Nejhorší jsou zloději, byrokracie a hodně rýpavý zákazník, říká mladá farmářka

Chvíli před naším rozhovorem se přehnal prudký déšť s kroupami. Co vám jako farmářce v tu chvíli běží hlavou?

Že už je to moje tradice. (smích) S kroupami mám každoroční zkušenost. Vždycky se těším na rajčata, chodím se kochat na pole, obhlížet, kolik mají zelených plodů, jak hezky červenají… A pak přijdou kroupy. Takže naše rajčata na sobě mívají ťupky, ale je to jen estetická věc, na jejich chuť to nemá žádný vliv. Já ale nejsem farmářka, která si stěžuje na počasí. Musíme umět pracovat s tím, co je. Počasí je riziko našeho povolání.

 

Studovala jste práva, pracovala na ministerstvu vnitra, psala jste články, dělala PR. Kde se ve vašem příběhu objevila pole?

Když jsem studovala práva, bydlela jsem v Praze. A nudila jsem se v ní. Je to ironie, říká se, že na vsi chcípnul pes – a já v milionovém městě neměla, co dělat. Z nudy jsem začala chodit do fitcentra, kde jsem poznala trenéra, který dělal zemědělské dotace. Povídali jsme si, že moji rodiče mají pole, že táta byl zemědělec, praděda také. On se mě zeptal, proč to nejdu dělat, když mě Praha nebaví.

 

Takže jste si řekla, že je to dobrý nápad, skončila jste s právy a vrátila se do rodných polabských Semic?

Je to tak, mě to zpátky na vesnici táhlo celou dobu. Rok jsem pracovala v semické velkopěstírně Bramko, ale zároveň už jsem zkoušela farmařit na rodinných polích. Taťka mi dal necelý hektar pole, ať se ukážu. Je zkušený agronom, věděl, co mě čeká – plevel, škůdci, vrtkavé počasí… Možná čekal, že mě to odradí. Ale viděl, že mě nadšení nepustilo. Už po roce jsem měla první zákazníky, zeleninu ode mě odebíraly restaurace v okolí, takže jsem dala výpověď v Bramku a začala podnikat.

 

Co na to tatínek?

Rodiče mi říkali, že si vždycky mysleli, že dostuduji a odjedu někam do světa. Sami mě odmlada posílali na výměnné pobyty – ve třinácti jsem byla v Anglii, v patnácti na Floridě, potom v Torontu. Vůbec nečekali, že se najdu ve farmaření. A myslím, že jsou rádi, že mě to baví a že mě mají u sebe a ne někde za oceánem.

 

Co vás na farmaření baví nejvíc?

Ze začátku to byl fakt, že můžu pracovat na čerstvém vzduchu. Do té doby jsem hodně času trávila u počítače a věděla jsem, že zpátky do kanceláře už nechci. Teď mě nejvíc baví, že to není stereotyp. Je to pestrá práce, kdy se chvíli věnuju účetnictví, pak jdu na pole něco sklidit, vytrhat plevel, pak řeším objednávky s odběrateli, vymýšlím marketing, píšu osvětové posty na sociální sítě, další dny trávím na farmářských trzích. Farmaření je navíc práce, kdy za sebou vidíte výsledek. To jsem z kanceláře neznala.

 

Teď je sezona v plném proudu, kolik hodin denně pracujete?

Vstávám mezi čtvrtou a pátou a vyrážím na pole. Na něm jsme podle počasí. Když jsou extrémní vedra, máme od oběda do tří hodin pauzu a pak pokračujeme do večera. Jindy pracujeme od brzkého rána do pěti odpoledne. Večer mě pak čekají faktury, e-maily, marketing. Ale každý rok se zlepšuji, umím si to lépe zorganizovat, hodně z administrativy se snažím nachystat v zimě. Takže letos poprvé si umím, když nic nehoří, udělat sobotní a nedělní odpoledne volnější.

 

Můžete jet v létě nad dovolenou?

To neexistuje. Na dovolenou mohu jet po Vánocích, do té doby je spousta práce. A od března celé to kolečko začne nanovo.

 

Co je noční můra farmáře?

Každou sezonu něco jiného. Předloni jsem bojovala s plísní okurek. Letos nás na nich trápila květilka. Ale největší noční můra je hodně rýpavý zákazník. Někdy lidé přicházejí se zvláštními reklamacemi.

 

Že okurka není dost okurkovitá?

Jednou jsem řešila reklamaci, že si paní domů odnesla náš květák, ořezala z něho listy, které se s ním běžně prodávají, dá se díky nim dobře poznat, jestli je čerstvý. Ona zvážila květák bez listů a vrátila se, že gramáž neodpovídá. To vám vezme slova. Ale už jsem za ty roky obrněná, občas se někdo takový prostě objeví.

 

RODINNÁ FIRMA NENÍ ROMANTIKA

Čeští farmáři často zmiňují, že jim chybí brigádníci, Češi na poli pracovat nechtějí a sklizeň zachraňují pracovníci z východní Evropy. Jakou zkušenost máte vy?

Je to náročné. Nám se nedaří sehnat traktoristu, který by měl sílu. Já jezdím v traktoru, ale někdy je potřeba připojit za něj stroj a to nezvládám. Brigádníky z východní Evropy jsem také zkoušela, ale vydrželi vždycky týden a odešli, že prý je to u mě náročné. Chodím pracovat na pole s nimi a asi mají dojem, že pracujeme moc.

 

Tak kdo vám sklízí?

Začala jsem spolupracovat s místní základní školou, chodí k nám během roku na exkurze a starší děti, plus středoškoláci ze Semic a okolí, k nám chodí přes léto na brigády. Máme teď skvělou partu mladých lidí. Chtějí pracovat, baví je to s námi a i já se těším víc do práce, je to nová krev. Fungují i sociální sítě. V červenci u nás byla na brigádě slečna z Prahy, která nastupovala do nové práce od srpna a do té doby se chtěla rýpat v hlíně, odpočinout si od počítače.

 

Kolik máte stálých zaměstnanců?

Čtyři. Já, moji rodiče a moje nejlepší kamarádka.

 

Jak se šéfuje rodičům?

Vždycky říkám, že rodinná firma není taková romantika, jak to vypadá. Někdy se umíme pořádně pohádat. Ale je výhodou, že se dobře známe, jsme k sobě upřímnější, takže po hádce se emoce rychle ventilují ven a za hodinu už jsme schopní se o všem v klidu pobavit. Já hlavně neuděluji rozkazy, říkám svoje vize, co se týkají náplně na daný den, co je třeba udělat. A pak si tu práci společně rozdělíme. Jsem i ráda, když mi taťka poradí. Přece jen má spoustu zkušeností. Zároveň jsem ale typ člověka, který si musí sám nabít nos, aby věci pochopil.

 

Vaše farma hospodaří s respektem k přírodě, nepoužíváte chemii, plejete ručně. A také, podle popisu na vašich webových stránkách, využíváte symbiózy mezi rostlinami. Co to znamená?

Že k brukvovité zelenině, což je květák, brokolice, zelí, kedlubny, zaséváme měsíčky nebo axamitky, které odpuzují škůdce, jako jsou molice. Šalvěj je zase skvělá na odpuzování různých broučků. Lichořeřišnice nám pomáhá v boji proti slimákům. Ne, že by je odpuzovala, ale chutná jim tak, že když z ní uděláte velký porost, zůstanou v ní a nejdou dál. Někdy nám pomáhá i samotný plevel. Zastiňuje brokolice, nejde na ně přímé slunce a nevykvétají.

 

Jde pěstovat zeleninu úplně bez chemie?

Jde, ale musíte nad tím víc přemýšlet, najít si přípravky na přírodní bázi, vzdát se představy, že budete mít po celou sezonu všechnu zeleninu. Můj taťka byl taky z těch, který říkal, že třeba u celeru používat chemii musím, jinak bude mít rezavé listy a vyhodím peníze za sadbu. Já si stála za svým a povedlo se. První rok říkal, že jsme měli štěstí, druhý uznal, že to jde. Ale je to něco za něco. Nemám na mé zelenině lístky úplně čisté, květák bez housenek a kedlubny a ředkvičky pěstuji jen na jaře, protože vím, že teď už bych je proti škůdcům neuhlídala.

 

Nejsou problémem českého zemědělství monokultury? Na polích schází pestrost, která je důležitá pro zachování kvality půdy.

Za mě jsou monokultury velký problém, pole jsou kvůli nim náchylnější na škůdce a choroby. Vídám, že zemědělci například brambory dávají dvakrát po sobě. Vytěžují tím živiny, pak musí používat právě chemii, protože mandelinka jim tam zůstane. Je tím narušený i krajinný ráz, kdy máte obrovské lány pšenice. Příroda potřebuje pro správné fungování biodiverzitu. Na druhou stranu, máme tady za sebou komunistickou historii, kdy se zpřetrhala tradice rodinných malých farem, pěstovalo na objem, na plány. Pro mnoho farmářů je těžké vrátit se k farmaření, které reflektuje hodnotu půdy. Vždyť spousta z nich hospodaří na půdě, kterou si pronajímají. Nemají k ní pak takový vztah. Pro mě půda znamená ohromné bohatství, jsem hrdá, že máme vlastní pole a pečuji o ně. Půda je neobnovitelný zdroj a mám strach, že se jednou dočkáme toho, že většina nebude úrodná.

 

V jednom rozhovoru jsem od vás zaznamenala povzdechnutí, že být zemědělcem v Česku je frustrující. Že to je velká byrokracie, roli hrají kamarádi, známí. Můžete to přiblížit?

Tohle zmiňuji hlavně v souvislosti s dotacemi. Lidé mají dojem, že zemědělci pořád dostávají dotace, že jen natahujeme ruce, brečíme a nic neděláme. Na Západě, když jede zemědělec s traktorem po silnici, tak mu řidiči uhýbají. Tady, když jedu s traktorem, tak mě předjíždí auto v zatáčce na plné čáře a řidič na mě ukazuje zajímavá gesta.

 

Tipuji, že vás ta nelichotivá nálepka zemědělců štve.

Lidé nadávají, že dostáváme dotace. Malí zemědělci ale nemají takové množství dotací. A i kdyby, ty dotace přinášejí užitek nám všem. Zemědělci udržují pole a tím celou krajinu. Kdyby tady nebyla pole, budou všude lesy, náletové dřeviny, plevel. Staráme se o údržbu krajiny kolem polí, vytváříme remízky, meze. To je služba veřejnosti a lidem to nedochází.

 

Vám se daří dotace získávat?

Žádám o ně, ale jsem z toho frustrovaná. Velcí pěstitelé mají peníze, aby si zaplatili lidi, kteří nedělají nic jiného, než sledují nové dotace, dokážou dobře sepsat žádosti. Já jsem na to sama. Existuje dotace, které se říká jednotná žádost. To je základní platba za osetou plochu, za to, že například pěstujete luskoviny nebo meziplodiny. Pro mě jsou to nezanedbatelné částky, ale když sepisováním žádosti trávím pátou noc v kuse, tak si u toho pobrečím. Je to fakt náročné, jak z reklamy na nejpekelnější byrokracii.

 

ZLODĚJI, NEJVĚTŠÍ NEPŘÁTELÉ

Jaký je český zákazník? Je ochotný připlatit si za zeleninu, ocenit, že je lokální?

Já jsem šťastná za to, jaké mám zákazníky. Moje cílová skupina preferuje českou zeleninu, připlatí si, protože ví, že to děláme poctivě. Chutná jim. Ale mám kolem sebe zemědělce, kteří dodávají do běžných obchodů a ti jsou rádi, že se konečně dostala cena zeleniny na úroveň, která spravedlivěji oceňuje jejich dřinu. Dlouho totiž jejich zisk byl nula k nule, nebo jen minimální. Na druhou stranu narostly ceny energií, to jsme pocítili všichni, takže terno to pořád není.

 

Zákazníci vám za vaši zeleninu zaplatí. Napadá mě ale, jak moc musíte hlídat svá pole před zloději? Nezůstává v nás socialistické „všechno je všech“, a když někdo vidí pole s mrkví, tak si ji prostě vezme?

Další velký nepřítel farmářů jsou zloději, především starší generace má v sobě, že co roste na poli, to si mohou vzít. Jsem ochotná ještě přivřít oči, když si někdo vezme paběrku brambor, cibule. Ale příjemné mi to není, je to stejné, jako kdyby se vám někdo procházel po zahradě a otrhával si tam, co se mu zlíbí. No, a pak jsou tu zloději, kteří k poli přijedou s bedýnkami.

 

 

Ti přijíždějí po setmění?

Tmu nepotřebují. Už se mi stalo, že jsem byla na poli, byly dvě odpoledne a na druhé straně zastavilo auto, vystoupili z něj lidé a začali trhat do beden cibuli. Rozběhla jsem se k nim, oni začali trhat o to rychleji, a když jsem se blížila, popadli bedny, naskočili do auta a ujeli. Ještě jsem se pokusila auto vyfotit, bohužel jeho SPZ na fotce byla rozmazaná. Jindy jsem načapala zloděje, co nám kradl květák, a pán mi říká: „To je ale pro domov důchodců!“ Pro mě je ale i těch pár kusů ztráta. Květáku vypěstujeme za týden okolo čtyř set kusů, když se jich sto rozkrade, je to v účetnictví znát.

 

Posuňme se teď v čase. Je prosinec, máte konečně pauzu, jak ji vyplníte?

Letos se těším na první Vánoce, kdy už nebudu ve škole a nebudu muset řešit výčitky, že koukám na pohádky místo učení a psaní diplomky. Užiju si svátky s čistou hlavou. Těším se, že strávím pár dní s neteřemi, že se uvidím s kamarády, na které přes sezonu nemám čas.

 

Žádné válení u moře a nabírání sil?

Moře mě nebere, mám ráda hory, takže vyrazím na lyže. Letos v zimě jsem byla se semickou základní školou na dvou lyžařských kurzech. Tam si neberu počítač, protože na práci tam nemám vůbec čas a dokonale vypnu. Navíc děti mě nabíjí. Takže když mě budou chtít, pojedu s nimi ráda zase.