Po přeslici XXI. Zpátky v čase

Kultura

Valtice. To malebné, pěkně upravené moravské vinařské městečko s nádherným zámkem a docela nedávno nově postaveným dřevěným barokním divadlem, vedle něhož leží rozkošná bylinková zahrada. Jak mně se tam nechtělo! Já v zimě vždycky něco slíbím, a pak přijde léto, vedro…

Snažila jsem se Martina Dvořáka, tanečníka a choreografa, který letní multižánrový festival ProART založil a v různých městech České republiky pořádá, přesvědčit, aby mé lekce tvůrčího psaní zrušil, když se na ně přihlásila jen jedna zájemkyně. Napsal mi, že nic rušit nechce. Ještě v noci před začátkem se může někdo další přihlásit a tohle by nebylo fér. On mě nijak nutit nemůže a nebude. Jestli přijedu nebo ne, je věc mého ega.

Tak tedy sluncem rozpálené, vysušené, i v noci horké Valtice na konci července a můj první letní kurz výuky tvůrčího psaní. Začala jsem ho tím, že jsem svým dvěma žačkám, povoláním učitelkám, řekla, že se psaní naučit nedá. (Jednu ze dvou frekventantek jsem náhle zdědila po Michalovi Vieweghovi, který týden předtím po prvním dnu a noci v Brně z lektorování utekl.)

Společně jsme se pak v dalších hodinách dobíraly k tomu, co se naučit dá, respektive co se dá s texty, které mi přinesly a pak taky napsaly, udělat, aby měly šmrnc, pointu. Jak najít téma, jak s ním pracovat, kterým směrem text vést, co je meritum věci, kdy je opakování téhož špatně a kdy naopak vyznění umocňuje. Kdy je dobré rozběhnout se doširoka a kdy být lakonická a nelítostně škrtat. Své sedánky ve dvaatřiceti stupních nad nulou jsme pravidelně končily v hospodě a tam jsme od psaní volně přecházely k rodinám, dětem i manželům a bylo to prima lidsky, žensky.   

Jedna z těch dvou, Alena, chodila i na kurzy herectví k Veronice Žilkové. Ta zorganizovala hned první večer představení pro veřejnost, něco jako čtenou zkoušku s hranými vstupy, které se konalo na majestátním schodišti, respektive pod ním venku před zámkem. Veronika pro svůj počet účastníků vybrala hru amerického autora Christophera Duranga s výmluvným názvem Váňa, Soňa, Máša a Dicky, která sice vychází z postav nejznámějších her Antona Pavloviče Čechova, ale zachází s nimi po svém, po americku. 

 

Alena, pětapadesátiletá, více než stokilová žena, bydlící třicet let na vesnici a živící se jako učitelka na učňáku, jak o sobě sama napsala, hrála Mášu. Fascinující úspěšnou herečku, která se stále toulá po světě, jak ji popsal autor. Máša si na setkání s rodinou přiveze ctižádostivého, sexy excentrického mladíka Dickyho… Všechny postavy, kromě Dickyho a uklízečky Kasandry, jsou čechovovsky neschopné udělat něco se svým životem, který jim připadá prázdný.

Herci hráli s chutí, i když lovili repliky textu dosti krkolomně a občas se překoukli. Vždyť ve dvě odpoledne viděli hru prvně! Téměř sedmdesátileté akční Míle, která by se jistě přihlásila i na akrobacii, kdyby ji měl Martin Dvořák ve festivalové nabídce, a která hrála afroamerickou uklízečku a současně věštkyni, se posledních deset stran textu ztratilo úplně.

Veronika několikrát představení stopla, Míle vynadala, dala jí do ruky patřičné stránky a pak i brýle, a když nic z toho nepomohlo, text si zase vzala a předříkávala ho Míle sama. Pan Durang by byl překvapen, jakou srandu napsal. Bavili jsme se i my, diváci tak či onak zapojení do kurzů ProART, včetně čtyřiadevadesátileté Veroničiny maminky. Byl tu i jeden postarší místňák, který jel kolem schodiště na kole a shluk lidí ho přiměl sesednout. Když kolo parkoval, zadíval se na Veroniku a bodře na ni zahlaholil, že jo, že ji zná. A taky zná jejího manžela, toho, toho, no, toho Krause přece!

Když ve hře beznadějně životem a marnou touhou po lásce unavená Soňa říkala Váňovi, jak je na jejich rodinném sídle smutno a pusto, a dokonce i nejbližší obchod je od nich šest kilometrů daleko, chlapíkovi to nedalo a poprvé se zapojil do hry: 

Dyk tady je krám padesát metrů za rohem, simtě!

A pak se zapojoval stále víc. Chtěl si od Dickyho půjčit kytaru, na niž v roli hrál, ptal se na akordy, rušil. Veronika gestikulovala na Alenu/Mášu, aby ho nějak odtáhla. A když se jí to těsně před závěrem hry podařilo, všichni jsme jásali. A pak jsme všichni, až na starou paní Žilkovou, táhli od vinárny k hospodě a od hospody k pizzerii a všude měli v nejprudší turistické sezoně v devět večer zavřeno, až na tu, kde zavírali v deset. 

Kurzy tance, zpěvu a fyzického divadla tak veselé nebyly, ale mně se ohromně líbily. Tanec učil spolu se švýcarskou choreografkou a tanečnicí Leonií Wahl právě Martin. Vymýšleli v nádherném prostoru zámecké konírny choreografii pro několik mladých nadaných klasických baletek, dvě herečky a Mílu, pro jednoho kluka trochu při těle, ale pohybově nadaného, a ještě pro takového prima alternativce s dredy na hlavě, který pracoval jako osvětlovač v barokním divadle a všechna představení a koncerty, které se tam v rámci ProART uskutečnily, svítil.

Tanec. Hledání tématu, tvaru. Nacházení. Fixování. Nejdřív bez muziky a bez partnerů, pak všechno dohromady. A znovu a trochu jinak… Kdybych měla odvahu jako Míla, přidala bych se hned. 

Lekce zpěvu, které vedla Radka Fišarová, jsem viděla jen chvíli, protože se kryly s mými lekcemi, a tak napíšu ještě o fyzickém divadle Miřenky Čechové, které jsem mohla sledovat o dost víc. Zavzpomínala jsem přitom intenzivně na své mládí a zakladatele tohoto oboru u nás, jemuž za totality nebylo přáno, protože to bylo umění příliš svobodomyslné – na Václava Martince.

Miřenka s lidmi pracuje na stejném principu: přes tělo jde do hloubi duše. A tak u ní holky, ty samé baletky a herečky, nejenže pomocí různých technik poznávaly své vnitřní limity, ale pak o svých pocitech mluvily. Upřímně a na dřeň. Mluvily o tom, co je štve i co je štve na sobě. Taky mluvily o sebepřijetí. I o tom, kdy se cítí nebo cítily nejsvobodněji…

Vnořit se znovu do mládí, kdy si člověk tohle všechno pomalu a těžce uvědomuje! A pak to celý život hledá.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Autor také napsal

Reklama