Vypustím šíp, přijmu úděl

Kultura

Následující text vyžaduje pozorného, empatického čtenáře. Písničkářka Radůza totiž nabízí to samé jako ve své hudbě − pokud chcete, pustí vás hluboko do svojí romantické duše. A kdesi mezi řádky doporučí nový román Josefa Urbana, který ji nadchl.

Následující text vyžaduje pozorného, empatického čtenáře. Písničkářka Radůza totiž nabízí to samé jako ve své hudbě − pokud chcete, pustí vás hluboko do svojí romantické duše. A kdesi mezi řádky doporučí nový román Josefa Urbana, který ji nadchl.

Někde dole, v nedozírné hlubině pode mnou sedí kapitální tetřev.

Ocas pěkně rozložil do vějíře, za nějž by se nemusela stydět ani ta největší parádnice devatenáctého století, hrdě vypíná vzhůru hlavu, jež potměšile vykukuje zpoza malé skalky, a volá na mě: „Je to vysoko, což? Nemotá se ti hlava? Mimochodem, všimla sis, jak je ta skála kluzká? No nic… Já jen, abys nespadla…“

Častuje mne ještě drzejšími neomalenostmi, leč ty byly určeny jen mému sluchu, neboť onen podlý pernatec se patrně rozhodl, že moje kolegy ušetří a podobnými roztomilostmi obšťastní jen mne. Nejspíš mi moc nefandí.
A už na mě znovu pokřikuje: „Jestli se netrefíš, přijdeš o šíp. Buď se roztříští tadyhle o tu skalku, nebo se navždy zakrtkuje do jehličí. Rozmysli si to, víš, jak byl drahej!“

Snažím se toho potměšilce neposlouchat. Mám natrénováno, jsem v dobré formě a vůbec to není daleko, jen se to zdá, protože je to z kopce…

Autosugesce však nefunguje ani z jedné třetiny tak dobře, jako brilantně zacílené tetřeví komentáře. Snažím se ten hlas vyřadit ze spektra zvuků, jež mi zní v hlavě: „Jsi gumovej, gumovej, gumovej! Jsi 3D gumovej tetřev a nemůžeš mluvit!“

„Cha! Tak jak to, že mě slyšíš?“

„Pojedla jsem kousek 3D gumového bílého hada. Uštípla jsem ho z pekáče, když se Jiřík nedíval, ty nádhero!“

„Netrefíš, netrefíš, netrefíš!“

„Jsi jen terč z inteligentní pěny a můj šíp půjde na komoru!“

„Tak to se ještě uvidí, kdo je tady inteligent a kdo vypění!“

Přestanu ho poslouchat. Nadechnu se a vydechnu. Při výdechu lehce pokrčím nohy v kolenou. Zároveň s novým nádechem uchopím tětivu posledními články prostředních tří prstů a plynule ji táhnu vzhůru. Nehlučně kopíruje obrysy mého těla, pravá ruka se zakotví palcem o lícní kost a prostředníčkem v koutku úst. Zklidním dech. Vypnu okolí. Není nic, jen tenká zlatá nit, která se táhne seshora prostředkem vršku mé hlavy do mého oka, kde se zlomí do pravého úhlu, aby prošla šípem a spojila jeho hrot s malou tečkou pod tetřevím křídlem.

Pak pomalu a lehce vypustím šíp. Vzduch zanaříká tenkým svistem, jak jej šíp rozčísne bílými pírky. Zazpívá kratičkou píseň pradávných lovců, již zakončí ozvuk tichého přesného doteku, znějícího jako poslední úder paličky do napjaté kůže šamanova bubínku.

Výdech.

Dávný tanec je u konce. Je čas vzít úlovek a přichystat si 3D večeři.

•••

Nikdy se nepodceňovat, věřit tomu, že se trefím, nikdy se nepřeceňovat, nemít pocit, že je to lehká rána, soustředit se za každých okolností a mít tak dobře zvládnutou techniku, že na ni nikdy nemusím myslet.

Nechat tělo, aby se samo roztančilo dávným tancem, jenž má doposud každý z nás zakódován až v hloubi buněčných jader.

Nemít touhu vyhrát závod, být nejlepší, ale prahnout po tom, být lepší než posledně, lepší než včera.
Překonávat sám sebe, svou lenost, pýchu, marnivost, své ego.

Dýchat vůni lesa a bolestně si s každým podařeným zásahem uvědomovat, že vše může skončit ve zlomku vteřiny, že příští šíp může skončit v mém srdci a nádech, jenž vůní jehličí právě naplnil mé plíce, je možná poslední.

S každou zbloudilou střelou v sobě nechat sílit vědomí, že zrak i paže budou slábnout a jednoho dne zeslábnou docela.

•••

Nechat se prostoupit pocitem sounáležitosti se všemi bytostmi, jež obývaly tento svět před námi a jež ho budou obývat po nás.

Podstatou pohybu hmotného světa je lačnost. Touha přežít, nasytit sebe, své potomky. Vždy, když vypustím šíp, skloním hlavu, abych přijala svůj úděl, jenž mi byl v tomto světě přisouzen. Není možné žít a vydělit se z koloběhu násilí, jež jedna bytost na druhé páchá. Aby jeden přežil, druhý musí zemřít. Není možné pyšně si myslet, že se tomu mohu vzepřít, že mohu projít životem, aniž bych někomu ublížila.

Je zpozdilé domnívat se, že můj život je výjimečný a jedinečný. Každý příběh se již kdysi odehrál, a kdo má dobrý sluch, slyší jej v tiché písni šípu, v burácení peřejí či cinkání želez o pískovcovou skálu.

•••
Sedím ve své pracovně a v ruce držím knihu Tenkrát v ráji. Je v ní zaznamenán osud českého prvorepublikového horolezce Josky Smítka, jenž je dnes legendou a vzorem nejen pro horolezce.

Vzpomněla jsem si na něj při posledním závodu Českého poháru v 3D lukostřelbě. Konal se v Sedmihorkách, mezi skalními věžemi, jež byly jeho láskou a domovem. Nádherný, jímavý příběh o svobodě a odvaze z pera Josefa Urbana (Habermannův mlýn, 7 dní hříchu) mne k sobě připoutal na několik večerů a dal mi nahlédnout pod pokličku činnosti, jež je pro mne nedosažitelná. Trpím totiž závratí i na stoličce při vyměňování žárovky. Avšak ono soustředění, vytrvalost, nepodceňování ani nepřeceňování svých sil je podobné a podobný je i důvod, proč lidé takové nesmyslné činnosti, jako je drápání se na vršky skal, kde nic není, či střílení do pěnových terčů, které nelze pozřít, provozují. Zapomenout, zapomenout na pomíjivost všeho, co v životě potkáme, na pomíjivost života samého.

A každému, kdo se chce na chvíli odpoutat od světského kolotání, je určen i román o Joskovi Smítkovi, který právě vychází.

•••

Sestupuji opatrně ze skalky. Luk mi podržel ochotný spolupostiženec-lukostřelec, abych si jej při případném pádu neponičila. Ujedou mi nohy a já nedůstojně kloužu mokrým listím dolů k tetřevovi.

Šípy v toulci rozveseleně chrastí a dohadují se mezi sebou, jak daleko od kýžené „dvacítky“ přistál jejich kolega. A! Už ho vidím! Zelený končík, letky bílé, přichází teď moje chvíle! Jsem tak nedočkavá spatřit výsledek svého výstřelu, že se ani nenamáhám postavit na nohy. Plavně dokluzuji až k terči.

Podlý tetřev se zavile řehní: „Nechci nic říkat, ale vedle, jak ta jedle! Hi, hi, hi!“ Ano, minula jsem komoru o dva palce. Jsem nadšená! Posledně to bylo o pět. Udělám na tetřeva dlouhý nos, zvednu se ze země a graciézně pokračuji k dalšímu terči. Nádech−výdech−nitka−terč. Až příště přijedu do Sedmihorek, poperu se s tebou, tetřeve, jako Joska s Kobylou − věží v Příhrazech. A teď si ještě jednou přečtu román Tenkrát v ráji, abych věděla, jak na to.

Soustředit se a nevzdávat to. A basta!  •

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama