Posílám pusinky. Tvoje Juliana

Přinese kávu a vybere si to nejméně pohodlné sezení v místnosti – otočnou židličku u piana. „Ale ne,“ mávne Juliana Jirousová rukou, „nehraju na něj. Dcera Františka hrála. Teď vnučka Barbora, já nikdy. Rodiče o to stáli, posílali mě tady nahoru, do kopečka, do domu dědy Josefa Floriana, kde žilo muzikantů hodně a nejstarší strýc Metoděj se mě snažil učit, ale nikam to nevedlo...“

Sama se nemá oč opřít, ale návštěvu posadí na sedačku pod veliké obrazy andělů, které namalovala její dcera Marta.

Tohle je, jářku, pohodlné místo.

„Lehával tam Martin, když míval deprese,“ přikývne. S Martinem Jirousem se sice nikdy nerozvedli, ale po převratu už spolu jako partneři nežili.

On přesto do Staré Říše často jezdíval na přátelské návštěvy, a to právě v době, kdy mu nebývalo nejlíp. Nacházel tu trpělivou Julianu, hodné dcery, klid. Lehl si na sedačku, vstávat mezi běsy venkovního světa se mu moc nechtělo.

Před čtyřmi lety zemřel.

„Chybí vám Martin někdy?“ zeptám se Juliany. „Vzpomínám na něj často,“ začne vyprávět, „nejenom na hřbitově v Kostelním Vydří, kam občas jezdím, protože to je významné poutní místo. A pevně doufám, že je mu na věčnosti dobře. Ale že bych se pořád trápila tím, jak je hrozné, že tu už s námi není? To ne. Těší mě, že jsem teď v klidu a můžu kreslit. Řekla bych, že zažívám úplně nejlepší období...“

Naopak jedno z nejtěžších období prožívala od půlky sedmdesátých let do převratu, tedy v době, jejíž větší část strávil rebel Jirous v kriminálech. Tehdy se stala naprosto neplánovaně a bezděky spisovatelkou, protože mu pravidelně posílala dlouhé dopisy. Ty nyní premiérově vycházejí a plasticky dokládají takřka svatý charakter Juliany Jirousové, o níž například Karel Schwarzenberg prohlásil: „Juliana? Báječná žena, vzorná matka, umělkyně, opravdový pilíř v životě Martina Jirouse.“

Využíváme posledních chvil ticha, než se do staroříšského stavení vrátí vnoučata ze školy a školky.

My se teď vracíme v čase.

Do čtyřicátých let, ve kterých se tady, na Vysočině, Juliana Jirousová narodila. Bylo to 17. září 1943.

 

LSD v blázinci

Co důležitého ji Martin Jirous naučil?

Juliana chvíli hledá odpověď – a už ji má: „Víte, já ve Staré Říši vyrůstala v dosti uzavřené společnosti, mezi Florianovými. Dědeček Josef Florian měl dvanáct dětí, které například vůbec neposílal do školy, bylo to až sektářské. No a já mám takový pocit, že teprve Martin mě naučil pořádně komunikovat s lidmi; až on mi opravdu otevřel svět.“

Zmíněný dědeček Josef Florian býval před sto lety zásadní postavou české kultury – právě tady, ve Staré Říši, vybudoval vyhlášené nakladatelství Dobré dílo. Knihy dělal přenádherné, ale zároveň to byl podivín, který se například zásadně stavěl proti tomu, aby si jeho děti nacházely partnery. Všechny je chtěl mít pořád pěkně u sebe.

Julianina maminka, malířka Marie, si svatbu vyvzdorovala – roku 1938 si vzala malíře a uměleckého restaurátora Otto Stritzka. (Než k tomu došlo, deset let doma předstírala, že chodí pást se sousedkou husy, a v lesíku za městečkem se s Ottou scházela tajně.)

Slavný děda Josef svatbu pochopitelně bojkotoval, roku 1941 pak zemřel.

A o rok a půl později se narodila Juliana. „Dědečka jsem tedy nepoznala,“ vysvětluje, „ale důležití pro mě byli strejcové a tety, kteří zůstali doma, protože se na rozdíl od mé matky nevzbouřili.“ Malá neteř byla u Florianů vroucně opečovávána: „Strejci v tom domě pořád něco malovali nebo rejpali do dřeva, tety mi četly, učily mě háčkovat a štrikovat… Moc hezký to tehdy bylo.“

Hned příští vzpomínka na dětství je však temnější. Juliana se totiž ve vzpomínkách dostává do roku 1949, kdy už se rozjelo „to utrpení s komoušama“, jak říká následujícímu čtyřicetiletému období. „Opravdu nerada myslím na to, jak jsem tehdy začala chodit do školy, a protože jsem jako jediná nebyla v Pionýru, neřád ředitel mě pořád zesměšňoval před ostatními. Já tím pádem do Pionýra mermomocí chtěla, jenže otec mi to zakázal. Nikdy mě nebil, ale tenkrát se příšerně rozlítil: Jestli tam vstoupíš, tak ti rozbiju hubu! Což mě tak vylekalo, že jsem nadále jako jediná kazila stoprocentní účast v Pionýru.“ Pravidelně a ráda naopak chodívala do kostela.

„Já se v životě snažím ničeho nelitovat – a hlavně sebe ne.“ Foto: Johana Pošová.

Vystudovala jedenáctiletku v nedaleké Telči, ale pořád netušila, čím se chce stát. Na vysokou školu ji, zbožnou katoličku, nevzali. „Vždycky jsem sice kreslila, ale tím jsem se živit nechtěla, protože tady u nás, u Florianů, malovali všichni – a já chtěla dělat něco jiného, i když jsem dohromady nevěděla co. Nejvíc ze všeho jsem si asi přála opustit tohle městečko, dostat se do světa.“

Občas pomáhala otci, kterého živilo restaurování. „Snad osmkrát jsem strávila léto na Bítově, kde opravoval novogotické malby. Byla jsem mu k ruce, škrábala. A nakonec jsem se tam stala i průvodkyní.“

K vlastní umělecké tvorbě se dostala přes psychiatrickou léčebnu v Havlíčkově Brodě, kam roku 1964 nastoupila jako artterapeutka. „Tehdy jsem zjistila, že je mi malování nejspíš souzeno, že to dělat chci. Hodně mě ovlivnili tamní blázni – vlastně mi ukázali cestu k uvolněnější kresbě.“

Ovlivnil ji taky tehdejší experiment českých psychiatrů s LSD, kterého se coby dobrovolnice zúčastnila. Jako člověk prý pochopila, že je svět mnohem složitější a zajímavější, než se doposud zdálo, a jako umělkyně si konečně vyzkoušela velká plátna. „Tenkrát to zdaleka nebyly svaté obrázky, které dělám dnes. Spíše psychedelické obrazy ovlivněné mimo jiné právě kyselinou lysergovou a halucinacemi.“

Umělecky jí tento poněkud divoký život v havlíčkobrodské léčebně pomohl, ale brzy se zařekla, že už drogy nechce ani vidět. Při jednom sezení s LSD se jí udělalo zle. Přepadly ji úzkosti, tak si vzala i sedativa. A začala kolabovat: „Měla jsem náběh na zástavu srdce, ale ředitel Bílý do mě na poslední chvíli nalil kapky, čímž mi zřejmě zachránil život. V ten moment jsem se vrátila k jediné droze, k normálním cigaretám.“

Což platí dodnes.

Juliana Jirousová vstává o půl deváté ráno a usíná o půlnoci. Denně vykouří dvě cigarety a půl hodiny po poledni si vždy nalije plzeňské pivo. Jinak po většinu dne pracuje na dalším ze svých obrazů, které mají vesměs náboženskou tematiku a které už dávno kreslí zásadně pastelkami. „V mládí jsem malovala olejovými barvami. Když se začátkem osmdesátých let narodily holky, úplně jsem přestala, ale jakmile malinko odrostly a Martin byl občas krátce doma z vězení, vzácné chvilky času jsem se snažila využít i za cenu jednodušší výtvarné techniky.“

 

Životní muž hází sirkou

Prací v Havlíčkově Brodě se odstřihla od Staré Říše, příští stanicí už byla Praha.

„Léčebna mě přiblížila k uměleckému světu, který se tvořil třeba kolem tou dobou vznikajících The Plastic People of the Universe. Pravidelně tam totiž dojížděla například fotografka Helena Wilsonová, která měla za manžela Paula Wilsona právě z Plastiků. Když jsem přijela do Prahy, mohla jsem přespávat u ní v ateliéru a brzy jsem se zákonitě dostala i k manželům Němcovým do Ječné ulice, kam chodili z toho takzvaného undergroundu úplně všichni.“

Juliana v Praze pracovala mimo jiné jako vychovatelka ve škole pro děti se zbytky sluchu, ale brzy začala vystavovat obrazy, a stala se dokonce členkou Svazu výtvarných umělců, což jí zajistilo skromný příjem a ateliér – o ten přijde až ve chvíli, kdy se stane manželkou odsouzeného…

Martin Jirous býval přes všechny strasti jednoznačným mužem jejího života: „Před ním jsem s pár klukama chodila, ale on na mě rozhodně udělal nejsilnější dojem.“

Konkrétně ji zaujal roku 1972 v pražské kavárně U Soudku. Byla to doba, kdy se Jirousovi začalo říkat Magor, a Juliana jej zastihla přímo uprostřed scény, kdy po sobě s přítelem Eugenem Brikciusem házeli zapálené sirky. „Martin už byl tehdy celkem známý, psal do Výtvarné práce. Ale ještě víc mě fascinovalo, že se choval zcela osobitě; byl jinej než ostatní.“

Že ho tenkrát potkala a zamilovala se do něj, toho prý nikdy nelitovala. „Jo, naštvaná jsem na něj občas byla, někdy byl k nesnesení, ale ani tehdy ne. Já se v životě vůbec snažím ničeho nelitovat – a hlavně sebe ne.“

Roku 1976 se s Jirousem vzali, o tři měsíce později manžela zavřeli.

Když se z vězení vrátil, po měsíci tam byl znovu, celkově si Martin Jirous z politických důvodů odseděl osm let, pět měsíců a tři dny.

Slaměná vdova Juliana se brzy vrátila do rodné Staré Říše, kde se Jirousovým narodily dcery. „Rušné Prahy už jsem měla dost. A dnes bych odsud nechtěla jít nikam – nejraději sedím doma. Jezdívám vlastně už jenom na oční oddělení do Telče,“ lehce si zapřehání, protože ano, dálky už ji nelákají, ale například Bítov loni prokazatelně navštívila.

 

 

 

Spíše progresivní žena

Osud vždy přijímala pokorně.

Když vzpomíná na roky, kdy si s manželem mohla jenom psát, vysloví zvláštní větu: „My jsme se tady s holkama měly docela dobře, většinou jsme žily v klidu.“

Protože Julianin otec Jirouse dvakrát nemiloval, sehnala si mladá rodina dole v městečku vejminek: „Byl to poněkud zanedbaný selský dvůr, ale na něm plno zvířat, ovce, kachny, kočky, takže tam naše holky měly takové přírodní dětství.“

Bez peněz se nikdy neocitli, Juliana nemusela chodit do práce. „Podporu nám často posílali třeba z Amnesty International, pomáhaly i různé křesťanské organizace. Starali se o nás kamarádi z undergroundu, ale i sousedi nosili maso ze zabijaček, buchty nebo vajíčka. A když to náhodou nestačilo, můj otec coby malíř a restaurátor vždycky nějaké peníze měl.“

Kuriózní je, že Juliana Jirousová dostávala v dobách manželovy nepřítomnosti finanční podporu často v bonech, a tak si rodina žila vlastně luxusněji než spousta bezúhonných sousedů. „No ano, sem tam jsem jezdívala nakupovat do jihlavského Tuzexu. Ty bony si od nás kdekdo i kupoval, lidi si pro ně chodili do toho našeho domečku, takhle to fungovalo...“

Na chvíle, kdy jí bývalo mizerně, vzpomínat nechce, ale nakonec něco málo řekne: „To víte, že mi bylo všelijak. Nejhůř jsem snášela estébácké domovní prohlídky, které obvykle trvaly hrozně dlouho, a to vám leze na nervy. Ráno na dvůr přijela tři auta, ze kterých vyskočilo devět protivných estébáků. Asi jich muselo být tolik,“ žertuje Juliana, „aby nás, samotnou ženskou se dvěma malými dětmi, zvládli.“

Nejsložitější situace nastávaly paradoxně ve chvílích, kdy se Martin Jirous vracel z kriminálů. Pobyt za mřížemi byl sice krutý, ale on ho v rámci možností snášel statečně. „Místy si to dokonce i pochvaloval,“ přikývne Juliana. „Ve vězení měl pevný řád, který na svobodě nebyl schopný dodržet – a tak hned začal řádit po hospodách.“

Na svobodě se u Jirouse projevovaly záchvaty postvězeňské psychózy. „A to je příšerná věc. Hrozně se vztekal a řval kvůli každé maličkosti. I když na holky nikdy, na ty ne. Na mě.“

Z posledního vězení ho propustili 25. listopadu 1989, čili přesně osm dnů od onoho slavného pátku, kdy se nad Starou Říší – před vyjevenými zraky mámy a dcer Jirousových – objevila polární záře a kdy se v Praze začal hroutit komunistický režim. Partnerský vztah manželů Jirousových skončil, což Julianu nepřekvapilo: „Martin potřeboval i jiné dámy, on nebyl schopný žít na jednom místě. Ani to nešlo, ve společné domácnosti býval občas opravdu nesnesitelnej. Proto jsme už v osmdesátých letech koupili dům v Prostředním Vydří, kde čím dál častěji nacházel klid. A tím pádem jsme měli pokoj i my...“

Klid je pro dnešní Julianu důležitým slovem.

Projevuje se to například ve vztahu k hudbě – zatímco do setkání s Jirousem poslouchala Elvise Presleyho a později pak Plastic People („zpěv Mejly Hlavsy, který nám byl svědkem na svatbě, jsem měla strašně ráda“), dnes si váží ticha: „Nedívám se na televizi ani žádné rádio už neposlouchám. Čtu. Každý den noviny, v neděli knihy. Nejvíc ze všeho mě baví biblistika a cokoli o Izraeli.“

Důchod dostává ve výši „sedm tisíc a něco“, takže neustále kreslí – je to zábava a zároveň možnost přivýdělku.

Po místnosti jí často běhají čtyři vnoučata, ale jen ať si běhají, ona se nenechá rušit. Sedí u stolku pod oknem do zahrady a kvalitními americkými pastelkami trpělivě dokončuje obrazy – v tuto chvíli například Cyrila s Metodějem ve Velehradu.

Žije skromně a nic jí nechybí. Cítí vděčnost: „Vždyť já se nemusím o nic starat,“ rozplývá se. „V patře nade mnou bydlí rodina dcery Marty a můj zeť, což je úplnej poklad. O všechno se postará, všechno zaplatí, je moc hodnej. A život s vnoučaty je radost, takže mně se kupodivu vyhýbají velké starosti.“

Za pár dnů jí pošťačka přinese čerstvě vytištěnou bichli, kterou kdyby otevřela, může si plasticky připomenout vězeňskou korespondenci s Jirousem. Ale neudělá to: „O sobě vím, že žádná spisovatelka nejsem, dřela jsem se s tím většinou večír, když holky spaly,“ říká. „A Martinovy dopisy, ty znám zpaměti. Každý z nich jsem četla mockrát, protože chodily málokdy, hrozně jsem se na ně vždycky načekala… Navíc já se obecně nerada zabývám minulostí, jsem takový progresivní člověk. Žiju spíš přítomností.“

A v přítomnosti se právě přiblížila první hodina odpolední.

Je tedy čas na jedno plzeňské. •

---

Spořádaná křesťanka píše

Nabízíme dvě krátké ukázky z dopisů Juliany Jirousové, které od sebe dělí dvanáct let. Z prvního je cítit veliká zamilovanost…

24. 11. 1977

Ahoj můj miláčku,

jsem ráda, že Ti zase můžu psát, tentokrát už ve čtvrtek, před chvilkou jsem přijela. Sedím těsně u kamínek, cestou jsem dost promrzla, neb v autobuse se netopilo, ale jinak to celkem šlo, snáším teď to cestování líp než loni, člověk aspoň v klidu setrvává na sedadle a nikdo na něm nic nechce.

Jak jsem úvodem napsala, že jsem ráda, že Ti můžu psát, tak to je pravda, ale těšilo by mě to mnohem víc, kdybych věděla, že aspoň některej z těch dopisů jsi již dostal, nezbývá mi než v to doufat, já jsem nedostala ještě nic. Na pondělí mám předvolání k panu vyšetřovateli, tak se na to zkusím zeptat. Jinak tenhle tejden opět nepřinesl nic potěšitelného, včera jsem byla u dr. Motejla, nic zvláštního jsem se nedověděla, akorát o tom psychiatrickém vyšetření a tak pod. a vzhledem k tomu, že do pondělka tam nemám nic na práci, jsem dneska odjela. Způsobila jsem tím akorát to, že Petruška a Jarda se na mě asi rozzlobí, protože mě pozvali na svatbu, kterou mají v sobotu. Bude to jistě veselý, za svědky jdou Petr a Pavel, jenže já jsem po zralé úvaze zjistila, že na to nemám ani sílu, ani chuť, pošlu jim zítra telegram.

Neboj se, miláčku, není to žádná zatrpklost, jenom si potřebuju odpočinout, není mi zrovna dobře, a navíc bude první neděle adventní a nechci ji trávit v posvadebčanské únavě. Těšila jsem se strašně moc, jak víš, že v tu neděli oslavíme spolu páté výročí nabídky k sňatku, a když už to dopadá takhle, tak bude pro mne spíš k přežití, když tu neděli strávím aspoň jako spořádaný křesťan. Budu pokračovat zítra, teď už se mi zavírají očička, zítra to bude měsíc, co jsme se viděli naposled, miláčku, tak zatím Ahoj, posílám Ti moc něžnejch pusinek.

---

Od Vaška jsem dostala aspoň pusu

… ukázka ze Druhého dopisu vykresluje Julianin vztah k Václavu Havlovi.

začátek září 1989

Milý Martine,

začínám psát tentokrát dřív, abych něco napsala, a také proto, že dneska, v pondělí, došlo k takové osvěžující události. Když jsem se vracela před polednem z nákupu, spatřila jsem před domem stříbrnej bourák a hrozně jsem se lekla, že zas nějaký cizinci. Ale mělo to naštěstí pražskou značku a mně se rozbřesklo, že to je Vaškův golf. Radostně jsem se hnala dovnitř, skutečně, v sednici seděl Vašek a nervózně rozmlouval s babičkou. Byla jsem šťastná, že ho vidím, přijel zcela sám a to bylo moc zvláštní, samotnýho jsem ho snad v životě neviděla. Stavil se cestou ze Slovenska a přivezl mi krásný dárek – hřib pravý od Nikolaje z Priskalek. Nervózní ale byl úplně maximálně, říkal, že nemá už několik dní ani doprovod a z toho právě ten trochu dezolátní stav. Cestou přespal dokonce v motelu a nic se nedělo, byl to pro něj moc zvláštní zážitek. Jinak mám vyřídit, že Olga hrozně děkuje za lístek k narozeninám a že bude uveřejněn v N. br. Také mám uloženo tlumočit Ti jeho názor, že každé Tvoje zavření vždycky trochu posune situaci a že to platí i o tomhle. Zvlášť o tomhle. Podrobnosti toho Ti vyložím ústně. Mě tahle teorie nijak zvlášť nenadchla (mnohem radši bych viděla, kdyby se situace posouvaly bez pomoci Tvého zavírání), ale s myšlenkama tak slavné hlavy si nedovolím polemizovat. Oběd samozřejmě nechtěl, načisto se vylekal, když jsem to jen zmínila, a spěchal strašně, aby dojel, kam jel, a měl pokoj od auta. Takže než jsem si stačila uvědomit, že tady je, byl zase pryč, ale dostala jsem aspoň pusu, to mě velmi potěšilo.