Je to lepší, než jsem myslel

Post Image

Je to lepší, než jsem myslel

Play icon
17 minut
Nejen čeští skejťáci si pochvalují komunistické monumenty. „Často to bývá nejlepší ježdění ve městě,“ říká Maxim, který začínal na Letné, kde stávala socha Stalina, blízko to měl i k soše maršála Koněva v Bubenči (už je taky pryč). „Skvěle se jezdí třeba ve Vietnamu, kde je podobných pomníků plno.“

foto Tomáš Binter

V pětadvaceti si neuměl představit, že by po třicítce ještě závodil. „Myslel jsem, že po třicítce mi bude hůř,“ říká dnes jedenatřicetiletý Maxim Habanec. Má sice z prkna jedno rameno níž než druhé, ale jezdí dál a pokukuje po účasti na olympiádě. Současně se stará o skatepark, kde pořádá lekce pro mladší generaci, řeší design své značky Skate of Mind, chystá filmový dokument o skejtování v latinskoamerických městech. A pochvaluje si bydlení v centru Prahy.

Plechová vrata zaskřípou a ocitáme se ve skateboardovém ráji. Hala číslo 22 v pražských Vysočanech sloužila kdysi pro výrobu legendárních „vétřiesek“ – náklaďáků Praga V3S. Pak byla dlouhé roky nevyužívaná a nedávno tady dostal Maxim Habanec šanci vytvořit skatepark podle svých představ.

Výhodou je možnost celoročního provozu, neboť kromě střechy jsou tady i trubky rozvádějící teplo. Kousek od stanice metra Kolbenova postupně vzniká nová čtvrť jménem Pragovka, developerské plány zahrnují i zachování některých industriálních budov. Hala číslo 22 mezi ně nepatří. „Těžko říct, jak dlouho tady vydržíme, ale je to skvělé místo,“ říká Maxim, který nás vítá v poněkud zatuhlém postoji. „Mám za sebou charitativní běh. Sedmnáct kilometrů, docela jsem to napálil, večer si dal pár drinků, regenerace nula. A takhle to dopadlo,“ pousměje se.

Dobře ví, že o tělo je nutné pečovat. „Mám jedno rameno níž, jako každej, kdo jezdí delší dobu. I když řídím auto, přijde mi, že za volantem nesedím rovně a jsem nakloněnej levou stranou dopředu,“ říká. Před pár lety prohlašoval: „Neumím si představit, že v jedenatřiceti budu závodit s pětadvacetiletými.“ Jedenatřicet mu bylo letos v únoru. „Není to tak zlý, myslel jsem, že v tomhle věku se budu cítit mnohem hůř. Abych nezkameněl, musím cvičit a rehabilitovat, jinak by mě bolela záda. A zúročuje se to, některé věci na prkně mi jdou líp než dřív.“

Životní zlom

Klíčovou postavou v začátcích jeho skejtování byla jednoznačně maminka – paní Habancová. Na skateboardu, který si vydyndal na svém o deset let starším bratru Matoušovi, stál Maxim poprvé v pěti letech.

Pak si dal na nějakou dobu fotbalovou pauzu, chtěl být brankář. „Mámu ale mrzelo, že chodím pořád někam čutat a skejt se válí doma. Přemlouvala mě, ať to zase zkusím, a v podstatě mě vyhnala s prknem zpátky na ulici,“ vypráví Maxim, který se v roce 2010 stal prvním Čechem, jenž vyhrál závod Světového poháru – v rámci legendárního Mystic SK8 Cupu na pražské Štvanici.

Podpořte Reportér sdílením článku