Naděje pro cukrovkáře: Konec různých zákazů, teď jim život zlepšuje senzor pod kůží

Nedílnou součástí života diabetika je pravidelné měření hladiny glukózy v krvi. V roce 2018 byla Všeobecná fakultní nemocnice v Praze mezi prvními pracovišti na světě, kdo pacientovi implantoval podkožní glukózový senzor nové generace. Jak vypadá a co umí?

Senzor dokáže nepřetržitě monitorovat hladinu cukru a pomocí vysílače, který je přilepený na kůži nad senzorem, vám pak do vašeho mobilního telefonu přicházejí důležité informace o vaší aktuální hladině glukózy v krvi. To dává pacientovi šanci, aby rychle reagoval na změnu glykémie, která mnohdy nastává velmi rychle. Jedná se o kapsličku, která je zhruba jeden centimetr dlouhá a několik milimetrů široká. Pomocí drobného řezu se vloží do podkoží vzadu na paži. Původně mohl být senzor v podkoží půl roku, zrovna jsem se ale vrátil z Ameriky, kde dnes už úspěšně testují novou generaci senzoru, který vydrží v paži celý rok.

Dá se tedy tento senzor považovat za přelomový vynález?

Přelomovým vynálezem jsou všechny glukózové senzory, bez ohledu na typ. Od té doby, co se objevily kvalitní senzory, můžeme pozorovat první generaci diabetiků prvního typu, kteří mají obrovskou šanci prožít svůj život stejně dlouhý a kvalitní jako jejich vrstevníci bez diabetu.

Je tím důvodem fakt, který ukázala i klinická studie, že pro úspěch léčby diabetu prvního typu není rozhodující aplikace inzulinu, ale právě způsob monitorování glukózy?

Je to tak. Senzory přinášejí výrazně nižší riziko závažných komplikací cukrovky. Mají obrovskou výhodu v tom, že pacient dostane informaci o vývoji glykémie každých pět minut. S glukometrem, kterým si měříte hladinu cukru z odebrané krve, to tak často nezvládnete. I ti nejlepší pacienti, kteří mají velkou vůli s cukrovkou bojovat, si hladinu cukru změřili zhruba osmkrát až desetkrát denně, což je stále málo.

Je tedy podle vás skutečně možné, že diabetici budou v budoucnu žít bez jakéhokoli omezení plně kvalitní život?

O to se snažíme už dnes. Diabetikům prvního typu děláme léčbu na míru tak, aby neměli, pokud možno, žádná výrazná omezení. V minulosti se jim třeba zakazovalo sportovat. Dnes naopak víme, že právě sport vede k prodloužení jejich života. V minulosti si pacienti museli po dvou a půl hodinách od aplikace inzulinu vzít svačinu, po dalších dvou a půl hodinách si opět aplikovat inzulin a dát si třeba oběd a takto ve stejných časových intervalech neustále myslet na jídlo a inzulin. To vás nutně musí obtěžovat. Dnes už mohou pacienti dělat mnohem víc to, co je baví. Otevírá se jim také možnost pracovat tam, kde to bylo dříve nepředstavitelné. Ale také je to o maličkostech – třeba že mohou jít na párty a dát si oříšky a jednohubky, aniž by je to výrazněji ohrozilo na zdraví.

Zmiňoval jste, že mohou taky pracovat tam, kde dříve nemohli. Například kde?

Léčím třeba pacienty, kteří vystudovali medicínu a chtěli dělat hrudní chirurgy nebo transplantovat orgány. Jenže tyto operační výkony jsou obvykle náročné a dlouhé a oni se jako cukrovkáři báli, že by to tak dlouho na sále nezvládli. Když už se svého snu nechtěli vzdát, tak si během operace udržovali vyšší glykémii, aby se vyvarovali hypoglykémie, což ale poškozovalo jejich zdraví. To už se senzory dělat nemusejí. Stejně tak nebylo možné, aby se z cukrovkáře stal pilot letadla, to už se ale v zahraničí také mění. Anebo třeba řidič z povolání, i tam bylo dříve vyloučené, aby diabetik prvního typu dělal tuto práci.

JDU SI ZAPLAVAT

Jak to bylo předtím, než se tento typ senzoru objevil?