Žádný Sovětský svaz tady nechceme, zlobí se věřící

Pravoslavný chrám v Loděnici nedaleko Berouna je obrovský. Uvědomíte si to v okamžiku, kdy vejdete do rozlehlého areálu, který je od okolí oddělený dvoumetrovou růžovou zdí a černou železnou bránou, ozdobenou dvojicí pozlacených pravoslavných křížů. Za vrata je možné se podívat během veřejných bohoslužeb a pravoslavných svátků, jinak se areál v poslední době tváří trochu jako nedobytná pevnost s nápisy „Z bezpečnostních důvodů uzavřeno“, „Střeženo kamerami se záznamem“ a tabulkou „Objekt střežen psy“ s piktogramem dobrmana.

Má to svůj důvod. Areál, který slouží jako pravoslavný ženský klášter s kostelem, je posledních dvanáct měsíců centrem souboje jak ze špionážního románu. Jde v něm o moc, o majetek, ale i o vliv na malou – avšak z pohledu bezpečnosti státu a v souvislosti s válkou na Ukrajině důležitou – skupinu pravoslavných věřících žijících v Česku. Zatímco velká část věřících v Česku pochází z Ukrajiny a má na ni osobní vazby, vedení českého pravoslaví v čele s pražským arcibiskupem má naopak blízko k Ruské pravoslavné církvi, vedené moskevským patriarchou Kirillem.

I když drsné souboje o vedení pravoslavné obce v Česku, kdy mezi nejvyššími představiteli církve začala létat obvinění o nemanželských dětech a spolupráci s komunistickou tajnou bezpečností, vypukly již před anexí Krymu na jaře 2014, spory vygradovaly s ruskou agresí na Ukrajině, kterou výrazně podpořil právě moskevský patriarcha Kirill. Přetahování o areál v Loděnici je v souboji o další směřování českého pravoslaví, které léta patřilo do sféry ruského vlivu, nyní tou nejviditelnější částí.

 

Je to hřích

Loděnický zámeček, jak se původní vile s parkem a terasovitými vinicemi přezdívalo, býval léta místní ostudou. Po listopadu 1989 a restituci – kdy se vracely majetky, které odebral komunistický stát původním, předúnorovým vlastníkům – zpustl ještě víc. V areálu ležícím jen kousek od dálnice D5 na desátém kilometru z Prahy do Plzně nocovali ještě před patnácti lety jen bezdomovci. Tehdy zámeček koupil ruský investor dlouhodobě podnikající v Česku a na místní radnici sliboval, že areál přestaví na luxusní hotel. V době finanční krize okolo roku 2008 z toho však rychle sešlo. Areál nakonec získala skupina mecenášů a mecenášek, podnikatelů původem hlavně z Ruska. Zámeček přestavěli a předali ženskému pravoslavnému klášteru, jeptiškám a duchovním pocházejícím z Ukrajiny. Rozsáhlé pozemky včetně vinic darovali pod podmínkou dalšího rozvoje v duchu křesťanských tradic Pražské pravoslavné eparchii. To je hlavní správní jednotka pravoslavné církve v českých zemích, pod niž chrám v rámci církevní hierarchie spadá.

Okolo Monastýru svatého Václava a svaté Ludmily, což je oficiální název kláštera v Loděnici, vyrostla během posledních deseti let jedna z největších a nejživějších pravoslavných komunit v Česku. Velké vydlážděné parkoviště před hlavní, růžovofialovou budovou se třemi věžemi, nesoucími kříže, bývá o svátcích plné. Během nejvýznamnějších svátků se do chrámu přichází pomodlit a pokleknout před ikony významných světců až jeden a půl tisíce věřících z širokého okolí včetně Prahy. Většina z nich pochází z Ukrajiny, hlavně ze západní části, řada z nich žije v Česku dlouhodobě a mají i české občanství.

Vztahy loděnických duchovních a věřících se současným pražským arcibiskupem Michalem, civilním jménem Michalem Dandárem, byly prý dlouho přátelské. Ale jen do začátku ruské invaze na Ukrajinu. Postupně se začaly objevovat čím dál hlasitější výzvy, aby pražský arcibiskup – známý svými těsnými vztahy s Ruskou pravoslavnou církví – odsoudil ruskou agresi na Ukrajině i postoje ruského patriarchy Kirilla, jenž byl mimo jiné jeho spolužákem při studiích na Leningradské pravoslavné duchovní akademii koncem šedesátých let. Arcibiskup se sice veřejně modlí za mír na Ukrajině, ale podle věřících, s nimiž magazín Reportér hovořil, nikdy nezmíní, jak by takový mír měl vypadat, a nikdy neodsoudí Rusko jako agresora.

Určitým zlomem ve vztahu arcibiskupa a části věřících bylo loňské osmdesáté výročí popravy pravoslavného, později svatořečeného biskupa Gorazda nacisty: zastřelili ho, neboť věděl, že se v chrámu v pražské Resslově ulici skrývají českoslovenští parašutisté, kteří v květnu 1942 úspěšně zaútočili na německého pohlavára Reinharda Heydricha.

Na připomínkové akce měl loni do Prahy na pozvání arcibiskupa přijet Ilarion Alfejev, donedávna pravá ruka patriarchy Kirilla, který se loni jako biskup Ruské pravoslavné církve přesunul z Moskvy do Budapešti. Po protestech věřících a tichém bojkotu vládními politiky se Alfejev vzpomínkové akce nezúčastnil, ale podle očitých svědků dorazili duchovní z loutkových republik z Ruskem okupovaného ukrajinského Donbasu.

Ozývat se začali nejen věřící z Ukrajiny a emigranti před Putinem, ale i rodilí Češi, kteří jinak tvoří v pravoslavné obci nepočetnou menšinu. „Slyšíme od kněží ‚kdo ví, jak to je‘, ‚nečtěte ty zprávy‘, dokonce slyšíme během kázání věty typu, že ‚posílat zbraně na Ukrajinu je hřích‘. Jak toto může někdo říct?“ napsali v otevřeném dopise, aby nejvyšší vedení církve přestalo mlčet, odsoudilo agresi a začalo konečně aktivně pomáhat obětem války, jako to dělají pravoslavné komunity a duchovní na nejnižších stupních. Ani na dopis, ani na petici s více než stovkou podpisů arcibiskup nereagoval.

Začaly se však dít jiné věci.

Pražský arcibiskup Michal Dandár odvolal dva nejvyšší duchovní zástupce z loděnického chrámu, a to do úplného objasnění podivuhodných „podezření“, kterých jako jejich nadřízený loni nabyl. Matka představená loděnického kláštera podle nich měla milostný poměr s několika duchovními, před patnácti lety prý dokonce otěhotněla a podstoupila umělé přerušení těhotenství. Farář loděnického chrámu je prý zase podezřelý, že je členem organizované skupiny obchodníků s drogami, a šetří ho policie na Ukrajině. Údajné důkazy k tomu zveřejnil server o pravoslaví Ikona Press. Jeho vydavatelem je společnost, v jejímž čele je pravá ruka pražského arcibiskupa Dandára – jeho tajemník Igor Střelec.

Oba obvinění a odsunutí duchovní z Loděnice se s velkou podporou místní pravoslavné komunity od začátku bránili, že jde o účelové výmysly, jak se zbavit nepohodlných osob, a takzvané důkazy jsou falza. Jedním z takových dokumentů je údajné potvrzení ukrajinské policie o vyšetřování loděnického faráře kvůli obchodům s drogami. Oba duchovní se kvůli tomu již obrátili na české civilní soudy a policii. Mimo jiné i proto, že se nemohou bránit u církevního soudu, který je v české pravoslavné církvi již delší dobu neobsazený, a tedy nefunkční.

 

Rytířský řád

Arcibiskup Dandár s médii v posledním roce téměř nekomunikuje. Jako jeho mluvčí vystupuje Tomáš Jarolím, který je dlouhodobě aktivní v pravoslavné komunitě a chrámu v Teplicích. Zde také v minulosti organizoval pravoslavné bratrstvo Rytířský řád svatého Konstantina a Heleny, v němž tehdy figuroval bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček, poslanec za ČSSD a následně SPD Jaroslav Foldyna nebo i zmíněný tajemník a pravá ruka arcibiskupa Igor Střelec. Aktivní je i v politice. Býval místopředsedou Věcí veřejných, následně zastupitelem v Teplicích za ANO a nově za SPD. K případu matky představené a kněze z Loděnice říká, že na jejich odvolání měl arcibiskup Michal právo.

„Arcibiskup v tomto případě rozhodoval plně v rámci své kompetence a na základě předložených podkladů,“ říká Tomáš Jarolím. Monastýry nepodléhají podle něj běžné církevní správě, nejsou u nich zřízené církevní obce a patří přímo pod příslušného biskupa. V případě Loděnice tedy o jejich obsazení rozhoduje pražský arcibiskup. K nefunkčnosti církevního soudu, před nímž by se jinak mohli duchovní bránit, mluvčí Jarolím uvádí, že je nekompletní kvůli „úmrtí a době covidu“. Noví členové mají vzejít z eparchiálního shromáždění, tedy sněmu duchovních a laiků. Nicméně ani takové shromáždění již dlouho v rámci pražské eparchie neproběhlo.

Pravoslavní věřící a podporovatelé loděnického kláštera, kteří mají téměř všichni osobní vazby na Ukrajině, to vidí úplně jinak. V sesazení dvou hlavních duchovních spatřují snahu o ovládnutí rozsáhlého majetku, který během let okolo kláštera shromáždili, ale také útok na svůj duchovní život. „Dříve jsme tak rozdělení nebyli, začalo to až s válkou. Na Ukrajinu zaútočil Putin, na nás vzápětí zaútočil vladyka Michal,“ říká Iryna Boublík. Pro označení pražského arcibiskupa používá tradiční český termín vladyka. „A také to měli stejně naplánované. Putin chtěl obsadit Ukrajinu za tři dny, vladyka za stejnou dobu monastýr. Ale ani jednomu se to nepodařilo,“ dodává.

S manželem, který je českým manažerem ve finančnictví pracujícím po celém světě, se před deseti lety vrátili do Česka a od počátku patří mezi podporovatele kláštera v Loděnici. Paní Iryna v něm nyní provozuje malý obchod s ikonami a církevním zbožím. Místní věřící podle ní po zásazích arcibiskupa Dandára a odvolání místního faráře trpí, protože bez něj nelze sloužit kompletní liturgie.

Situace se vyostřila začátkem června, na který připadla série důležitých pravoslavných svátků. Arcibiskup se odmítl se zástupci věřících sejít a místního faráře do funkce nevrátil. Několik set lidí včetně těch držících půst před slavnostním obřadem, kteří marně čekali na svého duchovního, se v neděli sešli v monastýru na Slavnost Nejsvětější Trojice. Část z nich se zvedla a přesunula do Prahy, kde sloužil arcibiskup Michal. Katedrálou v Resslově ulici se podle očitých svědků neslo řecké „anaxios!“, „nehoden!“, což je biblický pokřik na nedůstojného služebníka božího. Arcibiskup Dandár se po obřadu z pravoslavného chrámu vytratil po anglicku, nicméně naštvaní věřící jej vzápětí objevili v tradiční ukrajinské restauraci Zlaté časy v centru Prahy.

„Dobrou chuť, pane vladyko, popřál jsem mu,“ vzpomíná Volodymyr Selyskyj a začal se prý ptát, proč nevyhověl jejich opakovaným žádostem o schůzku, proč jim do chrámu nevrátil duchovní a zda má zapotřebí falšovat dokumenty. „On začal vykřikovat, že rozhodl, jak rozhodl, a má na to důkazy,“ líčí.

Mluvčí pražského arcibiskupa Tomáš Jarolím k dění o červnových svátcích uvádí, že šlo ze strany protestujících o nedůstojné a agresivní chování, které nepatří do církevního a demokratického prostředí.

Volodymyr Selyskyj v Česku žije a podniká již dvacet let. Podle něj je dalším problémem to, že věřící ani nemají přehled o tom, kam putují dary od nich a peníze od státu. Česká pravoslavná církev dostává prostřednictvím ministerstva kultury – stejně jako další registrované náboženské společnosti – příspěvek na provoz a vedle toho finanční náhradu za majetek ukradený komunisty. Příspěvek na činnost se každý rok snižuje: loni to bylo necelých třicet milionů a jeho vyplácení skončí v roce 2030. Jako finanční restituci získá pravoslavná církev přes 1,2 miliardy ve třiceti ročních splátkách navyšovaných o inflaci; zatím získala zhruba 412 milionů, vyplývá z údajů ministerstva kultury. „Když začala válka, každý pomohl, jak mohl. Obyčejní lidé doslova dělili chléb mezi svou rodinu a ty, kdo museli utéct před ruským vpádem na Ukrajinu,“ líčí Volodymyr Selyskyj. „A naše církev dostala obrovské peníze, které její vedení utratilo a nikdo pořádně neví, za co. To se dá jen těžko odpustit,“ dodává podnikatel.

Jeden příklad zvláštní investice vyšel najevo před třemi lety. Seznam Zprávy tehdy upozornily, že pražský arcibiskup Dandár jako hlava české pravoslavné církve zakoupil v prosinci 2019 ruinu památkově chráněného zámečku Brnky za deset milionů, a to bez potřebného posvěcení širším vedením. Na nemovitosti navíc visela zástava za 109 milionů korun. Prodávajícím byl spolek, který ruinu v minulosti získal za jedinou korunu; mezi jeho třemi členy byl již zmíněný mluvčí Tomáš Jarolím.

Ten ke kritice hospodaření obecně říká, že jde o interní věc církve a stát má k údajům přístup přes odpovědné instituce. „V žádném případě pak hospodaření není a nemůže být přístupné věřícím jen z pozice věřícího naší církve,“ dodává. V případě ruiny zámečku Brnky tvrdí, že se situace brzy změní, zástavu soud zruší a bude se pravděpodobně pokračovat v plánu rekonstruovat objekt na zařízení pro sociálně-zdravotní služby.

 

Agenti z východu

Pro hlubší pochopení, proč jsou v českém pravoslaví napjaté vztahy a proč se vedení církve v čele s arcibiskupem Dandárem nechce distancovat od ruského patriarchy Kirilla, je třeba podívat se hlouběji do historie. Přestože se pravoslavní v Česku a na Slovensku hlásí k tisícileté tradici svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, k rozvoji církve došlo až během národního obrození a první republiky. Tehdy však šlo o církev spojenou se Srbskou pravoslavnou církví a orientovanou na Konstantinopol (dnešní Istanbul) jako tradiční centrum pravoslavné víry. Toto období skončilo v roce 1942, kdy nacisté pravoslavnou církev zlikvidovali a duchovní okolo chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze popravili za zmíněné ukrývání parašutistů, kteří zaútočili na Heydricha. Po válce došlo k obnovení činnosti, ale to už bylo pod kuratelou Ruské pravoslavné církve. Do čela domácího pravoslaví se tehdy postavili biskupové přímo ze Sovětského svazu.

Formální nezávislost, takzvanou autokefalitu, získala Pravoslavná církev v Československu na té ruské v roce 1951. Reálně to však bylo jedno. Jak upozorňuje profesor Zdeněk R. Nešpor, vedoucí oddělení ekonomických a náboženských studií Sociologického ústavu Akademie věd ČR, Ruská pravoslavná církev byla z velké části pod přímým diktátem sovětské tajné služby KGB a součástí tamního komunistického režimu – a ta v Československu na tom byla obdobně. „Pravoslavná církev v Československu byla jednou z nejvíc ‚profízlovaných‘ náboženských organizací, a to prakticky nic nevíme o přítomnosti KGB, která byla v jejích strukturách jistě taky,“ uvádí Nešpor.

 

Nejaktivnější mírová činnost

Zápisy v archivech komunistické tajné policie, StB, o tehdejším vedení pravoslavné církve jsou z dnešního pohledu tragikomické. Patý odbor X. správy, což byla jinak obávaná část StB pro boj s vnitřním nepřítelem v oblasti církví, si spolupráci s pravoslavnou církví ještě v 80. letech pochvaloval. V pravidelném hodnocení tajní například v polovině osmdesátých let oceňovali, že pravoslavná církev provádí „nejaktivnější mírovou činnost“ a jako jediná jednomyslně podpořila usnesení československé vlády o „obranném rozmístění (sovětských) raket na našem území“. Naopak si stěžovali na nízkou prestiž církve v zahraničí, protože „část její hierarchie je původem ze Sovětského svazu“. Estébákům to totiž komplikovalo vysílání pravoslavných agentů do zahraničí.

Mezi duchovními pravoslavné, ale i jiných církví byla za minulého režimu celá řada spolupracovníků a donašečů komunistické StB. Jejich sebereflexe po listopadu ’89 byla podle profesora Nešpora ze Sociologického ústavu AV ČR nulová. „V jiných církvích to nebylo moc slavné, ale přece jen významně lepší než u pravoslavných,“ říká.

Agenty StB byly podle záznamů v archivech i dvě poslední hlavy pravoslavné církve v českých zemích. Charismatický a vzdělaný Radim Pulec, v letech 2006 až 2013 známý jako arcibiskup Kryštof, měl podle archivu nosit komunistické bezpečnosti informace k Řecké pravoslavné církvi. V devadesátých letech dosáhl rozsudku, že byl jako agent StB evidován bez svého souhlasu a vědomí. Současného arcibiskupa Michala Dandára naverbovala Státní bezpečnost jako devatenáctiletého studenta, když se chystal ke studiu na Leningradské pravoslavné duchovní akademii. V zemi sovětských přátel a domovském rajonu KGB měl podle záznamů donášet StB na studenty z kapitalistických zemí. O dva roky později StB s „informátorem Míšou“ spolupráci ukončila. Prý byl příliš mladý a nosil jen kusé informace. (Ke své spolupráci s StB se arcibiskup Michal Dandár nevyjádřil.)

Pravou rukou předchozího arcibiskupa Kryštofa a v současnosti i arcibiskupa Michala je již zmíněný tajemník Igor Střelec. Na rozdíl od obou duchovních byl za minulého režimu přímo zaměstnancem StB. V osmdesátých letech vystudoval v Moskvě ekonomii a po návratu nastoupil k rozvědce. Po revoluci začal podnikat, konvertoval k pravoslaví a začal mimo jiné vydávat časopis Ikona. Podle vyprávění bývalého pracovníka pražské eparchie zafungoval Střelcův blízký vztah k arcibiskupu Kryštofovi jako výtah k lukrativním obchodům v Rusku. Delegace v čele s šéfem českého pravoslaví prý mívaly v Moskvě všechny dveře otevřené. U patriarchy Kirilla, u členů vlády od náměstků výše. Igor Střelec se tak údajně dostal k velkým obchodům pro ruskou železnici. (Na dotazy do uzávěrky tištěného Reportéra tajemník Střelec nereagoval.)

Bývalý rozvědčík nakonec přispěl k pádu přítele. Arcibiskup Kryštof abdikoval před deseti lety kvůli nepotvrzeným obviněním z nevázaného milostného života. Igor Střelec a časopis Ikona bývalého arcibiskupa dlouho hájili, ale po pár letech přešel na druhý břeh. Na bývalého přítele podal Igor Střelec stížnost k nejvyššímu orgánu pravoslavné církve, v níž vyjmenovával jeho údajné nemanželské potomky a milenky. Emeritní arcibiskup Kryštof nyní žije v ústraní v mužském pravoslavném monastýru v Těšově na Chebsku.

Z drsného souboje o nástupnictví ve vedení pravoslavné církve mezi skupinou navázanou na řecké, respektive konstantinopolské centrum a lidmi spojenými naopak s Moskvou vzešel v roce 2015 jako nový pražský arcibiskup již zmíněný Michal Dandár. Ten po studiích v Leningradě pracoval s přestávkami pro Ruskou pravoslavnou církev, a to v jejích farnostech v bývalé NDR a později ve sjednoceném Německu. Před zvolením pražským arcibiskupem byl knězem ruské farnosti v bavorském Schweinfurtu.

„Vedení české pravoslavné církve je víceméně proruské, ale musí to skrývat,“ říká k tomu Zdeněk R. Nešpor ze sociologického ústavu. Důvodem podle něj je složení a současné postoje věřících. Většinu obce tvoří protirusky naladění imigranti z Ukrajiny a Balkánu. Proti těsnému spojení mezi prezidentem Putinem a válce žehnajícím patriarchou Kirillem je podle Nešpora nyní i velká část pravoslavných původem z Ruska.

Kvůli podpoře ruské invaze na Ukrajinu zařadilo Česko koncem dubna moskevského patriarchu Kirilla, tedy nejvyššího představitele Ruské pravoslavné církve, na vnitrostátní sankční seznam, a to vůbec jako první osobu. Došlo k tomu poté, co sankce na jeho osobu dříve neprošly v Evropské unii kvůli nesouhlasu Maďarska. Pro moskevského patriarchu to znamená, že nemůže do Česka cestovat, úřady mohou zablokovat transakce a majetek s ním spojený. České úřady nechtějí rozhodnutí nad rámec stručného veřejného odůvodnění komentovat. V něm se píše, že je dlouholetým spojencem Vladimira Putina, aktivně podporuje ruskou agresi na Ukrajině a ohrožuje tím i bezpečnost a zájmy České republiky.

Celý neveřejný spis má přes sto stran. Podle jednoho z lidí, kteří měli k rozhodování o sankcích na patriarchu Kirilla blízko, bylo motivací oslabit vliv Ruské pravoslavné církve v Česku a omezit letité kontakty Rusů s vedením českého pravoslaví. „Jde o boj s Ruskem, o jeho vliv na pravoslavnou strukturu, která je tady silná,“ vysvětluje. S válkou tento vliv nabyl enormního významu, protože devadesát procent pravoslavných věřících jsou Ukrajinci. „Rusové a jejich příznivci jsou skrze tuto pravoslavnou strukturu schopni čerpat i velmi citlivé informace, protože zde žijí nebo sem jezdí ženy ukrajinský vojáků i samotní vojáci například na léčení,“ dodává s tím, že tento souboj se nyní také odehrává okolo Loděnice, která je výrazně proukrajinská. „Vedle toho, že tam jde o stamilionový majetek, jde ještě víc o infiltraci tamní ukrajinské komunity,“ říká.

Pražský arcibiskup Michal Dandár prostřednictvím svého mluvčího uvedl, že sankce mají vliv na nemožnost osobních setkání, ale na chod české církve žádný dopad nemají, protože je samostatná, suverénní, nezávislá a nespadá pod pravoslavnou církev žádného jiného státu. K veřejně uváděným důvodům, proč Česká republika uvalila sankce na patriarchu Kirilla, se odmítl vyjádřit s tím, že to je věc státu. „Co jest císařovo, císaři, tedy světské moci, co jest boží, Bohu,“ parafrázoval arcibiskup biblický citát. Na otázku, zda se by se mohl vyjádřit k válce na Ukrajině, sdělil, že jedinou cestou k urovnání sporů je rozvaha, klid a snaha o vzájemné pochopení a usmíření, ne další eskalace. „Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem. Kdo je arcibiskup pražský a českých zemí, aby měl právo někoho odsuzovat?“ reagoval podle mluvčího arcibiskup Dandár.

Vazby současného moskevského patriarchy Kirilla na Česko jsou letité. Málo známou částí jeho životopisu je fakt, že jako agent sovětské tajné policie KGB s krycím jménem Michajlov spolupracoval v sedmdesátých a osmdesátých letech se Státní bezpečností komunistického Československa. Po studiích v Leningradě se stal zástupcem Ruské pravoslavné církve ve Světové radě církví, mezinárodní organizaci sdružující křesťanské nekatolické církve se sídlem ve švýcarské Ženevě. „Byla to vlivná mezinárodní církevní organizace, která byla při založení velmi antikomunistická. Upozorňovala například na porušování svobody vyznání a Sověti se rozhodli ji neutralizovat,“ vysvětluje Felix Corley, historik a publicista z norské agentury Forum18, monitorující porušování náboženské svobody. Desítky let zkoumá archivy a píše práce o fungování církví hlavně v bývalém Sovětském svazu. Sovětská KGB se svými satelity včetně československé StB vysílala do Ženevy své agenty, aby ve vzájemné spolupráci ovlivnili personální obsazení, změnili a otupili kritickou agendu Světové rady církví vůči socialistickému bloku. „V tomto ohledu byli Sověti úspěšní. Věnovali tomu hodně úsilí, navíc v tom nebyli sami, protože jim v tom pomáhali agenti z dalších států východní Evropy i sympatizanti ze světa,“ uvedl Felix Corley v rozhovoru s magazínem Reportér.

 

Epilog

Pravoslavní věřící okolo chrámu v Loděnici, aspoň ti, s nimiž měl magazín Reportér možnost mluvit, říkají, že se nevzdají a budou bojovat o návrat svých duchovních. Naopak požadují odchod proruského vedení pravoslavné církve. Iryna Boublík, již zmíněná podporovatelka a provozovatelka malého obchodu s ikonami, líčí, že pochází z Mykolajiva, města na jihu Ukrajiny, které loni díky odvaze a nasazení obyčejných lidí zastavilo postup ruské armády dál na západ. „Chceme, aby začal fungovat církevní soud, eparchiální rada a shromáždění, aby tam nezůstávali pořád stejní lidé. To je demokracie, to je Evropa, my tady nechceme žádný Sovětský svaz, nechceme tady Rusko,“ vypráví s tím, že po roce ústrků už je nic nezastaví. „Až jednou budeme stát před Pánem Bohem a on se nás zeptá, jak jsme naplnili svůj život, tak ať se nestydíme, že jsme nic neudělali. Budeme bojovat. A je nás hodně,“ uzavírá Iryna Boublík.