Ze severu na sever skrz chobotnici v Praze

Že zůstanou v Dánsku tak dlouho? O tom pár ze severu Čech původně vůbec neuvažoval. „Prostě jsme jen chtěli po studiích vyrazit na čas někam do zahraničí,“ usmívá se Kristina Magasaniková. Cesta do zahraničí se ale nějak protáhla…

Sedíme v kavárně EMA espresso bar v pražském Karlíně, pro nějž Kristina Magasaniková navrhovala interiér. Její manžel Jan se zatím rozhlíží po decentně stylizovaném prostoru: podoba místa navazuje atmosférou na to, co v budově, v níž kavárna sídlí, původně bylo, tedy kanceláře úředníků podniku ČKD. Hlavní pult svou barevností i tvarem evokuje nábytek z šedesátých let, prostoru dominuje velkoformátová kresba s motivy dělníků z linorytu grafika Václava Dlouhého, který pro ČKD pracoval až do let osmdesátých.

Manželé působí v oboru architektury a oba většinu roku žijí a pracují v Kodani, ale nedělají totéž. Kristina má v Dánsku vlastní architektonické studio, nazvané She Architect, a preferuje menší zakázky, které jsou nějakým způsobem součástí veřejného prostoru – tedy parky, výstavy nebo kavárny, podobné té karlínské.

Jan působí v celosvětově známé kanceláři BIG (Bjarke Ingels Group), ležící na opačné straně spektra soudobé architektury. BIG je doslova „velká skupina“ architektů, kteří pracují na „velkých“, opravdu „big“ projektech po celém světě. Nedávno vyhráli soutěž na koncertní budovu Vltavské filharmonie v pražských Holešovicích, kde má společně sídlit Česká filharmonie a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK.

 

Kočka jménem Čína

Jan a Kristina se poznali na soukromém gymnáziu v ústecké čtvrti Střekov: chodili tam v devadesátých letech, i když do jiných ročníků. Dohromady se dali až během následného studia architektury na Technické univerzitě v Liberci.

Jan šel podle svých slov studovat architekturu, protože nevěděl, co to je. A Kristina se po maturitě hlásila kromě architektury ještě na scénografii.

Na liberecké Technické univerzitě ovšem měli – jak vyprávějí – štěstí na učitele. Fakultu architektury tam zakládaly slavné postavy oboru: Jiří Suchomel a Stanislav Zippe. Na škole učil i jeden z nejuznávanějších architektů své doby Karel Hubáček, který navrhl televizní vysílač a hotel na Ještědu. A za studenty jezdily i další legendy oboru – Emil Přikryl nebo Josef Pleskot, jehož před pár týdny nový prezident Petr Pavel označil za budoucího architekta Pražského hradu. „Na pár semestrů se do Liberce přistěhovala i architektka Helena Jiskrová, která žije v Holandsku,“ vzpomíná Jan Magasanik.

Studia v Liberci skončila a Kristina s Honzou se přesunuli do Prahy. Začali sbírat zkušenosti ve známých tuzemských ateliérech – Jan u architektů DaM, Kristina v ateliéru ADR a poté v A69. Celou dobu přitom snili o tom, že vyrazí mimo republiku; měli to, jak říká Kristina, zasunuté v hlavě. „Já byla v A69 spokojená, ale neustále jsme si říkali, že by bylo dobré nabrat zkušenosti i ze zahraničí, k čemuž nás ve škole neustále povzbuzoval Jiří Suchomel. Obesílali jsme různé kanceláře, většinou to však na něčem ztroskotalo. Před rokem 2004 třeba na tom, že Česká republika nebyla v Evropské unii a já bych nedostala pracovní povolení,“ vzpomíná Kristina.

Jednu dobu dokonce zvažovali nabídku práce v Macau, bývalé portugalské kolonii, nyní zvláštní čínské administrativní oblasti. „Dali jsme tenkrát své mourovaté kočce jméno Čína, že když bude zlobit, tak si z ní v rámci příprav uděláme jídlo,“ vtipkuje Jan. „Ale nevyšlo to, tak jsme ji přejmenovali na Guláš a nakonec je z ní teď Guči,“ doplňuje ho Kristina.

 

Cesta do BIG

Obrat nakonec přišel v nulté dekádě v souvislosti s plány na stavbu nové budovy Národní knihovny v Praze. Kristina a Jan se chtěli přihlásit, ale bylo jim jasné, že sami by v konkurenci neměli šanci. Proto se rozhodli, že osloví s nabídkou spolupráce zahraniční ateliéry, o nichž se spekulovalo, že by se plánované soutěže mohly zúčastnit.

Jan kontaktoval mimo jiné slavnou dánskou kancelář BIG. „Pamatuji si, že Honza do BIG poslal své portfolio zabalené v krabici od bonboniéry,“ říká Kristina. Zafungovalo to, Janovi se ozvali. Bjarke Ingels, zakladatel ateliéru BIG, byl členem nizozemského týmu, který navrhoval knihovnu v americkém Seattlu – a ta se právě tehdejším pražským knihovníkům líbila ze všech knihoven na světě nejvíc.

„S Bjarkem jsme se osobně setkali poprvé v Praze při jeho prohlídce lokality pro Národní knihovnu. V restauraci, kam jsme zašli na oběd, ho píchla do krku vosa. Bjarke má na vosí bodnutí prudkou alergii, takže skončil v nemocnici. Druhý den vyšel článek v Blesku, že na alergického Dána zaútočila ve Vosím hnízdě vosa, tak se totiž jmenovala ta restaurace,“ vzpomíná Jan Magasanik.

Architektonickou soutěž na Národní knihovnu nakonec v březnu 2007 vyhrál návrh Jana Kaplického, brzy ovšem z plánů na stavbu milované i nenáviděné „chobotnice“ na pražské Letné sešlo. Vedlejším efektem této epizody ovšem bylo, že se tak vlastně Janovi a Kristině otevřely dveře k zahraniční kariéře.

Jan začal v kodaňské centrále BIG pracovat v létě roku 2006 a Kristina následující leden. Zatímco Jan působí v BIG dodnes, Kristina zůstala v ateliéru, který má několik poboček všude po světě a pracuje v něm kolem sedmi set lidí, necelý rok. „Bylo to intenzivní, a když se narodila dcera Viky, bylo jasné, že se to nedá zvládat,“ líčí Kristina. „Když mi skončila mateřská, propukla hospodářská krize a všichni nezaměstnaní architekti z Dánska se stěhovali za prací do Norska. A mně nezbývala jiná varianta než si založit vlastní ateliér.“

 

Zapadám do mozaiky

Jan se v BIG postupně podílel na velkém množství projektů. V současnosti jich má na kontě kolem sedmdesátky a jsou rozeseté po celém světě. Patří mezi ně muzea, koncertní sály, knihovny, ale i bytové nebo kancelářské budovy. Pracoval například na návrhu Dánského pavilonu na EXPO 2010 v Šanghaji, kulturního centra MÉCA ve francouzském Bordeaux nebo Dánského námořního muzea v Helsingøru.

Pokaždé se jednalo o skupinovou práci, za což byl Jan loni v Česku nominován odbornou porotou na cenu Architekt roku. „Jan Magasanik plní svou roli v týmu světového formátu už pěknou řádku let. Jasně tím ukazuje, že je zde platným členem. Svým přístupem zastupuje ten typ skromných, talentovaných a schopných architektů, kteří nemají přílišný zájem stát na výsluní a o to soustředěněji a tišeji pracují a tvoří ve prospěch týmového díla. Je důležité si připomínat a vyzdvihovat tento postoj a fenomén, který vždy stál za zrodem mnoha výjimečných světových děl,“ uvedla porota ceny v nominaci.

On sám svou práci v BIG shrnuje poměrně stručně. „BIG se neustále proměňuje a příležitost pracovat na různorodých projektech je fascinující. Je nesmírně inspirativní být v blízkosti nejvýznamnějšího architekta století, kterým Bjarke Ingels bezesporu je, a zblízka čerpat energii, kterou ze sebe vyzařuje. BIG je pestrá skupina architektů a já jsem pouze článek v mozaice mezinárodního prostředí,“ říká Jan Magasanik.

Jestliže to kdysi s návrhem na Národní knihovnu nevyšlo, teď to pro BIG vypadá v Praze nadějně: byť je jasné, že od návrhu ke stavbě je ještě dlouhá cesta. Ateliér vyhrál loni mezinárodní architektonickou soutěž na podobu již zmíněné Vltavské filharmonie: i tady na plánu pracoval společně rozsáhlý tým architektů z celého světa. Jan má ovšem díky tomu, že pochází z Česka, k projektu ležícímu u řeky u stanice metra Vltavská o něco blíž.

„Lokalita, kde má filharmonie vzniknout, je z technického pohledu nesmírně komplikovaná. Přes to všechno je vybrané místo ideální. Je výborně dostupné, nabízí výhledy na historickou Prahu a především má v sobě obrovský potenciál pro proměnu dopravního uzlu v pulzující kus města,“ říká Jan Magasanik.

Stavba, kterou schválili pražští radní, má přijít podle posledních odhadů skoro na devět a půl miliardy korun a hotová má být v roce 2032.

 

Kontakt s klienty

Zatímco Jan začal v BIG s projekty postupně cestovat po světě, Kristina se ve vlastním ateliéru specializuje na veřejné projekty, interiéry, ale i na bytové nebo rodinné domy. Za ten, který vznikl v roce 2018 v Hostivici u Prahy, se dostala mezi nominované v soutěži Česká cena za architekturu za rok 2020.

Sama říká, že většinu realizací má v České republice. Kavárna EMA, o které je řeč v úvodu textu, je mimochodem už druhou realizací pro stejného klienta. Při té první Kristina ve spolupráci s architektem Romanem Prachařem přeměnili na Palmovce uliční vestavbu na starou dílnu s pekárnou a kavárnou.

Další Kristininy realizace můžete najít třeba v Českém ráji – jde o přestavbu statku na rodinnou usedlost kamarádů – nebo v Brně, kde navrhla podobu Campus Science Parku. Nyní pracuje na návrzích pro vinařství v Českém středohoří a několika dalších projektech v Poděbradech.

Kristina a ovšem také Jan se společně podíleli ještě na jednom, sice malém, možná o to více pozoruhodném projektu v Česku, který by se dal pracovně nazvat třeba Od záchodků k umění. V roce 2013 založili Magasanikovi s kamarády a spolužáky z gymnázia spolek pro propagaci umění ve veřejném prostoru a přeměnili budovu bývalých veřejných toalet v ústecké čtvrti Střekov poblíž známého Činoherního studia na pouliční galerii nazvanou Deska.

Na nevelký objekt nainstalovali panel o velikosti osm krát pět metrů. Jednoduchá plocha plasticky překrývá i původní markýzu nad vstupem do toalet: na povrchu desky tak vznikla boule, s níž se každý umělec, který pro netradiční výstavní plochu realizuje jedinečnou instalaci, musí nějak vypořádat. Během deseti let existence vystavovaly na Desce desítky tuzemských i zahraničních výtvarníků – například Vendula Chalánková nebo Jiří Surůvka.

 

Neintegrovaný

Zůstane pár v Dánsku nadále? Aktuálně odchod v plánu určitě není. Jejich děti – nyní patnáctiletá Viky a osmiletý Emil – jsou v Kodani doma. „Děti umí česky výborně, takže ovládají dva jazyky, které patří k nejméně používaným ve světě,“ dodává Jan, který řeč zhruba šestimilionové země neovládá prakticky vůbec.

„Vzpomínám si na první den v Dánsku, kdy jsem si myslel, jak je dánština jednoduchý jazyk. Dobrý den se řekne Haj, Na shledanou Haj Haj, děkuji Tak a pivo Øl. Od té doby jsem se ale už téměř nic dalšího nenaučil. Často mi nerozumí ani taxikář, když se snažím vyslovit jméno ulice, kam chci jet,“ líčí dál Jan. „Po třech letech mi někteří dánští kolegové a kamarádi začali říkat, že je načase naučit se dánsky. Na večerní hodiny dánštiny jsem tehdy neměl čas, a tak pak nade mnou zlomili hůl a dnes mi to už nikdo neříká.“

Kristina se oproti němu dánsky dorozumí, ale také spíš využívá angličtinu. Oba nicméně zdůrazňují, že z Česka nikdy úplně neodešli. Jezdí s dětmi do Čech často k rodičům, za kamarády, a Kristina navíc kvůli zmíněným projektům.

„I když jsme za tu dobu v Dánsku výrazně zakořenili, stále si dovedu představit, že se jednou přesuneme jinam. Mně třeba v placatém Dánsku hodně chybí kopečky,“ usmívá se Jan, který se na podzim minulého roku zúčastnil expedice na himálajskou osmitisícovku. „To by musel přijít nějaký velký impulz, líbí se nám třeba propojování české a skandinávské kultury, které mají hodně společného,“ doplňuje ho Kristina.

 

Autor je novinář a fotograf, pracuje jako ředitel médií společnosti Internet Info.