Všechno vždycky nějak dopadlo

Když před 55 lety v roce 1959 vzniklo divadlo Semafor, byl prezidentem komunista Antonín Novotný. Teď je prezidentem Miloš Zeman a legendární Semafor stále žije. Pět příběhů z jeho pětapadesátileté historie přináší v následujícím textu jeho spoluzakladatel.

Nikdy jsem nezakrýval, že mé začátky na divadelních prknech byly víc než klopotné. Lapidárně řečeno, byl jsem po herecké stránce totální dřevo. Neříkám, že dnes je to o moc lepší, ale faktem je, že už nevrážím do kolegů a občas je i rozumět, co říkám. Když jsem začínal, ukrutná tréma mě o tyto základní schopnosti připravila. Divadlo Na zábradlí, jehož jsem byl spoluzakladatelem, jsem záhy opustil, protože pocit, že jsem tam ze všech nejhorší, byl příliš naléhavý. Odešel jsem s hlavou hrdě vztyčenou, odhodlán nikdy už se nevrátit na jeviště, ale byl to Jiří Šlitr, který mě přemluvil, abychom založili nové divadlo, kde by se hrály jen hudební komedie.

Naše první hra se jmenovala Člověk z půdy, a když jsme zkoušeli, cítil jsem, že představitelé hlavní role – střídal se tu Miroslav Horníček s Milošem Kopeckým – jsou ze mě stále nervóznější. Já to zkrátím. V noci po generální zkoušce neboli noc před premiérou mi řekl Miloš Kopecký: Tak takhle to nejde. A v následujících hodinách mi poskytl intenzivní kurz herectví. Vysvětloval, předehrával, učil. A já jsem v oněch nočních hodinách absolvoval jakousi mini DAMU, za niž jsem mu dodnes vděčný.

••

Začátky byly nesnadné, ale divadlo se rozběhlo. Ovšem čekaly nás časy nevlídné. Na počátku sedmdesátých let byl Semafor zrušen. Ano, Semaforu byla zastavena činnost. Tehdy jsme museli z nařízení ministerstva kultury vracet divákům vstupné, byl vydán zákaz hrát dál a šlo jen o to, jak rozpustit soubor.

Toho dne, kdy se k nám doneslo ono šílené nařízení, se hrála hra Revizor v šantánu. V závěru jsme zpívali finálovou píseň, která pojednou získala jiný význam:

Všechno vždycky nějak dopadlo