Čínský byznys na vlastní kůži

Z četby internetových serverů a z televize se zdá, jako by v česko-čínských obchodních vztazích právě probíhal velký skok vpřed. Čeští politici si v Pekingu či Šanghaji podávají dveře, radují se z náhle obnovených skvělých kontaktů a doufají v nové velké čínské investice. Při bližším pohledu to však s čínským boomem v Česku není zdaleka tak horké. Alespoň zatím.

Hlavní vyslanci čínského byznysu v České republice se s nadsázkou řečeno jmenují kuře kung-pao, křehká kachna, rýžové nudle – a pak Jaroslav Tvrdík. Čínskou restauraci lze totiž najít na kaž­dém rohu, včetně českých maloměst. A Jaroslav Tvrdík je nepřehlédnutelnou postavou „globálního oteplování“ v česko-čínských vztazích.

Navzdory velkým slovům zůstává nejviditelnější stopou čínského podnikání v Česku právě oblast pohostinství a obchodu. Čerstvě ještě přibyly počínštěné dresy fotbalistů pražské Slavie – ovšem i tato investice je spojena s Jaroslavem Tvrdíkem. Ale jiné sektory? „Čínský kapitál aktuálně evidujeme jen u 41 firem, které podnikají v oblasti zpracovatelského průmyslu,“ říká analytička společnosti Bisnode Petra Štěpánová. Což není mnoho.

Celková statistika hovoří jasně: čínský kapitál se zatím v Česku zhmotnil pouze v 0,36 % všech zahraničních investic. „Z pohledu celkových čínských investic ve světě je Česká republika pro Čínu takřka pod rozlišovací úrovní,“ uvádí Karel Havlíček, šéf Asociace malých a středních podniků. V České republice však čínské investice poutají velkou pozornost – patrně větší, než jim z hlediska objemu přísluší. I když je spravedlivé říci, že v poslední době se opravdu zvýšily.

O čínskou přízeň dnes stojí ledaskdo: Británie, jejíž královna Alžběta II. loni v Buckinghamském paláci hostila čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, i český prezident Zeman, který se už od loňského září  těší na to, že jeho čínský protějšek „snad v prvním čtvrtletí 2016“ dorazí do Prahy.

Ačkoli čínská ekonomika v poslední době nešlape takovým tempem jako dříve a čínská burza se v lednu propadla na své čtrnáctiměsíční minimum, je pravděpodobné, že čínská chuť investovat bude trvat i nadále. Změnit by se to mohlo, jen kdyby do země přišla nějaká opravdu velká krize.

„Budoucí čínské investice se odhadují obtížně. Ale je možné použít analogii,“ říká generální ředitel CzechInvestu Karel Kučera. „Zhruba před dvaceti lety nás objevili Japonci a japonské společnosti tu proinvestovaly 120 miliard korun. Sedm osm let poté nás objevily jihokorejské firmy a proinvestovaly tu 76 miliard. Takže doufáme, že se nám podaří zopakovat tento příběh i s Čínou.“

 

Učte se čínsky!

„Pokud čeští politici mluví o tom, jak nás má teď Čína ráda, říkají nesmysly. V Číně místy nevědí ani to, kde leží Francie, natož Česko, a už vůbec ne některé jeho kraje,“ říká Tomáš Hülle, prezident Czech China Entrepre­neurs Forum a generální ředitel společnosti zaměřené na investiční bankovnictví First Eastern. „Každý Číňan je ryzí pragmatik. Nepůjde do byznysu, jemuž nevěří. Kvůli České republice podle mne nebudou čínské politické elity nijak aktivně lobbovat,“ doplňuje muž, který se Číně intenzivně věnuje čtyři roky a respekt k čínským partnerům projevuje podle svých slov i tím, že bere pravidelné lekce čínštiny. A i podle šéfa Asociace malých a středních podniků Karla Havlíčka platí, že „kdo nebude z příští manažerské generace znát čínsky, bude hrát druhou ligu“. „Chceme-li uspět v byznysu s Čínou, potom je třeba především pochopit jejich filozofii a mentalitu. Jednou z cest je začít studovat čínštinu.“

Příklad Jaroslava Tvrdíka, minimálně zatím, ukazuje, že to jde i bez schopnosti mluvit plynně čínsky. „Myslím, že je skutečně jediný, kdo tady Čínu umí. To, co za posledních pět let bez znalostí čínštiny a bez vládního mandátu dokázal udělat s čínskými vztahy, to je gigantická práce,“ říká Michal Zahradníček, podnikatel a spolumajitel firem Mikenopa a PrimeCell Therapeutics, o jehož byznysu s Čínou ještě bude řeč.

Jaroslav Tvrdík je kvůli svému působení v politice i v čele Českých aerolinií rozporuplná postava, jeho podíl na vstupu čínských investorů do země však zpochybňuje málokdo. Pochvaly se Tvrdíkovi dostává i z nejvyšších politických  míst. „Jaroslav Tvrdík se na vztahy s Čínou soustředil dlouhodobě, trpělivě na nich pracoval v době, kdy to nebylo ani populární, ani podporované ze strany vlády,“ nechal se slyšet premiér Bohuslav Sobotka. „V okamžiku, kdy jsme se na vládní úrovni rozhodli vztahy s Čínou zlepšit, se tato systematická práce projevila razantním zvýšením obchodu, nárůstem turistiky i čínských investic,“ dodal premiér v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

 

O Tvrdíkovi jen dobře

Firmy, které zde s Tvrdíkovým přičiněním nakoupila čínská polostátní investiční společnost CEFC, přitom zdaleka nejsou typickými investicemi, jaké Číňany obvykle zajímají. Fotbalový klub, podíl v médiích, domy na prestižní adrese, pivovary – to vše jsou patrně víc symboly než promyšlené investice.

„Nemovitosti ještě chápu, ty se dají vždy dobře prodat. Investice do Travel Service a do jisté míry i do klubu Slavia jistý smysl dává, ale média ani pivovary do obvyklých čínských obchodů moc nezapadají,“ říká Tomáš Hülle.  „Na druhé straně věřím tomu, co říká Jiří Šimáně, že se prodej (podílu v jeho Travel Service, pozn. red.) dojednal za třicet minut. Sám jsem zažil podobně rychlá rozhodnutí u velkých projektů, ta ale přicházejí právě až v okamžiku, kdy je mezi partnery nastolena vzájemná důvěra,“ doplňuje.

To se v případě Jaroslava Tvrdíka, šéfa Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce, zjevně povedlo dokonale. „Je za tím poměrně dlouhý vývoj, kdy si Jaroslav Tvrdík budoval v Číně vztahy, připravoval si pozici, platil drahé obědy a večeře, seznamoval se s lidmi,“ přikyvuje Hülle.

O zatím neochvějné pozici Jaroslava Tvrdíka ve vztahu k byznysovým možnostem v Číně i čínským investicím v Česku svědčí i skutečnost, že si to s ním nikdo z oboru nechce veřejně rozházet. Anonymně o něm hovoří dokonce i ti, kdo ho vlastně chválí. „Vůči Tvrdíkovi panuje všeobecná animozita, ale faktem je, že je to on, kdo teď vede. Má přístup k politikům i velkým hráčům byznysu, což v Číně funguje. Tím se dobře prodává a nejde mu upřít, že je extrémně pracovitý a ambiciózní,“ říká jeden z účastníků již tradičního Čínského investičního fóra, několikadenního pompézního setkání, jež se odehrává v reprezentačních prostorách Pražského hradu a je rájem lobbistů všeho druhu. Další přítomný na fóru je o něco více kritický. „Existuje tu i něco jako Tvrdíkova bublina. Podívejte se tady na to Čínské investiční fórum. Sedí tam 700 Číňanů, z nichž 95 procent neumí anglicky a nemají tu k jednání žádné protějšky. Ale vypadá to navenek úžasně.“

Podobné akce však mají Číňané rádi. Potrpí si na ceremonie, uhlazenost, formality, unikátnost, historii, vše, co je drahé a vzácné či to tak alespoň vypadá. Fotky s těmi správnými lidmi ze špiček čínské politiky a čínského politbyra ostatně nesmějí chybět v pracovně žádného českého byznysmena, který bere obchod s Čínou vážně.

„Nadšení, které tu kolem Číny panuje, je dnes primárně politické. Jaroslav Tvrdík je ze své podstaty politik a dělá věci politicky a pro politiku,“ říká – opět anonymně – další z lidí, kteří situaci sledují. Z hlediska výsledku jde však o fungující postup: politiku a byznys totiž v případě Číny nelze oddělit.

Příklad lze najít třeba ve středočeském Nymburku. Celkem obyčejnou halu u tamního nákladového nádraží ozvláštňují tři vlajky: modrá euro­unijní, rudá čínská a trojbarevná česká. Uvnitř stojí u několika výrobních pásů dělníci v modrých mundúrech a krok za krokem kompletují ploché televize značky Changhong. Aniž to možná řada z nich tuší, jsou tito čeští občané zaměstnanci Čínské lidové republiky. Firma totiž patří zhruba z poloviny čínskému státu. „Ale jsme v Česku, platí tu české zákony a jako zaměstnanec čínského státu se necítím,“ říká manažer firmy Martin Kroupa. O stupeň nad ním je už jen čínský manažer Yongping Lian, který si pro zjednodušení komunikace a s odkazem na prvního českého prezidenta začal říkat Václav. „Ze začátku bylo patrné, že přichází z úplně jiného kulturního prostředí, ale hodně se poevropštil, žije v Praze, má tu rodinu,“ říká Kroupa. „Nevidím moc rozdíl v tom, jestli je šéf Číňan, nebo Němec. Jde o to, jaké má vize a jaké má manažerské dovednosti,“ dodává. Changhongu se v Česku daří, aktuálně vede jednání o možnosti, že by u Nymburka vzniklo nové vývojové centrum nejen pro televize, ale i pro další elektroniku čínské značky.

Samozřejmě platí, že čínské aktivity nediktuje pouze politika. „Podpora politika je nezbytnou součástí finalizace kontraktu. Ale nesmí se při tom zapomínat, že Číňanům jde o zisk, tak jako každému jinému,“ upozorňuje v obecné rovině na čínský pragmatismus Tomáš Pala, který stál u vzniku Čínského investičního fóra, působil i jako poradce CzechInvestu pro Čínu a nyní je výkonným ředitelem Governance Institute.

Na druhé straně však také obecně platí, že pokud někdo v Číně zbohatne, nestane se tak bez požehnání komunistické strany. Z toho rovněž plyne, že velké zahraniční investice se neobejdou bez politické podpory z nejvyšších míst. Většina velkých čínských investic má totiž základ ve státním či polostátním kapitálu, jakkoli je někdy poměrně obtížné se v přesném původu peněz vyznat.  Tak je to ostatně i s Tvrdíkovým CEFC. Firma, jež oficiálně uvádí obrat srovnatelný s rozpočtem České republiky, má podle dostupných, byť poměrně kusých informací blízko k čínské armádě a vojenskému zpravodajství. Což zároveň nijak nezabránilo tomu, aby šéfa společnosti Jie Ťien-minga český prezident Zeman jmenoval svým poradcem.

Jaroslav Tvrdík se rozhovorům s médii vyhýbá. Magazín Reportér ho o rozhovor požádal – on odpověděl prostřednictvím SMS, že je zrovna v Číně. Dotazy si vyžádal e-mailem, ale do uzávěrky vydání tohoto čísla Reportéru odpovědi navzdory urgencím nedorazily.

 

 

Malé české ryby

Jisté je, že svou současnou kariéru a pozici jediného člena představenstva CEFC pro Evropu si Tvrdík odpracoval. Platí ale i to, že na čínské poměry jsou velkolepě představené investice do fotbalu, médií a pivovarů, v součtu kolem deseti miliard korun, pouze drobné.

Číňané totiž ve světě obvykle cílí na mnohem větší ryby. Na velké infrastrukturní projekty, energetiku a ideálně na stavby zajištěné vládními zárukami. Optimální hranice se pohybuje kolem sumy 100 milionů eur a takových zakázek je v České republice z důvodů velikosti země prostě málo. „V Česku není moc projektů, které by velké čínské investice zajímaly. Časem možná stavby silnic, třeba plavebního kanálu, případně energetické infrastruktury. Jinak tu není moc co kupovat. Firem s nadnárodním přesahem zde není opravdu mnoho,“ říká podnikatel Michal Zahradníček, který spolupracuje s čínským partnerem. „V případu Číny platí, že je zásadní, aby tu svůj otisk udělalo nějaké „big animal“, bez toho sem z Číny nepřijde ani menší a střední byznys, který většinou u států podobných Číně následuje ten velký až ve druhé vlně… Na druhé straně, každý byznys začíná jako malý, v pomyslné garáži. Teoreticky může jít o cestu, jak si osahat zdejší terén. Faktem je, že Číňané dělají obchody takzvaně na obličej, musí k vám mít důvěru, skamarádit se. Je to velmi osobní záležitost.“

Tomáš Pala nabízí čerstvou zkušenost ze setkání s investory v čínské provincii Liao-ning. Největší zájem byl prý o oblast automobilového a těžkého průmyslu a o možnosti akvizic českých společností. „Obecně lze říct, že čínská strana má zájem o fungující průmyslové podniky. Neustále se zvyšující zájem zaznamenáváme i v oblastech investic do nemovitostí a služeb,“ doplňuje Pala.

Ve světlou budoucnost spojenou s Čínou a jejími penězi věří nyní v Česku kdekdo. „Chceme zpropagovat Českou republiku jako možnou bránu Číny do střední a východní Evropy. Byli bychom rádi, aby v Praze vzniklo finanční centrum čínských investorů,“ říká například premiér Bohuslav Sobotka, který je v kontaktech s Čínou velmi aktivní. V pročínském přístupu si dobře rozumí s prezidentem Milošem Zemanem, jakkoli se v jiných věcech kritizují. „Mým snem by bylo, aby se Čína podílela na výstavbě kanálu Dunaj–Odra–Labe,“ zamyslel se prezident při jedné ze svých návštěv Číny v souvislosti se svým dlouhodobě prosazovaným projektem.

 

Nenápadně, ale skutečně

Řadu lidí z každodenního světa obchodu ale dění v Praze nechává chladnými. Skutečný česko-čínský byznys se často odehrává úplně někde jinde. „Moc jsem ty poslední čínské investice v Česku neřešil. Kdyby to samé koupili Američané nebo Němci, tak by se to jen zmínilo. Věnovalo se tomu víc pozornosti jen kvůli tomu, že jsou to Číňané, kteří jsou v tom na začátku,“ říká ředitel české části nadnárodní společnosti SaarGummi Jan Tichý. Jím řízená nenápadná firma z východočeského Červeného Kostelce je lídrem svého oboru – gumárenství, vyrábí těsnění do aut pro řadu světových automobilek.

Čínská investiční skupina CQLT (patří pod čínskou obdobu někdejšího českého Fondu národního majetku) koupila nadnárodní skupinu SaarGummi už v roce 2011. Pro Jana Tichého to prý byla úleva. „Přínos spočívá v tom, že SaarGummi potřebovala získat finanční stabilitu, aby se znovu začala rozvíjet. A Čína má hodně, někdy možná až příliš volných finančních prostředků, které potřebuje zainvestovat,“ říká Tichý.

Do operativního řízení podniků v Evropě podle něj Číňané nemluví. České části společnosti by ostatně asi nebylo co vytknout. Už nyní má nasmlouvanou většinu zakázek na tři roky dopředu, v roce 2018 počítá s tržbami ve výši  čtyř miliard korun a plánuje další rozvoj.

„Naše zkušenosti s čínskými investory jsou pozitivní. Jsme takový celkem zářný příklad, že i bez změny firemní kultury můžeme vzájemně dobře spolupracovat,“ říká Jan Tichý.

Na spolupráci s čínským kapitálem i know-how sází i Michal Zahradníček. O jeho projektu nebyly natočeny speciální televizní pořady, přesto doufá v globální úspěch.

Michalu Zahradníčkovi v podnikání v oblasti biomedicíny výrazně pomohlo rozhodnutí, které udělala těsně před svým koncem Topolánkova vláda. Ta již nechtěla dále podporovat Tkáňovou banku při brněnské fakultní nemocnici a místo toho rozhodla, že stát vstoupí jako menšinový akcionář do Národního tkáňového centra a Centra buněčné terapie a diagnostiky, dvou subjektů vlastněných firmou PrimeCell. Ta pak obě centra i za vydatné pomoci veřejných dotací dobudovala.

Spolu s čínsko-americkým podnikatelem Chauncey Sheyem – dolarovým miliardářem, špičkou v oblasti venture kapitálu a mužem, který zbohatl i díky své investici do čínského internetového obchodu Alibaba – založil Zahradníčkův český PrimeCell (čerstvě i s podílem skupiny Penta) společný podnik. Čtvrtinu drží Češi a 75 procent byznysmen Chauncey Shey a jeho firma SCL. Respektive – mělo by to tak být. „Podnik jsme založili v Česku, ale pořád se nám nedaří zapsat oněch 75 procent do obchodního rejstříku. Vyměnili jsme si snad sto e-mailů, ale pořád je problém hlavně s uznáním výpisu z rejstříku trestů čínských statutárních orgánů v Česku,“ říká Zahradníček.

Cílem společné firmy je vyrábět klinicky schválený léčivý přípravek obsahující buňky tkáně pupečníku. „Jedná se o léčivý přípravek, který musí mít stále stejné vlastnosti, registruje se jako léčivo. Jeho využití je jako pomocná či výchozí látka u konkrétních klinických studií a výzkumů, kterých jsou dnes stovky,“ vysvětluje Zahradníček.

Zatímco čínský partner SCL projekt prakticky kompletně financuje, česká strana má na starosti řízení projektu a především získání klinických zkoušek platných v celé  Evropské unii. I když má projekt globální cíle, Zahradníček připouští, že z hlediska čínských zájmů a zahraničních investic je vlastně (alespoň v této fázi) zanedbatelný. Je to dáno i osobou investora. „Chauncey Shey má sice čínský pas, ale je to muž byznysu ze Silicon Valley, je to více Američan a za bohatství nevděčí straně. I to je z hlediska čínských investic v zahraničí poněkud netypické,“ říká Zahradníček.

 

Hedvábná stezka. I přes Česko?

Česko se v poslední době snaží za­ujmout Čínu vedle politické vstřícnosti i svou polohou v centru Evropy. Když už nedokáže nabídnout velké investiční projekty, rádo by se stalo alespoň základnou pro další expanzi Číny směrem dále na Západ. „Třeba nabídka na odkup italských elektráren by se samotným Číňanům dělala hůře. Ve spolupráci s českými partnery, tedy firmou z Evropské unie,  by to bylo o dost jednodušší,“ dává příklad Michal Zahradníček.

Takovým partnerem je například EPH miliardáře Daniela Křetínského. Prostřednictvím své investice ve skupině J&T v ní už Číňané také figurují – opět „Tvrdíkova“ CEFC.

Pomoct může i to, že jedna pravidelná linka z Pekingu do Prahy a zpět již létá a letos by měla přibýt druhá na trase Šanghaj–Praha. „V letecké dopravě to často funguje na principu sněhové koule, tedy, že jedna nová linka umožní otevřít nové linky. Rozhýbá to konkurenci, umožní to lépe organizovat navazující lety,“ říká generální ředitel Řízení letového provozu Jan Klas. Letecká linka „kamsi doprostřed Evropy“ zapadá do čínského plánu na vybudování nové hedvábné stezky – jakési obdoby starověké a středověké obchodní stezky z Dálného východu do Evropy. Marketingové sousloví „hedvábná stezka“ teď Čína doslova tlačí do celého světa.

„Obsahem má být nejen vyšší propojenost západních regionů Číny směrem do Evropy, ale usnadnění obchodu a s tím související certifikace, celní procedury… Zahrnuje to prakticky všechny sektory – letectví, logistiku, infrastrukturu, IT, finančnictví, tradiční čínskou medicínu,“ vysvětluje vedoucí ekonomického úseku českého velvyslanectví v Číně Klára Jurčová.

Čínská vláda zahrnuje podporu čínských investic v zahraničí do pětiletých politických plánů. „Jedná se například o politiku Go Global či aktuální One Belt One Road (Jeden pás, jedna cesta), tedy právě jakési znovuotevření hedvábné stezky,“ říká Tomáš Pala.

Na přítomnost čínského byznysu si tak v Evropě i v Česku budeme muset zvyknout. Není však – zatím jen pomalu rostoucí – ekonomický vliv Číny v Česku bezpečnostní riziko? Před čínskými zájmy varují tuzemské tajné služby, lidé z byznysu vidí věci pragmaticky. „Proč bych si měl myslet, že když tu bude vše pod taktovkou Ameriky nebo Německa, že tu nebude bezpečnostní riziko? Rozumný mix několika velkých světových hráčů, s nimiž se my menší musíme naučit žít, je pro svět myslím dobrý,“ říká Jan Tichý, manažer černokosteleckého podniku vlastněného Číňany. •

---

Autor je novinář, pracoval mimo jiné v BBC, HN a Ekonomu. Nyní je šéfredaktorem webu HlídacíPes.org – projekt Ústavu nezávislé žurnalistiky.