O letošních hudebních festivalech.
V poločase letošní festivalové sezony u mě zatím vedou Faith No More – a to nejen za výkon na červnovém Rock for People, ale v podstatě za celý svůj muzikantský život.
Pánové, kteří jsou na absolutním vrcholu, se v roce 1998 klidně, bez emocí a scén rozejdou. Mohli by sice dál obrážet stadiony a pod tlakem nasávat peníze, ale to není jejich styl. Raději se věnují sólovým projektům, často nekomerčním, dělaným spíš pro radost. Teprve po deseti letech se sejdou na svatbě jednoho z nich, a když zjistí, že jak lidská, tak hudební chemie mezi nimi stále funguje, bez problémů naskočí zpátky do rockového rychlíku. Na pódiu sice už nespálí šest milionů kalorií jako ve svých divokých letech, ale i tak by tihle padesátníci mohli vyučovat své o generaci mladší kolegy.
Nejsou směšní, nestali se svými vlastními karikaturami, nedopadli tedy jako spousta jiných reunionů. Letos navíc, po téměř osmnácti letech, vydali nové album Sol Invictus; stejně skvělé jako všechna předcházející. Můj tip na letní koktejl: vezměte náhodné písně z několika jejich alb, co já vím, třeba Superhero (2015), Digging the Grave (1995), Ashes to Ashes (1997), Epic (1990) nebo Midlife Crisis (1992), protřepejte, zamíchejte a můžete servírovat náhodným kolemjdoucím. Pochutnají si a přitom nepoznají, kterým písním je dvacet let a kterým dvacet měsíců.
Sdílení
