Dotace ve vědě: „Víte, tady se krade“

Zkoumání machinací ve vědě a dotacích pro mě začalo případem s hologramy. Před necelými čtyřmi roky se tím pro mě otevřel nový svět, jehož konec nevidím ani po letech zkoumání. To, co začalo popisem dění na jediné katedře, příběhem odklánění milionů korun z veřejné do soukromé kapsy, postupně nabobtnalo. Narazil jsem na to, že vznikaly a bez výsledku mizely celé vědeckotechnické projekty v řádu stovek milionů až miliardy.

Na začátku šlo o málo známé postavy, s rostoucími částkami a přibývajícími nulami se ovšem začaly objevovat známé tváře vědy a velké politiky.

Zkoumání je to zhusta depresivní. Občas je však prokládané seznámením s lidmi, kteří by to chtěli změnit a otevřou vám oči. Dodnes si pamatuji na první setkání s jednou z vlivných postav české akademické sféry. Bylo to v pátek, v kancelářích nebyla ani noha. „Víte,“ začal přednášku na téma machinací ve vědě, „tady u nás se krade ve velkém, ale občas i v malém,“ a pro jistotu mi přenesl moje věci z již opuštěného sekretariátu k sobě do kanceláře. Vchodové dveře ještě zamkl a to, co říkal, myslel úplně vážně.

 

Kdo to vynesl?

Na samém startu zkoumání, jak a kam plynou dotační peníze spojené s vědou a školami, bylo jiné, úplně náhodné setkání. Šlo o mámu, která se bála, aby se syn coby úplné vědecké embryo na začátku kariéry do něčeho nenamočil. Chodil si přivydělávat do utajované profesorské fabričky. Tu si představte jako univerzitní laboratoř vybavenou z veřejných peněz, v níž zároveň funguje čistě soukromý byznys. Jedna směna na přístrojích pořízených z veřejných peněz jede dotovaný výzkum, druhá vlastní obchody. Prodělat na tom nelze. Náklady platí veřejná kapsa, výnosy jsou soukromé.

Jde přitom o jedno z dotačních déjà vu, o jeden z opakujících se postupů, na jaký v posledních letech narážím a jemuž se ve vědě a výzkumu stále daří. Negativní důsledky tohoto kouzlení přitom nejsou jen peněžní. Aktuálně je magazínu Reportér popsal vědec, který přišel do Česka na stipendium určené pro špičkové navrátilce z ciziny. „Přišel jsem natěšený a s naivní představou, že některé věci budou fungovat jako na Západě. Třeba poctivé smlouvy o spolupráci s firmami, průmyslem. Ukázalo se, že o to zájem není, měl jsem kvůli tomu spory a už jsem zase mimo,“ říká. I on se srazil s profesorskou fabričkou. V eseročku, co patří jednomu z šéfů vědecké instituce, si přivydělávali kolegové – má přitom stejný obor činnosti jako vědecký ústav.

„Snažil jsem se vše dělat poctivě, ale narazil jsem na lidi, kteří to tady dělají jinak,“ vypráví. „Ve Spojených státech, když jste vědec, profesor, a mají o vás firmy zájem, je to znamení, že něco umíte a děláte to opravdu dobře,“ vysvětluje. „Tady? S někým spolupracovat z průmyslu znamená dostat dotace a ty někam zašmelit,“ dodává.

Po sporech zřejmě v Česku skončil úplně. Svůj původně slavný návrat ze zahraničí považuje za chybu. Systémový problém je podle něj to, že nejsou nastavená pravidla pro spolupráci vědy s firmami, s průmyslem. Jde o další principiální problém akademické sféry, který se pořád vrací. „Když je potřeba, tak to proti někomu použijete. A naopak jinému projde cokoliv. Myslím, že tento stav mnohým vyhovuje,“ říká nyní již bývalý akademický pracovník.

Jeho příběh zatím popsán nebyl, jméno nyní uvádět nebudu. Ani jména dalších whistleblowerů, lidí zevnitř, kteří na možné čachry ukazují a vystavují se nebezpečí profesní likvidace. Místo podstaty jejich sdělení se totiž řeší, kdo to řekl a proč to vynesl. V akademickém newspeaku o nich slyšíte, že „ohrožují dobré jméno instituce“. Nebo si, pokud ukážou na skutečně vážný problém, vyslechnou, že je „třeba se dívat do budoucnosti“. V obou případech máte být zticha, jinak přijde odveta. Student například dostal před vyhazovem od zkoušky na srozuměnou, že se má příště starat jen o učení, doktorand o výši svého stipendia. Na volené zástupce akademické samosprávy čekala zřejmě poprvé v historii odměna, na někoho však i žaloba na ochranu dobré pověsti. To vše jsou skutečné příklady.

V akademickém světě je velmi snadné malou rybu utopit. Naopak ty velké jeví známky nesmrtelnosti. A to i v případech zřejmých selhání. Například když si na získávání veřejných peněz najmete souzeného podvodníka a dotačního šíbra včetně celé jeho vlivové sítě. Když to podle očekávání dopadne průšvihem a ostudou, přejdete do jiné veřejné funkce, kde rozdělování dotací na vědu můžete ovlivňovat ještě víc. Je to jako ve hře „zničit krtka“, která je občas k vidění v obchodních centrech. Palicí se snažíte trefovat do hlavy krtka a udržet ho pod zemí. A on pořád vyskakuje z dalších děr.

 

Jinak to nejde

Jeden z výzkumníků, který se léta pohybuje ve stavebnictví a vymýšlí nové materiály, mě ohromil seznamem lidí, s kým vším o svém výzkumu a vynálezech jednal. Počínaje známými kriminálníky přes lobbisty, politiky až po kapitány průmyslu a velké podnikatele. „Nejsem na to nějak hrdý, ale jinak to prostě nejde,“ vypráví. „Můžete umět, můžete mít nové věci, ale nedotáhnete to až do konce,“ vysvětluje, proč se okolo jeho skutečně využívaných vynálezů pohybují známé postavy politiky a byznysu. V některých případech se připisují dokonce jako autoři nápadu.

„Bez podobných lidí nemáte na trhu šanci. Jak chcete prosadit dobrý vynález? Kde dnes vyděláte velké peníze?“ ptá se, ale na odpověď nečeká. „V dotacích do vědy a výzkumu je spousta volných peněz. Spousta ústavů je krásně vybavených, ale nejsou propojené s realitou, minimum z nich dojde k něčemu skutečně novému. Proto vás stále obcházejí různí pohůnci od těch vlivných pánů a chodí s tématy na výzkum, v němž se dají vyčerpat milionové dotace,“ vypráví. „Já jsem praktik, vždy jsem chtěl, aby to fungovalo. Nepotřebuju ždímat peníze z něčeho, o čem vím, že nefunguje,“ dodává.

Typický postup v případech „ždímání peněz“, jak popisuje, vypadá zhruba následovně. Někdo přijde s tématem, ten se z veřejné podpory výzkumu rozvine ve vynález a ten se ochrání patentem. Na využití tohoto know-how se čerpá další dotace. V okamžiku, kdy veřejné peníze dojdou, příběh „úspěšného“ vynálezu potichu umře. Náklady jdou za státem, výnosy jsou soukromé.

 

Dotační tsunami

Na obzoru je přitom další dotační tsunami. V roce 2020 končí dotační cyklus na velké peníze z evropských fondů. Podle drobných náznaků se bude opakovat horečka jako v předchozím období. Hlavní bude čerpat peníze před uplynutím lhůty – a opět se bude věřit, že snad nakonec z dotací v Česku zůstane aspoň o něco více užitku a peněz, než z nich odteče do daňových rájů.

Jeden podnikatel v IT to popisuje jasně. „Jen jsem prodal firmu, hned se mi začali ozývat lidi. Ale paradoxně nechtěli peníze. Chtěli nápad na novou firmu s dotací,“ vypráví podnikatel, který jinak staví IT infrastrukturu.

Na ministerstvu je totiž nevyčerpaný rozpočet na IT inovace a vybavení. On žádný projekt neměl, ale ze zvědavosti si první seznamovací kolečko prošel. Od úředníka získal kontakt na poradce, jenž údajně dotační výzvu připravoval. Prý nejlépe ví, jak žádost správně napsat, aby prošla. „Chtěl jsem to vidět na vlastní oči. Sedl jsem si s tím člověkem a on se mě ptá, co budeme dělat. A já na to, že nic nemám, ale že on mi má říct, jak získám dotaci. Tak absurdní to bylo,“ vysvětluje. Nakonec se dozvěděl, že od něj potřebují vymyslet technickou stránku projektu, know-how. Projekt nesmí být snadno rozcupovatelný a musí aspoň na papíře vykázat udržitelnost. Tedy že se po proplacení dotace uživí. O peníze se starat neměl, vše si údajně vyúčtují až na konci.

Projekt za sto padesát až dvě stě milionů a na konci „dvacka fíčko“, tedy dvacet milionů provize za vyřízení pro zprostředkovatele. „V oboru, kde jsou běžné až osmdesátiprocentní slevy, bych vykazoval ceníkové ceny, nedal do toho ani korunu z vlastní kapsy a ve finále by mi zbyla zhodnocená nemovitost. A přesně takhle se to dělá,“ říká s tím, že jako náhled do světa podpory inovací mu to úplně stačilo.

„Nemám zapotřebí, aby si o mně děti za pár let četly, že jejich táta vydělával na rozebírání dotací,“ říká jednoznačně.

 

Přituhuje

Stát na největší excesy postupně re­aguje a snaží se výdaje sledovat. Podle výzkumníků v oblasti aplikovaných a technických věd, kam směřují největší veřejné podpory, se to však děje hodně nešťastným způsobem. Například rozpočty spotřeby materiálů musí být plánované na pět let dopředu a vznikají dlouhé tabulky, s nimiž nejde téměř hnout. Plánujete na pět let dopředu práci ve výzkumu, v němž teprve postupně přicházíte na to, kterým směrem se vydáte. Jejich slovy – „naprostá tragédie“.

„Věda bude vždy neefektivní a vědci jsou chytří lidé, kteří budou schopni obejít jakýkoliv systém. Ale tím, že celý systém děláte složitější, jen znemožníte práci poctivým lidem,“ říká jeden z šéfů vědecké instituce technického zaměření. „Já se snažím, abychom směřovali k výsledkům. Chci se dlouhodobě vykašlat na plnění těch různých umělých kritérií, chci se spoléhat na mozky, jež vědí a chtějí někam dojít. Akademická svoboda, volnost zkoumání, to fakt nejsou fráze,“ míní. V současnosti prý musí chodit za hranu pravidel, protože některá dodržovat nelze. Často se prý soudí s úřady, jež se podle něj drží svých dotačních příruček, ale nedodržují zákony. „Když chcete dělat vědu, nutí vás to ten systém podvádět. Ale když chcete podvádět, tak vám ten systém vyhovuje,“ líčí.

Lamentování nad nedostatkem peněz – aspoň při neformálním rozhovoru – nečekejte. Nejsou lidi. „V technických vědách chybí generace osmadevadesátníků. Lidi, kteří dostudovali a zkraje devadesátých zběhli od tehdy chudé vědy. Dnes chybějí padesátiletí nebo šedesátiletí profesoři, kteří jsou všude jinde ve světě hybnou silou výzkumu,“ vysvětluje. Řadě oborů vládnou profesoři ve věku přes sedmdesát let a mladší generaci zatím chybí politická síla s tím cokoliv dělat. „Nainvestovala se spousta peněz do vybavení, hraček, ale chybějí kvalitní vědci. Úplně se zanedbala personalistika,“ vysvětluje.

Tato situace panuje minimálně u technických oborů a s výskytem dotačních kouzelníků úzce souvisí. Při množství peněz mířících do některých podporovaných oborů není dost kvalitních projektů a lidí, aby se peníze vůbec účelně utratily. „Univerzity by měly být aktivní tam, kde firmy nejsou schopné nebo ochotné působit. Neměly by dělat průmyslový vývoj. Ale systém financování vědy a výzkumu je k tomu nyní bohužel nutí,“ uzavírá.

Soukromé peníze určené na vědu se univerzitám v Česku stále vesměs vyhýbají. „Mohl byste si říct, že jako česká firma vyděláte na tom, že stát dává miliardy na výzkum a vy můžete výsledek dotáhnout do konce a zhodnotit,“ říká jeden z vědců, který prošel špičkovými univerzitními laboratořemi v Británii i vývojem ve farmacii. „Pokud si to dáte jako cíl, překvapivě zjistíte, že takových firem v Česku skutečně moc není. Použijí infrastrukturu školy, ušetří na nákupu drahého zařízení, ale nevzniká know-how, které by jim potom ty peníze neslo,“ vysvětluje.

Příběh biochemika Antonína Holého, jehož vynálezy dotáhla do konce soukromá firma a prodané licence přinášejí miliardové příjmy jednomu z ústavů akademie věd, je v tomto směru skutečným příběhem bílého jednorožce.

„Narazíte na úplně virtualizované duševní vlastnictví. Ten, kdo ho kupuje, jej potřebuje jen kvůli další dotaci. Narazíte na bezcenné patenty vznikající z grantů se spolupracujícími firmami. Všechny o sobě rády tvrdí, jak jsou fantasticky technologicky vysoko, ale přesto jedou jen z darů od státu. Vlastně existují jen díky nim, protože žádný příjem z toho vznikajícího know-how není a nebude,“ říká již zmíněný výzkumník. Jeden ze zásadních rozdílů v zahraničí, s kterým bychom se rádi srovnávali, vidí v hustém sítu na začátku vědecké kariéry, drtivé konkurenci a orientaci na konečný výsledek. To přináší prestiž, úspěch i obrovské peníze. Podfuk si každý v takovém prostředí rozmyslí. Nebo si ho dovolí, ale jen jednou – a končí. Jako příklad uvádí příběh původem jihoafrického podnikatele Elona Muska. „Sežene investory, vědce a postaví raketu. Ona vyletí, a dokonce se vrátí zpět na stejné místo. Peníze tam vedou k cíli. Tady nejsou firmy, které by dělaly výzkum obdobně. S jednou úspěšnou výjimkou, a to je software,“ říká.

 

Dravec na škole

Je zřejmé, že celý systém financování vědy a výzkumu směřuje k nějaké formě katarze. V novém dotačním cyklu po roce 2020 se zřejmě přiškrtí penězovod z Bruselu. Na udržování mnohdy draze vybudované infrastruktury bude méně peněz. K zemětřesení může dojít i mezi vysokými školami a univerzitami. Je jich příliš mnoho a vědců málo. Na některých školách generují jednotlivci podstatnou část bodů za vědeckou práci, což znamená, že tvoří i významnou část příjmů celých fakult. Na jiných panují rozbroje kvůli mimořádně velkým projektům, které přes ně mají protéct pod heslem spolupráce s průmyslem, jenže dosud není zřejmé, kdo a z jaké kapsy je zaplatí.

A pak tu jsou excesy, které mají potenciál měnit zákony o vysokých školách. Na rozdíl od složitých zákoutí dotací jsou pochopitelné pro všechny. Na ČVUT v Praze, největší techniku v zemi, zkraje roku v Lidových novinách prasklo, že někteří zaměstnanci měli v předchozích několika letech příjmy přes pět milionů ročně. V některých případech šlo o příjem přesahující půl milionu měsíčně. Na akademickém senátu začátkem října nový rektor sdělil, že taková praxe byla možná v minulosti, nelegální podle výsledku auditu není, a etická komise se tím tedy zabývat nebude. Ke změnám však prý dojít musí, protože někteří pedagogové včetně předchozího rektora měli příjmy vyšší, než by dostali jako profesoři v Německu.

V některých případech přitom nebyly peníze vypláceny za nějaký excelentní výkon, ale ze státních prostředků na provoz školy. To vše je korunováno poznáním, že neexistovala žádná pravidla, ani žádné kontroly, jež by bránily schvalovat v případě některých hodnostářů odměny jim samým. Proč ve vědě a univerzitním prostředí našli různí šíbři zlatý důl, do nějž teče čím dál více peněz, asi už není třeba vysvětlovat.

Vášnivá diskuse o platech a dotacích se odehrávala v předvečer příjezdu premiéra Andreje Babiše. Na techniku se objednal, aby s členy akademického senátu řešit personálie a finance související se dvěma miliardovými výzkumnými projekty. V podstatě jde opět o dotace a premiér může mít zásadní vliv na to, kolik škola z veřejných peněz dostane nebo nedostane. Při návštěvě nenechal nikoho na pochybách, že svůj vliv na jinak autonomní školu využije. „My nátlak neděláme, jen si je třeba uvědomit, že teď my máme požadavek a vy rozhodujete, ale příště může být situace opačná…,“ citoval premiéra hovořícího v královském plurálu Nový deník (Deník N). Dotace a predátorský instinkt jsou Andreji Babišovi vlastní. Zda dojde ke směně – dotace za kus svobodného rozhodování –, mělo být jasné během října. Smutné je, že akademici vlezli predátorovi do tlamy úplně sami: mimo jiné i tím, že dopustili vznik systému, v němž dotace přerozdělované státem končí v rukou šíbrů. •

 

Dlouhodobé zkoumání dotačních problémů české vědy v magazínu Reportér podpořil Nadační fond rodiny Orlických.

 

Přehled vybraných článků Jiřího Štického o dotacích a české vědě:

 

Areály duchů. Stály miliardu, vědci nikde

Kauza hologram: Miliony a tajná továrna na fakultě

Vítejte ve škole dotačních kouzel

Baron Prášil nové doby: život a dílo dotačního šíbra

Složky na profesory. Příběhy z ČVUT

Pan Šíbr. Tentokrát na univerzitě

Blog: Dotace, machinace – ve vědě a vysokých školách

Bankrot v Aporveru: O nejdražším české filmu