Tenhle podnik není pro chlapy

Report

To bylo tak. Jednoho krásného rána jsem se projížděla v taxíku a vesele konverzovala s panem taxikářem na téma mezilidské vztahy. Právě jsem zjišťovala, že pan taxikář je rozvedený (všichni jsou), ale má novou přítelkyni a malé dítě – když vtom jsem ho přestala poslouchat. Mou pozornost spolkl obří billboard s nápisem Nemáš Zač. Na něm svalnatý muž a věta: První klub pro dámy. Polilo mě horko. Armagedon je tady. Ženy chtějí pařit bez mužů. Mein Gott.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Otevíraj nový klub jen pro ženské. Jakože hetero klub jen pro ženské. To mě fascinuje. Neumím si představit žádnou situaci, kdy by se mi zachtělo do prostoru plného žen. Ani na drogách. Ani po deseti panácích. Přesně takhle si totiž představuju peklo. 

Tak zněl můj status na Facebooku. 680 likes. Faktem je, že toto tvrdím odedávna. Každý má svou představu pekla. Moje peklo je odjakživa uzavřený prostor plný žen. Muž v nedohlednu. A tak jsem neměla být tak překvapená, když mi napsali z Reportéra, zda pro ně nechci napsat článek o tomto dámském klubu a zajít si do něj. Prý to bude určitě sranda. 

No, byla jsem poctěná a okamžitě souhlasila, ale odvařená úplně ne.

 

Bez lovu nuda

„Mám jít do nějakýho klubu pro ženský.“ 

„Jako strip bar?“ reaguje každý.

„Ne.“

„Bordel?“ pokračuje každý.

„Ne, já nevim, co to je.“

Proč by vůbec někdo chtěl trávit čas pařby bez druhého pohlaví? O tom to přece je, ne? Navazovat vztahy, kontakty, dívat se, drbat, smát se neúspěšným i tiše závidět úspěšným… Pokud nejste vyloženě alkoholik nebo každopondělní návštěvník čistě pánské čtyřky, chápete mou pointu. To za prvé. Za druhé – mluvit a dorozumívat se jenom s jedním pohlavím je zoufale stereotypní. A k větším grupám žen inklinuje zvláštní druh holek, se kterým já si ne úplně rozumím. Mými kamarádkami jsou vždy schopné, silné, skoro maskulinní ženy v přiléhavých šatech, které se v mužském prostředí pohybují jako ryby ve vodě – buď protože jim šéfují, nebo s nimi mají tolik zkušeností, že je neberou jako přílišné rozptýlení či hrozbu. Nebojí se jich. Tento typ žen bývá zpravidla na lovu, a kde není nic k ulovení, tam je k uzoufání nuda. Tam takové ženy nenajdete – a to je, myslím si, případ těchto klubů. Takové kamarádky já mám. Taková jsem i já, a proto mě myšlenka, že musím do klubu plného žen, znervózňuje až trapně.

 „Co tam jako budu dělat? Já nechci taneček. Teď navíc ani nepiju, takže na vše budu muset koukat střízlivým okem, a to je k nepřežití. Ty ženský budou pískat a válet se po sobě. Nebo hůř – budu si s nima muset povídat. S cizíma ženskýma. To je jediná horší věc než si povídat s cizíma ošklivýma chlapama. Ach jo. Jdeš se mnou?“ 

„Jasně že jdu!“ Simona je moje dlouholetá kamarádka. Je to taky jedna z nejdivočejších holek, co znám a co funguje na stejném principu jako já. Jediný důvod, proč by se mohla nacházet v klubu pro ženy, je ten, že o něm píše reportáž anebo si cestou domů potřebovala odskočit na záchod. 

 

„Já jdu taky!“ Postupem hrůzně se naplňujícího času se zjistilo, že zájem jít by měla v podstatě každá má kolegyně – kamarádka, ale bohužel nemá čas. Nebyl nikdo, kdo by si na to téma nechtěl popovídat a projevit zájem, a pak taky nebyl nikdo, kdo by skutečně šel. I má sestra se na mě vykašlala, což mě zabolelo a dodnes jí to vyčítám a nově i přeju. Ale to předbíhám. Jediná spolehlivá a čistá duše Šárka, má kolegyně, držela basu a přivedla i svou sestru. Čili plán byl jasnej. Já – zadaný abstinent. Simona – prochlapsky orientovaná divoženka. A Šárka – pragmaticky smýšlející dominantní dobrák. Co nás čeká? Nastal den D.

 

Tady si odpočinu

„Já tam nejdu, zastřel mě.“ S Šárkou stojíme před vchodem klubu La Madame a už dvanáct minut nemáme ani smítko odvahy zazvonit na zvonek. Spílám si do ambiciózních blbců, kteří kývnou na každou nabídku. Včera jsem doma v podstatě řekla, že jdu dělat reportáž o bordelu, a od té doby po mně všichni hází soucitným okem. I přítel mi asi pětkrát řekl, než mě před klubem vysadil, že stačí prozvonit, a okamžitě nás všechny odveze. Zazvonily jsme.

Otevřeli nám tři kluci v oranžových plavkách. Byla to totiž Baywatch party. Vítali nás v červeně laděném klubu s vkusným nábytkem a hned nás na něj posadili. Nervozita mě neopouštěla, protože jsem nepřišla dobře naladěná. Předevčírem mi totiž v deset večer (!!!) dvakrát zvonil mobil a došly dvě tajemné esemesky ve znění: „Dobrý den. Platí rezervace, klub La Madame, pátek v 20:00? Potřebujeme s Vámi dohodnout detaily.“ To byl můj konec. Okamžitě jsem pochopila, že jde o místo jako erotický klub z filmu Eyes Wide Shut, a bylo víc než jasné, že ty služby budem nakonec nabízet rovnou my se Šárkou a Simonou. Asi dvě hodiny jsem v posteli koukala do stropu a zoufala si, do jak hrůzné situace jsem uvrhla své kamarádky. O tomto tajemném telefonátě jsem pomlčela, jinak by přítel dostal hysterák. Druhý den jsem s pánem z klubu mluvila, a jakmile zmínil nějaké jídlo, objednala jsem obrovskou mísu plnou lahůdek – jen aby se nedostal k dalším „detailům“, že jo…

Každopádně – má nervozita po příchodu začala záhy ustupovat. Zejména proto, že jsem si objednala vynikající Piňa Coladu bez alkoholu, a také proto, že jsem pomalu, ale jistě začala chápat, k čemu takový klub je. Po úvodních miniinfarktech, kdy nám ti kluci třikrát řekli, že jsou pro dnešní večer našimi společníky (!), se mi začal vyjasňovat zcela nový koncept nočního útočiště. 

Situace je následující – do klubu nesmí muž. Pouze ženy a zde pracující společníci. Společníci od slova společnost. Čili povídají si s vámi. Pokud o to nestojíte – nechají vás být. Pochopitelně taneček si můžete zaplatit, i částečný striptýz, ale to je vše a ne vždy je zájem. Jména mužů se nedozvíte, mají to ve smlouvě, nesmějí vám na sebe dát kontakt. Mají přezdívky. Nepodařilo se mi z nich dostat ani jedno jméno. A jsou normální, to mě udivilo ze všeho nejvíc. Povídala jsem si s nimi, jako bych si povídala s jakýmkoliv jiným neplaceným mužem. Normálně. Na otázku, jaký typ žen sem chodí, odpověděli, že nejčastější skupinou jsou předsvatebčanky. Narozeninové grupy. Šťastně zadané holky, které cizí muži na baru nezajímají, a nešťastně zadané holky, které si sem chodí o vztazích popovídat. Jsou to ženy, které se v tu chvíli chtějí věnovat ženám – kamarádkám, kolegyním. A na občasný element je tu malá pánská společnost, ale to je vše.

„Chodím sem každý den po práci, když mi to vyjde. Někdy se s nimi bavím a někdy, jako včera třeba, si řeknu jen o kafe, a že chci být sama. Chodím sem, protože si opravdu odpočinu. Vím, že mě nebude nikdo otravovat, ani se na mě dívat, soudit mě, že tu jsem, a nemusím nikoho potkat,“ povídá mi jedna z návštěvnic a já ji chápu. Je tu totiž jeden další element, který mě překvapil. Pocit bezpečí.

 

Žárlil bys?

„Ty ses zbláznila! Ty chodíš do pornoklubu! Jako ta dcera Zemana!“ Jediným, poněkud největším problémem byl můj otec. To, co následovalo ráno za scénu na téma „bordel pro ženy“, nemělo obdoby. Vyšlo najevo, že celý problém s konceptem „dámského klubu“ je to, že si nikdo neumí představit, co přesně to je. Každý to vidí jako ekvivalent strip barů, které vnímá jako ekvivalent bordelu, ekvivalentu obchodu s bílým masem, a tak to jde dál. Táta to viděl přímo jako pornoklub, přičemž trvalo dlouho, než mi došlo, že nechápe ani koncept toho pornofilmu. Prostě si myslel, že jde o záznam reálné party a na té party já byla určitě s Kateřinou Zemanovou. No… Ono by třeba stačilo, aby si někdy zašel například do Harley’s baru nebo Le Clanu, Zera a spousty dalších sexy bílých míst, a zjistil by, že pornokluby už nejsou zapotřebí, ale nechala jsem to tak. Holt každá starší generace spílá té mladší, i když s heroinovou, LSD a koksovou invencí přišla hlavně generace mýho táty. Nechme to být.

„Umíš si představit, že bys šel do klubu jen pro pány? S pár hezkejma holkama za barem, to by tě bavilo?“ ptám se fotografa v dalším, tentokrát větším spíše discoklubu pro ženy se jménem Nemáš Zač.

„Dneska jsem byl v Barber shopu, tam jsou taky jen chlapi.“

„A vadilo by ti, kdyby tam chodila tvoje holka?“

„No, dovedu si představit, že by někdo mohl žárlit na ty svalovce. Přece jen v normálním baru vídáš normální těla, ne každej je nařachanej. Takže na ty svaly si dovedu představit, že někdo žárlí. Ale jinak, pokud by to nebylo, že každou sobotu, co je za barem Karel, že tam musí bejt, tak proč ne… Bylo by mi to jedno.“ Jemu jo, ale z mý zkušenosti se muži ošívají, když s nimi na téma dámský klub mluvím.

Podnik Nemáš Zač je koncipovaný trochu jinak. Je to spíš noční klub pro ženy, které sem tam potěší tance svalovců, ale jinak s nimi nepřicházejí do většího kontaktu. Pouze když si objednají pověstný taneček. Do klubu muži smějí, ale za celkem vysoké vstupné, výsledkem je 90 procent žen a 10 procent mužů. Pánská obsluha a bezpečáci, kteří dávají speciální pozor na to, aby nedocházelo k obtěžování žen. 

Ačkoliv mi je bližší spíš soukromý bar typu La Madame, ani s tímto místem nemám nejmenší potíž. Když si povídám s paní provozní, která má mimochodem nejhezčí vlasy, co jsem kdy viděla, a opět poslouchám slova jako bezpečnost a klid, dochází mi, že s tímto konceptem hned tak amen nebude. Naopak, vlivem skupinkování a kastování (společenského i politického) se budou taková místa vyskytovat častěji. Pochybuju, že by se obecně zvýšilo násilí na ženách (ale chápu, že takový pocit ze zpráv může nabývat na intenzitě), to vždycky bylo a bude, ale žijeme díkybohu ve světě, kde najdou útočiště i ženy, které se necítí tak suverénně ve společnosti cizích mužů. Které si někdy budou chtít odpočinout a ztřískat se čistě ve společnosti žen. A to já nemůžu nerespektovat. Popravdě, vybavím si hodně svých excesů, které bych bývala radši udělala na takovém místě než přede všemi. 

 

Nesměju se

Závěr: Tento článek by byl nepoměrně vtipnější, kdybych ty kluby hejtovala a dělala si z nich srandu. Srandu si můžu udělat akorát tak ze sebe, jelikož vyšel najevo můj dlouhodobý sexismus vůči vlastnímu genderu. Není namístě smát se místům, kde jsou jen ženy. To mě naučili muži. A i když bych si do smrti nevybrala dámský klub před smíšeným, i když to mé peklo pořád tak trochu vypadá jako místnost plná žen, bez dveří a mužů… návštěva dámských klubů mi udělala radost. Hned vím, které mé kamarádky a příbuzné to ocení. Že to nejsem z podstaty já a mé šílené kamarádky, je jedno. Nás ani tolik není. Daleko víc je žen, které si tento koncept nočního života půjdou vyzkoušet. A já věřím, že je a bude úspěšný. A jsem za to ráda.

Konec hlášení.

 

Autorka je spisovatelka a zpěvačka. Vydala několik básnických sbírek a knih. Dcera hudebníka Michaela Kocába.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama