Erdoganistán

Report

Ještě nedávno žili lidé na východě Turecka v kozích chlívcích, dnes nakupují v moderních obchodních domech. Západ Turecku nepřeje rozvoj a chce ho překazit. To jsou některé z pocitů tureckých voličů vysvětlujících, proč koncem června ve volbách znovuzvolili Recepa Tayyipa Erdogana prezidentem. Bude muž, který stále více sklouzává k autoritářským praktikám, vládnout zemi nadosmrti?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Recep Tayyip je „jednička“ – chválí dáma ve středních letech tureckého prezidenta Erdogana na tržišti v Gaziantepu u syrských hranic. Na sobě má delší kabátek, který tu nosívají praktikující muslimky, vlasy pečlivě schované pod šál. Je moc milá, vlastně až nepřirozeně. Úsměv jí z tváře nemizí, ani když oči získají výraz, jaký mívaly zapálené soudružky v dobách komunismu. „Máme krásnou přírodu, nádherné moře, plodnou půdu, všechno je tady krásné, ale Evropa jde po nás, snaží se nám to vzít, chce, abychom zkolabovali jako Sýrie. Ale to my nedopustíme, jen přes naše mrtvoly,“ upozorňuje s odhodláním žena, která se představuje jako Fátima.

Když se jí ptám, v čem konkrétně Evropa po Turecku jde, dočkám se odpovědi, která jako by kopírovala předvolební projev oblíbeného prezidenta, včetně jeho dikce: „Turecko je velmi silná země, která se jen tak nerozpadne, nedovolíme, aby nás někdo porazil, ani Americe, ani Německu, které nás teď trochu zlobí,“ opakuje Erdoganovu předvolební mantru o „ohrožení zvenku“ a jedním dechem dodává, kolik z jejích příbuzných žije v Německu.

Jak se ukáže ve volbách o týden později, pocit ohrožení na spoustu voličů působí. Erdogan obhájil křeslo prezidenta už v prvním kole s většinou 52,5 procenta. Volby se sice podle pozorovatelů odehrály v atmosféře, kdy kandidáti měli zásadně nerovný přístup do médií, ale doklady masivního falšování se neobjevily. A i když Erdoganova strana v parlamentu oslabila, po nedávných změnách ústavy je klíčovou osobou právě prezident.

Ne každý má v podpoře Erdogana jasno. Dost lidí, kterých se ptám, nechce o volbách vůbec mluvit. Někteří rovnou řeknou, že mají strach. „Plno lidí skončilo za poslední dva roky ve vězení. Nikdo si nemůže být jistý, že ho neobviní z podpory terorismu,“ vysvětluje mi jeden můj známý.

 

Prezident vše nezmůže

Když jsem v Gaziantepu, městě ležícím padesát kilometrů od turecko-syrských hranic, žila před několika lety, byla atmosféra napjatá, ale jiným způsobem. Kvůli válce v Sýrii se město, počtem obyvatel o něco málo větší než Praha, rozrostlo o 300 000 syrských uprchlíků, usadila se tu opoziční syrská samospráva, pohybovali se tu i bojovníci Islámského státu. Lidé měli strach z bombových útoků, západní cizinci z případných únosů.

Dnes je na první pohled patrné, že z atentátů strach v Gaziantepu už nikdo nemá. Obchodní domy jsou plné, na ulicích je vidět i víc dívek v tričku s krátkými rukávy. Podvědomě se tu cítím mnohem bezpečněji. Vzduch se ale dá krájet, jakmile dojde řeč na politickou situaci.

 

Zajímavé rozpolcení cítím z Damly, mladé mámy dvou dětí, která sice tvrdí, že neví, koho bude volit – ale pro prezidenta má pochopení: „Víte, Recep Tayyip se skutečně snaží, ale nemůže všechno zvládnout sám. Problémů je moc. Když Recep Tayyip zastaví terorismus, musí pořád čelit problému nezaměstnanosti, když lidi zaměstná, je tu zas násilí na ženách a dětech. My všichni jsme vinní. On sám všechno nezmůže,“ opakuje Damla argumenty, které prezident šikovně naordinoval svým příznivcům. Řečeno slovy jednoho z českých politiků – já na tom fakt makám, ale pořád mi někdo hází klacky pod nohy. 

„Nejvíc mě trápí peníze. Žijeme z platu manžela, ceny v Gaziantepu s příchodem syrských uprchlíků hodně narostly, skutečně sotva vyjdeme. Manžel bere 3 900 lir (cca 19 000 Kč dle kurzu na konci června – pozn. red.) a jen za nájem dáme 1 500 lir (7 300 Kč), dřív to bylo 500 lir,“ poukazuje Damla na snižující se životní úroveň, za níž podle ní může příchod téměř čtyř milionů syrských uprchlíků do Turecka. Ekonomové přitom varují, že celkový stav hospodářství je horší a příčin je podstatně více. 

„Přemýšlela jsem, že bych volila Meral Aksenerovou ze Strany dobra, slíbila, že začne s návratem Syřanů zpět domů. A nám by se zas vrátily staré ceny. Ale ještě se musím domluvit s manželem,“ opatrně zvažuje Damla. Vzhledem k tomu, že její muž pracuje pro místní samosprávu obsazenou především členy AKP, je velmi pravděpodobné, že Damla nakonec přes všechny své výhrady hlasovala pro Erdogana. Podobně jako dalších 64 procent obyvatel Gaziantepu (turecký prezident zde získal výrazně více hlasů než v celostátním průměru).

 

Prostě se máme líp

Jakkoliv se to mnohým intelektuálům v Turecku i na Západě zdá podivné, „omezení demokracie“ či lidských práv není věc, která by především konzervativně vychované Turky z vnitrozemí či jihovýchodních provincií zásadně trápila. S tureckou demokracií to nikdy nebylo, mírně řečeno, růžové, korupčními skandály trpěly i předchozí sekulární vlády, takže pro většinu lidí zůstávají nejpodstatnější dvě věci – jestli se mají dobře ekonomicky a cítí se v bezpečí. 

Navzdory aktuálním vážným hospodářským potížím, především pádu turecké liry, zatím převažují dlouhodobé výsledky Erdoganovy vlády. Stačí si porovnat fotografie měst ve středním a východním Turecku z doby před patnácti lety a dnes. Změny najdete obrovské. Například Konya, konzervativní město dvě stě padesát kilometrů na jih od Ankary – známé mezi turisty kvůli „vířícím dervišům“, tanci příznivců mystické súfijské odnože islámu –, se ocitlo na trase vysokorychlostní železnice: dnes v ní jezdí i nízkopodlažní tramvajové vozy, které pro Konyu vyrobila na zakázku česká firma Škoda a nahradila jimi v roce 2015 zastaralé německé tramvaje z šedesátých let. V téměř milionovém městě Kayseri zase přibyl obrovský sportovní stadion, moderní autobusový terminál a v Gaziantepu několik obřích obchodních domů, moderní sídliště a dětské parky. „Lidé tu ještě před dvaceti lety žili pomalu v kozích chlívcích, teď mají splachovací záchody, tekoucí teplou vodu, vytápěné pěkné byty, samozřejmě, že jsou rádi,“ vysvětloval mi před třemi lety nadšení z Erdogana jeden z gaziantepských starousedlíků. Kladl důraz právě na fakt, že zatímco dřívější vlády investovaly do rozvoje Istanbulu, Ankary či západního pobřeží, Erdogan myslel i na zaostalý střed a východ země.  

 

Blýskání na lepší časy

Mnoha tureckým voličům imponuje i Erdoganův životní příběh, kdy se chlapec z prosté rodiny dostal na politický vrchol. Pro zbožné muslimy je bojovníkem za demokracii, protože v době, kdy měli ve vládních kruzích navrch sekularisté a především armáda, bojoval za větší práva muslimů a například za právo žen nosit na univerzitách šátek. Sekulární režim založený Kemalem Atatürkem totiž projevy náboženské víry na veřejné úrovni v mnoha ohledech potíral.

Za veřejnou recitaci básně s textem „Minarety jsou naše bajonety a věřící naši vojáci“ šel Erdogan na konci devadesátých let na čtyři měsíce do vězení a jako úřadující starosta Istanbulu dostal doživotní zákaz vykonávat veřejnou funkci. Když ovšem v roce 2001 založil Stranu spravedlnosti a rozvoje, čekal pouhý rok, než se dostal do parlamentu. Co více – jeho AKP získala téměř dvě třetiny křesel (byť dostala jen asi 35 procent hlasů, pro vstup do parlamentu však politická strana potřebuje minimálně deset procent voličů, a spousta hlasů tak propadla). I když kvůli zmiňovanému zákazu nemohl Erdogan nastoupit hned do funkce premiéra, v roce 2003 už v křesle předsedy vlády seděl. 

Tehdy Turci tleskali a mnoho lidí v cizině s ním sympatizovalo. Turci byli rádi proto, že po letech armádních pučů (od vzniku republiky jich bylo několik), rozhádaných koaličních vlád a doznívající ekonomické krize měli v parlamentu stranu s jasnou většinou, progresivním ekonomickým programem a touhou omezit vliv armádních činitelů na politiku, což kvitovali nejen konzervativní Turci, ale i liberální část obyvatel. 

Evropská unie dala najevo, že by se Turecko mohlo jednou stát její součástí, tedy pokud splní celý dlouhý seznam přístupových požadavků. Erdogan část z nich splnil, zrušil třeba trest smrti. A začalo se také schylovat na lepší časy pro Kurdy, s nimiž předchozí vlády bojovaly: občanská válka mezi státem a Kurdskou stranou pracujících PKK trvala přes dvacet let a vyžádala si minimálně 45 000 životů.

 

Pak přišla Sýrie

„Slíbili nám, že můžeme používat kurdštinu jako druhý jazyk na univerzitách, a i když to zatím ne úplně dodržují, věřím, že to teď bude už jenom lepší, lidé jsou bojováním unaveni,“ říkal mi v roce 2005 kdesi v okolí kurdského Nusaybinu bývalý bojovník PKK. Vzal mě do vesnic, odkud armáda vyhnala všechny obyvatele, protože je podezřívala, že ozbrojencům pomáhají. Ukazoval mi nohy, kde mu chyběly prsty, protože mu v horách, kde žil jako partyzán, omrzly a lékaři jich museli část amputovat: přitom mu bylo méně než pětadvacet.

Přestože řada Kurdů tvrdí, že z mírového procesu zůstaly jen sliby na papíře, zcela bez výsledků nebyl. Pro Recepa Erdogana měl tu výhodu, že si mezi Kurdy získal řadu příznivců. Šikovně podchytil zásadní skupinu silně věřících sunnitských kurdských kmenů, jejíž vůdci se stali buď přímo členy jeho AKP, nebo alespoň jejími příznivci. Dokázal jejich kurdskou národnostní identitu přebít identitou islámskou, což se mu ve volbách opakovaně vyplatilo. Kurdové zas zvládli za dva roky příměří vybudovat regulérní politickou stranu, která se veřejně prezentovala jako prokurdská, nikoliv kurdská, a měla tak potenciál oslovit i jiné voliče z řad liberálně smýšlející populace. Pak ale došlo ke dvěma zásadním zvratům na domácí i zahraničněpolitické scéně. 

Válka v Sýrii a bojové úspěchy místních kurdských lidových jednotek proti Islámskému státu obnovily u mnohých Kurdů naděje na vytvoření samostatného státu – to zas vyděsilo turecké vládnoucí kruhy, které by rozpad země nikdy nepřipustily. V roce 2015 se příměří zhroutilo. 

Vnitropolitickou pozici Erdogana navíc znejistěl obrovský korupční skandál, v němž byli pozatýkáni a obviněni z podvodů a zpronevěry nejbližší Erdoganovi spolupracovníci, včetně synů ministra vnitra, hospodářství a šéfa státní banky Halkbank. Skandál poodhalil i skrytý mocenský boj s jeho dřívějším spojencem – duchovním Fethullahem Gülenem. Ten mu od roku 2007 pomáhal odstřihnout předchozí establishment od vlivu na policii, armádu a justici. Gülenisté měli vytlačit kemalisty – následovníky zakladatele moderního tureckého státu Kemala Atatürka. 

Když však v roce 2013 vypukly v ulicích Istanbulu nepokoje kvůli zbourání parku Gezi, pojal nervózní Erdogan mylný dojem, že demonstrace jsou součástí Gülenovy vnitropolitické hry, a násilně je potlačil. 

Reformátor Erdogan se měnil v autokratického vládce, který nevěří nikomu kromě nejbližší rodiny a ve strachu ze ztráty moci popírá, co sám do té doby budoval. Jeho obavy se do jisté míry ukázaly oprávněné, když se ho v červenci 2016 pokusila část vojenských, policejních i justičních složek svrhnout: s následky částečně pochopitelných a částečně účelových čistek v armádním i státním sektoru se Turci potýkají dodnes.

 

Odumírání ženských práv

Istanbulská čtvrť Balat byla léta považována za konzervativní. Paradoxně právě za Erdoganovy vlády prošla velkou proměnou. Místní řemeslné dílny a garáže nahradily umělecké ateliéry, obchůdky se starožitnostmi a příjemné malé restaurace s vynikající domácí kuchyní.

Před pár lety jsem tu navštívila ateliér sochaře a animátora politických karikatur Bahadira Barutera. Podobně jako plno jiných intelektuálů se odstěhoval po puči a čistkách mimo Istanbul. Politická karikatura je v tuto chvíli mrtvá. 

Kdo ale v Balatu stále úřaduje, je kontroverzní osobnost turecké náboženské scény. Ihsan Eliacik je islámský teolog, který kritizuje stávající politický islám a jeho propojení s vládou: „Obecně se říká, že 70 procent obyvatel Turecka jsou konzervativní muslimové a 30 procent sekularisté. Reálná situace ale taková není. Je to spíše 50 na 50. A to je něco, co bychom si měli zachovat, aby byl v zemi mír. Po šestnácti letech vlády Erdoganovy strany AKP je ta rovnováha narušena.  Konzervativní islámské křídlo má teď mnohem větší moc. Mají mnohem viditelnější zastoupení v médiích, v parlamentu a sekularisté jsou pod vzrůstajícím tlakem,“ říká hlubokým hlasem Eliacik. 

Tento padesátník v džínách a černém triku se kloní k hnutí islámského antikapitalismu. Současné islámské elity kritizuje z náboženské perspektivy. Jejich pojetí islámu považuje za zdroj rostoucí rozdělenosti společnosti, intolerance a násilí vůči ženám. „Vláda proti mně vedla šest soudních řízení. Jedno se týkalo urážky na prezidentově cti, další kritiky vlády, snižování hodnot vlády a tak dále. U všech jsem byl zproštěn viny – až na jedno. Protože jsem v roce 2015 kritizoval nehumánní chování armády při vojenské operaci proti Kurdům na jihovýchodě země, odsoudili mě na šest let a tři měsíce za propagaci terorismu. Teď čekám na výsledky odvolacího řízení,“ shrnuje Eliacik svou situaci, která občas připomíná tragikomedii. Na jednu stranu nesmí opustit hranice Istanbulu, natož Turecka, na druhé straně má právo na policejní ochranu kvůli permanentním vyhrůžkám smrtí od radikálních muslimských organizací. 

Jejich rostoucímu sebevědomí a vyhrůžkám čelí i Hülya Gülbaharová, advokátka zabývající se už od sedmdesátých let dvacátého století ženskými právy. I podle ní má propojování náboženství s politikou a rétorika současných vládnoucích elit katastrofální dopad. „V průběhu vlády AKP narostlo procento vražd žen o 1 400 procent. Hlavními důvody těchto zločinů bylo, že si třeba žena vzala punčochy, které se muži nelíbily, nezvedla mu telefon, nechtěla mít sex nebo měla flirtovný tón při hovoru s někým jiným. Řešili jsme případ, kdy muž zabil svou ženu z posledně jmenovaného důvodu, a pak se ukázalo, že telefonovala se sestrou.“ 

Podle Gülbaharové pachatelé čím dál častěji vyváznou s nízkými tresty, protože soudy interpretují vraždy jako neposlušnost žen. Což vychází i z přesvědčení mnohokrát proklamovaného samotným prezidentem Erdoganem, že ženy a muži si nejsou rovni. Gülbaharová má nyní velice pochopitelný strach, že v rámci posíleného prezidentského systému se postavení žen ještě zhorší – je vidět, jak na ni současný stav emocionálně doléhá. A nejen na ni. Když jdu navštívit advokátku, která obhajuje lidi obviněné v rámci nedávných čistek na vysokých školách, její odpověď na otázku, čeho se bojí v současném Turecku nejvíc, mě překvapí: „Největší strach mám jako žena.“

 

Vězení jako systém

Ve vězení skončilo po puči v roce 2016 asi 78 000 lidí, 150 000 dalších přišlo o práci, statistiky z různých zdrojů se liší. Sto čtyři přímých účastníků puče z řad vojáků dostalo doživotní tresty, další tisíce lidí stále čekají na rozsudky.

Jedna věc je, že Erdogan po předchozích konfliktech a pokusu o puč potřeboval na klíčová místa v armádě, justici, školství i policii dosadit sobě loajální lidi, druhá věc ovšem je, že čistky se zaměřily na opozici obecně. Do vězení se tak mohl a stále může dostat prakticky každý, kdo si dovolí vládu či prezidenta Erdogana otevřeně kritizovat. Kromě opozičních politiků především z řad prokurdské Lidové demokratické strany HDP či univerzitních akademiků tráví čas za mřížemi stále i dost novinářů. 

Když jdu v Istanbulu navštívit jeden z posledních opozičních listů, deník Cumhuriyet, připadám si u jeho vchodu, jako bych šla do kárnice. Budovu obklopují vysoké ploty s označením policie, policisté prověřují každého u vchodu a samozřejmostí je kontrola bezpečnostním rámem. „Už několik let na opoziční redakce útočí nejrůznější lidé, kteří s námi nesouhlasí, proto jsme teď pod policejní ochranou,“ vysvětluje opatření předseda správní rady Cumhuriyetu Akin Atalay. Sám je na svobodě teprve od dubna. Za mříže se dostal po puči v roce 2016 s obviněním z podpory terorismu. Odseděl si 18 měsíců.

„Z redakce nás zatkli 18. Pět lidí skončilo ve vazbě, 13 ve vězení. Já se dostal na svobodu jako poslední,“ vypráví, když mě provází po redakci. Na první pohled to zde vypadá jako v jiných newsroomech ve světě. Editoři debatují o článcích a redaktoři sedí u počítačů a pracují. Přesto jeden z nich přiznává, že se cítí víc stresovaný než dřív. „Každý den chodíte do práce s tím, jestli vás příští den za to, co jste napsal, nezatknou. Není to pro mě úplně jednoduché.“ 

Akin Atalay dodává, že tlak pociťují i z jiných stran. „Nejde jen o to, že vám stále hrozí vězení. Řada opozičních médií skončila, protože jim došly peníze nebo odřekli sponzoři. Státní banky například zadávají reklamu pouze provládním listům. Vláda nařizuje, že firmy si nesmějí zadat reklamu u opozičních listů, v opačném jim hrozí kontrolou.“ Podle Atalaye zbývají v celém Turecku zhruba čtvery noviny, které si ještě drží objektivní zpravodajství.

 

Budoucnost

Existuje vlastně něco, co by mohlo Erdogana dostat od moci? 

Poslední volby, jak už bylo řečeno, sice potvrdily jeho podporu – jestli se však něco ukázalo, pak to, že se po letech roztříštěnosti a velmi nevýrazných osobností objevilo pár potenciálně zajímavých politiků. Mezi nimi především republikánský kandidát na prezidenta, sekularista Muharrem Ince, či uvězněný předseda Lidové demokratické strany Selahattin Demirtas.

A problémem se opravdu stává stav ekonomiky. Jakkoliv prezident Erdogan slibuje, že vláda jednoho muže bude efektivnější a turecké občany čekají skvělé časy, řada analytiků to zpochybňuje. Měna padá, inflace roste, ceny v červnu stouply meziročně o více než 15 procent. Nezaměstnanost se pohybuje pod 10 procenty. „Schodek běžného účtu nás na žebříčku Mezinárodního měnového fondu řadí vedle Argentiny,“ upozorňuje uznávaný ekonom Mustafa Sonmez: turecká ekonomika je stále více závislá na dovozu a příjmy z turistiky podle něj nejsou schopné rozdíl pokrýt. Ostatně ani Erdogan nezastírá, že hospodářství aktuálně není úplně v kondici. Ministrem financí jmenoval svého švagra a kritizuje tureckou centrální banku: nechce, aby poklesu liry a zvedání cen čelila zvyšováním úrokových sazeb. „Strana AKP kdysi obdržela ekonomickou architekturu plnou autonomních institucí, které pracovaly dobře. Jenže za poslední léta tyto instituce nezávislost postupně ztratily, což koresponduje s úpadkem zdravé části ekonomiky,“ upozorňuje dřívější Erdoganův příznivce, ekonomický analytik Soli Özel.

Erdogan věří, že tureckou ekonomiku nastartují plánované megaprojekty jako dostavba třetího istanbulského letiště, kanálu Istanbul, který má propojit Černé moře s Marmarským, a dalšího tunelu pod Bosporskou úžinou. Podle něj přinesou kýžené zahraniční investice. Významnou finanční pomoc si slibuje také od vypršení téměř 100 let staré dohody z Lausanne, která Turkům do roku 2023 zakazovala vybírat daně od lodí křižujících Bospor. „Tyto projekty nejsou udržitelné. Na dokončení třetího letiště se zahraniční investor nenašel, takže jeho dostavbu jsou nucené platit banky se státním podílem,“ říká Mustafa Sonmez a Soli Özel ho doplňuje: „Musíme se od stavění vrátit k výrobě.“

Zdá se tak, že právě stav tureckého hospodářství určí Erdoganův další osud.

 

Autorka je novinářka, dlouhodobě se zabývá Blízkým východem. Pracovala v ČT, nyní píše pro web HlídacíPes.org.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama