Uprchlíci a my: Pod obrazem invaze

Maďarsku došla s imigranty trpělivost. Schválilo „kladivo“ na uprchlíky. – Nad Českem se povalí vlna 200 tisíc běženců. – Je tady migrační krize jako blázen. Každý den čteme, co říká Merkelová, co říká Hollande, a Sobotka stojí v předklonu a čeká, co mu dají za úkol.

Pokuste se na chvíli dostat z hlavy situaci, k níž zmíněné titulky českých médií odkazují; zkuste si třeba představit, že jste přijeli z nějakého vzdáleného ostrova, kde jste dlouho neměli žádné zprávy. Když to opravdu zkusíte, zbudou pouze emoce a obraz, který titulek vyvolává. Je to obraz něčeho, s čím se většina čtenářů osobně nikdy nesetkala – což platí, dokonce i když si zase zapneme hlavu a opět si vzpomeneme na znalosti, které o uprchlících a migrantech máme.

Prostřednictvím internetu dnes může každý získat dost informací, a to přesně takových, jaké se mu hodí do jeho verze světa. Co však často chybí, je bezprostřední zkušenost. A kde chybí zkušenost, tam je prostor pro silně emotivní obrazy stvořené jinými – a z jiných obrazů. Pro příklad: Zatímco les si každý představí po svém ze zkušenosti vlastní návštěvy lesa, migranty ze Sýrie si většina z nás sestaví z emotivních zlomků jiných obrazů, často vytvářených právě oněmi titulky v novinách a na zpravodajských serverech.

Ty titulky se přitom ve většině případů snaží pracovat s emocí, a to silnou – často jde o emoci strachu. Tento postup není nepochopitelný. Tištěná média se snaží na sebe strhnout pozornost na stánku s představou, že si je více lidí koupí, internetová média mají jen zlomky sekundy na to, aby přitáhla pozornost ke konkrétnímu článku. Strach je hluboká emoce a lidé reagují na ohrožení rychleji než na cokoli jiného. Editoři navíc vědí dobře, že jen zlomek lidí si článek nakonec přečte, a tak musí titulek zaujmout co nejvíc. Často jde o starou dobrou strategii – přepálený, skandální titulek a k němu normální věcný článek.

Editoři si cynicky myslí, že vědí, co dělají. Je to ale opravdu tak?

Jsou všude, určitě jsou

V roce 1996 uskutečnil profesor John Bargh zajímavý experiment se svými studenty z Newyorské univerzity. Požádal je o sestavování vět s tím, že jde o test jazykových dovedností. Měli za úkol sestavovat věty, jedna skupina však měla použít slova, která se týkala stáří, jako třeba zapomnětlivý, plešatý, šedivý či vrásky. Po splnění tohoto úkolu šli studenti do jiné místnosti, aby splnili další úlohy. A právě nenápadná cesta z jedné místnosti do druhé byla to, o co šlo. Bargh se svým týmem měřil, jak dlouho trvá cesta lidem vystaveným slovům silně spojeným se stářím a jak dlouho to naopak potrvá těm, kteří jim vystaveni nebyli.

Lidé, kteří se setkali se slovy silně spojenými se stářím, se pohybovali pomaleji než lidé z druhé skupiny. Sada slov aktivovala myšlenku na stáří a potom tato myšlenka aktivovala samotné chování a studenti se začali ploužit po chodbě, jako by byli skutečně staří.

Jak upozorňuje Daniel Kahneman v knize Myšlení, rychlé a pomalé, studenti si nejen nebyli schopni svoje chování uvědomit, ale dokonce ani nebyli schopni říci, jestli měly věty, které sestavovali, něco společného – i když je spojovala slova asociovaná se stářím.

Zajímavé je, že mezi myšlením a pohybem to funguje i naopak. Kahneman upozornil na jeden německý výzkum, v němž studenti udělali de facto zrcadlovou akci. Experimentátoři je přiměli k pěti minutám pomalé chůze, výrazně pomalejší, než na jakou byli normálně zvyklí. Podle Kahnemana pak studenti mnohem rychleji v testu rozpoznávali slova související se starším věkem, například zapomnětlivý, starý nebo osamělý.

Když se teď na chvíli vrátíme k titulkům z úvodu, není asi moc divu, že pokud vyvoláváte obraz všudypřítomných migrantů, tak je brzo začnou lidé vidět i tam, kde vůbec nejsou. Vede to pak k jinými titulkům (které se také v českých médiích objevily) jako třeba: „Uprchlíci si tu stavějí bunkr, volal policii. Šlo o dělníky.“

Takoví milí lidé…

Ne vždy je ale takové ovlivňování obrazy neškodné.

Standfordský profesor psychologie Albert Bandura uspořádal v polovině sedmdesátých let zajímavý experiment se skupinou několika desítek studentů. Oficiálně se jednalo o výzkum vlivu trestu na učení. Studenti v něm trestali jiné studenty za špatné odpovědi elektrošoky při stále se zvyšující složitostí testů.

Ve skutečnosti se ovšem, což studenti nevěděli, zaměřoval experiment na jiné věci, než zda touto metodou někoho přimějete k lepším školním výsledkům. Co více – žádné elektrošoky ani ve skutečnosti do nikoho nepouštěli.

Jedna skupina studentů jakoby náhodou (ve skutečnosti plánovaně) vyslechla hovor, že někteří „testovaní“ jedinci se chovají jako zvířata. Druhá skupina naopak náhodou slyšela, že jde o milé osoby – a třetí skupina si žádný hovor nevyslechla.

V prvním kole dávaly všechny skupiny (studentům, když špatně odpověděli) domnělé elektrošoky zhruba stejné síly – kolem dvou stupňů z deseti. Postupně se však chování každé skupiny dávající šoky začalo měnit. Ti „pozitivně naladění“, kteří slyšeli, že jde o milé lidi, trestali silou kolem tří stupňů. Skupina, která o studentech na druhé straně nevěděla nic špatného ani dobrého, dávala elektrošoky kolem pátého stupně. Konečně skupina těch, co zaslechli, že jde o zkažené lidi a zvířata, dávala trestaným studentům rány až kolem stupně 7.

Autoři tvrdí, že právě slovní informace, zprostředkovaná a bez osobní zkušenosti, vedla k menší či větší míře agresivního chování v některé ze skupin. Věty z doslechu dokázaly předurčit, zda studenti trestají „ty dobré“ mírněji a „ty špatné“ naopak více bolestivě.

Experiment ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby bylo naše jednání ve vcelku důležité záležitosti ovlivněno nějakými obrazy či informacemi, aniž bychom si toho všimli. Když se s touto znalostí zamyslíme nad titulky o „kladivech na uprchlíky“, jistě plní svou zamýšlenou roli – totiž přitáhnout pozornost čtenáře; zároveň však vytvářejí obrazy, které formují naši skutečnost možná více, než si vědomě umíme připustit. Obrazy množství migrantů, kteří táhnou Evropou a berou práci, peníze či ohrožují našince, z nich činí nelidskou organickou masu bez tvaru a příběhu. Obrazy se pak dokonce mohou zmocnit moci i nad těmi, kdo je původně vyvolali – tedy nad tvůrci oněch titulků.

Jenže jak dál…

Lze se proti tomu bránit? Po pravdě řečeno – člověk se od těchto obrazů nikdy zcela neodpojí. Nejrůznějším znakům a obrazům jsme vystaveni stále a řadě iluzí nejsme schopni se ubránit, i když o nich přemýšlíme. Podobně jako když vidíme optický klam, nepřestaneme ho vidět jen proto, že víme, že jde o klam. Můžeme se však snažit, aby ony iluze neměly ničivější dopad na naše jednání vůči ostatním. Jak na to?

Zaprvé bychom měli systematicky vyhledávat zkušenosti, které nepodporují naše stereotypy; osobní zážitky, které by mohly potvrdit, vyvrátit, nebo upravit naše předsudky.

Zadruhé bychom měli více přemýšlet o obrazech, které nás ovlivňují, více pracovat s jejich původem. Snažit se pochopit, proč nás tak silně oslovují. Jsou v souladu s fakty, které si můžeme dohledat? Jaké individuální příběhy se skrývají v davu, v mase? Určitě jsou jich spousty, ne jen pár totožných typů.

Zatřetí bychom se měli více snažit pochopit, odkud se berou obrazy nejen moje, ale také těch ostatních. Kde mají původ a kde získaly svou moc. Měli bychom se snažit pochopit jejich historii a přiznat jim jejich hodnotu. To nutně neznamená považovat je za dobré a správné, znamená to však snahu chápat ty druhé: nejde o to přijmout pozici druhého za každou cenu, ale porozumět, z jakých podmínek a pozic se jeho přesvědčení rodí. Karel Čapek se kdysi pokusil říci, že člověk má tendenci si myslet, že pouze jeho postoje jsou ty správné. „Jen ty hodnoty, kterým říkáme naše, jsou veliké a oprávněné, kdežto ty druhé jsou idiotské, překonané, falešné a vůbec nízké,“ napsal ironicky.

Pokud se nám samotným povede alespoň trochu držet zmíněných zásad, naučíme se vidět kořeny emotivních obrazů, které zkreslují naše myšlení. Nezbavíme se jich, ale možná to pomůže zásadně zlepšit naši veřejnou debatu. A to nejen o imigraci. A nejen v jednom názorovém táboře. •

Autor je vysokoškolský učitel, vede studia nových médií na FF UK, odborník na analýzu dat ze sociálních sítí ve firmě Socialbakers. Osobnost roku 2014 v rámci cen českého internetu Křišťálová lupa. Signatář výzvy Vědci proti strachu a lhostejnosti.