Když se zamiluje estébák

Nešťastná láska dokázala otřást i obávanou komunistickou Státní bezpečností. Bohuslav Růžička byl jedním z policistů, kteří unesli faráře Toufara. Kněz zemřel při mučení, avšak ani Růžička se nedožil vysokého věku. Prostřelil si hlavu služební pistolí. Ženatý muž se zamiloval do mladé policistky, která mu nakonec – po naléhání nadřízených – řekla ne.

Osmadvacátého ledna 1950. Půl šesté večer. Temná zimní noc pomalu padá na malou zapadlou vesnici Číhošť na Vysočině. Do obce potichu vjíždějí dva automobily, další dvě auta zastavují ve tmě nad vesnicí. Sedí v nich příslušníci Státní bezpečnosti. Nehoní mezinárodního zločince ani vraha. Chtějí beze svědků zatknout, či přesněji unést číhošťského faráře Josefa Toufara – farníci si vyprávějí, že v jeho kostele se při bohoslužbě zázračně hýbal křížek. A Státní bezpečnost jej chce donutit, aby se falešně doznal, že oltářním křížkem hýbal při kázání on a podvedl tím prostý venkovský lid.

Mezi zatýkajícími je hubený devětadvacetiletý příslušník krajské správy StB v Jihlavě Bohuslav Růžička. Celá akce má jistou trhlinu – nikdo z nich nemá v ruce zatýkací rozkaz. Je jim to ale jedno.

Přípravy na únos probíhaly celé odpoledne na Okresním národním výboru v nedaleké Ledči nad Sázavou. U kávy a chlebíčků byl načrtnut postup. Příslušník StB Alois Pokorný později vypoví: „Bylo domluveno, jak se má postupovat po příchodu do bytu faráře Toufara, a to tak, že se orgánové Růžička a Konecký představí jako redaktoři a že by potřebovali napsat článek do novin.“

Kněz Josef Toufar zemře měsíc po svém zadržení. Orgán Růžička ho přežije jen asi o rok a půl. Jeho příběh je možné zrekonstruovat z dokumentů uložených v personálním spise tajné komunistické policie.

Ústup do lesů

V době únosu pracuje kostnatý Růžička u StB teprve několik měsíců. Narodil se a do svých devětadvaceti let žil a pracoval v městečku Třešť, známém na Vysočině betlémáři a jejich ze dřeva vyřezávanými betlémy. Růžičkovi k nim nepatřili. Otec ztratil jako obuvník začátkem třicátých let práci a jediný jeho chatrný příjem plynul ze sociální žebračenky. Rodinu tak živila matka, která přišívala knoflíky na použité oděvy, „na komisku“ – jak se tehdy říkalo.