Igor Blaževič: Ten druh zlosti znám z Jugoslávie

Report

Igor sedí v kině, úplně sám. Vymyslel si filmový festival, půl roku ho chystal. Teď zbývají minuty do prvního promítání – a v sále ani noha. Igor volá ženě, ať sedne do auta a rychle pro něj přijede. „Naskočím a zmizím, takovou ostudu nepřežiju!“ Než manželka dorazí, v kině se sejde patnáct lidí. Igor Blaževič zůstává. Za pár let bude tenhle festival největší svého druhu v Evropě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Popsaná scéna se odehrála v květnu 1999 v kinosále Francouzského institutu v Praze a těch patnáct „pionýrů“ znamenalo skromnou předzvěst velikých věcí: dnes je Jeden svět, festival dokumentárních filmů o lidských právech pořádaný nevládkou Člověk v tísni, pojmem dalece přesahujícím české hranice. Rok co rok začíná v Praze, z níž putuje do desítek měst po celé České republice a taky do Bruselu. Paralelně funguje vzdělávací program „Jeden svět na školách“ nebo iniciativa „Promítej i ty“, která umožňuje v podstatě komukoliv stát se pořadatelem promítání, stačí si ze stránek festivalu stáhnout vybraný film a doprovodné materiály. Na hlavní (pražskou) část Jednoho světa přijíždějí každý rok stovky hostů z celé planety: od režisérů, producentů a protagonistů filmů až po lidskoprávní aktivisty.

Igor Blaževič vzpomíná, že tenkrát v devětadevadesátém se po počátečním „traumatu z prázdného sálu festival docela chytil“, za dva týdny se do tří pražských kin přišly podívat skoro tři tisíce lidí. „Což nebyl nějaký obrovský úspěch, ale byl to jasný signál, že má smysl to opakovat.“ Pro srovnání: na Jeden svět 2017 přišlo v Praze a v regionech 120 tisíc diváků.

Igor Blaževič je dneska už taky „jenom“ divák, z vedení festivalu odešel v roce 2010 („Dával jsem nějaké interview a najednou jsem si uvědomil, že všechno, co říkám, jsem předtím řekl už čtyřikrát. Pochopil jsem, že nastal čas jít.“). Nikdo by se ovšem nemohl divit, kdyby se divák Blaževič jednoho dne ocitl i na plátně. Materiálu na dokumentární film o něm by bylo víc než dost.

 

Volný pád  

Igor se narodil v únoru 1963 v hercegovském Trebinje, ale rodina se záhy přestěhovala do Sarajeva. „Táta byl stavební inženýr v docela úspěšné firmě, hodně cestoval. Máma byla doma se mnou a s mladší ségrou Martinou,“ říká Igor.

„Etnicky jsme Chorvati, ale abych řekl pravdu, nijak jsem si to neuvědomoval. Doma se o etnicitě nemluvilo, ve škole taky ne. Sdílel jsem kolektivní nadšení z (Josipa Broze) Tita a cítil se jako Jugoslávec. Až mnohem později, když se Jugoslávie začala rozkládat, se najednou otevírala všelijaká tabu, společenská i rodinná. A člověk pak začal přemýšlet, co a jak bylo. Ale že bych někdy cítil nacionalismus, to ne. Naopak.“

Igor vypráví, že když mu bylo čtrnáct, „vystřelil na cesty“. Stopem, nejdřív po Jugoslávii, o rok později i po Evropě. „Itálie, Francie, Turecko... Bylo to neuvěřitelné období. Měli jsme – moje tehdejší holka a já – spacáky a dvě stě německých marek a každý třetí den si mohli dovolit jedno kapučíno.“

Pak Josip Broz Tito, jugoslávský vůdce, který to celá desetiletí umně hrál s oběma stranami studené války, zemřel. To bylo v květnu osmdesát a „všichni jsme brečeli. I když dneska je těžké říct,“ uvažuje Igor, „nakolik to byl smutek a nakolik strach. Protože v tu chvíli bylo jasné, že končí jedna epocha a že budoucnost je nejistá. Stát do nás pumpoval heslo ,Po Titovi Tito‘, což mělo znamenat, že se nic nezmění. Ale zároveň byla ve vzduchu úzkost. A komunistický aparát už byl bez šťávy, generoval jen prázdné fráze.“

Brzy taky začaly ekonomické problémy, Jugoslávie nezvládala splácet zahraniční půjčky. „Ale žilo se pořád docela dobře, ve smyslu životní úrovně. Jezdilo se k moři, na lyže, každý měl nějakou tu chalupu. Před strachem z budoucnosti se utíkalo do celkem hezkého soukromí,“ vypráví Igor. „Pamatuju si, že i naši byli v té době šťastní, veselí. Až zpětně člověk vidí, že tenhle relativně hezký život byl ve skutečnosti volným pádem. Společnost už se řítila do propasti a nikdo neměl odvahu to řešit. Jen umění, hlavně film a literatura, začalo posouvat hranice, a to v dobrém i špatném slova smyslu.“ 

Na jednu stranu začala demontáž systému: osmdesátá léta byla érou velkých filmů (dnes velmi kontroverzního) Emira Kusturici nebo Slobodana Šijana. „Ale zároveň se objevili umělci, kteří začali rozdmýchávat nacionalismus. Třeba Dobrica Ćosić, srbský spisovatel, později jeden z prominentních podporovatelů Miloševiče. U nás se nacionalismus neprobouzí mezi politiky, ale mezi intelektuály a mezi lidmi, kteří byli odsunuti na okraj společnosti. Systém se hroutí, rozvolňuje, začínají vylézat lidé, kteří byli nacionalisti vždycky, ale najednou je jim dopřáno sluchu. Politici je vytáhnou, udělají z nich hlavní proud a cynicky je využívají.“

Zpočátku spíš plíživý nástup nacionalistických proudů v Jugoslávii se dost zběsile zintenzivňoval.

V červnu 1989 pronesl Slobodan Miloševič na Kosově poli nechvalně proslulý projev, v němž připustil, že budoucí konflikty mezi jugoslávskými národy mohou být i ozbrojené. A tak když se na podzim toho roku ve střední a východní Evropě drolily komunistické režimy a regionem se rozlévala nakažlivá euforie, nad Jugoslávií visela temná, i když většinovou společností zatím nespatřená mračna nadcházejících válek.

Igor Blaževič vnímal dění kolem sebe jen částečně – tou dobou byl totiž „do sebe ponořeným intelektuálem, který už pracoval na svých velikých románech“.

 

Jako Rushdie

„To bylo tak, já v pubertě prožíval období těžký vzpoury. Jugoslávie se pomalu začínala rozkládat, ale já řešil blbost rodičů, blbost školy, blbost Sarajeva a blbost všeho. Měl jsem pocit, že musím dokázat, že jsem lepší než všichni a všechno. Nekonečně jsem četl, pořád jsem chodil s nějakou knihou v podpaží, nejlíp s Kantem nebo Hegelem, který jsem samozřejmě ještě nebyl schopen číst, ale i tak jsem se snažil, což strašně provokovalo moje spolužáky. Byl jsem hroznej asociál, měl jsem dlouhý vlasy a tvářil se jako největší intelektuál. Až nastal moment, kdy se proti mně vzbouřila celá škola, spolužáci i profesoři. Co si jako představuju, na co si to hraju. A ať táhnu. Ona je bosenská společnost taková kolektivistická. Otevřená a vřelá, to jo, ale jen dokud se člověk chová jako ostatní. Jakmile trochu vybočí, má problém. A já vybočoval. Třeba jsem si vydělával prodejem novin, což byl pro všechny šok. U nás totiž platí, že tě rodina má zabezpečit. Když tě nezabezpečí a ty musíš pracovat, znamená to, že rodina selhává anebo že ty jsi provokatér. Pamatuju si, jak za mnou táta chodil a říkal, že mi zaplatí třikrát víc, než vydělám, jen abych toho proboha nechal. Ale já byl tvrdohlavej a dělal ostudu a třikrát mě zmlátily místní partičky. Sarajevo je vesnice, fungují v něm vesnické principy. A proto jsem taky nakonec odešel studovat do Záhřebu. To bylo, myslím, v roce 1983, studoval jsem filozofii a srovnávací literaturu. 

No a v Záhřebu jsem se seznámil s mojí pozdější ženou Jasminou. Ona promovala v roce 1988 a odešla do Prahy na FAMU. Já ještě studoval, byl jsem pomalej. Pendloval jsem mezi Záhřebem, Sarajevem a Prahou, skoro s nikým jsem se nekamarádil. Svou budoucnost jsem viděl v nějakém velkém literárním projektu. Četl jsem Rushdieho a snil, že jednou budu psát jako on.“

 

Moje válka

Válka v bývalé Jugoslávii začala v roce 1991. Po krátkém (a v kontextu pozdějších událostí jen velmi mírném) konfliktu ve Slovinsku se boje naplno rozhořely v Chorvatsku.

Igor tehdy pořád ještě studoval v Záhřebu, kde, jak popisuje, byl vystaven dvěma vlivům: jednak bezprostřední zkušenosti ze srbské agrese, „což v člověku vyvolá pudovou potřebu sebeobrany“, a jednak propagandistické masáži chorvatského režimu prezidenta Franja Tudžmana. „V televizi běžely záběry zločinů a hned po nich spoty vyzývající k dobrovolnému vstupu do armády. Většina mých kamarádů šla bojovat a já už vlastně taky podlehl. Ve chvíli, kdy je ve společnosti rozdmýcháván strach, částečně oprávněný a částečně umělý, není skoro nikdo imunní. Tehdejší politici strach potřebovali, a tak ho vyráběli. A schopnost odolat mu, pokud jsi uzavřen do jednoho informačního systému, je u 99 procent lidí naprosto minimální.“  

Jinak řečeno Igor by býval nejspíš taky skončil v uniformě, kdyby ovšem nezasáhla Jasmina. „Řekla, že jestli se potřebuju rozhodnout, zda vstoupit do armády, mám přijet do Prahy a udělat to rozhodnutí odtamtud. Což jsem přesně udělal. A jak jsem vypadl z toho neustálého brainwashingu, pochopil jsem, že to není moje válka. Nacionalismus mi byl naprosto cizí, odporný.“

V Praze se Igor pokusil stáhnout zpátky do svého intelektuálního nitra, izolovat se od zbytku světa a snad se i vrátit ke dvěma románům, které měl v té době už skoro hotové. Jenže v dubnu 1992 Srbové oblehli Sarajevo. Igor měl ve městě rodiče a sestru.   

„Tohle není moje válka“ najednou přestalo platit.

 

Sklenice od okurek

Následujících šest měsíců zůstává dodnes nejstrašnějším obdobím v životě Igora Blaževiče. „Neměl jsem s Martinou a s rodiči absolutně žádný kontakt. Šest měsíců každý večer ukazovali ve zprávách mrtvé lidi na ulici, vypálená auta odstřelovače. A já neměl ani jedinou zprávu o svých nejbližších. Byl jsem šílený strachy, zkoumal fotky v novinách, hledal známé tváře. Nebyla cesta, jak se dozvědět, co se s nimi děje.“

Igor začal hledat někoho, kdo by byl ochotný pro Bosnu něco udělat. Cokoliv. Klepal na dveře jedné charitativní organizace za druhou: na většině míst k němu byli sice milí, ale trochu rezervovaní. „Neuměl jsem ještě moc česky, byl jsem emotivní, vždycky jsem někam vrazil a blekotal něco o Bosně a oni byli malinko ostražití a v podstatě se mě snažili elegantně zbavit. Až jsem jednoho dne vlezl do Nadace Lidových novin...“

Redakce Lidovek tehdy sídlila na Národní třídě, Igor vzpomíná, že před vchodem, přímo na ulici, stála velká sklenice od okurek, kam mohli lidi házet mince. „No a já vlezl do takové malé, šíleně zakouřené místnosti a zase začal koktat cosi o Bosně a oni se mě na nic neptali, řekli jenom: Hele, my teď vyrážíme s humanitárním konvojem do Karabachu. Až se vrátíme, uděláme něco i s tou tvojí Bosnou.“

„Oni“ byli novinář (a dnes europoslanec) Jaromír Štětina a Šimon Pánek, dnešní ředitel Člověka v tísni (jak se Nadace LN o něco později přejmenovala). „Byla to trochu bizarní podívaná,“ směje se Igor, „oba měli na sobě nějaké maskáče a nakonec jsem si ještě já říkal, co je to za blázny! Taky si vybavuju, že tam někdo seděl u stolu a počítal ty haléře ze sklenic od okurek, humanitární pomoc. No prostě cítil jsem, že tam patřím.“

Štětina s Pánkem odjeli do Náhorního Karabachu a Igor začal shánět finance. Díky kamarádovi z Činoherního klubu se mu podařilo zmobilizovat řadu pražských divadel a ta pak hrála symbolicky pro Sarajevo. Přes (dnes už neexistující) Helsinské občanské shromáždění, kde dobrovolničil, otevřel konto, kam lidé mohli přispívat na Bosnu. Spot s číslem konta se mu povedlo dostat do televize... „Jak jsem byl zoufalý, probudila se ve mně šílená energie. Šestnáct hodin denně jsem běhal ode dveří ke dveřím. Na padesáti místech mě vykopli, na deseti mi řekli ano.“

Výsledkem frenetického běhání bylo, že když se Štětina s Pánkem vrátili do Prahy, na kontě, které Igor založil, bylo v přepočtu nějakých sto tisíc německých marek. „Takže jsme sehnali náklaďák, nakoupilo se zboží a pak se to začalo vozit. Pamatuju si, že náš první konvoj nejel přímo do Bosny, ale do Splitu do Charity, která tvrdila, že to v Bosně distribuuje. Hned ty první konvoje byly provázené silným zpravodajstvím a postupně se kolem toho vytvořila poměrně velká skupina novinářů.“

Igorovi a jeho humanitárním souputníkům samozřejmě pomohlo, že Čechy válka v bývalé Jugoslávii – to jest v dřívější milované dovolenkové destinaci – zajímala. Ve třiadevadesátém roce se tak v rámci sbírky SOS Sarajevo podařilo nasbírat víc než třicet milionů korun.

 

Tělo bez váhy

„Já myslím, že první informace o našich a Martině jsem dostal od chlapíka, který se jmenuje Zdravko Grebo. On byl ředitelem Sorosovy nadace v Sarajevu, zároveň to byl náš soused. No a my, jak jsme (v Nadaci LN) začali organizovat tu pomoc, v jistý moment jsme se nutně potřebovali spojit s lidmi přímo v Sarajevu. A já dostal číslo satelitního telefonu tohohle Zdravka – tenkrát byly v celém Sarajevu asi čtyři satelitní telefony, jeden měl (prezident Alija) Izetbegovič, dva nejspíš armáda a jeden právě Zdravko. Takže jsem mu zavolal a samozřejmě se hned vyptával i na rodinu. Později, když se do Sarajeva začalo létat přes humanitární most, už to spojení bylo stálé, protože kdokoliv tam odsud letěl, vždycky spal u našich. Já sám jsem se tam nemohl strašně dlouho dostat – aby člověka vzali do letadla, musel mít zvláštní kartu od OSN, kterou ale dostávali jen cizinci, lidi z bývalé Jugoslávie ne. Nakonec jsem se do Sarajeva propašoval jako doprovod jedné delegace z Prahy. Našim jsem zavolal až přímo z města: jsem tu a přijdu domů. No a za půl hodiny už jsem stál u dveří a zvonil, vyběhla Martina a skočila mi do náruče. A já měl strašnej, strašnej šok. Držel jsem v rukou tělo bez váhy. Byla strašně hubená! Moje ségra! Když jsme pak vyběhli nahoru a viděl jsem tátu... byl jen kůže přetažená přes kosti. 

Strávil jsem v Sarajevu asi pět dní a pak se vrátil do Prahy. Byl jsem tu užitečnější, už jsme organizovali docela velké věci, velkou pomoc. Taky jsem se snažil dostat je ven, ale podařilo se to až v roce ’94, Martina dostala novinářskou průkazku a mohla odletět do Splitu. Z Chorvatska pak přijela za námi do Prahy. Představte si, že ona mohla být venku už na začátku – náš strýc pro ni a její kamarádku hned zkraje obléhání sehnal strašně vzácné jízdenky na autobus. Ale zatímco ta kamarádka odjela, Martina se rozhodla zůstat. Nedokázala si představit, vlastně nikdo si nedokázal představit, že by u nás opravdu mohla téct krev.“

 

Špatná rozhodnutí

Jugoslávské války skončily podpisem Daytonské mírové smlouvy v prosinci 1995. V únoru následujícího roku taky definitivně skončilo srbské obléhání Sarajeva – a v ten moment se Igor a Jasmina rozhodli uspořádat svatbu.

Krátce poté Igor odešel z Člověka v tísni: potřeboval nabrat síly, po těch šílených letech takřka beze spánku. A taky se toužil vrátit k přemýšlení, k intelektuálním věcem, k tvorbě: následující téměř dva roky strávil i s Jasminou, filmařkou a dnes pedagožkou na FAMU, v Asii, kde točili sérii dokumentů pro Českou televizi. Načež se vrátili do Prahy, Igor nastoupil zpátky do Člověka v tísni, vymyslel si filmový festival, a když zbývaly minuty do začátku prvního promítání, volal Jasmině, ať sedne do auta a rychle pro něj přijede.

„Praha,“ říká Igor, „mi za všechna ta léta strašně přirostla k srdci, vlastně víc než jakékoliv jiné místo, víc než Sarajevo, víc než Záhřeb.“ Zatím poslední návrat do ní byl ovšem „strašně těžký“: to bylo vloni, po téměř pěti letech strávených opět v Asii, konkrétně v Barmě (Igor tam vedl školu). „Najednou tu byla spousta věcí jinak. Když jsem odcházel do Barmy, Václav Havel ještě žil a na ministerstvu zahraničí seděl Karel Schwarzenberg. Lidé, kterých si vážím, ještě byli faktorem v tomto státě, jak říkám. Ale když jsem se vrátil, tihle lidé byli mezi poraženými. A český stát řídili... jiní. A mně se najednou, poprvé v životě, v Česku začalo stávat, že na mě byli lidi nepříjemní, ba zlí – protože jsem cizinec,“ říká Igor. 

„Co se to stalo s českou společností, proč je najednou taková neurvalá a zlostná? Znám ten druh zlosti z bývalé Jugoslávie. Tehdy, na začátku devadesátých let, jsme v Jugoslávii udělali několik špatných rozhodnutí a zaplatili za ně strašně vysokou cenu. A já se teď bojím, když vidím, jak čeští politici kvůli krátkodobým mocenským zájmům cynicky rozdmýchávají strach. Bojím se, když vidím, jak je Česká republika zranitelná. Klidně se může stát, že tady jednoho dne budeme mít svého Orbána nebo Erdogana. Přičemž obranných mechanismů je strašně málo. K těm klíčovým patří členství v EU a v NATO. A Česko teď balancuje na hraně špatného historického rozhodnutí. Jakou zaplatí cenu, nevím. Snad ne tak vysokou, jak se mně zdá.“

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement