Jablko, basta! V italském sadu

Kde to vlastně jsme? Nedaleko je Bolzano, hlavní město jihotyrolské provincie. Kousek stranou Bressanone neboli Brixen, kde svého času trávil vyhnanství Karel Havlíček Borovský. A čtyřicet kilometrů jižně leží Trento s vyhlášeným jezerem Lago di Garda. Všude kolem hory a v jejich údolích desítky vesnic mající jedno společné – rozsáhlé sady jabloní, které sem v sezoně jezdí pomáhat očesávat tisíce brigádníků.

Ráno v sedm stojím ve vypůjčených holínkách v rozlehlém sadu, jehož majiteli jsou dva bratři, Francesco a Alfredo. Oběma je přes sedmdesát, vypadají o deset let mladší a celý den s námi makají jako třicátníci. Trhají jablka, přeskakují ze stroje na stroj, organizují práci. „Oni ve svém věku vážně dělají stejně jako vy?“ ptám se našich chlapů. „Ještě víc,“ dostávám odpověď. „Když my začínáme, oni už mají přichystané mašiny, když večer skončíme, oni ještě odváží jablka do výkupu a garážují.“ Výdrž starých pánů ve skutečnosti docením, až když se budu po práci potácet domů. Ale kromě elánu mi na nich připadá zvláštní ještě něco. Jenže co to sakra je?

Jdeme na to. Sad tvoří nekonečné řádky menších, asi třímetrových stromků, jejichž nejnižší větve jsou v úrovni našich kolen a na nich také bývá nejvíc jablek. První věcí, kterou pochopím, je, že tuhle práci nemůžou dělat arachnofobici. Stříbrné nitky pavučin jsou nataženy mezi listovím a každou chvíli si je musím stírat z tváře. Jako velký mechanický pavouk vypadá také kombajn, který projíždí úzkými řádky a dopředu i do stran má natažena ramena s dopravníkovými pásy. Na ně pokládáme utržená jablka a ta jsou unášena do velké zelené bedny umístěné na zadku stroje. Těm bednám, v nichž se pak úroda odváží do výkupu, se říká cassoni, kasóny. Tohle slovo tady používají všichni bez ohledu na národnost a zároveň je tím nejčastějším, které slyším. Kasóny – volá se, když je bedna naplněná a musí se vyměnit. Kasóny – když je třeba naložit prázdné bedny na vůz. Kasóny – to se pro změnu musí přichystat bedna na scartu neboli nahnilá, potlučená či jinak znehodnocená jablka, která se vykupují za pár halířů k průmyslovému využití.

Kasóny, kam se podíváš. Za den jich naplníme několik desítek a do každé se vejde okolo tří set kilo jablek.

 

•••

Postupujeme řádkem, za zadkem funící stroj, který nezastavuje. „Cinquanta per cento!“ připomíná nám každou chvíli Francesco, že máme česat jen jablka s nejméně padesáti procenty červené barvy. On sám stojí nahoře na stroji a otrhává vršky stromků, stejně jako na druhé straně jeho bratr Alfredo. My ostatní jdeme před nimi, ale každou chvíli se podle jejich pokynů přemísťujeme anebo musíme nahoru na mašinu, abychom jim tam pomohli. Tuhle rozcvičku má každý z nás během dne snad stokrát. Nahoru, dolů, su, giú. Zatím si nestěžuju. Teď prostě jen postupuju od stromu ke stromu a trhám přibližnou rychlostí dvaceti kousků za minutu.

„Martin, piccolo!“ upozorňuje mě Francesco na jablko, které jsem právě položil na pás. Pětašedesát milimetrů, nejmíň tolik musí mít každý kousek v průměru, menší je třeba nechat na stromku. Začínám být lehce nervózní, protože jak mám, sakra, poznat jen tak od oka šest a půl centimetru? „Když je v kasóně moc zelených nebo malých jablek, výkupna sníží hospodářům cenu,“ vysvětluje mi první z české party, lehce pupkatý čtyřicátník Zdeněk, který už byl mezitím zase třikrát su a giú.

„Martin, questo!“ Teď Francesco naopak ukazuje, že tohle jablko, které jsem právě minul, patří do kasóny k ostatním. Evidentně přestávám stíhat, naštěstí zrovna přijíždíme na konec řádku, takže sláva, chvíle vysvobození. „Sigaretta,“ houkne na nás Alfredo, ať si klidně zapálíme, protože stroj se musí před najetím do dalšího řádku otočit, což je chvíle na minutovou pauzu. Při ní je ovšem třeba nejdřív odpojit a pak zase připojit carro, vůz, na němž se za kombajnem vezou prázdné kasóny.

Takže začínáme na novém řádku, zvládnout ten předchozí nám trvalo hodinu. Francesco z kombajnu zase něco volá a já se kluků ptám, jestli se domluví italsky. „Za tu dobu, co sem jezdíme, kaž­dý něco pochytil,“ říkají, „k práci toho zas tak moc nepotřebuješ.“ Kdo nejspíš zatím nic nepochytil, je Zdeněk. Se svými italskými zaměstnavateli se domlouvá neuvěřitelnou trojkombinací výrazů „Oukej – Nou – Však jo, vole“. I přes svou chatrnou znalost jazyka si všimnu, že je používá úplně náhodně a bez návaznosti na položenou otázku. O to podivuhodnější je, že se s hospodáři i přesto vždycky dorozumí.

„Martin, la prima!“ houkne na mě znenadání Francesco. Usměju se a zvednu palec. Však jo, ono to nakonec nějak půjde. „Neříkal ti, že jsi prima, ale ať mu tam hodíš jedničku,“ zchladí mě jeden z kluků a loupne očima k řadicí páce na spodku kombajnu.

 

•••

Doputujeme k mladším stromkům, kde je jablek míň a není potřeba tolik rukou. S Jardou, štíhlým chlapíkem s krátkými vlnitými vlasy, odcházíme o kus dál česat ovoce pěkně postaru. K pasu si zavěsíme plastovou nádobu na popruzích, říká se jí tyrolbox. Pak vylezeme každý na svůj žebřík a očesáváme ty ze stromů, které se kdysi dávno ještě nesázely do řádků k nataženým drátům, a proto teď dorůstají klidně i šestimetrové výšky. A tam, nedaleko od nebe, jsem svědkem neuvěřitelného telefonátu.

Jarda, který balancuje na vršku žebříku, vytahuje levačkou z kapsy zvonící mobil, pravou rukou přitom během celého rozhovoru pokračuje v trhání. „Dobrý den… Ano, zrovna jdu z nemocnice… Tak na mě počkejte, manželka vám zatím udělá kafe, ještě se zastavím v lékárně a za hodinu jsem doma… Dobře, uvidíme se příště, nashle.“ Co to sakra bylo? „Já jsem vlastně na neschopence,“ vysvětluje Jarda, „tohle byla kontrola z podniku.“ Půl roku dopředu měl v práci nahlášenu dovolenou, ale tři dny před odjezdem mu ji zrušili. „Já sem ale těžko můžu zničehonic zavolat, že nepřijedu. Počítají se mnou.“ „Co když z toho bude průšvih?“ ptám se naivně. „Nebude. Doktor je z rodiny, potvrdí, že jsem tam teď byl.“

Jelikož nejsme v trysku před kombajnem, je čas na krátkou přednášku o sezoně. Nejdříve se sklízí odrůda Gala, to děláme právě teď. Jak jablka dozrávají, přetrhají se poprvé, podruhé a napotřetí už se stromy očesají úplně. Následují Goldeny, pak Granny, a tak dále, odrůda za odrůdou až do listopadu. Tři měsíce nekonečných řádků, monotónní facha s kombajnem za zády. Jen pracovní doba se zkracuje, ze srpnových devíti hodin na listopadových šest. To už totiž bývá ráno mráz, všude mokro, dřív než v devět se začít nedá a v pět odpoledne už kvůli tmě není vidět na krok. „Tři měsíce bych tu nevydržel,“ říkám. „To málokdo,“ odpoví Jarda. „Střídá se nás tady víc, někdo přijede na měsíc, někdo na dva týdny, prostě jak má kdo čas nebo dovolenou.“ Nebo nemocenskou.

 

•••

Zpět v řádku. „Martin, questo no, é verde!“ Tohle jablko že je zelené? No dobrá, trochu asi jo, ale už jsem jich dnes utrhl snad tisíc nebo dva, tak projednou snad… „Martin, questo no!“ Cože? Co je zase s tímhle? „Nemá stopku, bude hnít,“ upozorní mě Zdeněk. Sakra, takže trhat jen jablka minimálně z poloviny červená, velká aspoň šest a půl cenťáku, a se stopkou, protože… „Martin, foglia!“ Foglia??!!! Na dalším jablku jsem sice nechal stopku, ale na ní i list, za což se podle Francescova výrazu nejspíš dostanu do pekla. Zelený list znamená více zelené barvy v kasóně, což znamená… Ano, nižší cenu při výkupu.

Snažím se chlapy nebrzdit, šlápnu do toho, makám, trhám jako o život. Teplota ve stínu je už dávno na třicítce, na přímém slunci čtyřicet a kus. Ruce se míhají jedna přes druhou, jablka jedou po pásech, motor kombajnu bafá. Vlasy mám slepené potem, jeho čůrky mi tečou přes obličej, utírám si je spolu s nitkami pavučin a hrozím se chvíle, kdy zase uslyším své…

„Martin, su!“ Cože? Konečně! Tak i já už dostal pozvání na stroj! Skočím nahoru, tvář mám najednou nad korunami stromků a koukám na tu nádheru kolem. Támhle v dálce tuším Bolzano, asi kilometr před sebou mám naopak vysokánskou skalnatou stěnu, pod níž protéká řeka Adiže, no a ten kopec támhle… „Martin! Qua, qua, qua!“ střílí Francesco prstem a ukazuje, že zatímco se kochám, nechal jsem tam, tam a tam snad pětadvacet jablek. Do háje! Snažím se je dohnat, stroj ujíždí, lezu na jeho zábradlí, natahuju se, větve mě šlehají a odírají, a kdyby mě čísi ruka nezachytila, spadl jsem z kombajnu dolů. Proboha, ať už je…

Oběd! „Che ora?“ ptá se Francesco, kolik je hodin, a Zdeněk, který rozumí, jen když chce, mu hlásí dvanáct. Česky, ale to nevadí, Francesco chápe. „Basta!“ zamumlá a vypíná motor stroje.

 

•••

Chlapi bydlí přímo v sadu, v chalupě s dvěma pokoji, kuchyňkou, koupelnou a televizí s DVD přehrávačem. K obědu je guláš, který včera uvařil Zdeněk.

„Kde jste se tu vlastně vzali?“ zeptám se kluků a slovo si bere Libor, urostlý silák, který doma dělá předáka ve fabrice, a jak pochopím později, i tady jde o neoficiálního šéfa party. „Poprvé jsem tu byl v pětadevadesátém, to ještě přes jednoho kšeftmana. Platili nám osm tisíc lir za hodinu, on si z toho ale tři nechával. Takže jsem se rozkoukal a příští rok už jsem si našel práci sám. Pak jsem s sebou vzal bráchu, tátu, další rok nějakého toho kámoše...“ Libor jezdí ke zdejším hospodářům s menšími přestávkami už dvacet let. Zařizuje práci i pro ostatní, všichni tihle chlapi se sem dostali víceméně přes něj, ale jak zdůrazňuje, sám z toho nic nemá. „Žádná provize, nic takového. Makám stejně jako ostatní, stejný mám i plat.“

Když jsme teda u platu, ten dělá kolik? „To nejde říct paušálně,“ tvrdí všichni a já jim věřím, protože většinou mají zkušenosti i z jiných sadů. „Kolísá to mezi šesti a osmi eury na hodinu, podle toho, kde pracuješ. Někde tě ubytují a vaří ti, takže dostáváš míň. Jinde ti připlatí, ale byt i strava jsou jen na tobě.“ Říkám, že ani těch průměrných sedm eur za hodinu není žádná sláva. „Jo, dřív to bylo vzhledem ke kurzu a platům doma lepší. Ale i tak, když si vezmeš v práci dovolenou a jedeš na tři týdny sem, je to pořád ještě slušná injekce.“

 

•••

O hodinu později. Jedu jako robot na amfetaminech, nechci zdržovat, očima sotva stíhám sledovat, co dělají ruce. Kdesi v podvědomí slyším zmutovanou znělku seriálu. Jejich revírem je sad, jejich tempo je vražedné… Sakra, v ruce mi zůstane asi půlmetrový kus větve. Kdosi mi ji okamžitě sebere a hodí pod kola stroje dřív, než si toho staříci všimnou. „Utrhnout zelené jablko je jedna věc, ale na stromky jsou tady hákliví, tak bacha,“ varuje mě Pavel, hubený skoropadesátník, který ochotně poslechne pokaždé, když Alfredo zavelí: „Sigaretta!“

Pavla později poznávám blíž a zjišťuju, že jeho životní historky by bez přehánění vydaly na samostatný článek. „Na přílohu,“ opraví mě a má zřejmě pravdu. Pavel řídil stroje na londýnských stavbách, v Německu sázel vinohrady, ale ještě před tím vším pracoval v izraelských kasinech. „Tak moment,“ zarazím ho, „není hazard v Izraeli zakázaný?“ „Taky mě v Tel Avivu třiadvacetkrát zatkli,“ ucedí, ale dál se nedostaneme, protože Francesco si všimne, že nějak moc mluvíme, vzduchem práskne jeho: „Martin, su!“ a já znovu lezu na stroj.

Za chvíli jsem zase dole. Stromek, další a další, všechny stejné. Jsou čtyři odpoledne, do konce směny daleko. Zapomněl jsem si v chalupě lahev s pitím, potřebuju zahnat žízeň, chci se proto zakousnout do šťavnatého jablka. „Hlavně si ho pořádně otři,“ upozorní mě Libor, „nevěřil bys, kolikrát je stříkají.“ „Kolikrát?“ „Radši se neptej.“ „No vážně, řekni.“ Řekne. Radši se neptejte.

Jablek na větvích trochu ubylo, a než si toho Francesco všimne a zrychlí stroj, mám chvilku na další otázky. „Co výplata, nedělají s ní cavyky?“ „Kdepak,“ odvětí Libor. „Možná že se takové případy stávaly dřív, když se ještě pracovalo načerno. My ale máme všichni smlouvy, není se čeho bát.“ Pak se dozvídám, že úřady tyhle věci tvrdě kontrolují. Tradují se zkazky o pokutě až 10 tisíc eur za jednoho nelegála. V tu chvíli mi dochází, že i tady teď někdo pracuje načerno – já. To se hospodáři nebojí? Chlapi se zasmějí: „No jo, jenže zatímco ta pokuta je teoretická, prakticky jim odmakáš celý den zadarmo. A to je pro trochu toho strachu dost dobrý důvod.“

Když jsou teda staříci tak šetřiví, nenajdou si, chlapi, časem někoho ještě lacinějšího, než jste vy? To už tu také bylo. Jeden rok to zkusili s nějakými Poláky, jenže ti si prý po sklizni odvezli i pár věcí z chalupy. Příště najali partu Rumunů – a ti zmizeli rovnou s Alfredovým mercedesem. Takže se hospodáři pokorně vrátili k osvědčeným Čechům a tahle symbióza funguje dodnes…

Avanti! Možná jsme už v dalším řádku, ale možná taky ne, dávno jsem to přestal sledovat, protože jeden je jako druhý.

 

•••

František je poslední z party, kterého jsem ještě nepředstavil. Postarší šedovlasý chlapík, který ve chvílích volna chodí po okolních horách a fotí si je. Připadá mi jako nudný patron, ovšem jen do chvíle, než zjistím, že neposlouchá dechovku, ale Slipknot jako já, a hlavně než se setkám s jeho zabijáckým humorem. Najíždíme do dalšího řádku. „Ty jdi támhle,“ utrousí Franta na půl úst a pošle mě k protějším stromům, „a bacha, tyhle jdou dohola.“ Aha, takže tady jablka přebírat nemusím, to je super, do bedny patří všechna. „Nééé!!!“ ozve se unisono od zbývajících chlapů zrovna v okamžiku, kdy vnořím ruce do vyhřátých listů.

František mě bez hnutí brvou poslal očesat Pink Lady, nejdražší a nejvzácnější odrůdu, kterou si místní střeží jako oko v hlavě. Už teď jsou ta jablka velká jako pěst, ale zralá budou až za dva měsíce. Alfredo na kombajnu jen zírá a drží se za srdce. „Tě zabiju,“ syknu na Frantu a zapadnu zpátky mezi ostatní.

 

•••

Kolik je? Sakra, ještě hodinu!

Libor mě posílá vykýblovat jeden z řádků. Tři sta metrů sbírám v podřepu spadaná jablka a táhnu s sebou čím dál těžší kbelík. Mám plné oči potu, teče mi po tvářích, po hrudi, mezi lopatkami i v místech, kterými bych se před čtenářkami nerad zaobíral. Na konci řádku mě pálí svaly na nohou tak, až si vzpomenu na ohromující stehna Arnolda Schwarzeneggera, který vyrůstal na rakouské straně těchto hor. V mládí určitě musel dělat něco podobného.

Deset minut do konce. Hlavou mi zní písnička od J.A.R. Když ti před Moskvou dojde pervitin a já asi vím, jak to muzikanti mysleli.

Dvě minuty… Jedna… Basta!

 

•••

Sedíme u chalupy špinaví po celodenní práci, v rukou plechovky s pivem. Chlapi říkají, že jsem zažil celkem pohodový den. Když jsou totiž jablka zralá, pracuje se za jakéhokoli počasí. Prší? No a co, jde se makat. Prší celý den, dva, tři? Maká se ještě víc, protože když jablka nasáknou vodou, tak praskají a jdou… Do scarty, správně. Za zlomek ceny.

V říjnu a listopadu je sice přes poledne teplo, jenže ráno mrzne. Po hodině práce člověk necítí prsty. „No a taky jsi nemotal reti,“ upozorňují chlapi na černé sítě, které chrání celý sad před kroupami. Když jsou jablka očesaná, musí se sítě srolovat úplně nahoru a tam zajistit, aby je v zimě nepotrhal sníh. Jsou jich kilometry, někdy se motá i celý den v kuse a večer dostávají zápěstí ibalginové obklady. Nejvíc sítí se balí na konci sezony, v lepším případě jsou tedy jen mokré, v tom horším s kousky ledu.

„Tak co, máme s tebou počítat na příští rok?“ ptá se Libor a já ho podezřívám, že to myslí vážně. Dopíjím pivo a pokouším se chlapy přemluvit ke společné fotce. Libor mě slušně odmítne, ksicht prý není důležitý. Pavel se taky fotit nechce. „Copak, máš strach, že si tě najdou z Mosadu?“ pokusím se o narážku na jeho izraelskou anabázi, ale jen mě probodne očima. Franta zamumlá něco o invalidním důchodu, který doma bere. No a Jarda… Nemocný Jarda tady přece vůbec není. Jediný, kdo by se fotil rád, je Zdeněk. „Ale jen když budu na obálce,“ říká, čímž se rovnou diskvalifikuje.

Pak se s partou loučím. „Jestli o nás napíšeš něco špatného, najdeme si tě,“ říká Franta a já doufám, že je to jen další z jeho vtípků. „Udělám z vás větší sympaťáky, než ve skutečnosti jste,“ slibuju. „Tak jo, kluci, mějte se. A pozdravujte Francesca s Alfredem, jsou to fajn dědci. Sice mi na nich pořád něco nesedí, ale...“ „Voní.“ Cože? „Voní,“ říká Libor a mně to teprve v tu chvíli dochází. Ti staří pánové přijeli do sadu a skutečně voněli. A voněli i později, když my ostatní páchli potem. „To víš, Taliáni. Ti budou nacákaní parfémem, i kdyby neměli co do huby.“  •

 

Autor je spisovatel a spolupracovník Reportéra.