Uprchlíci a my: Pod obrazem invaze

Maďarsku došla s imigranty trpělivost. Schválilo „kladivo“ na uprchlíky. – Nad Českem se povalí vlna 200 tisíc běženců. – Je tady migrační krize jako blázen. Každý den čteme, co říká Merkelová, co říká Hollande, a Sobotka stojí v předklonu a čeká, co mu dají za úkol.

Pokuste se na chvíli dostat z hlavy situaci, k níž zmíněné titulky českých médií odkazují; zkuste si třeba představit, že jste přijeli z nějakého vzdáleného ostrova, kde jste dlouho neměli žádné zprávy. Když to opravdu zkusíte, zbudou pouze emoce a obraz, který titulek vyvolává. Je to obraz něčeho, s čím se většina čtenářů osobně nikdy nesetkala – což platí, dokonce i když si zase zapneme hlavu a opět si vzpomeneme na znalosti, které o uprchlících a migrantech máme.

Prostřednictvím internetu dnes může každý získat dost informací, a to přesně takových, jaké se mu hodí do jeho verze světa. Co však často chybí, je bezprostřední zkušenost. A kde chybí zkušenost, tam je prostor pro silně emotivní obrazy stvořené jinými – a z jiných obrazů. Pro příklad: Zatímco les si každý představí po svém ze zkušenosti vlastní návštěvy lesa, migranty ze Sýrie si většina z nás sestaví z emotivních zlomků jiných obrazů, často vytvářených právě oněmi titulky v novinách a na zpravodajských serverech.

Ty titulky se přitom ve většině případů snaží pracovat s emocí, a to silnou – často jde o emoci strachu. Tento postup není nepochopitelný. Tištěná média se snaží na sebe strhnout pozornost na stánku s představou, že si je více lidí koupí, internetová média mají jen zlomky sekundy na to, aby přitáhla pozornost ke konkrétnímu článku. Strach je hluboká emoce a lidé reagují na ohrožení rychleji než na cokoli jiného. Editoři navíc vědí dobře, že jen zlomek lidí si článek nakonec přečte, a tak musí titulek zaujmout co nejvíc. Často jde o starou dobrou strategii – přepálený, skandální titulek a k němu normální věcný článek.

Editoři si cynicky myslí, že vědí, co dělají. Je to ale opravdu tak?

Jsou všude, určitě jsou