Kam jste dal ty prachy, pane doktore

Kdysi velice respektovaný zlínský právník, bývalý funkcionář advokátní komory Milan Holomek stojí před soudem. Podle obžaloby podvedl své klienty o 230 milionů korun, podle insolvenčního správce dluží téměř půl miliardy. Rozsáhlý případ má bizarní a komické rysy: třeba to, že mu zámožní lidé předávali miliony v hotovosti v igelitkách na parkovišti.

První den soudního přelíčení ve Zlíně je téměř vyprodáno, jak se na největší případ podvodu a zpronevěry v historii české advokacie sluší. Bývalý advokát Milan Holomek i advokátka Bronislava Orbesová to mají na místa obžalovaných kousek. Oba jsou ze Zlína a v nové budově místního soudu, který funguje i jako pobočka Krajského soudu v Brně, jsou jako doma. Byť dříve tam docházeli v úplně jiné roli. On již přišel o licenci advokáta kvůli osobnímu bankrotu, ztratit může i svobodu. Hrozí mu pět až deset let vězení.

Podle obžaloby připravil své bývalé klienty do roku 2011 podvodem o více než 230 milionů korun. Ona mu podle obžaloby poslední rok pomáhala, za tři skutky jí hrozí dva až osm let.

Čtení obžaloby trvá druhé dubnové pondělí téměř celou hodinu. A to státní zástupce přednáší jen minimalistickou verzi ve formě telefonního seznamu: kdo, kdy, proč a o kolik peněz přišel. Celý spis leží v komíncích před soudkyní a dvěma přísedícími. Dva roky trval sběr důkazů, další jeden a půl roku od podání obžaloby se soudci ve Zlíně vylučovali kvůli podjatosti, nepříslušnosti či kauzu chtěli štěpit.

Poškození dostávají poslední šanci přihlásit se u soudu o náhradu škody. Svatopluk Uvízl z nedalekých Otrokovic si sedl do čtvrté řady. Již nahlášenou částku zvedá ještě o úroky. „Hlavně ať už řekne, kde ty prachy jsou,“ říká. V publiku jeho výrok rezonuje. Miliony se vypařily. Žádný podstatný majetek nenašla ani policie, ani insolvenční správce řešící konkurz Milana Holomka.

Do prvního bloku si píšu poznámku, která je mottem a poslední nadějí poškozených na vrácení aspoň části financí: Řekni, kde ty prachy jsou, co se s nimi mohlo stát, kde mohou být?

Mezi svědky má pan Uvízl vysoké pořadové číslo 58. Svůj příběh detailně vypoví až jako předposlední za tři týdny. Čím vyšší číslo, tím byl klient časově blíž kolapsu AK Holomek v říjnu 2011. Nejdříve mizely podle obžaloby půjčené a svěřené miliony, v závěru se ztratily i desetitisíce korun předané k vypořádání rozvedených manželů, vyplacení z exekuce, odstupné ze zaměstnání…

 

Život s igelitkou

Ale po pořádku: Ještě předtím, než pan Uvízl dostane slovo, hovoří obžalovaná strana. K pultíku přistupuje v saku, s rozhalenkou a v tmavých riflích Milan Holomek, dříve jeden z nejvyhledávanějších advokátů na Zlínsku. Až do kolapsu své praxe byl devět let členem volené kontrolní rady České advokátní komory, jejíž hlavní funkcí je řešit stížnosti na advokáty. Řada svědků později uvede, že mu věřili i kvůli této funkci…

Začíná hovořit bez poznámek, ruce podél těla. Pokud dostane jedovatější otázku, vkládá si ruce dozadu do kapes nebo za opasek. Když se o dva měsíce později sejdeme na rozhovor, plní tuto uvolňovací funkci cigárka značky Mehari´s Brasil.

Podle bývalých kolegů jsou jeho komunikační schopnosti mimořádné, jeden z nich používá pojem z krasobruslení: „Umělecký dojem deset bodů z deseti.“

Bez vzrušení nabízí JUDr. Holomek tříčlennému trestnímu senátu (soudkyně a dva přísedící) svou verzi příběhu. Nikoho nepodvedl, peníze nezpronevěřil. Lidé, převážně klienti kanceláře, jeho známí a přátelé, za ním začali chodit, aby jim zhodnocoval peníze. Nejčastější platební metodou byla igelitka s hotovostí předávaná u něj v kanceláři nebo na parkovišti. Pokud někdo tvrdí, že si je dával k němu do advokátní úschovy, překrucuje skutečnost. Smlouvy o advokátní úschově, které s klienty sepsal, jsou podle něj až na dvě čestné výjimky fingované. „Jednalo se o zástěrku na popud klientů. Sami si říkali o smlouvy o úschově, pro ně to byla lepší záruka, kdyby se něco stalo a já jim peníze nevrátil,“ líčí.

Tímto vysvětlením se snaží vyvrátit obvinění ze zpronevěry. Peníze v úschově jsou totiž svaté. Advokát je musí mít oddělené, obvykle na separátním bankovním účtu. Hýbat s nimi smí jen na pokyn klienta, nikdy je nesmí použít pro vlastní potřebu nebo někoho třetího. Podobně fiktivní byly podle něj smlouvy o půjčkách. „Až na posledních pět až osm skutků v obžalobě se vždy jednalo o společnou obchodní spolupráci. Důvody a motivy, proč chtěli zhodnocovat peníze přes advokáta, nechci příliš rozebírat. Zisk z toho měli oni i já.“ Tím odráží obvinění z podvodu – společný byznys nese zisky, ale i riziko prodělku. Poškození, až na několik výjimek, shodně uvádějí, že o žádný byznys s doktorem Holomkem nestáli, společně nepodnikali a cítí se podvedeni.

Předkládané směnky, tedy dlužnické úpisy, vypsané v mnohamilionových sumách, v sobě podle Milana Holomka často ukrývají slíbené odměny za řadu let; jinými slovy – jsou prý vypsány na více peněz, než jaké skutečně obdržel. Úrok se podle něj pohyboval mezi dvěma a osmi procenty měsíčně (tedy až 96 procent ročně). Dešifrovat, kolik komu přesně dluží na půjčené částce bez úroků, jistině (což je pro případný trest rozhodující), jde jen těžko, protože evidenci společných obchodů nevedl, daně z toho neplatil. A to ani on a zřejmě ani jeho klienti, když neměli účtenky, tvrdí. Při líčení, jak bezpapírový režim fungoval v kombinaci s „igelitkou“ na transport hotovosti, se soudní síň mění chvílemi na arabský bazar.

Holomek: Od pana Fimbingera jsem převzal pouze třikrát dva miliony. Zbytek na směnce, tedy 360 tisíc, byl jeho požadavek na odměnu. Navíc jsem mu na parkovišti u Volksbank vrátil tři miliony v hotovosti. Nepamatuji si už přesný den. Fimbinger s sebou tehdy neměl směnky, ale já jsem už nechtěl s těmi penězi chodit. Peníze jsem mu dal, směnku mi nevrátil.

Soudkyně: Nezdá se vám to nezodpovědné? Tomu má soud věřit? Právníkovi, že dá peníze bez potvrzení?

Holomek: Jindy jsem mu vrátil dva miliony, směnku neměl, za týden jsem jel do Fryštáku a směnku mi vrátil.

Soudkyně: Proč tedy lže? Proč teď po vás chce šest a půl milionu?

Holomek: Já si myslím, že mi zprostředkoval dalšího člověka. Ten se, nevím proč, ani o peníze nepřihlásil…

Soudkyně: Asi aby po něm finanční správa nechtěla doplatit daně, například.

Když se za pár dnů podnikatel s výherními hracími automaty a svědek číslo deset Petr Fimbinger dostaví, na dotaz, zda si pamatuje předání tří milionů, odpoví: „Nevzpomínám si. Tedy ne, nic mně nepředal.“

Soudkyně Iveta Šperlichová si u tří svědků nebere servítky: „Necháme to prověřit, viďte pane státní zástupče. Finanční a daňové úřady to bude zajímat,“ otáčí se na krajského žalobce Leo Foltýna. „Počkáme na rozsudek,“ odpovídá státní zástupce. Před sebou na stole má ke každému poškozenému rozkreslené diagramy, kolik, kdy a jak proteklo peněz. Místní finanční analytici přitom patří mezi nejvytíženější v republice: v regionu vyrostli skuteční titáni mezi podvodníky s alkoholem a naftou.

 

Místo činu

Pobočka Volksbank ve Zlíně stojí na rušné křižovatce v centru, sto metrů od místní přehrady. Dnes už je budova celá přebarvená na zelenou Sberbank, která původem rakouskou banku pohltila. Jde o nízkou budovu, která má parkoviště pro klienty na střeše. Stačí přijet z boku budovy, zazvonit, závora jde nahoru. Tabulky s parkovacími místy 13 až 18 dodnes nesou logo Volksbank. Dole v pobočce měl Milan Holomek účty, parkoviště nahoře fungovalo jako jeho osobní hotovostní přepážka. Pracovat s bankovkami bylo časově náročné. Rozpočítat, vložit do obálek, vyrazit za lidmi mimo Zlín.

„Byla to agenda na dva tři dny každý měsíc. Spočítal jsem to a objel jsem je. Do bloku jsem si dělal evidenci, něco jsem měl v počítači, nebylo to předmětem účetnictví,“ uvedl bývalý advokát. Všude bylo odsud blízko. Jen pár set metrů odsud měl v novostavbě, u které pomáhal developerovi, šestisetmetrový mezonetový byt s terasou a garáží. (Dnes už je na zvonku jméno syna a snachy jednoho ze šťastnějších věřitelů, jenž měl byt v zástavě.) Nedaleko je i dům, kde AK Holomek do svého zániku sídlila.

Podle jednoho z větších věřitelů, který nechtěl v této souvislosti uvést své jméno, se na parkovišti Volksbank předávaly peníze často, a to z různých obchodů a akcí. „Někteří se dodnes se ztrátou nevyrovnali. Poškozených by bylo mnohem víc, ale ani se o peníze nepřihlásili. Půjčili mu víc, než mají ve svých daňových přiznáních,“ říká. Holomek to podle něj jako jejich bývalý advokát ví a nyní toho využívá.

Milan Holomek o některých přihlášených věřitelích říká, že je v životě neviděl. Jen na ně rozepsal peníze od lidí, co chtěli zůstat v pozadí. Nejvíc však v obhajobě nakládá svým největším věřitelům, tedy poškozeným s nižšími pořadovými čísly. Jsou to často bývalí známí, kamarádi a klienti, které zná deset a více let. Ten podle něj používal firemní peníze, ten je odkláněl od životního partnera, protože procházel dlouhým a divokým rozvodem, ten to má asi z trestné činnosti. Zlíňáci o svém městě rádi říkají: „Zlín je dědina s trolejbusem.“ Všichni se tady znají.

Jako první přichází svědčit Jaroslav Laciga. Říká, že je po mozkové příhodě a moc si toho nepamatuje. Soudkyně předvídavě odvětí, že to může mít vliv na paměť, nikoliv na pravdomluvnost. Majitel několika směnáren v regionu desetkrát zopakuje, že si nic nepamatuje. Jen potvrdí, že pracuje ve směnárně, vydělává dvacet tisíc čistého měsíčně a někdy v druhé polovině devadesátých let prodal dům za dva miliony. Když řekne, že neví, kam peníze za dům uložil, soudkyni dojde trpělivost: „Pane svědku, vy úmyslně nechcete vypovídat. Z důkazů víme proč. Já vás poučuji o povinnosti svědčit před soudem. Jinak vám hrozí pořádková pokuta až padesát tisíc. Tady nejste na rynku, kde můžete říkat, já si nepamatuji. Panu obžalovanému hrozí pět až deset let. Oživte si paměť, naposledy jste vypovídal v únoru 2013. Kolik vám dluží?“

Lék zabral a následuje změť čísel, která se nakonec ustálí na půjčených 1,8 milionu. Soudkyně není spokojena a začne číst z výpovědi na policii: „Co mi vrátil, si zase půjčil až do výše jistiny. Protože se prodlužovala doba splatnosti na několik let, sliboval odměny. Začal jsem na něj tlačit, aby částku vrátil celou. Naposledy mi dobrovolně sepsal smlouvu o půjčce na částku sedm milionů šest set tisíc korun. V roce 2009 jsem zjišťoval jeho majetkové poměry, na nic jsem nepřišel. Jakmile jsem začal naléhat, začal zvyšovat odměny. Následovaly hysterické scény. Jeho i moje. Vyplácel mi na ruku 20 až 50 tisíc korun, celkem asi 200 tisíc.“

„Dnes jste říkal 500 tisíc, pane svědku!“ namítne soudkyně.  „A k insolvenčnímu řízení jste přihlásil 13,5 milionu.“

Svědek začal zhluboka dýchat.

Podle výpisu z insolvenčního rejstříku přihlásil dokonce ještě o šest milionů víc.

Soudkyně: Co nám k tomu řeknete?

Laciga: Je to nesmysl. Já jsem byl u doktora Bernátka (místní právník, pozn. red.), že mám tu smlouvu, a on mi doporučil přihlásit celou sumu. Když byla podepsaná, tak to prý proti ničemu není.

Soudkyně: Teď půjdete k insolvenčnímu správci a částku upravíte, když není pravdivá?

Laciga: Jo.

Soudkyně ho už jen dorazí. Přečte, co o něm vypověděl v rámci obhajoby Milan Holomek: Je to můj kamarád, má směnárnu. Dlužím mu asi 1,8 milionu. Potřeboval zhodnotit nějaké prostředky, které neměl úplně čisté, prostřednictvím mé advokátní kanceláře. Nabídl jsem mu spolupráci. Chtěl po mně osm procent měsíčně. Řekl jsem mu, že to už je moc velký úrok. Pohádali jsme se.

Soudkyně: Chcete se vyjádřit? Chtěl jste proprat nějaké peníze za osm procent měsíčně?

Laciga: Není to pravda. Já jsem navrhl dvě procenta.

Hledání pravdy je někdy neskutečně pracné a únavné.

 

Jak chytit advokáta

S Milanem Holomkem se scházíme v půlce června v Holešově, kousek od Zlína. Předem se domlouváme, že nebudeme mluvit o nevyslechnutých svědcích a průběhu soudu, což by mu mohlo přitížit. U pizzerie, kde se sejdeme, už parkuje jeho služební vůz. Starší kombík Ford polepený reklamou stavební společnosti JIP Group znám zatím jen z insolvenčního spisu.

Téma na začátek je jasné. Pracuje Milan Holomek načerno – a to právě pro JIP Group, respektive JIP Industries? Insolvenční správce Petr Fišer, který řeší konkurz padlého advokáta a požadavky věřitelů, si myslí, že ano – a že z vydělaných peněz by se měly splácet jeho závazky. V konkurzu jsou přitom uznané dluhy za téměř půl miliardy, tedy dvojnásobek toho, co řeší trestní soud.

Insolvenční správce proto oslovil inspektorát práce. Oznámení o kontrole, které se mu vrátilo z inspektorátu, konkrétně z oddělení kontroly nelegálního zaměstnávání, zní jako v nejlepší tradici Josefa Švejka. Kontroloři podle zprávy nenalezli právníka ani v „areálu kovošrotu“, ani na stavbě „rekonstrukce podchodu“. Hledaný se však dostavil sám. Sám celou věc „vyřídil“: přišel přímo na inspektorát a s plnou mocí od kontrolovaného podniku, aby za něj projednal a převzal zprávu o kontrole. Další kontrola už nebude, protože už jedna proběhla a nelegální zaměstnávání se nepotvrdilo, oznámila insolvenčnímu správci šéfka kontrolorů.

Konkurz se přitom týká i Holomkových dětí – jako dluh je vedeno i vysoko nastavené výživné, protože advokát, „dokud měl přístup k penězům, choval se jako gróf“. „Já jim zatím neplatím, protože na to není dostatek peněz. Když se mi podaří vymoci neoprávněně vyplacené peníze, může na ně zbýt slušná suma,“ říká insolvenční správce Fišer.

JUDr. Holomek pochopitelně odmítá, že by dělal něco načerno. „Já pracuji pro společnost JIP Industries na dohodu o provedení práce. Při své administrativní práci nepřekračuji částku deset tisíc měsíčně, což je nezabavitelné minimum. Insolvenční správce mi je vzít nemůže,“ vysvětluje Milan Holomek, na tváři strniště delší než obvykle. V této věci je brutálně upřímný. „Já nemám problém získat práci za čtyřicet padesát tisíc měsíčně s mými schopnostmi. Ale výsledek by pro mě byl stejný, zůstalo by mi deset tisíc,“ říká s tím, že insolvenční správce má k dispozici prostředků dost, aby výživné za něj platil. Podle něj se jeho byt, dům a vybavení kanceláře prodaly hluboko pod cenou kvůli postupu správce, a nemá tedy žádný důvod jeho pokladnu plnit ještě víc. (S prodejem majetku souhlasili věřitelé i soud.)

Podle jeho výpovědi u soudu byla jeho advokátní kancelář prosperující, s měsíčním obratem mezi 400 a 500 tisíci. Po odečtení nákladů na mzdy, nájem mu zbývalo dvě stě tisíc měsíčně před zdaněním. Podle výpovědi účetní Mileny Opavské, která pracovala v kanceláři od vzniku v červnu 1997 po její konec v prosinci 2011, účty vždy seděly, stejně jako stavy v pokladně.

Jiný obrázek kreslí insolvenční správce, podle kterého nebylo účetnictví předáno řádně tak, aby na ně mohl navázat. V insolvenčním řízení účetně začal od nuly. „Údaje v účetnictví uvedené byly neřešitelné, například na pokladně byly účetně miliony, což samozřejmě neodpovídalo realitě,“ říká správce Petr Fišer. „Není pravda, že by kancelář advokáta Holomka vydělávala. Využíval velkou krásnou vilu v centru města. Šedesát tisíc měsíčně byl jen nájem. Je asi pravda, že z části těch půjčených peněz dotoval i provoz kanceláře. V kanceláři se žilo na vysoké úrovni. A sám pan Holomek žil poměrně neskromný a bujarý život.“ Velký dům na okraji Zlína v Malenovicích, který si koupil s manželkou v roce 2006, měl dluh na hypotéce zhruba deset milionů. „Jen na plynu spotřeboval sto dvacet tisíc korun ročně. K tomu měl šestipokojový byt, několik žen, několik výživných povinností,“ uvádí příklady Fišer.

Milan Holomek říká, že jeho životní styl odpovídal jeho příjmům, práci a tomu, s kým se profesně stýkal. „I díky mému postavení v České advokátní komoře jsem spolupracoval s klienty z Prahy i zahraničí. Život byl nákladnější, nemůžete chodit v tričku a džínách. Nebyl to rozmar,“ říká. Se současným příjmem se prý dá vyžít těžko, ale s konkurzem mu odpadly některé dřívější náklady. „Auto mám k dispozici v práci. Jídlo si koupím, na kávu mám, dovolené jsem vypustil. Nikdy jsem takto nežil, ale zvykl jsem si,“ říká.

Byznys se „zhodnocováním peněz“, který ho nakonec připravil o kariéru, rodinu i přátele, odstartoval podle svých slov po roce 2004. Půjčky, které jsou starší, jsou podle něj antedatované – fiktivně protažené do minulosti, aby jeho věřitelé měli více času vysvětlit úřadům své zdroje příjmu.

Základem jeho byznysu prý bylo zakládání akciových společností na klíč, které posléze prodával (což je regulérní byznys). Takto vysvětloval zdroje svých transakcí i největšímu množství věřitelů; někteří pak zmiňují dotace, několika tvrdil, že má jako advokát vyšší úrok na účtu u Volksbank. U soudu však nepadl název jediné jím založené akciové společnosti, jediného projektu. A neuspěl jsem ani já. „Nemám důvod je neříct. Ale když jsem to neřekl u soudu, nebudu to říkat soukromě ani vám.“

Podle něj to fungovalo následovně. Akciovky zakládal se zcela splaceným základním kapitálem ve výši dvou milionů. Půjčil si na to od nějakého věřitele či věřitelů kapitál „standardně za tři procenta měsíčně“ (ale bylo to prý i osm procent měsíčně) a společnost založil. Akciovku pak prodal konkrétnímu zájemci: za právní služby od něj dostal Holomek zaplaceno osmdesát až sto tisíc a obvykle bokem i odměnu za půjčený kapitál. Založení trvalo jeden až jeden a půl měsíce. Kapitál z akciovky před prodejem vybral a vrátil s odměnou tomu, kdo mu půjčil. Obvykle v obálce, igelitce.

S tímto vysvětlením, jaké transakce s půjčenými penězi provádí, slavil úspěch. Rozkřiklo se to, vzrostla poptávka, potřeboval ještě víc peněz, na čtyři akciovky osm milionů… konec již téměř znáte.

Potíž je, že firmy a advokáti, kteří se výrobou společností skutečně zabývají, za sebou nechávají spoustu dohledatelných stop ve veřejných rejstřících. Protože právě jejich jména coby zakladatelů na počátku „života společnosti“ figurují, jsou známí obrovskou sítí historických vazeb, majetkových či personálních, opakováním osvědčených postupů a lidí. Milan Holomek po sobě nezanechal skoro nic. Žádná síť okolo něj ani okolo jeho nejvěrnějších advokátních koncipientů v registrech není − jak vyplývá z reportů, které pro Reportéra vytvořily společnosti CRIF – Czech Credit Bureau a Bisnode. Kapitál, který si postupně napůjčoval až ve výši stovek milionů korun, je řádově vyšší, než s jakým se v praxi při sériovém zakládání společností pracuje. Lidé, kteří mu půjčili, potvrzují, že úroky z půjček nějakou dobu v pořádku dostávali, ale žádnou firmu nikdy neviděli. Náklady a výslednými cenami by byl mimo obvyklý trh, který za kompletní servis v té době účtoval šedesát až sto tisíc.

„Mohl být extrémně dobrý obchodník, mohl z klientů získat extrémně prémiovou cenu, mohl prodat akciové společnosti na klíč za pětinásobek šestinásobek obvyklé ceny. Ale z podstaty takový byznys, jak uvádí, že byl nastavený, není pravděpodobný,“ říká Vítězslav Hruška, partner v poradenské společnosti Apogeo. V letech 2007 až 2011 byl obchodním ředitelem v sesterské Smart Office & Companies prodávající stovky založených společností ročně.

To probíhalo do roku 2008, možná 2009, tvrdí ovšem JUDr. Holomek. V této době prý změnil investiční strategii a začal investovat do nemovitostí. „Ne všem jsem o tom řekl, ale jim to bylo v podstatě jedno. Oni chtěli každý měsíc provizi z investic u doktora Holomka,“ tvrdí sám obviněný advokát. Akumuloval kapitál na velkou ránu, koupi pozemků, které měly sloužit k výstavbě solárních elektráren. Pozemky údajně koupila akciová společnost, v níž nemá majetkový podíl – a ta mu nyní dluží. „Za lidmi, co to kupovali, mám do dnešního dne pohledávky. Mám k dispozici blanketní (nevyplněné) směnky,“ říká s tím, že u insolvenčního soudu tento majetek úmyslně zamlčel. „Pokud bych šel s pohledávkou ven a řekl, kdo mi dluží, měl bych obavy o rodinu.“ Pozemky jsou podle něj v pořizovací hodnotě 70 až 80 milionů korun. Sluneční elektrárna nevznikla, pozemky se nezhodnotily, splátky věřitelům se zpožďovaly a v první půlce roku 2010 přišly první exekuce.

 

Advokátka pomáhá

Jako první na něj zatlačila a v květnu 2010 dosáhla u soudu usnesení o exekuci zlínská advokátka Bronislava Orbesová. Nyní je obžalována z podvodu s ním. U soudu popsala, jak u kolegy Holomka „investovala“ na přelomu let 2008 a 2009 dva miliony. V létě 2009 požádala z osobních důvodů o vyplacení celé částky. Nezaplatil, tudíž se advokátka v několika krocích propracovala až k exekuci. V rychlém sledu zareagovali další věřitelé, dohromady za 30 až 50 milionů, vyplývá například ze zápisů v katastru nemovitostí. Sepsané movité věci, exekutorské zástavy na nemovitostech, a především obstavené účty.

Exekuce takového rozměru fakticky znemožňuje výkon advokacie, protože advokát nemůže přijímat a odesílat platby. Holomek proto požádal svého přítele Františka Kočnara. Ten účet na své jméno založil, ale podle Holomka chtěl příliš velkou provizi. Obrátil se proto na stavovskou kolegyni, které dlužil. „Zařídil jsem se s doktorkou Orbesovou, která na to doplatila a teď sedí vedle mě. I když asi udělala také chybu, protože věděla, že jsem v exekuci, a správně podle etických kodexů na komoře mi měla poděkovat a odmítnout. Ona to udělala, protože jsem jí dlužil a umořoval tím splátku dluhu,“ říká Milan Holomek.

„Přišel s tím, abychom spolu uzavřeli smlouvu o úschově. Chodit tam měly jeho prostředky z podnikání a faktur. Z nich jsem si mohla brát peníze na umoření dluhu. Mně na tom nepřišlo nic zvláštního. Já jsem o jiných exekucích nevěděla, nechtěla jsem ho zničit, chtěla jsem, aby mohl dál podnikat,“ vypověděla advokátka při své obhajobě. Tak to fungovalo až do doby, než byl prohlášen konkurz Milana Holomka v říjnu 2011. Do té doby na účet Bronislavy Orbesové chodily peníze klientů včetně těch nedotknutelných plateb, určených do advokátní úschovy. Oba nyní u soudu tvrdí, že ona o tom nevěděla. „Pokud bych tušila, že jde o prostředky v úschově, které patří těm lidem, chtěla bych smlouvu ukončit nebo to nějak řešit,“ uvedla.

Klienti Milana Holomka o tom tušení neměli určitě. „Až z insolvenčního spisu se nám podařilo zjistit, komu patří účet, na který naši klienti poslali peníze,“ vysvětluje advokát Jiří Kučera z Kučera & Associates, advokátní kanceláře v Praze. Z pohybu na účtu je podle něj zřejmé, že tam chodily platby určené kanceláři doktora Holomka a často je u nich uvedený i účel. „Jak je možné shledat na jedné stránce, na účet přišla platba označená jako úschova,“ říká s tím, že na základě pravomocných rozsudků od obou „pronajímatelů účtů“ pro své klienty vymohli 5,5 milionu včetně úroků z prodlení. „Kdyby po doručení exekučních příkazů nikdo doktoru Holomkovi neposkytl platební místo pro jeho podnikání (tedy bankovní účet, pozn. red.), stejně by skončil v insolvenci, jen poškozených by bylo méně a celková suma škod by byla nižší.“

Rozsudky v civilním řízení, které si magazín Reportér vyžádal na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, uvádějí, že šlo o nemravnou dohodu dvou zkušených advokátů, v rozporu se stavovskými předpisy, civilním i trestním právem. Tato dohoda mimo jiné podle rozsudku obešla zákaz s nakládáním majetku v exekuci a advokátku zvýhodnila před ostatními věřiteli.

„Ve Zlíně se snad od roku 2009, 2010 vědělo, že má Holomek problémy. Až jsem si říkal, to není možné, jak to drží. Odpověď, proč to trvalo o rok déle, než bylo nutné, vyplynula asi v trestním řízení,“ říká obecně insolvenční správce Petr Fišer.

Milan Holomek přišel o licenci advokáta až prohlášením konkurzu. Podle Ivy Chaloupkové, mluvčí České advokátní komory, na něj přišlo několik stížností, první již v dubnu 2010. Těsně před rozhodováním o jejich důvodnosti byly dvě staženy. Upozorňuje, že před konkurzem již běželo kárné řízení, ve kterém mu hrozilo vyškrtnutí ze seznamu advokátů.

Bronislava Orbesová je advokátkou do dnešní doby. Podle mluvčí komory řízení o možném pozastavení výkonu v roce 2012 skončilo negativně pro nedostatek pádných důkazů. V roce 2015 začalo běžet v souvislosti s kauzou Holomek znovu a představenstvo komory bude rozhodovat o pozastavení výkonu advokacie „patrně během léta“. Už od roku 2012 je na ni podána kárná žaloba, v níž se rozhodne o jejím případném vyškrtnutí z řad advokátů. Je však přerušena kvůli probíhajícímu trestnímu řízení.

„Z pohledu advokacie je velká ostuda, že jsme jako stav nedokázali skrze komoru preventivně působit, nebo alespoň zamezit zvyšování škody. Tato zpronevěra je velký zločin spáchaný na poškozených jako občanech a jejich důvěře,“ říká advokát Jiří Kučera. Čtvrt miliardy na jistině, další čtvrt miliardy na úrocích a sankcích.

Milana Holomka se ptám, zda vyhlášené exekuce, zablokovaný účet a dál rostoucí dluhy nebyly poslední příležitostí aspoň k trochu čestnému konci. Zapálí si cigárko Mehari´s Brasil. „Dvacet let dělám jen advokacii. Věděl jsem, že musím udělat vše pro to, abych kancelář udržel. Bez toho, abych vymyslel, jak mi budou dál chodit peníze, bez toho to nešlo.“

Důvody svého neslavného konce dál hledá spíš u svých věřitelů, známých a přátel, kteří mu půjčili. Několikrát zmíní Petra Zatloukala, místního mediálního podnikatele, který ho podle něj „zařízl“ a dotlačil až do insolvence neexistujícími pohledávkami. Jeho exekuce na 11,9 milionu následovala jen pár dnů po advokátce Orbesové.

„Já jako ,podvodník‘, který ho uvrhl do šatlavy, mám svoji verzi,“ vypráví Petr Zatloukal ve své kanceláři Rádia Zlín na kopci nad městem. „Musí být nemocný. Rétoricky vás přesvědčí, že je oběť a mohou za to ostatní. Zblbnul mě, zblbnul mnoho ostatních.“ A líčí, co řada dalších. Jak mu půjčil, jak mu Holomek sliboval, že vše vrátí. Holomek ho oslovil prý během silvestrovské dovolené v rakouském středisku Lackenhof, kde na sebe náhodou narazili. Znali se léta, ale nijak intenzivně se nestýkali. „Oslovil mě, zda s ním nechci investovat. Milánku, ne, nechci, děkuji,“ vzpomíná. „Poté, co jsme se vrátili, asi po čtrnácti dnech, měsíci mě oslovil znovu. Potřebuju pomoct, říká. Pro klienta, jehož syn je někde na ministerstvu, vrací se nějaké dotace a on to potřebuje vrátit za nějaké rybníky či co.“ Zatloukal měl tehdy volné peníze i díky prodeji svého podílu v celostátní síti rádií a půjčil mu.

Milan Holomek u soudu říká, že vše srovnal. Petr Zatloukal to vidí jinak: „Volá mi, že je v Brně, vyřizuje peníze, přijeď si pro ně. Přijedu do kanceláře, tam partička vybraných lidí ze Zlína, a nic. Samozřejmě lhal, lhal, lhal. Cigánil. Nedá se mu věřit, manipuluje a teď tlačí lidi do problémů, to je humus.“

 

Renomovaný refrén

Sousloví renomovaný advokát padne v soudní síni vždy, kdykoliv má svědek vysvětlit, proč Milanu Holomkovi půjčil nebo za ním přišel pro právní pomoc. Jeho kancelář měla dobrý zvuk i zajímavé kauzy. Klíčový spolupracovník byl podle kolegů Václav Hochmann. V kanceláři byl snad třináct let koncipientem a jako spolupracující advokát až téměř do jejího konce, říká Milan Holomek: „Byl mozkem v oboru občanského práva. On dělal fanjšmekrovské práce, ústavní stížnosti, říkali jsme mu chodící knihovna.“ Advokátem se Hoch­mann stal podle údajů komory v říjnu 2010, rok před pádem Holomka. Nyní má vlastní kancelář. V ní byl původně společníkem další bývalý koncipient AK Holomek − Radek Dvořák. Z advokátní komory byl však vyškrtnut, byl odsouzen za uplácení. Z konkurzní podstaty Milana Holomka si Václav Hochmann koupil pár obrazů a hodinky Omega Seamaster, které jeho bývalý šéf dostal k padesátinám. Pro Reportéra se odmítl k čemukoliv vyjádřit.

Milana Holomka přitáhl k zájmu o právo jeho děda ze vzdálenější brněnské rodinné linie. Právník a vojenský prokurátor Tomáš Holomek, který patřil mezi vůbec první vysokoškolsky vzdělané Romy v bývalém Československu. Pro jeho syna, známého aktivistu a publicistu Karla Holomka, je konec příbuzného Milana ze smíšené větve rodiny velkým zklamáním. „Milana jsem nevzal milostivě a s pochopením na milost. Naopak. Je pro mne pacholek a už do smrti tím pacholkem zůstane. Jeho táta Evžen Holomek by ho zcela určitě dokopal až k smrti.“

Jméno otce, který mu dal ve Zlíně určitý kredit, zazní i u soudu. „Jeho tatínek mě vychoval na hotelu Moskva. O Milanovi říkal, že sice má vzdělání, ale ne peníze. Až já tady nebudu, dej na něj pozor, říkal, on obchodník není. Když bude třeba pomoct, tak mu vyjdi vstříc,“ vysvětloval již citovaný Jaroslav Laciga, proč si o půjčkách nevedl evidenci.

Otec, ale i další členové rodiny Holomkových se vyučili a pracovali v hotelu Moskva, což byl za minulého režimu nejluxusnější podnik v tehdejším Gottwaldově. „Evžen Holomek pracoval jako šéf francouzské restaurace ve třetí etáži. To byl podnik s obsluhou, vše ve stříbře, nejlepší v hotelu,“ vzpomíná Jiří Mikšík, který v hotelu strávil na různých pozicích čtyřiadvacet let. „Byla to naprostá špička. Za komunismu tam jezdily delegace z celého světa kvůli obchodu a filmovému festivalu.“ Kvůli zdraví později přešel Evžen Holomek do přízemí vést místní snack bar. „Když jsem to slyšel poprvé, nemohl jsem tomu uvěřit. Kdyby žil jeho táta, určitě by to nedopustil,“ říká Jiří Mikšík a vzpomíná na partu začínajících podnikatelů zkraje devadesátých let ve složení Milan Maděryč (později jeden ze zakladatelů skupiny PPF), Roman Vaškůj a Milan Holomek. Rozjezd společnosti Cowitra, zapomenuté hvězdy raného kapitalismu sponzorující například soutěže miss a závodní tým rallye, uťala začínající záliba Romana Vaškůje v pochybných obchodech s ropnými produkty. Shodou okolností letos v lednu dostal Vaškůj od soudkyně Šperlichové trest devět let za daňové podvody.

 

Game over

Psát, že advokát Holomek zahýbal životy lidí okolo sebe, by bylo příliš skromným popisem.

Bývalý hokejový reprezentant Roman Čechmánek tvrdí, že kvůli němu skončil v bankrotu – prý přišel u advokáta o uložených 25 milionů včetně úroku. O peníze se však oficiálně nepřihlásil. „Hokejista je vyřízený. Už před insolvenčním řízením byl vyplacený,“ tvrdí Milan Holomek. „Mrzí mě, že dva tři moji věřitelé prezentují, že jsem jim položil firmy. Zřejmě je do toho vmanipulovávají jejich právníci,“ říká bývalý advokát. Patří k nim i manželé Sárovi. S obžalovaným se dobře znali, jezdili spolu na dovolené. Hlásí se zhruba o třináct milionů korun včetně úroků. Jejich společnost Infoservis CZ, vydavatel lokálních inzertních novin, skončila v insolvenci. Podle návrhu právě v důsledku „vkladu financí k JUDr. Holomkovi, který skončil v konkurzu“.

Lidsky je těžko pochopitelné zmizení prostředků paní narozené roku 1938, které místní krajská nemocnice těžce poškodila zdraví při ozařování (zvolená metoda léčby byla podle znalců „naprosto scestná a neobvyklá“). Soud o náhradu újmy na zdraví se táhl od roku 2002, v dubnu 2009 jej doktor Holomek dotáhl do vítězného konce: podle obžaloby však vysouzených 703 300 Kč zamlčel a nevyplatil. Bývalý advokát se hájí tím, že kauzu jen nevyúčtoval, peníze splácel a dluží „už jen 250 tisíc“.

„Pro penízky si přijel třikrát do Vídně, celkem 325 tisíc eur. Prodávala jsem zrovna svoji firmu, pracovala dvanáct třináct hodin denně,“ vypovídá Ivanka Kloudová. Emigrantka, která opustila Československo před rokem 1989, zakotvila ve Vídni. Na Zlínsko se občas vracela za rodinou, advokáta Holomka poznala v roce 2005 při prodeji nemovitosti. Ozval se jí po čtyřech letech. „Byl velmi milý a ochotný. Jednou začala debata o penězích, blížil se mi důchod a chtěla jsem se zajistit. Nabídl mi, že si mohu u něho peníze s procenty uložit,“ vzpomíná a při její výpovědi u soudu je vidět, že se se ztrátou nesmířila. Sliboval lepší výnos na svém advokátním účtu, dvanáct procent ročně. Ve skutečnosti jí však vyplatil jednou 11 tisíc eur, víc už ne. „Špatně spím, mám deprese. Plánovala jsem si krásný důchod, cestování. Místo toho jsem se musela se vrátit do Česka, protože jen s důchodem bych v Rakousku nevyžila. Přeji si, aby dostal co nejvyšší trest.“

Nejbizarnější je však příběh, který mám zapsaný pod názvem „Případ JUDr. a MUDr.“.

Právníka Milana Holomka s lékařem Antonínem Strapinou osudově propojil inženýr, jemuž zmíněný advokát pomáhal s firmou a zmíněný doktor se zdravím. Zpočátku šlo o harmonický vztah mezi profesemi, které patří v průzkumech k nejdůvěryhodnějším. Lékař potřeboval právní konzultace týkající se nového podnikatelského plánu: léčby prominentních klientů a s tím související nákup a prodej léků na duševní i fyzickou bolest. S JUDr. Holomkem prý projednal svůj nový podnikatelský záměr a on v něm nenašel žádné problémy. Právník mu nabídl „zhodnocování finančních prostředků“ a lékař mu postupně převedl podle vystavených směnek zhruba osm milionů korun. „Byly to rodinné peníze. Mé, tchyně a mé nyní již bývalé manželky,“ sděluje lékař u soudu.

První jarní den, 21. března roku 2011, lékaře Strapinu zadržela policie a obvinila z neoprávněného obchodu s omamnými a psychotropními léky. Ve velkém nakupoval v lékárnách tlumicí léky jako Tramal a se společníky je prodával přes internet.

Druhý jarní den, 22. března, požádal lékař doktora Holomka, aby ho zastupoval: ten již následující den vybral od jeho manželky 300 tisíc, o šest dní později 350 tisíc a začátkem června ještě sedmdesát tisíc. Vše v hotovosti (tehdy již měl skoro rok zablokované účty).

Podle Marty Strapinové šlo o peníze určené na kauci za propuštění manžela z vazby. „Až později jsem se dozvěděla, že kauce v případě mého tehdejšího manžela nebyla vůbec možná. Peníze nevrátil, manžela z vazby také ne,“ uvádí u soudu. Otec lékaře, Antonín Strapina starší, má už horší sluch a soudkyni vyzve, ať na něj křičí. Soudu sděluje, že advokáta viděl jen jednou v životě v Bílovci na náměstí. Prý mu pan Holomek volal, že jede od syna a potřebuje něco projednat. „Na náměstí mi řekl, že chce peníze na kauci pro syna. Tak jsem vybral, co jsem měl, na účtu sto tisíc, dva a půl tisíce jsem dal za výběr. V autě si to pan Holomek přepočítal a dal mi doklad.“ Ze spisu se prý později dozvěděl, že žádná kauce nebyla, ale Milan Holomek mu nic nevrátil.

Ještě předtím se rodina lékaře rozhodla prostřednictvím AK Holomek koupit byt v Čeladné. Manželka poslala zálohu tři miliony advokátovi do úschovy na účet, kupující měla být tchyně. Pozorný čtenář ví, že doktor Holomek měl v této době, v roce 2011, už jen „konspirační“ účet u advokátky Orbesové. Ta je vybrala a předala kolegovi Holomkovi. (Vysoudit peníze ze zlínské advokátky zpět trvalo sice několik let, ale byly to jediné peníze, které se rodině Strapinových vrátily.)

Milan Holomek dnes Strapinovy při své obhajobě nešetří: podle něj jsou podvodníci. Peníze nebyly na kauci, ale záloha na jeho právní služby, fiktivní byla i chystaná koupě bytu. „Já si myslím, že se bál, že by přišel o ty peníze v souvislosti s jeho trestnou činností,“ uvedl před soudem Holomek. Lékař Strapina i jeho nyní již bývalá manželka to odmítají s tím, že šlo o prostředky širší rodiny.

Podle rozsudku, který si Reportér vyžádal, byl doktor Strapina loni v říjnu nepravomocně odsouzen na 11 let, ke čtyřmilionovému peněžitému trestu, sedmi letům zákazu výkonu činnosti lékaře a propadnutí věcí. Policie u lékaře našla jen 240 tisíc v hotovosti v autě (druhý odsouzený měl na účtech 8 662 476 Kč). Před soudem se hájil, že s kolapsem AK Holomek v říjnu 2011 přišel i o listinné důkazy prokazující jeho nevinu. JUDr. Holomek byl jedním ze svědků v jeho procesu, nyní se role vyměnily…

 

Kolaps

Poslední rok před konkurzem to už byla opravdu křeč. Vysychající zdroje a kolabující kancelář. Svědkové z této doby přicházejí s dalšími těžko vysvětlitelnými ztrátami peněz, které advokátovi předali. K nevyplaceným rozsudkům za vážné poškození zdraví se přidávají nezaplacené smíry a mimosoudní dohody, nevyplacené exekuce.

Případ pana Uvízla je pro toto období typický. Svědek č. 58 potřeboval co nejrychleji vyplatit a vystěhovat problémového zeťáka ze společné domácnosti s dcerou. Milanu Holomkovi svěřil ve třech splátkách celkem 490 tisíc. Pro prvních 290 tisíc přijel Holomek osobně autem k němu až do bytu v červnu 2011, dvě splátky nechal klient týden poté v kanceláři AK Holomek u účetní. Pak se nic nedělo. Psal a volal na advokátní komoru, hrozil trestním oznámením. Psali si maily. Soudkyně jeden od advokáta směřovaný nyní osmašedesátiletému penzistovi čte: „Ahoj Sváťo, velmi mě mrzí, že mi píšeš, že jsem na tebe udělal podvod. Opravdu se musím ohradit, protože to bych si v životě nedovolil. Přiznávám, že jsem se dostal do problémů. Částečně i mojí vinou … Navrhuji, abychom se potkali.“ Milan Holomek se hájí tím, že zeťáka v létě ve splátkách vyplatil a papíry najde. Pan Uvízl ukazuje doklady, že se musel zadlužit a bývalého zetě vyplatit znovu. Obhajoba přichází s tím, že Holomek platit nemohl, protože nebyly splněné všechny podmínky a v říjnu už přišel konkurz…

Svatopluk Uvízl odchází od pultíku, bere si občanku a říká, že se bude soudit s advokátní komorou, protože mu nevzala včas licenci. „Nesuďte se. Bude vás zastupovat další advokát, prosoudíte další peníze a nic nedostanete. Užívejte si života,“ říká mu soudkyně. Tváře přítomných advokátů jsou ztuhlé. •