Naděje pro cukrovkáře: Konec různých zákazů, teď jim život zlepšuje senzor pod kůží

Nedílnou součástí života diabetika je pravidelné měření hladiny glukózy v krvi. V roce 2018 byla Všeobecná fakultní nemocnice v Praze mezi prvními pracovišti na světě, kdo pacientovi implantoval podkožní glukózový senzor nové generace. Jak vypadá a co umí?

Senzor dokáže nepřetržitě monitorovat hladinu cukru a pomocí vysílače, který je přilepený na kůži nad senzorem, vám pak do vašeho mobilního telefonu přicházejí důležité informace o vaší aktuální hladině glukózy v krvi. To dává pacientovi šanci, aby rychle reagoval na změnu glykémie, která mnohdy nastává velmi rychle. Jedná se o kapsličku, která je zhruba jeden centimetr dlouhá a několik milimetrů široká. Pomocí drobného řezu se vloží do podkoží vzadu na paži. Původně mohl být senzor v podkoží půl roku, zrovna jsem se ale vrátil z Ameriky, kde dnes už úspěšně testují novou generaci senzoru, který vydrží v paži celý rok.

 

Dá se tedy tento senzor považovat za přelomový vynález?

Přelomovým vynálezem jsou všechny glukózové senzory, bez ohledu na typ. Od té doby, co se objevily kvalitní senzory, můžeme pozorovat první generaci diabetiků prvního typu, kteří mají obrovskou šanci prožít svůj život stejně dlouhý a kvalitní jako jejich vrstevníci bez diabetu.

 

Je tím důvodem fakt, který ukázala i klinická studie, že pro úspěch léčby diabetu prvního typu není rozhodující aplikace inzulinu, ale právě způsob monitorování glukózy?

Je to tak. Senzory přinášejí výrazně nižší riziko závažných komplikací cukrovky. Mají obrovskou výhodu v tom, že pacient dostane informaci o vývoji glykémie každých pět minut. S glukometrem, kterým si měříte hladinu cukru z odebrané krve, to tak často nezvládnete. I ti nejlepší pacienti, kteří mají velkou vůli s cukrovkou bojovat, si hladinu cukru změřili zhruba osmkrát až desetkrát denně, což je stále málo.

 

Je tedy podle vás skutečně možné, že diabetici budou v budoucnu žít bez jakéhokoli omezení plně kvalitní život?

O to se snažíme už dnes. Diabetikům prvního typu děláme léčbu na míru tak, aby neměli, pokud možno, žádná výrazná omezení. V minulosti se jim třeba zakazovalo sportovat. Dnes naopak víme, že právě sport vede k prodloužení jejich života. V minulosti si pacienti museli po dvou a půl hodinách od aplikace inzulinu vzít svačinu, po dalších dvou a půl hodinách si opět aplikovat inzulin a dát si třeba oběd a takto ve stejných časových intervalech neustále myslet na jídlo a inzulin. To vás nutně musí obtěžovat. Dnes už mohou pacienti dělat mnohem víc to, co je baví. Otevírá se jim také možnost pracovat tam, kde to bylo dříve nepředstavitelné. Ale také je to o maličkostech – třeba že mohou jít na párty a dát si oříšky a jednohubky, aniž by je to výrazněji ohrozilo na zdraví.

 

Zmiňoval jste, že mohou taky pracovat tam, kde dříve nemohli. Například kde?

Léčím třeba pacienty, kteří vystudovali medicínu a chtěli dělat hrudní chirurgy nebo transplantovat orgány. Jenže tyto operační výkony jsou obvykle náročné a dlouhé a oni se jako cukrovkáři báli, že by to tak dlouho na sále nezvládli. Když už se svého snu nechtěli vzdát, tak si během operace udržovali vyšší glykémii, aby se vyvarovali hypoglykémie, což ale poškozovalo jejich zdraví. To už se senzory dělat nemusejí. Stejně tak nebylo možné, aby se z cukrovkáře stal pilot letadla, to už se ale v zahraničí také mění. Anebo třeba řidič z povolání, i tam bylo dříve vyloučené, aby diabetik prvního typu dělal tuto práci.

 

JDU SI ZAPLAVAT

Jak to bylo předtím, než se tento typ senzoru objevil?

Možná jste si u některých lidí všimli, že na zadní straně paže mají nalepené malé plastové zařízení, asi o velikosti desetikorunové mince. To je běžný senzor. V tomto případě máte pod kůží zavedenou krátkou elektrodu, která vede do vysílače nalepeného na paži. Z toho, co jsem teď řekl, se může zdát, že v těchto dvou typech senzorů není žádný rozdíl, ale je. U toho nového senzoru je to tak, že vysílač můžete kdykoli sundat.

 

A to se může hodit kdy třeba?

Třeba když si chcete jít zaplavat. Pokud budete půl hodiny plavat, náplast s vysílačem často odpadne. Zatímco v případě nového senzoru necháte vysílač na břehu. Stejně tak ho sundáte, když hrajete třeba ragby nebo jakýkoli jiný kontaktní sport, kde by byl vysílač na paži na překážku.

 

A jak se pak dozvím, zda mám dobré hodnoty glukózy?

Když se vysílač vrátí do blízkosti senzoru, během několika vteřin se do vašeho telefonu zpětně načtou výsledky předchozího měření a hned máte k dispozici aktuální hodnotu glykémie. Vývoj už samozřejmě směřuje k tomu, že jednou nebude potřeba žádný vysílač. Pod kůží budete mít senzor a ten bude data do telefonu posílat rovnou.

 

Jak dlouho vydrží člověk bez vysílače?

Půl dne by to většinou nebylo vhodné, ale třeba hodina je v pořádku, pokud jste navíc měla předtím glykémii v dobrých hodnotách.

 

A co když se mi vybije telefon?

To nevadí. Vysílač vysílá specifické vibrace, takže dokážete poznat, pokud by se blížila hypoglykémie nebo naopak v hyperglykémie. Nejdůležitější ale je, že tento nový typ senzoru má skutečně málo nežádoucích účinků v podobě alergických reakcí na kůži, které jsou u ostatních senzorů poměrně velkým problémem. Lidé ho tedy mohou dlouhodobě nosit a skutečně jim to může významně zkvalitnit a prodloužit život.

 

PŘEVRATNÉ LÉKY

Jsou senzory vhodné pro všechny diabetiky?

Nyní je používají zejména pacienti s diabetem prvního typu. U nich, na rozdíl od diabetiků druhého typu, onemocnění vznikne často v dětství nebo v dospívání. Senzory pro tyto pacienty od roku 2019 plně hradí pojišťovny. Pro jiné typy pacientů ale úhrada z prostředků zdravotního pojištění zavedena není.

 

Řeší to ministerstvo zdravotnictví nějak?

V nejbližších dnech očekávají odborníci a zejména pacienti rozhodnutí pana ministra Válka, který může anebo nemusí dát zelenou návrhu České diabetologické společnosti na rozšíření úhrady senzorů pro ostatní typy diabetu. Jedná se zejména o pacienty s diabetem druhého typu, kteří jsou léčení několika injekcemi inzulinu denně. I těm by senzory výrazně pomohly.

 

Přijde mi na senzorech skvělé i to, že člověk může svoje hodnoty sdílet s několika dalšími lidmi, kterým chodí data do telefonu. U dětí to musí být hodně užitečné.

To je pravda a stejně tak mohou svoje výsledky sdílet staří lidé se svými dospělými dětmi.

 

Senzory jsou třetí velký objev. První byl objevení inzulinu a druhý zavedení glukometrů. Převratným řešením pro pacienty s diabetem prvního typu byla také inzulinová pumpa fungující na bázi umělé slinivky břišní. Často se pumpě říká „umělá slinivka“. Co ta má za úkol a jak diabetikům pomáhá?

Říká se tomu sice umělá slinivka, ale není to správné označení. Spíš bych hovořil o systému s automatickým dávkováním inzulinu nebo by se také dalo nazvat hybridní uzavřená smyčka. Špatné označení „umělá slinivka“ v lidech vyvolalo obrovské očekávání. Doufali, že jim toto zařízení kompletně změní život a vyřeší jejich boj s cukrovkou (myšlenka umělé slinivky spočívá v tom, že bude existovat přístroj, který by se zcela sám postaral o kontrolu glykémie a taky zcela sám dávkoval inzulin, pozn. red.). Tak to ale nebylo a s prvním prototypem už vůbec ne. Dokonce se spekulovalo o tom, že se mezi uživateli první generace takzvané umělé slinivky zvýšilo množství sebevražd, které mohly souviset s nenaplněným očekáváním, že tato technologie diabetes zcela vyřeší. Když se vrátím ke glukózovým senzorům, tak bez nich bychom o umělé slinivce nemohli hovořit, protože právě ony k ní otevírají cestu.

 

 

Jaký je vlastně rozdíl mezi cukrovkou prvního a druhého typu?

Cukrovka prvního typu vzniká u geneticky vnímavého jedince, a to na takzvaném autoimunitním podkladě. Buňky imunitního systému pravděpodobně reagují na virovou infekci a v rámci této imunitní odpovědi omylem zaměří svoji pozornost i na takzvané beta-buňky slinivky, které produkují inzulin. U diabetu druhého typu je problém v nadbytečném přijímání takzvaných volných mastných kyselin, tedy tuku. Záplava mastných kyselin uvolňujících se z přeplněné tukové tkáně se pak ukládá do jater, svalů nebo do slinivky a v těchto orgánech působí toxicky. Nejprve sníží vnímavost některých tkání k inzulinu, a nakonec otráví i beta-buňky slinivky. I v tomto případě ale platí, že se to děje u pacienta, který k tomu má genetickou vlohu. Genetická dispozice je u diabetu druhého typu ještě výraznější než u cukrovky prvního typu.

 

Přibývá cukrovkářů jen u druhého typu nebo i u prvního?

Přibývá i cukrovky prvního typu, v posledních letech dokonce velmi rychle. Téměř jistě to souvisí s infekcí covid-19. V současné době se velmi diskutuje o zavedení screeningu diabetu prvního typu, který by zachytil pacienta ideálně ještě před tím, než se u něj diabetes projeví. Screening může být zásadní, protože nyní jsou ve světě k dispozici zcela nové léky, které dokážou vznik diabetu prvního typu výrazně oddálit.

 

Jak moc dokáže cukrovka znepříjemnit diabetikům život?

Měli jsme pacienty, kteří pravidelně každý měsíc skončili v nemocnici v hypoglykemickém kómatu. Nejenže jim to komplikovalo život, ale hlavně je to na životě ohrožovalo. Angličané pro to mají trefný název, který v překladu zní „ruinován hypoglykémií“. Stále se to děje, ale se senzory ve výrazně menší míře. Mezi další časté komplikace patří selhání ledvin, syndrom diabetické nohy, infarkt, mrtvice či neuropatie a mnoho dalších.

 

Musí to být náročné i na psychiku…

Diabetik prvního typu žije se svojí nemocí mnoho desítek let. Existuje studie, která počítala, kolik času v průměru tráví pacienti tím, že nad cukrovkou přemýšlí. Ukázalo se, že pacient s diabetem prvního typu tráví přes hodinu denně tím, že řeší, kdy si aplikovat inzulin, kde si ho má aplikovat či kdy si vzít sacharidy. To vám život zcela jistě ovlivní. I proto je mezi lidmi s diabetem hodně těch, kteří mají deprese.