Máte shodu, jdeme na to!

Transplantační medicína má jistě svoje hrdiny v podobě zkušených chirurgů – celebrit svého druhu. Méně už se ví o těch, bez kterých by to už vůbec nešlo: dárců orgánů, tkání nebo také kostní dřeně. Jejich příběhy přitom bývají mimořádně silné. A co teprve, když se dárce a příjemce potkají osobně. 

Každý den jsem myslela na to, jak asi vypadá – vzpomíná Petra Mauerová na svoji až umanutou snahu poznat osobně člověka, který jí zachránil život.

„Jo, tělo dostane trochu pecku. Připadal jsem si, jako kdybych dostal polenem přes záda, nebo jako kdybych spadnul na ledě. Ale už za tři dny jsem hrál bowling,“ říká Jaroslav Henzl.

Ona je vyučená dámská krejčová z podkrkonošského Žacléře, on zedník z Čisté u Rakovníka. V běžném životě je dělí zhruba 250 kilometrů. V tu chvíli před osmi lety si ale byli tak blízko, jak jen to jde. Jemu bylo sedmadvacet, ona je o dva roky starší. On zdravý jako řípa, skoro dvoumetrový devadesátikilový chlap. Ona, matka několikaměsíčního dítěte, stála na pokraji smrti.

Nemohla už ani chodit, množství krevních destiček v jejím těle klesalo. Při životě ji udržovaly léky… a naděje, že se snad přece objeví vhodný dárce.

Shoda: deset z deseti

Petra Mauerová dlouho nemohla otěhotnět, měla za sebou dva pokusy o umělé oplodnění. O to šťastnější byla, když zjistila, že je v jiném stavu, navíc přirozenou cestou. Několik měsíců před porodem jí však začalo být zle a lékaři diagnostikovali úbytek krevních destiček. „Normální jsou hodnoty okolo dvou set, já měla osmdesát, pak padesát. Při porodu to kleslo na čtyři,“ vzpomíná matka dnes jedenáctileté Vendulky, která se s ohledem na možné komplikace narodila plánovaným císařským řezem. „Největší hrůzu jsem měla z toho, jestli ta nemoc není dědičná nebo jinak přenosná,“ vzpomíná paní Mauerová, jejíž zdravotní stav se po porodu nezlepšil: „Zadýchávala jsem se, na těle mi přibývaly modřiny.“ V červnu 2007 si vyslechla diagnózu: myelodysplastický syndrom čili jeden z mnoha druhů leukemie – rakoviny krve. „Sesypala jsem se, před očima se mi udělalo černo. První, co mě napadlo, že umřu. A co bude s Vendulkou…“

Jaroslav Henzl se v registru dárců kostní dřeně ocitl poté, co onemocněla leukemií kamarádka jeho maminky. „Bohužel se to nepovedlo, neměli jsme potřebnou shodu v transplantačních znacích,“ vzpomíná. Na to, že figuruje na „nějakém seznamu“, by nejspíš zapomněl – nebýt telefonátu z hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice v Plzni o tři roky později. „Zeptali se mně, jestli bych měl ještě zájem. Tak jsem kývl.“ Ukázalo se, že Jaroslav a Petra mají fantastickou shodu deseti transplantačních znaků z deseti. „Ještě mě upozornili, že kdybych cuknul, ohrozím pacientku na životě,“ přibližuje strojní omítkář, který je také dobrovolným hasičem.

Datum transplantace stanovili Petře Mauerové na dobu kolem Vánoc. „Oslavili jsme Štědrý den prvního prosince a já nastoupila do nemocnice – s malou dušičkou, že se už nevrátím.“ Podstoupila chemoterapii. „Slezly mi vlasy, zvracela jsem, boláky mi naskákaly i v puse.“ To už ležela v samostatném boxu, kam za ní nesměl nikdo kromě personálu. S rodinou se dorozumívala přes sklo a sluchátko. Den Nula nastal 19. prosince 2007. Organismus v tu chvíli nemá prakticky žádnou imunitu, nemocná krev je pryč. Tělo začíná od začátku. „Když dorazily balíčky s dření, ukázali mi je. A šlo se na věc,“ vzpomíná paní Mauerová. Po transplantaci ji všechno bolelo, od zvracení měla modřiny i kolem očí. „Nejhorší ale byla ta izolace. Po dvou měsících jsem proto požádala doktory, aby mě na revers pustili. Byli naštvaní, ale já už se potřebovala dotknout svých lidí, obejmout je!“

Najdou se, ale málo

Zachránit život druhému člověku kouskem vlastního těla se dá rovněž pomocí dárcovství orgánů. A i v tomto případě čeká na šanci na život mnohem víc lidí, než kolik dárců je k dispozici.

Po většinu dvacátého století byli v tomto směru za největší hrdiny chirurgové, kteří dokázali přenést plíce, ledvinu, játra či slinivku – a nakonec i srdce – z jednoho těla do druhého. Slávu a obdiv sklízejí dodnes.

Koncem dvacátého století věnovala medicína největší pozornost vývoji imunosupresivních léků: aby pacientův organismus neodvrhoval orgán, který je sice nový a zdravý, ale cizí, získaný od jiného člověka.

Dnes jsou obě tyto velmi náročné části transplantační medicíny „pořešeny“. Transplantovaný člověk neumírá v důsledku poškozené funkce orgánu, který mu byl voperován, ale z jiných důvodů – po tragické nehodě, na kardiovaskulární potíže, stářím… Najít správnou hladinu imunosupresiv, která pacient užívá doživotně, již také není takový problém – byť výpočet jejich hladiny je věda, neboť jde o léky s „úzkým terapeutickým oknem“: ve vysokých dávkách toxické, v nízkých neúčinné…

Dnes je hlavním problémem transplantační medicíny, a to v celosvětovém měřítku,  právě chronický nedostatek orgánů. A ty se získávají dvěma způsoby: od dárců zemřelých (s diagnostikovanou a potvrzenou smrtí mozku), a od žijících dárců.

Na tuzemské čekací listině je nyní 1 100 lidí. Zemřelých dárců orgánů bylo loni v Česku celkem 246. Těch žijících, kteří darovali jednu ze svých ledvin, pak 53. V mezinárodním srovnání to není špatná bilance, ale třeba Španělsko má téměř dvojnásobek dárců na milion obyvatel.

Orgánů vhodných k transplantaci je málo, proto se neustále rozšiřují kritéria, kdo všechno může darovat. Donedávna byl průměrný věk zemřelých dárců u nás sedmadvacet let, nyní se začíná přibližovat šedesátce.

Práce navíc? To ne, ale…

Ve většině zemí včetně Česka se posmrtný odběr orgánů a tkání řídí „principem předpokládaného souhlasu“, což v zásadě znamená automatický souhlas. Od roku 2002 však existuje i možnost vstoupit do registru osob nesouhlasících s tímto pravidlem, případně explicitně jmenovat orgán, který je člověk ochoten darovat, a který nikoliv. U mladistvých zemřelých (do osmnácti let) a osob zbavených právní způsobilosti (zejména psychicky postižených) má jejich zákonný zástupce možnost říct jasné NE.

Potom tu však panuje jeden legislativní problém: zákon ukládá ošetřujícím lékařům povinnost informovat o odběru orgánů osobu blízkou, a to „vhodným způsobem“ a za podmínky, že blízká osoba „projevuje zájem“. „Bohužel, nabízí se možnost více výkladů. Co to je projevit zájem? Co to je vhodným způsobem?“ říká Eva Pokorná, vedoucí lékařka oddělení odběru orgánů Transplantcentra při pražském IKEM, kde probíhá nejvíc transplantací v zemi.

Pro přiblížení, jak náročný proces se rozběhne ve chvíli, kdy je dárci diagnostikována smrt mozku: do odběru se zapojí více než osm desítek lidí, odehrají se čtyři stovky telefonátů. Trvá to hodiny, přitom z lékařského hlediska záleží i na minutách. Koordinátorky v transplantačních centrech (kromě IKEM mezi ně patří většina fakultních nemocnic) se střídají tak, aby byly k dispozici nepřetržitě. To nejtěžší na celé organizaci je nicméně ještě něco dalšího…

Vhodný dárce orgánů se může objevit v kterékoliv nemocnici, kde mají anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO) nebo jednotku intenzivní péče (JIP). „Budějovice, Střešovice, Vinohrady nebo třeba Liberec mají slušný dárcovský pool. Ale pak tu jsou oblastní nemocnice a ty dávají dohromady polovinu dárců, byť po jednom,“ objasňuje docentka Pokorná a dodává: „A pro všechny je to samozřejmě obrovská zátěž – časová, emoční, personální.“

Čili práce navíc? „Já tohle strašně nerada slyším. Ale představte si, že se jim tam rozpoutá dvanáctihodinový kolotoč, pro který v těch nemocnicích často nemají podmínky. Jasně, podle zákona je poskytovatel zdravotních služeb povinen informovat o možném dárci. Ale… Řeknu vám to takhle: mají tam živé pacienty. A tohle je zemřelý. A oni musí bojovat především o živé lidi.“

Od ledna letošního roku přibylo v seznamu zdravotnických výkonů i to, že nemocnice, která indikuje zemřelého dárce, dostane od pojišťovny (spíše symbolickou) částku deset tisíc korun. „Nikoliv za orgán, ale za tu náročnou činnost!“ zdůrazňuje docentka Pokorná a upřesňuje: „Aby mohl primář zavolat druhého doktora do služby a zaplatit mu za to. Nebo aby tam zůstal ošetřující lékař, protože je důvěryhodný pro pozůstalé a může s nimi dobře promlouvat.“

Byl by na sebe pyšnej

Filip Šampalík trpěl od narození nočními děsy. „Bylo období, kdy to bylo hodně zlý. Chodili jsme po doktorech, na psychiatrii, ale nic nám neuměli říct,“ vypráví jeho matka Veronika. V jednom se lékaři shodovali: záchvaty by měly časem odeznít, Filip z toho vyroste. „A ono to opravdu mizelo. Když začal chodit do školy, skoro to přešlo, dva roky se dokonce vůbec nic nedělo.“

Nový nápor nemoci, která se projevuje ve spánku, přišel s pubertou. „Vrátilo se to s obrovskou silou, nejspíš hrály roli hormonální změny. Běhal k oknu, příšerně se bál, řval o pomoc, nikoho nevnímal.“ Doktor předepsal diazepam, paní Šampalíková pořídila řetízky do oken. „Vlastně mě o to sám poprosil, protože věděl, jak nebezpečné to může být. Když měl teplotu, což býval spouštěč záchvatů, sám šel a ty řetízky zapojil. Dával pryč i činky z podlahy, aby o ně nezakopl.“

Podle vyprávění maminky byl její syn normální kluk: „Měl kamarády, těšil se na věci, byla s ním sranda.“ Když bylo Filipovi čtrnáct, narodil se bráška Vojta. „Tehdy s ním fakt lomcovala puberta, takže když jsem mu zkoušela něco nařizovat, dokázal mě na férovku poslat do prdele – já prostě nějak neodhadla, že už je velkej,“ přibližuje Veronika Šampalíková víceméně běžné domácí poměry. „Naštěstí mi to včas došlo a přestala jsem ho pérovat. On to ocenil, začal mi říkat daleko víc věcí, měli jsme hezkej vztah. Nějaký kravinky byly, ale to se nepočítá. Věděl, že ho mám ráda.“

Filip byl v deváté třídě. Rád vařil, chtěl jít na hotelovku. „Pak dostal jednou teplotu. Já spala s Vojtíškem vedle v pokoji…“ Paní Šampalíková si otírá oči, vyprávět dál je pro ni těžké. „Bydlíme ve čtvrtém patře, dole je beton… Žil pak ještě dva dny, ale už se neprobral.“

Když lékaři informovali Filipovy rodiče o možném odběru orgánů, nebránili tomu. „Věděli jsme, že kdyby to měl rozhodnout Filip, udělá to. Že by to tak chtěl. A že si to zaslouží. Určitě by byl na sebe pyšnej, vždyť tím zachránil životy možná čtyř lidí. Původně chtěli použít i srdíčko, ale přece jen bylo pohmožděné.“ Chtěla paní Šampalíkovová vědět něco víc o lidech, kterým Filip pomohl? „Ani ne, já to mám jen přes něj. Že by byl rád, že něco takového dokázal.“

Zjistit něco víc o nemoci, která pronásledovala jejího syna, se matce nepodařilo. „Hledala jsem pak všude možně, jestli se už něco takového stalo. Rozjela jsem se za specialistou do Ostravy, ten mi řekl, že by možná něco ukázala spánková laboratoř. Ale víc už jsem neměla čas a trpělivost se tomu věnovat, musela jsem se starat o Vojtu – v té době mu byly tři měsíce.“

Jedinou věc si Veronika Šampalíková nese jako velkou křivdu: „Na policajtech jsme museli podepsat, že to byla sebevražda. Což bych dneska už odmítla. Buď prý do něj někdo strčil, nebo skočil, říkali mi u výslechu. Nikdo do něj nestrčil! bránila jsem se. ,Takže skočil,‘ opakovali. ,Čili sebevražda.‘ Tohle mě fakt štve. A hodně. Cítím to jako Filipovu urážku. Jednou se k tomu možná vrátím a budu hledat další informace.“

Nejvyšší milosrdenství

Příběhy zemřelých dárců jsou si podobné v jednom: většinou jde o smrt z „čistého nebe“. „Člověk, který si před pár hodinami plánoval víkend, je najednou po smrti. A pro jeho blízké je hrozně těžké to přijmout. V takovou chvíli je rozhodující, do jaké míry ošetřující lékař myšlence odběru orgánů skutečně věří,“ říká Eva Pokorná z Transplantcentra IKEM.

Do složitého děje zasahují i subtilnější okolnosti na straně pozůstalých. „Jak jsem říkala, měli bychom je o možnosti odběru orgánů informovat. Tečka. Ale v některých rodinách si na základě emotivně vypjaté situace začnou dělat naschvály, vyřizují se zástupné problémy. Manželé, sourozenci mezi sebou… My na ně přitom házíme novou odpovědnost za něco, co rozhodovat správně ani nemůžou, šetrnější by bylo je o dárcovství pouze informovat – bez jakýchkoli otazníků,“ říká docentka Pokorná.

Pokud je tedy kolem zvažovaného odběru orgánů konfliktní situace, lékaři to akceptují. „Tím ale vlastně nedodržujeme zákon. A za námi je přes tisíc čekajících příjemců!“ připomíná Eva Pokorná a dodává: „Takže je to špatně pro všechny zúčastněné, nakonec i pro pozůstalé: za půl roku si o tom všem mohou už myslet něco jiného.“

Čechů, kteří vyjádřili nesouhlas s posmrtným darováním orgánů, mírně přibývá, nyní se jejich počet blíží dvěma tisícovkám. V pražském IKEM i proto rozjeli kampaň s názvem Život2 – Dejte životu nové rozměry. „Byli bychom rádi, aby si lidé uvědomili, že orgán od neznámého dárce jednou můžou potřebovat i oni sami nebo někdo z jejich blízkých,“ říká Eva Pokorná. A trochu si stýská, že kampaň postrádá možnost „akce“: „Podobné výzvy nacházejí odezvu, když za tím je nějaký povel: Běž a udělej něco! My ale vlastně chceme říct: Nedělej nic. Neodmítej. Zůstaň pasivní.“

„Maminka byla věřící, ona by to nechtěla,“ vyslechnou si často lékaři od pozůstalých. Ve skutečnosti zapovídá odběr orgánů jediné významné náboženství: šintoismus. Katolická církev dokonce považuje dárcovství orgánů za akt lásky k bližnímu a nejvyššího milosrdenství – zmínky o tom lze najít v encyklikách papeže Jana Pavla II.

Vrcholným počinem je v tomto směru darování orgánů během života, dobrovolně. „Ano, takový orgán je kvalitnější a dává pacientovi lepší perspektivu. Ale rizika na straně dárce nejsou zanedbatelná, zejména v případě resekce jater. Doporučuji proto tuto možnost využívat pouze tam, kde není jiná alternativa a hrozí časová prodleva,“ říká Pavel Trunečka, přednosta Transplantcentra v IKEM. V případě žijících dárců jde v zásadě o dva orgány: ledviny a játra. Zatímco pro nemocné ledviny existuje „mašinka“, která dokáže člověka udržovat při životě (hemodialýza), játra žádnou takovou náhražku nemají.

O smutném miminku

Barbora Boudová šla ten den na pravidelnou těhotenskou kontrolu. „Byla jsem už na cestě domů, když mi paní doktorka volala, ať přijedu zpátky, že mi našli něco v krvi.“ Šlo o takzvaný cytomegalovirus. Lékaři pozorovali paní Boudovou dva měsíce a pak jí oznámili, že dítě, které porodí, může být hluché nebo i hluchoněmé. „Nijak jsme to neřešili, měli jsme oba jasno, že Aničku chceme.“

Holčička se narodila, všechno se zdálo v pořádku. „Byla ale pořád žlutá. I po dvou měsících. V okresní nemocnici zjistili, že má něco na žlučníku, a poslali nás do Motola. Tam nám oznámili diagnózu: neprůchodné žlučovody.“ Za deset dní byla Anička na operačním sále, pokus zprůchodnit žlučové cesty však nebyl úspěšný. Padlo rozhodnutí: zařadit dítě, tehdy pětiměsíční, na transplantační listinu. „Čekalo se a čekalo. A žádný dárce se neobjevil. Tak nám nabídli, že dárcem může být jeden z nás,“ vypráví paní Boudová.

Lékaři v takové situaci dají najevo, že lepší variantou je muž. Jednak kvůli větší velikosti jater, ze kterých je nutné odebrat podstatnou část, obvykle pětinu jejich hmotnosti. A jednak také… „Nijak neskrývali, že je lepší, když naživu zůstane matka. Kvůli rodině i kvůli tomu, že pak ještě může porodit zdravé dítě,“ říká paní Boudová a dodává: „Navíc nemám na rozdíl od manžela s Aničkou shodnou krevní skupinu, což nám rozhodování zjednodušilo.“ Aniččin stav se mezitím dál zhoršoval. „Měla velké břicho, přitom byla úplně drobounká. Špatně dýchala, měla šedozelenožlutou barvu. Byla taková… ošklivá. A pořád ležela. Babička jí říkala ,smutné miminko‘. Často jí tekly slzy, pořád se mračila.“

Otec šel na sál v půl sedmé ráno, Anička v půl desáté. Transplantace trvala osm hodin. „Vyndali játra i se žlučníkem a všechno, co tam bylo špatné. Ten kus manželových jater přišili rovnou na střevo, takže má Anička játra trochu níž než normální člověk, který je má schovaná pod žebry. Paní doktorka je vždycky nahmatá a pochvaluje si,  že pěkně dorůstají,“ líčí paní Boudová. Panu Boudovi dorostla játra do původní velikosti za tři měsíce. Měla rodina před transplantací nějakou odbornou psychologickou podporu? „Ano. A manžela museli vyšetřit, jestli je normální. Jednou z podmínek je potvrzení, že v době rozhodování uvažuje racionálně,“ říká paní Boudová. Po transplantaci strávil otec v nemocnici pět dnů, Anička s maminkou necelé dva měsíce. „Usmívala se, už když mi ji po operaci přivezli. To byla pro mě největší úleva,“ vypráví paní Boudová.

Dnes jsou Aničce čtyři roky. Musí brát celkem patnáct druhů léků, několikrát denně. Každých čtrnáct dní musí na odběr krve. Měla by být opatrnější než ostatní děti, neměla by se pošťuchovat a prát. „Nekopat, nebouchat, neskákat!“ slyší často od maminky. Co všechno o své transplantaci ví? „Odvyprávěli jsme jí všechno, tak nějak po dětsku. Sama se ptala, proč má na bříšku ,čárku‘ a její sestřičky ne.“

Chci ho poznat!

Vraťme se k příběhu Petry Mauerové a Jaroslava Henzla z úvodu tohoto textu, které sblížila transplantace kostní dřeně. Ani darovat dřeň není nic samozřejmého, Jaroslav si navíc vybral větší zásah, než je nutné: odběr při narkóze přímo z pánevní kosti. „Nedokážu si představit, že někde ležím čtyři hodiny při plném vědomí a nemůžu nic dělat, na to bych neměl trpělivost.“ Takže si raději nechal vyvrtat díru do pánve? A místo jedné noci v nemocnici strávil hned tři? „To mi nevadilo. Důležitější bylo, že se za hodinu probudím na pokoji a bude to hotové,“ říká.

„Domů jsem se vrátila plešatá a vážila jsem třicet kilo. Manžel musel chodit do práce, tak jsem se nastěhovala k rodičům. Neudržela jsem ani lžičku, maminka mě učila znova jíst. Ztratily se mi slzy i sliny, ztratila jsem chuť,“ vypráví Petra Mauerová. Chtěla také co nejdříve napsat jeden důležitý dopis. A poprosit Nadaci pro transplantaci kostní dřeně o jeho přeposlání neznámému zachránci. „Od první chvíle jsem měla jasno: chci se s ním osobně potkat.“

„Mám to Petřino první psaní dodnes schované,“ říká Jaroslav Henzl a pokračuje: „Bylo v něm zabílené všechno, co by nám mohlo pomoci kontaktovat se jinak než dopisem – i poštovní razítko. Pamatuju si ale, že jsem dal obálku proti slunci a viděl název podací pošty.“ Následovalo dlouhých šest let, během nichž si Jaroslav a Petra mohli vyměnit maximálně jeden dopis ročně. Taková jsou pravidla, která se snaží chránit obě strany před komunikací, jež by mohla být jedné z nich nepříjemná.

„Už z prvního dopisu bylo jasné, že jsme obyčejní lidé a žijeme normální životy. A že si máme co říct,“ přibližuje Jaroslav. „Psali jsme si pak každý rok kolem Vánoc. „Na to moje výročí,“ připomíná Petra. Hodně si v dopisech vyprávěli o svých rodinách, po čase se domluvili, že si zkusí vyměnit fotografie. A prošlo jim to – v nadaci usoudili, že tyhle dva už na cestě k sobě nic nezastaví. „Představovala jsem si ho menšího. A hlavně mě vůbec nenapadlo, že to bude takovej sympaťák!“ směje se Petra. „O to víc jsem pak naléhala, aby nám zkrátili čekací lhůtu, tu prý ale nejde prominout.“ Pak se přece dočkali: „Předloni v zimě zavolala paní doktorka, u které jsem dával dřeň. Že nadace pořádá nějaký ceremoniál, a že jestli chci, tak můžu Petru potkat už za dva měsíce,“ přibližuje Jaroslav.

Buleli jsme oba

Výroční setkání Nadace pro transplantace kostní dřeně se tradičně koná v Obecním domě v hlavním městě. „Do Prahy jsme přijeli o den dřív i s rodinami, ubytovali nás v hotelu na Letné. Tu slavnost pak máme oba dost v mlze, buleli jsme oba,“ vypráví Petra Mauerová. „Byl tam pak raut a děsnej cvrkot, takže až na hotelu jsme si konečně sedli na pokoj, unavení, a chvilku počvaňhali. Další ráno jsme se šli projít, dívali se dolů na město, dali si oběd v pizzerii. Pak jsem Petře vysvětlil, jak se dostanou do tunelu Blanka, a rozloučili jsme se,“ vzpomíná Jaroslav Henzl a dodává: „Ono se to moc nedá popsat, ty pocity. Prostě je to něco úžasného a přál bych to zažít každému.“

Od té doby si každou neděli telefonují. „Vynecháme jen výjimečně, pořád máme o čem mluvit,“ říká Petra. Jednou dvakrát ročně spolu obě rodiny tráví prodloužený víkend – buď u jednoho z nich doma, nebo v rámci dovolené. „Jednou jsem do Žacléře přijel sám, když mě chtěla poznat Petřina maminka. Pak jsme zase třeba byli na prázdninách v Harrachově, a to za námi přijeli Mauerovi na tři dny. Grilovali jsme, jezdili na výlety, je to vždycky moc fajn,“ doplňuje Jaroslav.

Historka, kterou oba pobaveně dávají k dobru, je následující: Už na první slavnostní setkání v Obecním domě si Petra připravila pro Jaroslava dárek: drahé pero a sponu do kravaty. „Myslela jsem, že to bude nějaký kancelářský pán. No, nemusím asi říkat, jak jsme se tomu pak nachechtali. Prej: ,Co si asi tak budu zapisovat?‘ dělal si ze mě Jarda legraci. ,No že nesmíš zapomenout koupit maltu!‘ smála jsem se.“ A nežárlí vlastně její manžel trochu na muže, který se stal takřka novým členem rodiny? „Vůbec, přijal Jardu skvěle. Je to přece můj novej brácha. A hodně pokrevní!“•

Poslední šanceKostní dřeň se transplantuje, když pacient má jen minimální šanci na přežití.

Příběh dárce a reportáž, jak probíhá transplantace kostní dřeně, najdete zde.