Vypustím šíp, přijmu úděl

Následující text vyžaduje pozorného, empatického čtenáře. Písničkářka Radůza totiž nabízí to samé jako ve své hudbě − pokud chcete, pustí vás hluboko do svojí romantické duše. A kdesi mezi řádky doporučí nový román Josefa Urbana, který ji nadchl.

Někde dole, v nedozírné hlubině pode mnou sedí kapitální tetřev.

Ocas pěkně rozložil do vějíře, za nějž by se nemusela stydět ani ta největší parádnice devatenáctého století, hrdě vypíná vzhůru hlavu, jež potměšile vykukuje zpoza malé skalky, a volá na mě: „Je to vysoko, což? Nemotá se ti hlava? Mimochodem, všimla sis, jak je ta skála kluzká? No nic… Já jen, abys nespadla…“

Častuje mne ještě drzejšími neomalenostmi, leč ty byly určeny jen mému sluchu, neboť onen podlý pernatec se patrně rozhodl, že moje kolegy ušetří a podobnými roztomilostmi obšťastní jen mne. Nejspíš mi moc nefandí.
A už na mě znovu pokřikuje: „Jestli se netrefíš, přijdeš o šíp. Buď se roztříští tadyhle o tu skalku, nebo se navždy zakrtkuje do jehličí. Rozmysli si to, víš, jak byl drahej!“

Snažím se toho potměšilce neposlouchat. Mám natrénováno, jsem v dobré formě a vůbec to není daleko, jen se to zdá, protože je to z kopce…

Autosugesce však nefunguje ani z jedné třetiny tak dobře, jako brilantně zacílené tetřeví komentáře. Snažím se ten hlas vyřadit ze spektra zvuků, jež mi zní v hlavě: „Jsi gumovej, gumovej, gumovej! Jsi 3D gumovej tetřev a nemůžeš mluvit!“