Ano, začaly problémy, my jsme ale stále vděční. Dvě uprchlice z Ukrajiny

Vědkyně Alla pochází z ukrajinského Charkova, nyní pracuje ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy ve Zbraslavi na kraji Prahy. Anastasija žila v Žitomiru, nyní je zaměstnaná v Mladé Boleslavi v tamní automobilce, nedávno ji povýšili. Současně působí v organizaci Hlas Ukrajiny.

Obě ženy, Alla i Anastasija, utekly do Česka z Ukrajiny kvůli válce, kterou rozpoutal vládce Ruska Vladimir Putin.

Čtyřicátnice Alla přicestovala do Česka 11. března 2022 se svými dvěma syny, menším Romanem a teenagerem Ivanem. Jejich Charkov se na počátku invaze ocitl téměř na frontové linii, výbuchy byly slyšet každou chvíli. „Moc jsme se báli, bylo to děsivé a hrozně hlasité,“ vypráví. Deset prvních dní války bydlela prakticky jen v malé chodbě domu, protože nebylo bezpečné pobývat v místnostech, které mají okna. Se dvěma syny a dvěma malými batůžky odešla do Česka přes Dnipro a Lvov za pomoci neziskových organizací. Manžel, na něhož se vztahuje mobilizační povinnost, i rodiče zůstali na Ukrajině.

Pětadvacetiletá Anastasija Sihnajevská pochází z Žitomiru na severozápadě Ukrajiny. Vzpomíná, že se 23. února 2022 procházela po rodném městě a přemýšlela, že se brzy usadí: vždyť v práci dostala lepší pozici. Druhý den tamní letiště bombardovali Rusové... Přestože její strýc zahynul v roce 2015 při obraně části území Ukrajiny a od studentských let občas vídala přijíždět rakve, nečekala, že válka do jejího života zasáhne v takové míře. Klíčovým okamžikem, kdy se vydala na cestu na západ, bylo, když se její otec rozhodl bojovat – a přál si, aby zbytek rodiny odešel do zahraničí. „Řekl mi, že si musím něco vymyslet tak, abych byla v bezpečí a zároveň mohla pomáhat rodině, a že pokud na mě spadne bomba, moc velká pomoc to nebude,“ vypráví Anastasija. Volba padla na Česko mimo jiné proto, že kdysi pár měsíců pracovala jako dělnice v automobilce v Mladé Boleslavi. Bývalí zaměstnavatelé se jí po vypuknutí ruské invaze v únoru 2022 sami ozvali s tím, že vědí, co se u ní doma děje, a s nabídkou, aby znovu přijela do Česka. Její matka opustit Ukrajinu odmítla.

Jak se Alle a Anastasiji žije v České republice více než rok a půl po začátku války? A jak vnímají vztahy mezi ukrajinskými uprchlíky a českými občany za situace, kdy se objevuje stále více zpráv o konfliktech?

 

Skrytá hnací síla

„Ahoj, jsem v pořádku, táta je taky v pořádku, mějte hezký den. Máma.“ Zprávou od rodičů a také zprávou od manžela z válčící země obvykle začíná den ukrajinské vědkyně Ally. S ní a jejím mladším synem Romanem se potkávám na pražské Zbraslavi ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy, kde pracuje. Na zdi visí nástěnka s grafy a ilustracemi z vědeckých studií, jedna vědecká publikace v češtině leží i na Allině stole. Po roce, co zde žije, už Alla v češtině rozumí odborným věcem ve své specializaci, ale porozumět běžným konverzacím na ulici je pro ni stále poměrně složité, i když na češtině pracuje i v různých kurzech placených neziskovými organizacemi. O životě uprchlíků se se mnou baví anglicky.

Alla vzpomíná, jak byli dojatí, když přijeli do Česka a viděli, kolik ukrajinských vlajek zde vlálo a s jakým zápalem Češi Ukrajině pomáhali. S tím, jak se válka vleče, však podpora, což potvrzují i průzkumy, postupně opadává. Loni na podzim se v centru Prahy začaly konat demonstrace; oficiálně šlo o protest proti vládě Petra Fialy, jenže někteří lidé tam vyjadřovali podporu ruskému režimu a zlobu vůči Ukrajině a Ukrajincům. V červnu proběhla v Brně potyčka mezi mužem ukrajinského a mužem romského původu, která skončila smrtí Roma; skupiny Romů a dalších lidí pak začaly v létě chodit protestovat před ubytovny Ukrajinců – na jedné z těchto demonstrací se volalo „Sláva Putinovi“. Letos v srpnu zatkla policie v Plzni mladého muže pro podezření, že znásilnil a pokusil se zabít ještě mladší českou dívku: podle plzeňského primátora šlo o mladého Ukrajince dlouhodobě žijícího v Česku. Nedlouho poté na Plzeňsku napadli tři muži dvě ukrajinské uprchlice, jedna z nich skončila v nemocnici, soud poslal pachatele koncem srpna do vazby.

K těmto aktuálním událostem se Alla nechce příliš vyjadřovat. Říká, že o nich má málo informací. Zprávy sleduje hlavně v angličtině a ukrajinštině. „Ale vím, že jakékoli protesty a demonstrace mají skrytou hnací sílu. Za těmito protesty stojí někdo, kdo z toho má prospěch a kdo to organizuje,“ myslí si. Kvůli útokům na ukrajinské ženy ona sama ani její ukrajinská kolegyně v práci strach necítí: podle svých slov ví, že takové kriminální případy jsou výjimečné. Případ však podle ní ukázal na problémy v české společnosti, které by neměly být přehlíženy. „Ale není možné, že by takové extrémní a ojedinělé případy nějak znehodnotily úsilí velkého množství Čechů, kteří nám pomáhají,“ říká.

 

Není to lehké

Co si Alla myslí o novém zákoně lex Ukrajina 5, respektive novele měnící podmínky pro uprchlíky, která začala platit v červenci a výrazně zužuje možnosti získat humanitární dávku nebo ubytování zdarma?

„Já pracuji a žádné dávky nedostávám. Na druhou stranu vím, že je tady pro nás opravdu těžké žít: pronájem bytu je velmi drahý, i najít byt bylo složité a málokdo má to štěstí, že našel kvalifikovanou práci,“ říká žena, která by se podle svých slov v Česku s dětmi určitě neobešla bez neustálé finanční pomoci od manžela z Charkova. „Jsem ráda, že tu pomoc mám, ale mnoho žen manžela nemá, mnoho mužů ve válce umírá nebo se stávají kvůli válečným zraněním invalidními,“ dodává. Manžel Ally je stejně jako ona vědecký pracovník – biolog – a na Ukrajině se nyní podílí na výzkumu toho, jak bude možné opravit ekosystémy ve válkou zničené krajině. Nejistá finanční situace Ally, která podle svých slov žije s dětmi v úsporném režimu, je také důvodem, proč do Česka nemůže vzít své staré rodiče z Oděsy, i když by chtěla.

Mimo jiné i kvůli lex Ukrajina 5 se nyní čeká, kolik uprchlíků odejde přes léto zpět do své země a na podzim už se do Česka nevrátí. Výrazně se zúžil počet lidí, kteří dosáhnou na ubytování zdarma a humanitární dávku. Nově budou muset uprchlíci výpisem z účtu dokládat všechny příjmy, které mají, a ty se odečtou od nákladů na bydlení a životního minima. Vláda přijetí novelizace zákona zdůvodňuje tím, že už uplynula určitá doba, po kterou měli uprchlíci možnost se adaptovat a najít si práci. Pracovníci neziskových organizací namítají, že mnozí lidé, kteří přišli ze země, kde zuří válka, mají zdravotní a psychické potíže, jež jim komplikují možnosti najít si lépe placenou práci: situaci komplikuje i jazyková bariéra. V nedávno vydaném materiálu PAQ Research ze série výzkumů Hlas Ukrajinců se uvádí, že humanitární dávka dosud omezovala rozsah a míru příjmové chudoby, pod jejíž hranicí se i přesto nacházelo asi 68 procent Ukrajinců. „Není divu, že odcházejí. Ne proto, že na Ukrajině je bezpečno, ale v České republice je těžké se usadit,“ myslí si Alla.

 

Neustálý strach o blízké

Alla v pražské Zbraslavi nejen pracuje, ale spolu se syny tam bydlí. Devítiletý Roman už mluví docela dobře česky, i když češtinu občas prokládá ukrajinskými, ruskými a anglickými slovy.

Roman chodí do školy na Zbraslavi i na lekce češtiny do zbraslavského komunitního centra Pexeso. Celý rok současně studoval látku, kterou probírali ve škole na Ukrajině, a nakonec dělal ze všech předmětů zkoušky. Dostal tedy vysvědčení ze dvou škol, v češtině a ukrajinštině. Podobně jako Roman studuje zároveň ukrajinskou základní školu na dálku podle zprávy PAQ Research asi třetina dětí. Pro příští školní rok se ale Alla rozhodla dálkovou výuku na Ukrajině přerušit. Nechce, aby chlapec přicházel o dětství tím, že studuje základní školu na dvou místech a dělá dvoje zkoušky. Chce, aby se soustředil na zvládnutí češtiny a české školy.

Roman se během roku také dálkově účastnil charkovského dramatického kroužku – kromě dnů, kdy se výuka kvůli bezpečnostní situaci nekonala, popřípadě v Charkově nešel elektrický proud. V Praze chodí na kurz street dance v tanečním klubu Fantasy DC a s tímto kroužkem už absolvoval i několik tanečních vystoupení v Praze. Na novou zemi si zvykl dobře, vypráví třeba o tom, že se s mámou a bratrem na Zbraslavi zúčastnili masopustního průvodu, nebo že se umístil na šestém místě ve školním kole matematické olympiády a na 146. místě v krajském kole.

Pro sedmnáctiletého Ivana je těžší se v Česku adaptovat než pro malého Romana, i proto, že má specifické poruchy učení. Dokončuje střední školu na Ukrajině na dálku a česky zatím příliš nemluví. Pouze českou střední školu studuje 44 procent příchozích mladistvých do sedmnácti let, desetina pak kombinuje českou a ukrajinskou výuku.

Alla je ráda, že našla práci ve svém oboru, pomohla jí s tím organizace Czexpats in Science pomáhající válečným uprchlíkům – vědcům. V jedné z nabídek poznala jméno svého současného vedoucího Daniela Žížaly. „Jeho odborné práce jsem totiž četla už na Ukrajině,“ říká Alla a dodává, že si uvědomuje, že má velké štěstí: najít práci odpovídající kvalifikaci člověka není pro většinu uprchlíků snadné. Podle průzkumu PAQ Research v Česku našlo nějakou práci 67 procent ekonomicky aktivních Ukrajinců, ale více než polovina pracuje na nižších pozicích, než pro jaké měli kvalifikaci ve své vlasti. A dvě třetiny si vydělávají průměrně méně než 150 korun čistého za hodinu.

 

Bez lékaře a bez školky

Rodina řeší v Česku i další praktické problémy. Dlouho se jim nedařilo najít ani pro jednoho z chlapců pediatra. Teprve v červenci 2023 se Alle povedlo zapsat děti k dětskému lékaři. Že jde o systémový problém, potvrzuje Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům. „Z terénu víme, že zvlášť pediatrů je velký nedostatek… Z dat vyplývá, že až šedesát procent dospělých nemá praktického lékaře a až polovina rodin nemá pediatra,“ dodal Šulc.

I to bude podle odborníků přinášet části lidí problémy kvůli novele lex Ukrajina. Nově totiž většina uprchlíků, kteří jsou zde déle než 150 dní, nebude mít nárok na nouzové ubytování zdarma. Výjimkou jsou přesně definované skupiny zranitelných osob, mezi něž patří například děti do osmnácti let, osoby starší 65 let, těhotné ženy nebo zdravotně postižení. Lidé se zdravotním postižením, kteří nemají o svém stavu zprávu od lékaře z Ukrajiny, ji ale přitom budou potřebovat od lékaře v Česku.

Alla také vypráví o zkušenostech jiných rodin, kterým se nepodařilo sehnat školu, kam by mohly jejich děti chodit. Situace se liší, ale ve velkých městech je horší než jinde. V Praze pomáhá cizincům například organizace META. Pracovnice META Inga Kindlová, sama Ukrajinka žijící v Česku dlouhodobě, popsala, že ví o rodinách, kterým se dítě umístit do školy přes veškerou snahu nepodařilo, ačkoli čekali od září do června. „Rodiče jedenácti procent dětí v červnu zatím nevěděli, zda budou jejich děti chodit v novém školním roce do školy,“ uvádí se ve zprávě PAQ Research ze série Hlas Ukrajinců vydané v létě. A obtížné je najít i místo ve školce. „Dvoutřetinová účast ukrajinských dětí ve věku tři až šest let (bez šestiletých zapsaných na základní školy) v mateřských školách je výrazně nižší než u českých dětí (mezi nimi 90 procent),“ uvádí PAQ Research ze série Hlas Ukrajinců. Přesto se mezi Čechy někdy říká, že Ukrajinci berou ve školách a školkách místo Čechům.

Navzdory všem problémům jsou Alla a její rodina vděčné, že mohou být s dětmi v bezpečí v Česku. „Zima v Charkově, bez elektřiny, tepla a s ruskými vojáky, by byla hrozně těžká,“ říká. Zná mnoho lidí, kteří bojují, a mnoho těch, kteří zemřeli. Nedávno to byl například Romanův učitel dramatického kroužku, asi třicetiletý muž. Ukazuje mi také video, jak známí jeli na chatu kousek za Charkov, a kdyby budovu opustili o pár hodin později, spadla by jim kvůli ruskému bombardování na hlavu.

Popisuje současně, že kvůli stresu a traumatům z války má problémy s pamětí. Neustálý stres je něco, co válečné uprchlíky pronásleduje, i když jsou sami v bezpečí. „Pořád máme potřebu sledovat, co se u nás děje, nemůžeme přestat číst špatné zprávy, máme strach o svoji zemi, o své blízké,“ říká. Podle PAQ Research a Národního ústavu duševního zdraví trápí symptomy duševního onemocnění, jako je deprese a úzkost, 45 procent ukrajinských uprchlíků, což je čtyřikrát víc než u většinové populace.

Po našem rozhovoru, když už tuto reportáž píšu, mi ještě pošle mail: během noci došlo k ostřelování Oděsy, kde žijí její rodiče. „Mému otci je 80, matce 78 let. Neměla jsem o nich do rána žádné zprávy,“ píše. Až ráno dostala zprávu. „Dobré ráno! Špatně jsme se vyspali, ale dům je celý a jsme naživu.“ Den předtím se však dozvěděla, že jejich chata je srovnaná se zemí. „Včera mi manžel řekl, že z našeho venkovského domu nedaleko Charkova, který s otcem postavili, nezůstalo nic. Jen spálené trosky. Válka nekončí a čeká nás mnohem více obětí.“ Znovu však říká, že je „neskonale vděčná Čechům za pomoc a podporu“.

 

Díky

Anastasija je o generaci mladší než Alla. Na to, že v Česku žije rok a půl, mluví česky skvěle. Přesto sama říká, že dobře mluví hlavně o tématech týkajících se války a politiky.

Co říká na konfliktní témata posledních měsíců? Změny podobné té, jakou přinesla novela lex Ukrajina, byly podle ní předvídatelné. „Evropa nebyla připravená na vojenský konflikt takového rozsahu, na obrovský počet uprchlíků a na to, že válka bude trvat tak dlouho,“ myslí si.

O konfliktech mezi Ukrajinci a Romy tvrdí, že olej do ohně přilévají populisté a dezinformátoři. Za Hlas Ukrajiny – iniciativu, kterou spoluzaložila – se podílela na společné akci, kde se sešli Ukrajinci, Romové a Češi za účasti vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fukové.

„Nevidím důvod se tady bát,“ reaguje Anastasija na případ, kdy muži u Plzně napadli dvě ukrajinské ženy. „Vidím nějakou radikalizaci české společnosti kvůli Ukrajincům, nad kterou nemusíme zavírat oči, ale musíme ji řešit otevřeným dialogem a informacemi. Na druhou stranu jsem viděla reakce české společnosti, kdy většina lidí ten čin odsuzovala,“ dodává.

Anastasija sama o sobě říká, že není typická uprchlice a považuje se za aktivistku. Povídáme si na pražském Žižkově ve Štítného ulici 140. Trvala na tom, abychom se potkaly právě tady. Čtyřpatrová žlutá budova patří rodině ruského zbrojaře Borise Obnosova, výrobce zbraní, jehož rakety na Ukrajině zabíjejí a zraňují i civilisty. V době rozhovoru přitom ještě stále nebyl na českém sankčním seznamu, dostal se tam až v půlce srpna. K debatě o zařazení Obnosova na sankční seznam během léta přispěla i Anastasijina kampaň, manifestace před domem i posty na sociálních sítích.

Anastasija kromě práce v Hlasu Ukrajiny působí také v organizaci Ukrajinské centrum pro bezpečnost a spolupráci, kde se zabývá analýzou ruských vlivů v Česku a hybridní válkou.

Když s ní mluvím, je oblečená do modré sukně a žluté halenky, na krku má tradiční ukrajinskou korálkovou ozdobu; rodnou zemi připomíná ještě řetízek s přívěskem ve tvaru Ukrajiny, který jí visí kolem krku. Podle svých slov se něco takového snaží nosit každý den, ať už jde do práce do fabriky v Mladé Boleslavi, na demonstraci, nebo na rozhovor pro nějaké médium.

Po směnách v automobilce tráví většinu času studiem materiálů o politice a aktuálním vývoji na Ukrajině i v Česku, věnuje se organizaci akcí na podporu Ukrajiny, dvakrát týdně má lekci češtiny se soukromým učitelem. Spolu s českými aktivisty navštěvuje i proukrajinské protesty na protivládních demonstracích. Jednou jedinkrát na protivládní demonstraci chyběla – jedenáctého března, kdy se několik lidí pokusilo strhnout ukrajinskou vlajku na budově Národního muzea. V té době byla Anastasija na návštěvě Ukrajiny, kde na konferenci v Kyjevě mluvila o ruském vlivu na střední Evropu a mezinárodních vztazích mezi Ukrajinou a Českem. Při té cestě se zastavila u hrobu kamaráda, který zemřel ve válce několik týdnů předtím.

Anastasijin příběh je do značné míry pozitivní. Nedávno se dočkala povýšení v práci. „Po době práce na lince se vracím do kanceláře. Budu pracovat jako trainee inženýrka v oddělení kvality,“ napsala mi. Také ona stále vidí Čechy a českou společnost nesmírně pozitivně. „Česká republika se dokázala vypořádat s přílivem uprchlíků díky obrovské vlně solidarity běžných lidí, dobrovolníků, neziskových organizací i díky krokům vlády. Jako Češi a Ukrajinci jsme si podobní mentalitou, smyslem pro humor, pochopením, co je dobro a co zlo, historickými zkušenostmi“ myslí si. „Je to hodně vidět na tom, kolik Čechů Ukrajincům pomáhá, mnoho lidí někoho ubytovalo u sebe doma, mnoho lidí věnuje čas výuce češtiny pro uprchlíky. Pár desítek tisíc lidí na Václaváku je nic proti deseti milionům lidí, kteří nám pomáhají,“ uzavírá.

 

Autorka je reportérka na volné noze, spolupracuje s různými médii.