Turisté drtí Benátky

Byznys

Miliony návštěvníků vyhánějí z historických Benátek opravdové obyvatele. Místní se obávají, že masová turistika proslulé italské město kanálů zahubí, že z nich udělá Disneyland. I to je jeden z důsledků moderního levného cestování.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Spěchající postarší pán v kravatě a umolousaném saku je zjevně místní; do Benátek patří více než kdokoli v davu směřujícím proti němu od mostu Rialto. Přesto vypadá nepatřičně, v nevyslovených kletbách pohybuje naštvaně rty a energicky si paží rozráží skupinky turistů ověšených foťáky, jako by lidským proudem plaval.

Japonská čtyřicátnice neopatrně přejede kolečky svého kufříku nohy místní dámě a hned se jí začne úslužně a s úsměvem omlouvat, což ovšem znechucený výraz v Italčině kyselém obličeji nikterak nezmění.

Tři čínské slečinky se co dvacet metrů zastavují a vybaveny selfietyčí pořizují snímky svých zmalovaných úsměvů, aniž by pohlédly na budovu, která jim pro selfíčka slouží jako pozadí. Konsternují tím paní s kočárkem a nákupem, která se kolem nich přes několik žádostí v italštině nemůže prosmýknout.

Tyto momentky z letošního května dokumentují napětí, jaké je v Benátkách cítit mezi starousedlíky a návštěvníky, kteří do jedné z nejvyhledávanějších destinací světa proudí. Loni to dokonce vedlo k tomu, že několik stovek obyvatel města, které žije z cestovního ruchu, vyrazilo do ulic a na kanály demonstrovat. Na svých transparentech turisty vyzývali, aby nechali jejich domov na pokoji a radši se na dovolenou vydali jinam. 

 

Přerostli přes hlavu

„Benátčané jsou přitom i podle mé vlastní zkušenosti k cizincům velmi otevření. Stačí ukázat, že to tu milujete, a brzy vás přijmou,“ vypráví osmadvacetiletá Ukrajinka Olga Mufelová, která od roku 2012 dělá fotografku zamilovaným párům objevujícím město postavené na 118 ostrovech. „Že jste po pár měsících života v Benátkách dobře integrovaní, poznáte podle toho, že společně se starousedlíky nadáváte na turisty,“ říká s úsměvem v kavárničce, která je v boční uličce bezpečně ukryta před hlavním proudem výletníků.

Samozřejmě nejvíce jim vadí, že se kvůli davům nedá městem projít. Ale irituje je i to, že se v teplých měsících cizinci vydávají na průzkum labyrintu uliček jen v plavkách, nebo se dokonce koupají v kanálech. Jiní si přes hrozbu pokuty udělají piknik přímo uprostřed náměstí svatého Marka či navzdory riziku, že budou muset zaplatit 500 eur, pokračují v krmení hejn holubů, kteří roznášejí nemoci a svým trusem poškozují památky. „Benátčané včetně mě z turistů žijí, ale čeho je moc, toho je moc,“ dodává Mufelová s tím, že by se denní příliv návštěvníků měl omezit na nějaký udržitelný počet.

Ekonomka Valeria Minghettiová, která se na benátské univerzitě zabývá hospodářskými dopady cestovního ruchu, to pomocí grafů vyčísluje. „V roce 2015 bylo v historickém centru ubytováno 6,8 milionu turistů, což je dvojnásobek ve srovnání se situací před dvaceti lety. Přitom už tehdy v letech krátce po pádu berlínské zdi, kdy sem masově najížděly autokary se Středoevropany, se mluvilo o nepřekonatelném napětí mezi obyvateli Benátek a jejich návštěvníky. Je to takový místní evergreen,“ říká s úsměvem šedovlasá expertka.

Prudký nárůst počtu turistů v posledních letech je nicméně způsoben především rozmachem nízkonákladové letecké dopravy, jež umožňuje téměř každému Evropanovi udělat si svou vlastní fotku gondoliéra. Navíc oproti minulosti začali v novém tisíciletí více cestovat občané rozvojových zemí, z nichž nejviditelnější jsou Číňané.

„Benátky jsou vesnicí, do níž přijíždí celý svět. Na jednoho jejich obyvatele ročně připadne 46 ubytovaných turistů. Pro srovnání – v mnohem větší Paříži je to jen sedm turistů na obyvatele,“ říká ve skypovém rozhovoru Minghettiová. Jenže nocležníci představují jen malou část ze všech návštěvníků. Zbytek je ubytován na druhé straně mostu, v moderní pevninské části Benátek Mestre nebo v některém z letovisek na pobřeží Jadranu. Jejich odhady se liší podle různých metodik výpočtu. Nyní se nejčastěji uvádějí čísla mezi 22 až 25 miliony návštěv za rok. 

„Je to šedesát až sedmdesát tisíc osob na den, a teď si představte, že by se všichni tito lidé nahrnuli například do centra Olomouce,“ zasazuje benátskou situaci do českého kontextu Miloš Křepelka. Město mu učarovalo, takže do něj opakovaně jezdí a pro české zájemce zřídil webovou stránku s praktickými informacemi Dobenátek.cz. „Jsou to takové davy lidí, že v letních měsících, kdy sezona kulminuje, musí na nádraží regulovat pohyb mas, aby se tu přijíždějící neušlapali,“ říká padesátník, který se živí jako správce profilů firem na sociálních sítích.

 

Svačinářské zlo

Zásadní problém představují jednodenní turisté; Benátkám totiž přinášejí větší škodu než užitek. Kromě blokování provozu v úzkých uličkách způsobují i řadu dalších potíží. Jakkoli spořádaně házejí odpadky do košů, je jich stále příliš mnoho na to, aby je město dokázalo zpracovat. Pro tak velké množství lidí nejsou dostatečné ani místní zdroje vody. 

Navíc si „chlebníkáři“ s sebou často přivezou i svačinu, takže – snad kromě kousku předražené pizzy a šálku kávy – neutratí nic ani za jídlo a pití. Kvůli nedostatku času jen vystojí frontu na gratis prohlídku zlatého interiéru v bazilice svatého Marka, ale na další placené atrakce jim omezený rozvrh nestačí. Ve zkratce: Benátky a jejich obyvatelé z nich nic nemají.

Masová turistika už dosáhla takového stavu, že město je na cestě k Disneylandu. Právě tento pojem užívají Benátčané velmi často, když chtějí vyjádřit, že se z jejich bydliště stal lunapark. „Mohly by se udělat do města vstupy s turnikety a každý den pustit jen určitý počet osob, ale to by vyžadovalo oplotit celou lagunu. Ani si to nedovedu představit. Tím bychom tady skutečně vytvořili zábavní park, kde by našinci fungovali jako jeho zaměstnanci,“ argumentuje výše citovaná ekonomka Minghettiová.

Řešením by podle ní bylo turismus po Benátkách rozprostřít. Třeba tím, že se u nejžádanějších atrakcí – především u Náměstí svatého Marka – udělají vstupní brány, v nichž by místní měli volný průchod. Minghettiová také navrhuje vybudovat postupy, jimiž by se jednodenní škudlivý návštěvník přetvořil v turistu, který díky kombinaci zákazů na jedné straně a pobídek na druhé bude mít důvod v Benátkách zůstat déle, a tedy městu nakonec přinese profit. „Například v Dubrovníku je hostům za poměrně malý poplatek k dispozici karta zahrnující vstupy do vybraných památek a hromadnou dopravu. To je motivuje k jejímu zakoupení, čímž nakonec přinesli více peněz než v dobách, kdy Dubrovnik Card neexistovala,“ sahá po vzoru na druhý břeh Jadranu.

 

Nepřátelské výletní lodě

„Nám Benátčanům vadí jen ten typ návštěvníků, který si jede pro selfie, aniž by chtěl o tomto místě něco vědět. Když se zahajuje bienále (festival současného umění – pozn. red.), je v ulicích hlava na hlavě, ale nevadí to, protože jsou to lidé, kteří to tu chtějí poznat. Nabíjejí město svou energií, zatímco masový turista ji z něj vysává. Já proto vyzývám každého, kdo touží Benátky navštívit, ať si na to vyhradí týden, anebo sem radši vůbec nejezdí,“ apeluje umělecká sklářka Emanuela Chimentonová.

Nejvíce jí leží v žaludku ti, kteří přijíždějí jen na skok na několikapatrových výletních lodích během svého výletu po Středomoří a zakotví přímo u svatého Marka, takže bazilika vedle oceánského kolosu vypadá přišlápnutě jako nazdobená krabice od bot. „Když ta monstra plují kanálem Giudecca, lidé v přilehlých budovách cítí, jak se pod nimi chvějí židle. Vyvolávají vlny, které očividně narušují základy paláců,“ stěžuje si Chimentonová.

Lodě se staly veřejným nepřítelem a symbolem toho, jak radnice neumí cestovní ruch využívat ve prospěch města. Situace se nelíbí ani UNESCO, která Benátkám hrozí, že je kvůli tomu vyškrtne z prestižního Seznamu světového dědictví. Aktivisté svolali na třetí červnový víkend referendum, zda se má velkým lodím zákazat vjezd do laguny – a občané zákaz drtivě podpořili. Takže ačkoli tento plebiscit nemá žádnou právní závaznost, je jasným signálem pro starostu Luigiho Brugnara, který se kolosálních plavidel přistávajících u svatého Marka dosud neochvějně zastával.

 

Exodus na pevninu

Chimentonová je čtyřicátnice s prořízlými ústy, za hlavní viníky současné situace označuje lokální politiky posledních desetiletí. „Kde jsou všechny ty peníze, které turismus Benátkám přináší? Jak je možné, že společnost provozující vaporetto (lodní hromadnou dopravu – pozn. red.) je stále v červených číslech, když jedna jízda stojí 7,5 eura? Proč se snaží přesunout univerzitu na pevninu do Mestre? Proč dopustili, aby supermarkety podsazenými cenami zlikvidovaly místní malé obchodníky? Politici město jeho obyvatelům ukradli. Vždyť už ani karnevalové akce nesmíme pořádat podle svého. Vše je v rukou jedné agentury, která z toho udělala další globální masopust, který se od zbytku světa liší jen svými maskami. Nemají zájem, aby tu někdo trvale žil.“ 

A skutečně, město se rychle vylidňuje. Dnes v historických Benátkách žije jen 55 tisíc osob, což je méně než na začátku novověku. Přitom ještě v roce 1951 bylo na ostrůvcích zaregistrováno 175 tisíc občanů. Exodus na pevninu odráží i skutečnost, že z původních dvaceti kin už zbyla jen dvě. Staří jdou pryč kvůli strachu, že se v případě nouze nedostanou skrze davy turistů včas k doktorovi. Mladým zase chybí kulturní vyžití nad rámec nespočetných galerií, pro děti tu nejsou hřiště. Pak je tu také pocit, že kvůli invazi turistů už ani nebydlí ve svém městě. Radnice teprve nedávno zařídila, aby do veřejných lodí, zvaných vaporetta, měli přednostní nástup místní, kteří se kvůli masám výletníků ani nemohli dostat do práce. 

Ale jednoznačně hlavní příčinou úbytku trvale žijících obyvatel Benátek jsou vysoké ceny bytů. A za ty mohou – jak jinak – turisté. Pro majitele nemovitostí je výhodnější předělat je na hotel nebo je nabízet nocležníkům ke krátkodobému pronájmu přes Airbnb. Při procházce večerními ulicemi, během níž je naprostá většina oken zatemněných, se zdá, že ještě více domů je v rukou spekulantů, kteří si v nevyužívaných budovách na prestižní adrese ukládají svoje peníze výhodněji než na účtu v bance.

Také Cécile Roussetová se bude muset kvůli nákladům stěhovat na pevninu do Mestre. Bavíme se v její kanceláři, která má sice krásný výhled na Canal Grande, ale chodec ji ve spleti uliček nemůže najít. Přitom by francouzská třicátnice potřebovala být na očích, protože se se svojí organizací VivoVenetia snaží nabídnout turistům pohled pod pokličku tradičních benátských řemesel. Rozhodla se k tomu poté, co se léta jako zaměstnankyně neziskovek zabývala tím, jak v rozvojových zemích využít cestovního ruchu ve prospěch domorodců. Ale nakonec jí přišlo, že skutečnou udržitelnost turistiky nejlépe otestuje právě v Benátkách.

Je to výzva, protože i tradiční řemesla jsou na odpis. Přílivu mas se nejlépe přizpůsobili Číňané, kteří teď jiným Číňanům prodávají za jedno euro pravé benátské masky vyrobené v Číně. Pracovití a skromní přistěhovalci z Asie se rázně chopili i gastronomie, která se zpohodlnělým starousedlíkům už nezdá dostatečně výnosná. Takže šance, že vám cappuccino v Benátkách místo Itala udělá Číňan, je na základě autorových osobních zkušeností zhruba padesátiprocentní.

Roussetová k tomu říká: „Když host dostane šanci přihlížet práci profesionála, pochopí, že cena musí být vyšší, a nebude mu líto ji za kvalitní dílo zaplatit. Možná to nevyjde, jenže já prostě nechci jen kritizovat nebo si stěžovat, ale snažím se obyvatelům Benátek nabídnout nějakou cestu ven.“ 

Cestu jiným směrem Benátky potřebují. Jinak jim hrozí, že skončí pohřbené pod masami turistů, kteří se přijeli kochat jejich krásou.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement