj na ruském trhu je však pro řadu firem důležitý i nepřímo, když dělají například subdodávky pro německé a další podniky, pod jejichž hlavičkou se pak výsledné operace v Rusku odehrávají.

Svou roli může hrát i to, že ruský trh zkrátka není vždy tak náročný. „Někteří vývozci investičních celků jsou na Rusku hodně závislí, protože by na Západě jen stěží dovedli konkurovat svou technologickou vyspělostí,“ připouští jeden z předních představitelů českého průmyslu. Řada českých kapitánů průmyslu, zvláště těch ze starší generace, má také v Rusku dobré osobní kontakty, například z dob studií, což v byznysu – zejména v tom ruském – pořád dost znamená.

Pro české investory i vývozce v naprosté většině platí, že jejich cílem je na velkém ruském trhu (i když velikostí ekonomiky se Rusko zhruba vyrovná Itálii) prodat své zboží nebo služby a vydělat. Propad tamní ekonomiky v letech 2014 a 2015 skoro všem situaci dost zkomplikoval, nyní doufají, že situace se bude postupně zlepšovat i díky tomu, že se ruské obyvatelstvo i firmy postupně přizpůsobily nové, chudší realitě.

 

Ruské zájmy v Česku

Samozřejmě i část ruských investic v Česku míří za stejným cílem: prodat, utržit a vydělat. Je tu však mnohem patrnější také další trend, a sice vhodně a bezpečně zaparkovat peníze.

Několika známým a viditelným ruským investicím v Česku se v posledních letech přestalo dařit. Evropsko-ruská banka přišla o licenci a teď už se jen sčítají ztráty, obchodník s energiemi Vemex prakticky zmizel ze scény, problémy se nevyhnuly ani podniku Pilsen Steel. Z vítkovických oceláren odešel jako vlastník ruský Evraz a nahradily jej firmy z Kypru ukrývající skutečné majitele.

Ruští investoři různé velikosti jsou naproti tomu velice aktivní v oblasti nemovitostí. Najdeme tu investory z kategorie superbohatých oligarchů i ty ze střední vrstvy, kteří si v Česku hledají nový domov pro své rodiny. Do první kategorie patří například oceláři Alexandr Abramov a Alexandr Frolov, jsou vedle známého majitele FC Chelsea Romana Abramoviče největšími vlastníky už zmiňovaného ocelářského a těžařského gigantu Evraz. Investují prostřednictvím fondu Kew Capital, který stál u zrodu projektu Oaks Prague, jenž má vyrůst v Nebřenicích nedaleko hlavního města.

V Karlových Varech je pro změnu vlastníkem Savoy Westend Hotelu skládajícího se z pěti luxusních vil skupina AFK Sistěma, jejímž klíčovým vlastníkem je miliardář Vladimír Jevtušenkov. Ten se dostal v roce 2014 do problémů s ruskými vyšetřovateli a soudy, loni byl ovšem všech obvinění zbaven.

V západočeských lázních pak za pozornost stojí ještě jeden fakt – ve městě vlastní řadu nemovitostí lidé historicky spjatí s různými úrovněmi politické a státní správy v Ruské federaci. Tímto tématem se podrobně zabýval server Municipalnyj skaněr (www.munscanner.ru), který dal magazínu Reportér souhlas k využití výsledků těchto rešerší. (Více viz Útočiště jménem Vary – snímky v galerii.)

Pro Rusy je podle svědectví, která Reportér získal od majitelů nemovitostí i zprostředkovatelů investic, Česko přitažlivé z několika důvodů – patříme k EU a tedy Západu, prostředí je zde stabilní a bezpečné, příbuznost jazyků odstraňuje komunikační bariéru a Češi jsou v Rusku historicky poměrně oblíbení. „Investice do nemovitostí v Česku mohou být také dobrou pojistkou proti nejistému kurzu rublu,“ doplňuje Firaz Muinov, jednatel Lekvi Group, jedné z firem, která české nemovitosti pro klienty z Východu nakupuje.

 

Pomáhá politika byznysu?

Z výše uvedeného rozdílu v zájmech vyplývá, že větší zájem na dobrých politických vztazích mezi Českem a Ruskem mají spíše Češi investující a obchodující v Rusku než naopak – s jednou velmi podstatnou výjimkou, ke které se ještě dostaneme. „Myslím, že politická podpora je v současné době skutečně důležitější pro český byznys v Rusku než naopak,“ říká Vít Dostál z Asociace pro mezinárodní otázky.

Promítají se politické vztahy do byznysu? Skupina PPF, pro kterou je Rusko po Číně druhým největším zahraničním trhem, prostřednictvím mluvčí Zuzany Migdalové uvedla, že politické otázky v žádné ze sedmnácti cizích zemí, v nichž podniká, ze zásady nekomentuje. Podobně odpověděla také mluvčí Škody Transportation Lubomíra Černá. „Dobré politické vztahy na různých úrovních mezi zeměmi pomáhají obchodu za všech okolností. Politici mohou otevřít dveře, avšak uzavření konkrétního kontraktu je vždy věcí ceny, kvality a tradice,“ uvedl Milan Šimonovský, předseda dozorčí rady Sigma Group. Dobré politické vztahy – a výslovně roli prezidenta Miloše Zemana v nich – považuje za podstatné i firma Hamé.

Jak ovšem přesně důležitost politické podpory určit? Redakce magazínu Reportér zadala zpracování rozsáhlé analýzy českých investic a českého vývozu investičních celků Vjačeslavu Romanovovi, hlavnímu analytikovi sdružení Infometer ze Sankt-Petěrburgu, jež se tímto typem výzkumu zabývá. Vjačeslav Romanov se svým týmem vzal jako základ přehled nejdůležitějších investorů a vývozců, jak je na svých webových stránkách uvádí obchodní oddělení českého zastupitelského úřadu v Moskvě. U každého z více než dvaceti zmiňovaných subjektů podrobně zmapovali celou historii podnikání v Rusku, vztahy se státními i místními orgány, soudní spory a správní rozhodnutí.

Z více než šedesátistránkové závěrečné zprávy vyplývá, že na národní úrovni bylo se státem nejvíce provázáno podnikání v automobilovém průmyslu, což se týká Škody Auto, ovšem v rámci celého koncernu Volkswagen. Skupina VW vyrábí od roku 2007 vozy v továrně ve městě Kaluga, v roce 2011 se dohodla s automobilkou GAZ, že postaví továrnu na vozy Škoda a Volkswagen v Nižném Novgorodě, předloni pak v Kaluze přibyl závod na výrobu motorů. VW Group byla oficiálním dopravcem olympiády a paralympiády v Soči. Do podnikání v Rusku skupina podle svých oficiálních údajů nainvestovala již 1,75 miliardy eur (přibližně 45 miliard korun). S pádem rublu a ruské ekonomiky pak hrála velkou roli podpora, kterou ruská vláda dávala odbytu automobilů. „Každé druhé auto se prodá díky dotacím,“ prohlásil letos v srpnu ruský ministr průmyslu a obchodu Denis Manturov. Od roku 2016 podpořilo ministerstvo odbyt VW Group 1,6 miliardy rublů, celkově pak investiční pobídky pro koncern za dobu jeho působení představovaly 22 miliard rublů (tedy cca 8,25 miliardy korun).

S různou formou politických kontaktů na nižší úrovni pracují také další investoři. Například PPF Real Estate, která v zemi buduje obchodní a kancelářská centra, musela být v úzkém kontaktu s radnicemi a úřady v Rjazani, Astrachani i Moskvě, kde má své aktivity. Například v případě nyní budovaného moskevského obchodního centra Mitino musela na přání úřadů do projektu zahrnout i zimní stadion, na kterém bude provozovat svou hokejovou školu slavný brankář Vladislav Treťjak, který se po skončení kariéry také politicky angažoval v rámci Putinovy strany Jednotné Rusko.

Košaté vztahy s petrohradskou radnicí má za sebou Škoda Transporta­tion, která pro město dodává vozy metra. Historie zahrnuje různé spory kvůli zpoždění dodávek i krach původního subjektu, přes který měla firma vozy dodat. Nyní je ve firmě Vagonmaš partnerem s místním podnikem Kirovskij Zavod a všechny soupravy metra jsou již předány k užívání. Škoda má také účast v podniku Sibelektroprivod v Novosi­brisku, který v minulosti inkasoval pobídky na regionální úrovni.

Ze závěrů analýzy plyne, že podobně je tomu u řady dalších investorů a obchodníků. Obchody dobré vztahy s politikou a státní správou potřebují, ale spíše na nižší než kremelské úrovni.

 

Když je i politika slabá

Někdy však ani politická jednání na nejvyšší úrovni nedokážou pomoci. Takový byl třeba případ PSG International a elektrárny Poljarnaja. Firma z Otrokovic má s projekty v Rusku několik zcela rozdílných zkušeností. Nejprve vybudovala jako generální dodavatel paroplynovou elektrárnu Krasavino v oblasti Vologda severně od Moskvy. Nějakou dobu se pak musela obávat o doplacení kontraktu v době, kdy do vedení oblasti nastoupil nový gubernátor. Poté relativně hladce vybudovala další elektrárnu v Kurganu poblíž kazašských hranic. A nakonec tvrdě narazila v projektu Poljarnaja ve městě Salechard na daleké Sibiři.

V projektu za 210 milionů eur (více než pět miliard korun) se objevilo vážné podezření z defraudací na ruské straně a česká firma jej nejprve zakonzervovala a v roce 2015 zastavila. Podle ruských médií je pravděpodobné, že z projektu bylo mezi lety 2011 a 2013 zcizeno více než 100 milionů eur. Tento případ dělá značné starosti i České exportní bance (ČEB), která na budování poskytla úvěrování přesahující pět miliard korun. O napravení situace spolu jednali prezidenti obou zemí při návštěvě Miloše Zemana v Moskvě v květnu 2015 v době sedmdesátého výročí konce druhé světové války. Ani po více než dvou letech od schůzky však není případ elektrárny Poljarnaja vyřešen. Ruský soud se letos problémem odmítl zabývat s odkazem na to, že se domnívá, že řešení patří do kompetence arbitrážního rozhodnutí ve Vídni.

 

Žádný koncept na obzoru

Může se česká vládní politika vůči Rusku po parlamentních volbách nějak výrazněji změnit? Navzdory deklaracím o zbytečnosti sankcí to není příliš pravděpodobné. Jednak žádná ze stran neprezentovala nějaký ucelenější koncept politiky vůči Ruské federaci, což dobře ukázala například série předvolebních otázek ze strany Asociace mezinárodních otázek vůči politickým stranám. Bezpečnostní expert a analytik Ústavu mezinárodních vztahů Mark Galeotti v této souvislosti s mírnou nadsázkou prohlásil, že pokud najdeme na politické scéně vůbec někoho s jakoukoli koncepcí politiky vůči Rusku, můžeme si gratulovat.

Toto konstatování se týká i nejsilnější strany po volbách, Babišova hnutí ANO. Jeho lídr sice v televizních debatách říkal, že sankce jsou přežitek a postrádají ekonomický smysl, nezdá se ale příliš pravděpodobné, že by chtěl převzít v Evropské unii roli toho, kdo bude bourat společný postup. Jednak se i v době sankcí řada českých firem dostává k dobrým obchodům na ruském trhu a za druhé větší poptávce z ruské strany brání spíše nízké ceny ropy a plynu a slabý rubl než sankce samotné. Jednoznačný a aktivní politický příklon na ruskou stranu by za této situace nedával pro Babišovu ani jinou vládu výraznější logiku.

Ostatně i dosavadnímu Sobotkovu kabinetu zjevně vyhovovala kombinace obou politik, opatrné bezpečnostní a vstřícné obchodní. Pro vládu byla v jistém směru i pohodlná koexistence s prezidentem Zemanem. Sobotkův kabinet mohl držet společnou evropskou pozici jako tu hlavní (vždyť garantem zahraniční politiky je u nás vláda), prezidentovu přátelskou tvář vůči Vladimiru Putinovi a jeho administrativě zase mohla významně zaznamenávat ruská média (vždyť Zeman je přece nejvyšším představitelem státu). Lze předpokládat, že i pro příští vládu by bylo nejpohodlnější a nejjistější u konceptu ve stylu chytré horákyně zůstat. Jenže zase tak jednoduché to nebude.

 

Věc zvláštního zájmu

Do hry totiž v dohledné době znovu vstoupí jaderná energetika a s ní i zájmy Federální agentury pro atomovou energii Ruské federace, zkráceně zvané Rosatom. Na dalším rozvoji jaderné energetiky na českém území, ve které hraje historicky velkou úlohu, se pochopitelně chce podílet. Obě české jaderné elektrárny, Dukovany i Temelín, jsou vybudovány podle ruského designu a berou od firmy TVEL, dcery Rosatomu, palivo. Rosatom byl také považován za největšího favorita ve výběrovém řízení na dostavbu dalších dvou bloků Jaderné elektrárny Temelín. Tato soutěž však byla v roce 2014, nedlouho po ruské invazi na Krym, zrušena s odůvodněním, že česká vláda odmítá dát finanční garance na stavbu a provoz nových jaderných bloků.

Atomové téma se ale opět pomalu vrací na scénu s tím, jak se blíží konec životnosti původních bloků v elektrárně Dukovany. Z dnešního pohledu mohou diskuse o tom, co bude v letech 2035, 2037 nebo 2042, vypadat jako sci-fi, ale takhle se v energetice neuvažuje. Kirill Komarov, první náměstek šéfa Rosatomu, proto už letos zkraje roku nabízel České republice různé scénáře, jak by se mohla jeho firma finančně podílet na dalším budování české jaderné energetiky. Podle všech dostupných vyjádření a informací přitom Rosatomu nejde primárně o profit ze samotného vybudování nových jaderných kapacit v Česku, ale hlavně o dlouhodobý vztah na další desítky let.

Rosatom nabízí například maďarský scénář, kdy Rusové půjčují peníze na vybudování nových bloků elektrárny Paks výměnou za to, že budou dodavateli technologií. V Turecku šel Rosatom ještě dál, do elektrárny Akkuyu přímo investoval a od turecké vlády dostal garance na cenu, za kterou bude prodávat elektřinu.

České vládě s největší pravděpodobností přistanou na stole i další podobné nabídky, například od čínských či korejských subjektů. Rosatom ovšem bude mít vzhledem k historickým vazbám nejspíš informační i technologický náskok. A podobně jako Číňané by byli i Rusové rádi, kdyby dostali zakázku zadanou přímo a bez soutěže.

Novou vládu tak čeká velmi politické rozhodnutí o tom, kdo a jak bude dál participovat na rozvoji české jaderné energetiky. Přinejmenším do doby, než takové rozhodnutí padne, se situace ve vzájemných vztazích pootočí a ruské zájmy na našem území alespoň na čas převýší ty české v Rusku.

 

Komu to patří?

Česká ekonomika dnes patří k nejotevřenějším na světě, alespoň co se zahraničních investic týče. Nemá prakticky žádná omezení v tom, kdo a do jakého odvětví či podniku může kapitálově vstoupit – s výjimkou vojenské a bezpečnostní oblasti. Podle OECD FDI Regulatory Restrictiveness Index, který zkoumá překážky pro zahraniční investice, je Česká republika čtvrtou nejméně restriktivní zemí na světě (po Lucembursku, Slovinsku a Portugalsku).

V případě jaderné energetiky má vláda vliv na výběr investora díky většinovému podílu v energetickém gigantu ČEZ, který obě jaderné elektrárny provozuje. Objevují se přitom úvahy o tom, zda jadernou energetiku z ČEZ nevyčlenit a nepřevést přímo do stoprocentně státem kontrolovaného subjektu – to by vládě zřejmě lépe umožňovalo hodnotit i zahraničněpolitické dopady rozhodnutí o budování jaderných bloků bez nutnosti brát v potaz ekonomické zájmy menšinových ak­cionářů ČEZ.

Podobný vliv má stát díky vlastnickému podílu také ve firmách, jako jsou Čepro, Mero nebo třeba Letiště Praha. V řadě jiných podniků ve strategických oblastech energetiky, infrastruktury, telekomunikací či vědy a výzkumu nemá stát jakoukoli šanci ovlivnit změnu vlastníka – a často ani zjistit, kdo skutečným vlastníkem je. Ve světě je přitom řada zemí, které investice do svých strategických podniků monitorují či je musejí přímo schvalovat – jako příklady různých přístupů můžeme uvést USA, Kanadu, Německo či Polsko. „Domnívám se, že v době, kdy se značná část zahraniční politiky odehrává ve formě byznysu, by se i Česko mělo zamyslet nad tím, zda si nevytvořit pravidla, která by snížila riziko nestandardního ekonomického chování cizí moci,“ říká Petr Lang, programový ředitel Prague Security Studies Institute.

 

S přispěním Jiřího Štického a Adély Tallisové Dražanové.

 

Infografiku si můžete prohlédnout v galerii.

 

Text vznikl za podpory Nadace Open Society Fund Praha.