Všechno jsem vsadila na nejistotu, říká Helena Třeštíková

Co vám poslední dobou schází ke štěstí?

Hodně třeba prožívám dění na Ukrajině. Vzpomínám, jak jsem v dětství hltala tehdy populární sovětské knížky o Vaskovi Trubačovovi, Zoje Kosmoděmjanské a podobně – zvlášť babička, velká antikomunistka, z toho šílela. Ale mě ty knížky bavily a odnesla jsem si z nich narativ, že lidstvo prožilo hroznou válku, poučilo se a nic takového už se nemůže opakovat. Pak jsem sice dospěla, ale tohle přesvědčení ve mně donedávna nějak přetrvávalo.

 

A najednou máte strach?

Jsem zvyklá dívat se na zprávy, protože je vnímám jako předěl mezi dnem, kdy se pracuje, a večerem, kdy si člověk může třeba číst. No a v těch zprávách vidím až příliš tanků a výbuchů jen kousek od nás, takže ano – mám pocit, že nás Rusko ohrožuje, a ta hrůza na Ukrajině mě deptá.

 

Myslíte, že se poměrně dramatické dění promítne do vašich dokumentů?

Rozhodně. Do časosběrných dokumentů se doba propisuje vždycky, a když teď třeba děláme další pokračování Manželských etud, tak tam veřejné dění vynikne víc než jindy: covid, vypjaté volby sněmovní i prezidentské, k tomu ta válka...

 

V Manželských etudách sledujete příběhy šesti párů, které se vzaly počátkem osmdesátých let. Většinou se pak rozpadly, ale ti lidé žijí a až na pár výjimek se nechávají natáčet dál.

Ano, už jsou to šedesátníci.

 

O kolika z nich byste řekla, že jsou dnes v pohodě a spokojeni se svými životy?

Přinejmenším dva muži žijí podle mě šťastně. Jeden z nich je Stanislav, který se zabývá technikou, počítači a teď má hvězdárnu. Bydlí na venkově, fotí hvězdy, pořád tu hvězdárnu vylepšuje, při natáčení před pár měsíci si pochvaloval novou 3D tiskárnu.

 

A ten druhý?

Pavel vede kulečníkovou hernu, která ho hrozně baví. Taky neustále něco vymýšlí, pořádá firemní večírky, i on se našel.

 

Na první dobrou jste zmínila dva muže. Dá se z toho něco vyvozovat?

Z Manželských etud nic obecnějšího nevyvozujte, protože jde o úplně náhodný vzorek lidí, které jsme kdysi oslovili na matrice. Navíc spokojenost v žádném věku nesouvisí s tím, jestli jste chlap, nebo ženská, ale s tím, jestli si dokážete najít životní téma. Já, ženská, jsem si životní téma definovala a od té doby ho naplňuju, takže kdybyste se ještě jednou zeptal, jak se mám, odpovím stručněji: Jsem spokojený člověk.

 

Někteří hrdinové Manželských etud jsou naopak vyložení nešťastníci, hlavně tedy Marcela, která tragicky přišla o dceru. To je pro dokument vděčnější než nějací pohodáři, ne?

Takhle není možné uvažovat. Jednoduše točím, co přichází, taková je podstata mé práce. Vsázím na nejistotu. Nikdy netuším, co přinese příští natáčení, a už vůbec nevím, jak ten příběh bude fungovat v celku... A třeba na setkávání s bezproblémovým Standou se vyloženě těším, protože když někdo ve vlastní hvězdárně nadšeně vypráví, jak nafotit Měsíc, naplní to radostí i vás. Jak říkám: je dobré, když člověk pořád něco dělá a naplňuje své téma.

 

A ještě lepší je, když se zároveň naučí i odpočívat; občas vypustit.

Každý to má jinak. Například já ani moc nerozlišuju mezi prací a odpočinkem; všechno se propojilo. Když třeba po večerech čtu, tak většinou literaturu faktu, a klidně bych to mohla označit za součást práce. Pro mě to je ale mnohem příjemnější než plácnout sebou na pláž a luštit křížovky, to bych se zbláznila.

 

Vždyť jsi těžkopádná

Přesně tohle mi nedávno vyprávěl Jiří Suchý. Na pláži trpí, namísto křížovek píše písňové texty.

A šťastnej je i ve svém věku... Mladičký Jiří Suchý byl jednu dobu kolegou mojí maminky výtvarnice v ateliéru propagační grafiky, díky čemuž jsem od dvanácti mohla chodit do Semaforu.

 

Byla jste fanynkou?

Obrovskou, tohle byl můj svět.

 

Koho jste tam nejvíc obdivovala?

Vybavuju si, jak jsme se s pár holkama ze třídy vyrazily cíleně zamilovat do Matušky, jenomže potom na jeviště vylezl mladík, o kterém jsme do té doby neslyšely, oproti Matuškovi úplně jiný typ, a začal tenorem zpívat Oči má sněhem zaváté – takže jsme se zamilovaly do něj.

 

Mein Gott!

Jo. Ale na tomhle vzpomínání je důležitější kontext, který ovlivnil všechno, co sama profesně dělám. Bydleli jsme na Václaváku, kde bylo snad deset kin. Pořád jsem je navštěvovala, jenomže dětstvím jsem se trefila do budovatelské doby a tehdejší filmy ani písničky mi moc nepřipomínaly skutečný život. No a najednou tu byl Semafor, kde zpívali o tom, že pramínek vlasů ustřihnou potají – to byl oproti budovatelským výkřikům zázrak.

 

A ve filmu zároveň začala československá nová vlna...

Mí životní hrdinové Chytilová s Formanem! Konečně jsem měla pocit, že na plátně vidím reálné lidi, život jako by se propojil s uměním, což mě neskutečně zaujalo. A právě v té době mě napadlo, že chci dělat film.

 

Co na to vaše okolí?

Nikomu jsem to nevykládala, to by se smáli, ale ve čtrnácti jsem si do deníčku nalepila fotku Věry Chytilové a pod ni napsala, že chci být režisérkou jako ona. Bylo to zhruba na stejné úrovni jako napsat pod fotku Gagarina, že chci letět na Měsíc, a ještě dlouho vypadalo reálněji, že naplním máminu představu a věnovat se budu něčemu výtvarnému. Coby fanatička do divadel jsem uvažovala o možnosti navrhovat kostýmy a dostala se na střední výtvarnou Hollarku.

 

Proč vám připadal film ještě atraktivnější?

Už jsem byla rozhodnutá, že i já chci jednou zachycovat skutečný život, což jde s kamerou líp než se štětcem. Jakožto výtvarnice bych se možná uživila, zaznamenala jsem dokonce jistý úspěch – v maturitním ročníku jsme měli navrhnout propagaci pražské zoologické zahrady a můj plakát nakonec zoo opravdu využívala. Ale věděla jsem, že patřím k průměru a někteří spolužáci jsou mnohem šikovnější; měli jsme tam třeba Michaela Rittsteina nebo Vaška Bláhu.

 

Kdy jste se pro film rozhodla realisticky?

Rok před maturitou jsem řekla pár lidem, že zkusím FAMU – koukali na mě jak na šílence, čemuž rozumím. Na Hollarce jsme s holkama jednou hrály hru na pravdu a ony se shodly, že jsem dost těžkopádná. Když člověk s takovouhle charakteristikou řekne, že chce dělat film, ostatní to nutně překvapí.

 

Máte pocit, že vaši tehdejší povahu vystihly?

Asi jo. Psala jsem si deníky, žila ve vnitřním světě se spoustou ideálů, do koho jsem se zamilovala, ten si toho obvykle nevšiml, neuměla jsem hrát na kytaru, zpívat, tančit, nevynikala jsem ve sportu... Nebylo nic, čím bych mohla zaujmout puberťáckou společnost.

 

Na FAMU vás ale přijali, dokonce napoprvé. Co vaše nedostatky vyvážilo?

Snažila jsem se na sobě pracovat. Rok mezi maturitou a zkouškami na FAMU jsem dělala asistentku v televizi, což člověka trošku otrká, musela jsem v sobě probudit jisté komunikační a organizační schopnosti. No a asi mi pomohla i píle, na zkoušky jsem si vypracovala spoustu různých námětů.

 

Třeba?

Nevím. Navrhla jsem například dokument o tom, jak se na školách učí civilní obrana a děti se tím připravují na válku, což mi připadalo skutečně absurdní.

 

Kdy jste poprvé mohla pracovat s kamerou?

To až v prváku na FAMU. Úvodní cvičení se jmenovalo Postup práce a já točila Olbrama Zoubka odlévajícího reliéf.

 

Jak jste se k němu dostala?

Už jsme se znali. Chodívala jsem do sochařského kroužku, který vedla někdejší Zoubkova spolužačka z umprumu. Ta nás jednou zavedla k Zoubkovi do ateliéru v Salmovské ulici a to víte, byl to krásnej, zajímavej chlap. Chodila jsem ho tam pak navštěvovat i sama, nejspíš jsem se lehce zamilovala, on možná taky, ale zůstalo to v platonické rovině. Když se půl roku před mým nástupem na FAMU upálil Jan Palach, odlil Olbram jeho posmrtnou masku. Nějak po něm kvůli tomu začali jít estébáci, tak zhruba šest odlitků rozdal lidem, kteří na něj nebyli viditelně napojení, a já mezi ně patřila.

 

Kde je ta posmrtná maska dnes?

Pověšená nad mým psacím stolem, protože pro mě byl Palachův čin naprosto zásadní. S nejbližší kamarádkou jsme si tehdy mimo jiné slíbily, že když byl náš vrstevník schopný ve jménu ideálu obětovat život, tak my aspoň nikdy nevstoupíme do strany a nebudeme chodit s komunistou.

 

Mimochodem, neučil vás na FAMU Milan Kundera?

Jen v prvním ročníku, protože ten byl pro něj posledním, v sedmdesátém ze školy odešel. Katedra dokumentu neměla jeho přednášky v rozvrhu, ale kdykoli mi to vyšlo, tak jsem zašla, byl skvělý. Dodnes vzpomínám na přednášku o literární střídmosti v Hemingwayově díle, jak jsem mu visela na rtech... Tehdy jsem byla zapálenou čtenářkou jeho prvních povídek a románů.

 

Vydrželo vám to zapálení dodnes?

Po čase trochu ochladlo. Nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že je Kundera svým založením mizogyn, nicméně na jeho senzační přednášky nezapomenu.

 

Kdy jste poprvé dělala cosi podobného časosběru?

Ve druháku na FAMU. Byla to zajímavá zkušenost, na kterou vzpomínám, když dnes mívám na škole konzultace se studenty. Někdy k nim bývám docela kritická, a aby mě pochopili, popisuju jim svoji tehdejší situaci. Celý druhák jsem dělala dokument o vesnici, která musela ustoupit přehradě na Želivce, opravdu to byl nevědomý časosběr. Ve střižně jsem to pak dala dohromady, pustila pedagogům a jeden z nich, vynikající střihač Ludvík Pavlíček, prohlásil: „Teda slečno Böhmová, tak blbej začátek filmu jsem ještě neviděl.“

 

A co vy?

Málem mě rozbrečel, ale pak jsem se zeptala, jestli to s ním nemůžu konzultovat podrobněji. Dohodli jsme se, že materiál přinesu k němu do střižny, a tam mě naučil, co to je střih. Přesně vysvětloval, proč je můj původní začátek špatnej a jak ten záběr může fungovat mnohem líp, když ho dáme později. Od té doby vím, že jedna věc je materiál natočit a druhá je dát mu smysluplný tvar.

 

Co Pavlíčkovi vadilo?

Začala jsem dlouhým záběrem na polorozbořenou vesnici, kterou zaplavuje voda, a on řekl, že nejdřív bychom ji tam měli dát ještě živoucí. A tak dále, předělávali jsme dlouho, bylo to cenné. Dneska mám pocit, že studenti něco natočí, ale výslednému střihu a stavbě pak už často nepřikládají takový význam.

 

Chtějí dělat umění?

Ano, to je nejčastější podstatou našich sporů. Podle mě je důležité naučit se řemeslo a taková ta intimní umělecká výpověď je spíš nadstavbou. Ale možná je problém v tom, že já sama dokument jako umění úplně nevnímám. Celý život se snažím točit tak, aby byla naděje, že na film seženu peníze, lidi se na něj budou chtít dívat, a když má navíc výsledek schopnost společnost trochu posunout, je to ideální.

 

Dovolí si studenti vaše dokumenty kritizovat?

Kontroverzní pro ně bývá třeba Katka. Podle některých jsem hyena, která pozoruje život, hroutící se do zkázy, a ještě tu holku platí. No jo: jenže já opravdu netočím, co si přeju, ale to, co život přinese. Na začátku jsem se v léčebně setkala s holkou, která chtěla abstinovat, pak šel osud jinudy.

 

A ta námitka, že jste jí platila?

Každému, s kým točím, za to dávám nějaké peníze – a směšná je představa, že kdybych je Katce nedala, tak nebude fetovat. Prostě by víc kradla, vyráběla drogy nebo se prostituovala.

 

Jinak studenty váš styl většinou baví?

Myslím, že ho vnímají rozporuplně. Jde i o to, že šéfem katedry byl dlouho Karel Vachek, radikální člověk anarchistického typu, jehož filmy byly takové eseje, vyjadřující silný autorský názor, to studentům imponovalo. Já jsem jiná, názor naopak nevyjadřuju, jenom pozoruju – však taky Vachek označil moje dokumenty za sociální porno a někteří studenti to přebrali... Občas kolem toho byly trošku spory, ale podle mě jsou smysluplné oba úhly pohledu.

 

 

Tak co je novýho?

Jak se vám točilo za pandemie?

Těžce. Prvních osm měsíců jsme strávili sami ve dvou tady na Vyžlovce. Po prvním šoku jsem říkala: Michale, potřebovala bych točit, pokračovat v časosběrech a zachytit tuhle zvláštní dobu, ale on z toho neměl dobrý pocit a já nechtěla riskovat, že chytím covid a třeba ho pak nakazím. Naštěstí mám svůj stabilní štáb, kameramana a zvukaře, naši protagonisté je dobře znají, a tak jsem všechno začala domlouvat na dálku. Napsala jsem přesný plán, na co se ptát a co akcentovat, kolegové to zvládali, ale samozřejmě jsem dost trpěla.

 

Nebyla izolace zkouškou pro vaše manželství?

Naštěstí tu nemusíme trávit čas v jediné místnosti, a tak si výraznější problémy nevybavuju.

 

Připomeňte mi: kolik párů z Manželských etud vydrželo pohromadě dodnes, přes čtyřicet let?

Dva ze šesti.

 

A působí na vás aspoň jeden z těch vztahů harmonicky?

Zůstali spolu Strnadovi, co prodávají nábytek, a Kubrovi – on měl odjakživa rád auta, ona je kadeřnice. Tihle vydrželi, ale slovo harmonie je možná příliš silné. Situaci u Kubrů v posledních letech ovlivnil fakt, že byl Tonda hodně nemocnej a čekal na transplantaci jater. Já se to bohužel dozvěděla ex post, sám se nám s tou krizí nesvěřil, tehdy jsme netočili.

 

A jak to jejich vztah ovlivnilo?

Tondova nemoc je sblížila – Mirka mu obětavě pomáhala a on si uvědomil, co pro něj znamená. No a Strnadovi většinou působí, že jsou na sebe napojení, ale úplně idylické to u nich vždycky nebylo a aktuálně nevím. Měli problémy s nemocnými rodiči a podobně, tak jsou vůči natáčení poslední dobou odtažití a uvidíme, co bude dál. V tomhle projektu nemáte ani vteřinu nic jistého.

 

Stává se častěji, že vaši hrdinové zatají důležité události?

Občas jo, v časosběrech mého typu zachytíte opravdu jen to, co jsou lidé ochotni říct. A oni by někdy ochotní i byli, ale nějak je nenapadne dát vědět, protože pro většinu z nich není natáčení středobodem vesmíru – proto se jim kontrolně ozývám a zjišťuju situaci.

 

Třeba pro nešťastnici Marcelu možná natáčení středobodem je.

Dobře, ale tam jde i o to, že když ji chtějí vyhodit z bytu, protože dluží pár nájmů, tak mi zavolá; tuší, že přijedu a nějak to vyřeším.

 

Pro recidivistu Reného nejspíš taky.

Ten má přinejmenším radost, že se na něj díky filmu spousta ženských lepí jako na celebritu. Když běžel náš film v kinech, tak to bylo opravdu intenzivní a všechny ty ženské, které se pak v jeho životě objevily, přiznávaly: Chtěly jsme naživo poznat charismatického desperáta.

 

Myslíte, že k úspěchu vašich dokumentů přispívá fakt, že jste dobrá psycholožka?

Nevím. Zeptejte se našeho syna Tomáše, vždyť jste kamarádi. Nejspíš řekne: „Máma? Každou chvíli se mě ptá na něco nesmyslnýho!“

 

Naopak, mluví o vás láskyplně.

Snažím se být empatická a vidět svět očima lidí, se kterými točím. Nedělám věci, které by jim byly zásadně proti srsti, a pokud nějaký nápad odmítnou, tak jim to nevyčítám... Třeba můj Michal se každou chvíli rozčílí, že je někdo úplnej debil, a v tomhle směru já bývám daleko klidnější. Buď v lidech nevidím tak rychle debily, nebo se jim i přesto snažím porozumět; bez jistého tolerantního nadhledu by se mi točilo hůř.

 

Máte při práci nějakou osvědčenou taktiku?

Asi vás nepřekvapí, že si třeba složitější témata nechávám na později a začínám něčím lehčím. Taky mám zautomatizovaný způsob kladení otázek, přičemž ta základní bývá banální: „Tak co je novýho?“ Mojí ambicí není rozhovor, který by se dal tisknout, protože kdybyste četl přepis, pomyslíte si, že jsem magor. Byla by tam spousta otázek typu: „A co ty na to?“ Tak to ale musí být, protože kdybych předjímala: „Vypadáš vesele, věřím, že se dneska cítíš dobře.“, pravděpodobně dostanu odpověď: „Jo.“ A já se snažím, aby mých otázek bylo ve filmu co nejmíň...

 

Improvizujete? Nebo už dopředu víte, na co se budete ptát?

Přečtu si transkripty z předchozího natáčení a napíšu poznámky, nač se ptát dál, co se třeba mohlo vyvinout. Při natáčení se do nich občas kouknu, ale nesmím tam sedět a číst z papírku, to by rušilo atmosféru. Sama jsem kdysi měla poučnou zkušenost – Jan Burian uváděl takovou dokumentární sérii, vždy to byl den s nějakou ženou, a se mnou točili Erika Hníková s Vítkem Klusákem. Přišli do našeho pražského bytu, stáli vedle sebe, každou chvíli si mezi sebou potichu něco šuškali. Tehdy jsem si uvědomila, že se necítím uvolněně a pro výsledek to bude kontraproduktivní. Máte pocit, že se na vás ti tvůrci domlouvají, a tomu se snažím vyhnout co největší otevřeností.

 

Svým postavám nabízíte možnost finální autorizace. Neděsí vás představa, že někdo odstraní dobrou a funkční scénu?

Stres je to vždycky, ale zatím se nic strašného nestalo. Opravdu spíš bývám smutná, když se Tonda Kubr nezmíní, že zažívá drama ohledně transplantace. Taky se stává, že lidi řeknou něco zajímavého mimo kameru, ale před ní nechtějí – například o svých dětech, což chápu. No a párkrát jsme se radši sami rozhodli, že něco nezveřejníme.

 

V případě koho?

Katky. Protože třeba vykládala, jak vaří drogy, a to je trestné.

 

Jaký váš film je vlastně nejúspěšnější? Tragická Marcela?

Spíš René, který dostal cenu Evropské filmové akademie.

 

Což je vlastně evropský Oscar. Jste na něj pyšná?

Povzbudilo mě to, nic takového jsem si v dobách svých začátků nedovedla představit. Kontakty se světem byly minimální, a já se navíc definovala jako lokální kronikářka – vůbec by mě nenapadlo, že moje práce může zajímat někoho v zahraničí. Dodnes jsem překvapená, že tam ty filmy občas dokonce dostávají ceny.

 

Nedávno vám dali jednu za celoživotní dílo v Barceloně. Jezdíte na tyhle festivaly s manželem?

Zpočátku jsem ho lákala, ale kdepak: „Michale,“ říkám, „pojeď se mnou do Bombaje!“ A on: „Abych chodil po Bombaji hladov sem a tam?“

 

V posledních letech jste sama členkou Americké filmové akademie, takže můžete volit skutečné Oscary. Využíváte toho?

Samozřejmě, ale jen v kategorii dokumentů, jinak bych se zbláznila. I těch dokumentů musím vidět spoustu.

 

Kolik?

Vynechávám první kolo, kdy jich přijde přes dvě stě, a přidávám se až v tom druhém, kam prošlo posledních patnáct dlouhometrážních a patnáct krátkometrážních.

 

Narážíte na filmy, které jsou hodně blízké vaší metodě?

Observační filmy tam bývají, ale zahraniční filmaři často vyjíždějí do dokumentaristicky atraktivních míst: třeba do Sýrie, teď na Ukrajinu, do deštných pralesů... Což bych já dělat nemohla, dění v cizí zemi bych nerozuměla. Zatímco u nás když přijdu k někomu domů a podívám se, co mu visí na zdech, hned si takového člověka dovedu trošičku odhadnout.

 

Tys mi řekla vole!

Máte zpětně pocit, že jste některé scény do svých dokumentů dávat raději neměla?

Je jedna taková v Katce, kdy ji nutím, aby se šla podívat za malou dceruškou: „Katko, slib mi, že tam zejtra půjdeš.“ Původně ve filmu nebyla, ale dramaturgové ve střižně vyjádřili názor, že bych se mohla trochu zaangažovat starostlivou komunikací. Takových jsme sice vedly spoustu, ale natočená byla jen tahle, tak jsme ji přidali – a dodnes mi tam nesedí.

 

Vzpomínám na moment z Marcely, která obvinila bývalého manžela z obtěžování jejich dcery. Manžel se nevyjádřil, ale divák zapochyboval, protože Marcela není kdovíjak duševně stabilní.

To máte pravdu. Jirka se vyjádřit nechtěl a my tehdy nějak potřebovali vysvětlit, proč se Ivanka s tím tátou nevídá. Chápu, že to je sporné, ale těší mě, že jsme dnes s Jirkou v docela intenzivním kontaktu.

 

Vystupoval jenom v první sérii. Je šance, že se někdy před kameru vrátí?

Zatím nechce, ale vídáme se. Taky zajímavý osud: jezdil jako řidič pro dopravní firmu, jednou vezl materiál na stavbu, a když vystoupil, smetlo ho jiné auto; přišel o nohu. A protože to byl pracovní úraz a on byl dobře pojištěný, má peníze a cestuje od té doby po světě, s jednou nohou zvládá i exotické země. No a představte si – tuhle mi řekl, že by chtěl nějak pomoct Marcelině synu Tomášovi.

 

To není jeho dítě?

Marcela ho měla po jejich rozvodu s jiným chlapem, kterého jsme na kameru ani nezachytili... Já řekla, že se Tomáš nějak uživí sám, ale Marcela je na tom blbě, tak jí poslal dopis s pěti tisíci, což natočené máme.

 

Co na to Marcela?

Rozbrečela se.

 

A nechce se s ním po skoro čtyřiceti letech setkat?

To zase ne. A on taky ne...

 

Dnes už se věnujete jenom dávno roztočeným projektům?

Je tu ještě jeden, který má sice staré kořeny, ale nikdy jsme ho nedokončili. Koncem osmdesátých let jsem točila s několika mladými delikventy ve vězení, z čehož vzešel třeba René. Jedna žena se nám tehdy ztratila, ale nedávno jsem ji našla. Andrea. Nejmladší československá politická vězeňkyně. Punkerka, která seděla za to, že se dvěma kamarády svrhla v Teplicích pomník Klementa Gottwalda. Točili jsme s ní ve vězení, pak při demonstraci na Václaváku, když ji v listopadu 1989 předčasně propustili, a teď bych ráda navázala.

 

Proč se vám ztratila?

Nebyly mobily, někam se přestěhovala, neměla jsem jak ji najít. Až nedávno nás propojil novinář z rozhlasu, který točil o tom shozeném Gottwaldově pomníku, tak jsme se dohodly. Pořád je punkerka, pořád bydlí v Teplicích, ale pracuje jako ošetřovatelka v Berlíně.

 

Tím pádem v současnosti sledujete kolik hrdinů?

Mám šest Manželských etud, pak Karolínu, kterou jsem začala točit roku 1989 na zdravotnické škole, no a zpěvačku Báru Basikovou, kterou průběžně sleduju od roku 1996.

 

Jaký máte pocit z její kariéry?

Nedělám film o celebritě, ale o ženské, která se snaží důstojně žít a přežít. V průběhu doby se vedle ní objeví tři muži, které vždycky ve výsledku živí ona. Stará se o děti, smířená s tím, že hudebně se nemůže věnovat jen tomu, co by se jí líbilo, v první řadě potřebuje vydělat prachy, ale nevzdává to.

 

Co třeba René, jak se drží?

Bohužel se rozešel se zásadní ženou svého života, ale žije v Budějovicích, pracuje v rybárně, v kriminále nesedí a nikdy už sedět nechce. Občas se sejdeme, ale film jsme dokončili a zatím nepokračujeme.

 

Proč ne?

Nemám na to momentálně nějak kapacitu. A vlastně moc nemám náladu ani na jeho současné názory, zvlášť proto, že je René chytrej chlap. Tuhle mi do telefonu nadšeně chválil Orbána, já si vzdychla, „René, ty vole, co to vykládáš?“ a on se úplně zaradoval: „Heleno, tys mi poprvý řekla ty vole!“

 

Katka je taky uzavřená?

Ta nejspíš definitivně, protože je to pořád dokolečka.

 

Beznaděj?

Naprostá. Vypadá příšerně, nemá zuby, občas ji vidím, jak žebrá v Karlovce. Od patnácti je na drogách a neumí normálně žít, netuší, co by dělala. Ráno co ráno se probouzí s tím, že musí sehnat drogu, a to je jediný životní program.

 

Za jakých okolností byste se ještě pustila do nějakého nového příběhu?

Potřebuju šetřit silami, takže by to musel být nějaký blesk z čistého nebe. Ale helejte, můj život je jedna velká sázka na nejistotu, a pokud se senzační téma objeví, otevřená jsem všemu.

 

Uvažujete o tom, že byste jednou dobrovolně odešla do důchodu?

Spíš ne, strašlivě bych se nudila. Už když jsem byla malá, neexistovalo u nás doma nicnedělání, člověk se hned po probuzení pustil do nějaké akce a já to přijala. Neustále u sebe mám papír se seznamem úkolů, které postupně odškrtávám – a tak mi to naprosto vyhovuje.