Neodcházím, jen se vzdaluji…

Vlastně už neměla být ve funkci. Kdyby se svět choval podle většinových předpovědí, mohla být Angela Merkelová již rok v politické penzi. Mohla být mimo záběry televizních kamer, mohla opustit titulky světových médií. 

Jenže svět není přehledný a předpověditelný. Kdyby 8. listopadu 2016 podle obecného očekávání zvítězila v amerických prezidentských volbách Hillary Clintonová, Angela Merkelová by nejspíš dala přednost konci své politické kariéry. Merkelová během tohoto roku dlouho zvažovala, zda se má znovu, už počtvrté, ucházet o kancléřský úřad. Podle svých slov o tom přemýšlela „nekonečně dlouho“. Otázkám na svou politickou budoucnost se vyhýbala univerzálním zaklínadlem, že se vyjádří, až nastane vhodný okamžik. V jednom z posledních rozhovorů s dosluhujícím prezidentem Barackem Obamou mu kancléřka řekla, že po překvapivém vítězství Donalda Trumpa cítí silněji povinnost ucházet se znovu o kancléřský úřad. Jeden z klíčových Obamových poradců popsal toto setkání v knize – Merkelová své úmysly zdůvodňovala snahou bránit liberální hodnoty ve světě, který se začíná stále více vzhlížet v nacionalismu a izolacionismu. 

O tom, zda se tehdy Angela Merkelová rozhodla správně, může dnes pochybovat i ona sama. Její diplomatické přednosti spočívající v trpělivém a emočně neutrálním hledání konsenzu, které se jí v minulých letech zejména na evropských summitech mnohokrát osvědčily, přestávají v době Donalda Trumpa do značné míry fungovat. Její pokusy dojednat něco s nynějším americkým prezidentem zatím vyšly vždy naprázdno, ať už se jednalo o otázky cel a obchodu, nebo třeba pařížské dohody o snižování skleníkových plynů. S trumpovským stylem vládnutí si německá kancléřka prostě neví rady a musí přihlížet, jak se drobí poválečná bezpečnostní a hospodářská architektura Západu – jak se rozrušuje systém, v jehož rámci se Německo mohlo po svém hitlerovském období vrátit do civilizovaného světa.

Pakliže Merkelová skutečně chtěla být protiváhou Donalda Trumpa, nejspíše nyní začíná chápat, že v tomto ohledu své vlastní síly přecenila. A nejde zdaleka o její jedinou potíž.

Pyrrhovo vítězství

Problémem už byl výsledek v loňských zářijových volbách do Spolkového sněmu – sice je vyhrála, ale bylo to skutečně Pyrrhovo vítězství. Její strana získala 32,9 procenta, historicky nejhorší výsledek. Ztratila téměř tři miliony voličů, z toho podle průzkumů více než milion odešel k pravicovým populistům z Alternativy pro Německo (AfD), jejíž vzestup chtěla kancléřka zastavit. Straníci v atriu berlínského sídla křesťanskodemokratické unie se museli o volební noci do vítězného ryku opravdu nutit. 

Angela Merkelová se nakonec kancléřkou stala, ale po více než šesti měsících složitých a vyčerpávajících koaličních vyjednávání. Na jejich konci Německu opět vládne velká koalice složená z CDU, její partnerské bavorské CSU a středolevé SPD, kterou většina Němců nechce, nechtějí ji vlastně ani všechny tři zúčastněné strany. Jako předsedkyně CDU řídí Merkelová stranu, která má nalomené sebevědomí, a jako kancléřka řídí nepopulární kabinet, v němž si koaliční partneři nic nedarují. Rok od voleb se zdá, že její čtvrté funkční období bude to nejtěžší a téměř jistě také poslední. Právě to odlišuje její nynější funkční období od všech předchozích. Ještě nikdy totiž nebyla pozice Angely Merkelové tak otřesená, jako je právě nyní.

Zásadní problém jejího současného vládnutí spočívá v tom, že se jí nedaří udělat tlustou čáru za migrační krizí. Není schopna oddělit svou osobu od událostí, které se daly do pohybu na přelomu léta a podzimu roku 2015, kdy se z humanitárních důvodů rozhodla neuzavřít hranice s Rakouskem a nechala vstoupit na německé území masu migrantů a uprchlíků. 

Pro toto její rozhodnutí, které bylo učiněno s ohledem na desítky tisíc bezprizorních lidí nacházejících se již na území EU, mezi Budapeští a Salcburkem, měla a stále má značná část německé společnosti pochopení; převažujícím názorem je, že tehdy neexistovalo žádné jiné řešení, které by zároveň bylo lidsky důstojné. Ovšem pro to, co Německo v následujících dvou letech zažilo, už německá veřejnost tolik pochopení nemá. Lidé zjistili, že žijí ve státě, který nemá sám sebe pod kontrolou. Města a obce nezvládaly ubytovávat uprchlíky, imigrační úřad nedokázal zpracovávat horu žádostí o azyl, úřadům se nedařilo a stále nedaří účinně deportovat odmítnuté žadatele o azyl a německé bezpečnostní složky vlastním pochybením nezabránily několika útokům islamistů. To vše ostře kontrastovalo s počátečním optimismem, kdy Němci na nádražích přijíždějícím uchazečům o azyl tleskali. 

Vystřízlivění posledních dvou let ohledně migrace má pochopitelně mnoho příčin, ale vždy jen jednu tvář: Angelu Merkelovou. Přestože její vláda od roku 2015 zpřísnila celou řadu azylových zákonů a přestože Německo dnes už rozhodně necharakterizuje duch Willkommenskultur, „vítací kultury“, zůstává Angela Merkelová hlavním politickým symbolem toho, co se nezdařilo.

Velký podíl na tomto veřejném vnímání kancléřky nese protiimigrační strana Alternativa pro Německo (AfD), která hýbe politickou scénou spolkové republiky. Svou předvolební kampaň postavila pouze na kritice migrace a vedla ji osobně proti Angele Merkelové. Více než 12 procent německých voličů, kteří dali svůj hlas AfD a s jejichž podporou se tato teprve před pěti lety založená strana dostala poprvé do Spolkového sněmu, si samozřejmě přeje, aby Merkelová zmizela. Na mítincích AfD se pravidelně skanduje heslo „Merkel muss weg“ – Merkelová musí pryč. 

Jeden ze šéfů Alternativy a také předseda jejich poslaneckého klubu Alexander Gauland o volební noci sliboval kancléřce, že hon na ni teprve začíná. Kritika migrace a Merkelové stále zabírá, což dokládají průzkumy. AfD se těší solidní podpoře, navzdory jejím vnitřním rozporům a skandálům, které se pravidelně objevují. Stále zabírá image buřičské strany, která kašle na politickou korektnost a zavedená pravidla. 

AfD zůstává stranou jednoho tématu, na které její elektorát stále slyší. Pochopitelně její voliči netvoří většinu německé veřejnosti, ovšem pocit, že Německo migraci nezvládlo uspokojivým způsobem a že politické elity neodvedly dobrou práci, sdílí ve spolkové republice mnohem více lidí než oněch dvanáct procent. Symbolem těchto nálad jsou ostatně do určité míry i nepokoje, které koncem srpna a začátkem září otřásaly saským městem Chemnitz: rozbuškou se stala zpráva, že policie zatkla dva cizince pocházející z Blízkého východu kvůli podezření z odpovědnosti za zabití německého občana.

Bavoři a krucifix

Všechny problémy s migrační krizí, se kterými se Německo ještě bude muset vyrovnat, budou téměř jistě přičteny na politický účet Angely Merkelové. Sama kancléřka ostatně letos na své velké letní tiskové konferenci prohlásila, že za management v této oblasti nese politickou zodpovědnost – což ji dále oslabilo.

Z hlediska statistických údajů se přitom nyní migrace do Německa nachází daleko pod vlnou z roku 2015. Žádost o azyl letos (od ledna do července) podalo podle informací spolkového úřadu pro migraci (BAMf) necelých sto tisíc uprchlíků. Jakkoli je toto číslo na české poměry astronomické, odpovídá úrovni před vypuknutím migrační krize a průměrným číslům z druhé poloviny devadesátých let. Počty nově příchozích běženců navíc mají klesající tendenci. 

Migrace jako politické téma má ovšem značnou setrvačnost a novou dynamiku mu k velké nelibosti kancléřky dává její nejužší politický spojenec, bavorská křesťansko-sociální unie CSU. Bavorské konzervativce čekají v říjnu zemské volby, ve kterých se podle všech průzkumů očekává její historicky nejhorší výsledek. Strana, která je zvyklá v Bavorsku přes půl století vládnout bez koaličního partnera, tedy s absolutní většinou, o ni s největší pravděpodobností přijde. Žádné jiné straně nesebrala AfD tolik podpory jako právě bavorské CSU. Její předseda a zároveň také spolkový ministr vnitra Horst Seehofer to dává v první řadě za vinu právě kancléřce, protože během migrační krize – jak zní názor bavorských křesťanských sociálů – neprokázala dostatečně tvrdý přístup, v důsledku čehož se od ní a právě také od jejích bavorských spojenců odvrátili pravicoví voliči. 

CSU chce před zemskými volbami přilákat ztracené duše úpornou demonstrací zemitého konzervatismu, ať už třeba vyhláškou o vyvěšování krucifixů na bavorských úřadech, nebo zřizováním nesystémové bavorské pohraniční stráže, která je prakticky bez pravomocí, protože za ochranu státní hranice je v německém ústavním pořádku zodpovědná pouze policie spolková, nikoli zemská. Kromě toho se CSU pokusila dosáhnout viditelného vítězství nad kancléřkou v oblasti migrace – Merkelová totiž od vypuknutí migrační krize odmítala zásadní bavorský návrh na zavedení maximálních limitů, kolik lidí lze za rok přijmout. Horst Seehofer se proto zkraje léta snažil Angelu Merkelovou donutit, aby souhlasila s jeho novým azylovým plánem čítajícím třiašedesát bodů. Jeden z bodů opravňoval policii, aby žadatelům o azyl, kteří se zaregistrovali v jiné unijní zemi, zabránila na třech dálničních hraničních přechodech s Rakouskem vstupu na německé, tedy bavorské území. Vzhledem k tomu, že na dalších, menších více než devadesáti přechodech s Rakouskem kontrolní stanoviště nejsou, lze o účinnosti takového opatření právem pochybovat. 

Angela Merkelová byla proti, Horst Seehofer trval na svém. Ve vládní krizi se tento spor vyhrotil proto, že šlo o obecnější princip. Pokud by kancléřka se Seehoferovým požadavkem souhlasila, popřela by dosavadní předpoklad své migrační politiky, tedy že úspěch spočívá v evropském, nikoli národním řešení. Popřela by tím fakticky sama sebe – a to bavorské sesterské straně dopřát nechtěla. Souboj nakonec ustála i proto, že se za ni postavila její CDU včetně hlavních vnitrostranických kritiků, pro které byla bavorská ofenziva vůči jejich vlastní kancléřce za hranou. 

Ovšem i z tohoto vítězství vyšla Merkelová pyrrhovsky oslabená. Zbytečně vyvolaný konflikt uškodil jak její straně, tak i vládě. Průběžně měřená oblíbenost kabinetu klesá. Podle červencového průzkumu televize ARD je s prací vlády nespokojených 78 procent lidí.

Očekávat od jejího čtvrtého kabinetu cílevědomé vládnutí s přímým tahem na bránu proto nelze. Na to jsou rozpory uvnitř vládní koalice příliš silné. Angela Merkelová, která si v minulých letech na vrcholu popularity mohla zásadně dovolit měnit charakter Německa, když kupříkladu dala sbohem jaderné energii, bude v následujících třech letech podle všeho už jen kancléřkou udržovací.

Ani její pozice uvnitř CDU totiž není tak neochvějná jako kdysi. Část strany začíná tváří v tvář vzestupu AfD tesknit po někdejších konzervativních pozicích. Angele Merkelové má za zlé, že stranu posunula do politického středu. Lov středových voličů jí sice umožnil vyhrát třikrát po sobě volby, zároveň ale musela opustit konzervativní postoje. Vakuum, které vzniklo na pravém okraji politického spektra, vyplnila právě AfD, jež jednak zmobilizovala lidi, kteří k volbám nechodí a o politiku se nezajímají, jednak také nabídla politický domov právě těm konzervativcům, pro které už CDU není dost konzervativní.

Kdo ji nahradí?

Éra Angely Merkelové se chýlí ke konci. Ve vysoké politice strávila dost dlouhou dobu na to, aby věděla, že odejít z vlastního rozhodnutí, a ne na nátlak opozice nebo spolustraníků, je s narůstajícím počtem let ve funkci stále těžší. Jejímu někdejšímu mentorovi a „kancléři sjednocení“ Helmutovi Kohlovi se důstojný odchod nezdařil. Z funkce šéfa CDU odešel po volební porážce v roce 1998, zůstal však čestným předsedou a poslancem Spolkového sněmu. Hned následující rok jeho pověst silně poškodila aféra kolem financování strany, on se však obou funkcí držel, teprve spolustraníci vedení Merkelovou ho donutili k definitivnímu odchodu do penze.

Na rozdíl od Kohla chce mít kancléřka závěr politické kariéry ve vlastní režii. S tím ovšem souvisí otázka, kdo po ní převezme vedení strany – a v případě volebního úspěchu také kancléřský úřad. 

Nástupce, kterého by strana většinově akceptovala, zatím neexistuje. Kandidáti na následovnictví, o kterých se v partajních kuloárech dříve šuškalo, buď příliš zestárli (jako Wolfgang Schäuble), nebo se neosvědčili coby lídři ve spolkových zemích (jako Julia Klöckner, která prohrála zemské volby v Porýní-Falci). Ambiciózního Jense Spahna, jenž stojí v čele neoficiální konzervativní frakce uvnitř CDU a který se přátelí s rakouským kancléřem a kritikem Merkelové Sebastianem Kurzem, povolala kancléřka do nového kabinetu jako ministra zdravotnictví, aby dala konzervativnímu křídlu podíl na moci a zároveň tím oslabila jejich kritiku. 

V pozici ministra ale Spahn zatím stranu nepřesvědčil o tom, že by v něho mohla vkládat velké naděje. Naopak mu má za zlé, že během konfliktu kancléřky s bavorskou CSU měl evidentně velký zájem na tom, aby spor dále eskaloval. Že se Angela Merkelová svůj odchod snaží režírovat, dokládá její personální rozhodnutí dosadit na důležitý post generální tajemnice CDU populární a úspěšnou premiérku Sárska Annegret Kramp-Karrenbauer, která během migrační krize žádala tvrdší postoj státu, ale zároveň nerozporuje politiku kancléřky. Pokud se osvědčí i ve funkci tajemnice, její šance na nástupnictví jen porostou. 

Nostalgie po Angele

Jakou stopu zanechá Angela Merkelová v německých dějinách? Jak se na ni bude vzpomínat? Podle kancléřky otázky, které zatím nejsou na pořadu dne;  ani není tím, kdo by je mohl zodpovědět. Že o tom přemýšlí, je ale nanejvýš pravděpodobné. Koneckonců ji musí zajímat, jaký účet jí za skoro třicet let v politice budoucnost vystaví.

Migrace nepochybně poznamenala závěr jejího vládnutí. Je to stále téma, které hýbe náladami německé veřejnosti a politickým klimatem. Tyto emoce však mohou časem odeznít; i proto, že Německo bude zcela určitě muset řešit i jiné palčivé otázky. Země stojí před celou řadou klíčových výzev a jejich zvládnutí nebo naopak nezvládnutí bude zásadní měrou definovat budoucnost země a její blahobyt. Udrží Německo evropské společenství pohromadě? Jakým způsobem se bude reformovat Evropská unie? Osvědčí se Evropa na mezinárodní scéně bez silného pouta ke Spojeným státům? Jak se Německo vyrovná se stárnoucím obyvatelstvem? Udrží ekonomiku v provozu na plný výkon i při chronickém nedostatku kvalifikované pracovní síly? Budoucí debaty o těchto věcech pravděpodobně seberou tématu migrace současnou dynamiku.

Od roku 2005, kdy se Angela Merkelová přestěhovala do budovy kancléřství, kterou stále ještě obývá, zažilo Německo dekádu bezpříkladné stability. Země přečkala finanční krizi do značné míry bez úhony, ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi se mohla naprosto spolehnout na fungující hospodářství. Bylo to také období, kdy se Německo na mezinárodní scéně stalo respektovanou a významnou zemí. Že kancléřce začali lidé říkat „Mutti Merkel“ (mamka Merkelová), dokládalo dlouhotrvající spokojenost velké části veřejnosti s touto političkou a také až citovou blízkost jejímu antimachistickému, ženskému stylu vládnutí. Že se jí nyní, v závěru její politické kariéry, už Mutti neříká, neznamená, že se na ni nebude za nějakou dobu právě v tomto kontextu vzpomínat. Možná i nostalgicky, zvlášť pokud bude postmerkelovskému Německu chybět stabilita, kterou Němci tolik vyžadují.

Autor je zpravodaj Českého rozhlasu v Německu.