Uprchlíci a my: Pod obrazem invaze

13. září 2015

Albrecht Dürer: Matka/Stáří

Vzrušenou debatu o uprchlících určují obrazy, nikoli naše osobní zkušenosti s nimi. Bez ohledu na to, jaké postoje zastáváme, bychom si tento fakt měli uvědomit. A také chápat obrazy těch druhých.

Maďarsku došla s imigranty trpělivost. Schválilo „kladivo“ na uprchlíky. – Nad Českem se povalí vlna 200 tisíc běženců. – Je tady migrační krize jako blázen. Každý den čteme, co říká Merkelová, co říká Hollande, a Sobotka stojí v předklonu a čeká, co mu dají za úkol.

Pokuste se na chvíli dostat z hlavy situaci, k níž zmíněné titulky českých médií odkazují; zkuste si třeba představit, že jste přijeli z nějakého vzdáleného ostrova, kde jste dlouho neměli žádné zprávy. Když to opravdu zkusíte, zbudou pouze emoce a obraz, který titulek vyvolává. Je to obraz něčeho, s čím se většina čtenářů osobně nikdy nesetkala – což platí, dokonce i když si zase zapneme hlavu a opět si vzpomeneme na znalosti, které o uprchlících a migrantech máme.

Prostřednictvím internetu dnes může každý získat dost informací, a to přesně takových, jaké se mu hodí do jeho verze světa. Co však často chybí, je bezprostřední zkušenost. A kde chybí zkušenost, tam je prostor pro silně emotivní obrazy stvořené jinými – a z jiných obrazů. Pro příklad: Zatímco les si každý představí po svém ze zkušenosti vlastní návštěvy lesa, migranty ze Sýrie si většina z nás sestaví z emotivních zlomků jiných obrazů, často vytvářených právě oněmi titulky v novinách a na zpravodajských serverech.

Ty titulky se přitom ve většině případů snaží pracovat s emocí, a to silnou – často jde o emoci strachu. Tento postup není nepochopitelný. Tištěná média se snaží na sebe strhnout pozornost na stánku s představou, že si je více lidí koupí, internetová média mají jen zlomky sekundy na to, aby přitáhla pozornost ke konkrétnímu článku. Strach je hluboká emoce a lidé reagují na ohrožení rychleji než na cokoli jiného. Editoři navíc vědí dobře, že jen zlomek lidí si článek nakonec přečte, a tak musí titulek zaujmout co nejvíc. Často jde o starou dobrou strategii – přepálený, skandální titulek a k němu normální věcný článek.

Editoři si cynicky myslí, že vědí, co dělají. Je to ale opravdu tak?

Jsou všude, určitě jsou

Podpořte Reportér sdílením článku

Vede studia nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na téže fakultě vystudoval estetiku a následně tam absolvoval doktorandský program Informační věda. Kromě akademické kariéry pracoval i v soukromém sektoru, kde se zabýval sociálními sítěmi. Od roku 2017 do roku 2021 byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. V roce 2014 byl v rámci cen českého internetu Křišťálová Lupa zvolen odbornou porotou „osobností roku“.