V náručí Piny Bausch

Kultura

Stárnoucí tanečnice Evelina, která se z Brna přestěhovala do Berlína a v březnu 2015 tam usiluje o další šanci. Právě o ní je povídka pro toto číslo magazínu Reportér.

Stárnoucí tanečnice Evelina, která se z Brna přestěhovala do Berlína a v březnu 2015 tam usiluje o další šanci. Právě o ní je povídka pro toto číslo magazínu Reportér.

Počátkem března letošního roku se tanečnice Evelina probudila ve svém malém, ale útulném berlínském podnájmu s podivně vědoucím úsměvem na tváři.

„Myslím, že můj život je velmi sexy,“ řekla ve snu někomu, kdo mohl i nemusel být jejím blízkým.

„To si tak nějak nemyslím,“ odpověděl opatrně neznámý.

„Myslím, že mi jen sprostě závidíš!“ vykřikla Evelina s překvapivou prudkostí a vzbudila se.

***

Evelina se narodila roku 1972 v Brně. Vyrůstala v nedaleké ulici Kopečná, jen kousek od chodníku, kam se počátkem osmdesátých let propadla mladá brněnská žena. Tělo ženy se nikdy nenašlo a ta příhoda měla na Evelinu skoro metafyzický vliv.

Od té doby hluboce věřila, že člověk musí být především laskavý, protože peklo existuje. Navzdory socialistické výchově, navzdory porevolučnímu optimismu, pozdějšímu cynismu a dnešní lhostejnosti.

Po převratu Evelina odmaturovala na baletní konzervatoři a dvanáct let tančila v brněnském Janáčkově divadle. Současně se vášnivě věnovala scénickému tanci.

Otec jí zemřel, když byla ještě malá, maminka dodnes vypomáhá v mateřské školce.

Evelina z Brna zmizela už dávno. Od roku 2003 žije v Berlíně.

Je tanečnicí… Ale poslední roky, jak jí projekty ubývají a kila přibývají, se začíná rozhlížet i po něčem jiném, pevně rozhodnutá, že do Brna se po čtyřicítce už vracet nebude.

Do Berlína přišla Evelina jako vítězka mezinárodního tanečního konkurzu a stala se součástí ambiciózního tělesa francouzského choreografa Pierra Lenouchiho.

Bohužel se časem nešťastně zapletla s jeho přítelem. V Kodani si roku 2007 přivodila tříštivou zlomeninu klíční kosti, natrhla si ramenní sval, vyvrtla kotník, na tanečním soustředění v Brémách opařila omylem pacičku Pierrova pejska, možná i trochu ztloustla. Taneční soubor tou dobou měnil podobu smluv a Evelina postupně tancovala méně a méně, až nakonec začala na sobotních berlínských trzích prodávat ekomýdla a ve své podnikavosti, která v jejích představách neznala hranic, oxeroxovala stovky letáků s nabídkou tanečních workshopů pro děti od tří do šesti let.

Jenže konkurence mezi tanečníky byla roku 2009 v Berlíně veliká a ambice matek a otců těch malinkých nezměrné.

A tak, přestože Evelina v letáčcích uvedla své vítězství v konkurzu a několikaleté angažmá v legendárním avantgardním tělese Pierra Lenouchiho, přestože zmínila spolupráci s anglickou choreografkou Meggie Pop, k ničemu jí to nebylo.

Na první hodinu přišla do pronajatého studia jenom dvě děvčátka.

Jedno mělo teprve přes dva roky a celou půlhodinu proplakalo; to druhé, tříleté, si sedlo s knížkou Papagay do rohu místnosti a pištivě skákalo jen v okamžicích, kdy Evelina improvizovala na téma „v manéži tančí veselý slon“ a vykouzlila zpod tanečního trikotu umělohmotný chobot z vysavače.

***

Možná jsem umělkyní jiného druhu, říkala si tehdy sedmatřicetiletá Evelina v noci nad hrnkem nočního kafe, když se definitivně rozhodla taneční workshop pro děti ukončit.

Na dvoře pofukoval chladný únorový vítr a mezi popelnicemi pobíhali hladoví potkani. Možná jsem básnířkou a nevím o tom. Nebo malířkou nebo ošetřovatelkou…

Dětí měla Evelina v kurzu pět, ale dvě z nich bývaly často nemocné a jejich rodiče odmítali platit za hodiny, kterých se jejich ratolesti nezúčastnily. Jedna maminka se před Evelinou rozplakala, že nemá na zaplacení, protože žije s dcerkou sama.  Evelina plakala s ní a odpustila jí nakonec celé zápisné.

Teď si však v kuchyni u studeného kafe spočítala, že při bohulibé práci s dětmi prodělala za půl roku přesně 890 eur.

Když účetnictví předkládala o den později na úřadě, zboural se úředník zcela nekorektně smíchy.

„Je to směšné?“ zeptala se Evelina napůl vyčítavě, napůl s měkkým slovanským přízvukem někoho, kdo se nedokáže ve svém hlubokém smutku na nikoho zlobit. Zvlášť ne na úřadě, z něhož má panický strach.

„Vůbec ne,“ odpověděl už zase střízlivě muž s mikádem, a protože to byl citlivý gay, pomohl Evelině vyplnit papíry a s přáním všeho dobrého ji vypustil do sychravého Berlína.

***

Toho léta se na Evelinu konečně usmálo štěstí. Alespoň ve věci lásky.

Každý den trávila čas u jezera Weißensee s o deset let mladším portugalským doktorandem, zabývajícím se Wittgensteinovými spisy. Trochu se s ním opíjela, někdy i trochu víc…  Plánovala s tímto něžně matriarchálním postgraduálním studentem Humboldtovy univerzity rodinu a jeho (už docela nutnou) alkoholovou abstinenci.

Ale to všechno jen do doby, než tento doktorand skončil na podzim s maniodepresivní psychózou v berlínské nemocnici Charité, později v péči své maminky v Lisabonu.

***

To se stalo před šesti lety, v roce, kdy zemřela legendární německá choreografka Pina Bausch.

Evelina nějakou dobu žila na sociálních dávkách, cvičila aikido a občas si z nostalgie po svém milém čítávala Wittgensteinovy spisy, teď už i německy.

Po roce se vzchopila.

Nastudovala sólové taneční představení pro putovní přehlídku afrického umění. Jediným problémem bylo, že si na každé vystoupení musela barevně pomalovat tvář a nejspíš z toho dostala svědivý ekzém.

Ten projekt ale pro Evelinu znamenal solidní příjem na několik měsíců.

Zprostředkovala jí ho sousedka, kulturní manažerka Uta, padesátnice s láskou ke všemu, co je afrického původu, a s ostrou nesnášenlivostí vůči polským imigrantům a podobným, jak tvrdila, „šuntům“.

***

Někdy tou dobou začala Evelina psát básně; jednoduché erotické básně o řeči a o těle.

Wittgenstein ji okouzlil a postupně zcela pohltil. Nebo ona jeho, jak si občas říkávala, když usínala, hrnek studeného kafe vedle postele, na dvoře studený vítr a hladoví potkani… Variace na Wittgensteinovu větu „O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet“ se postupně stala i krédem jejího nového tanečního projektu, o němž čím dál divočeji přemítala.  „O čem se nedá mluvit, o tom se musí tancovat.“ huhňala soustředěně do ticha svého pokoje, propisku mezi stisknutými rty.

***

Roky Evelině plynuly a Evelina plynula rokům.

Přehoupla se přes čtyřicítku, přibrala dalších pět kilo.

Stala se sociálně ještě citlivější, pokud je to vůbec možné.

„Je snad tak neslýchané, že člověk trpí, že např. starší člověk bývá unaven a osamělý, a že se dokonce zpola pomate?“ napsala fixou na kuchyňské okno další z Wittgensteinových vět.

V metru dávala bezdomovcům drobné, staré sousedce vynášela pravidelně odpadky a toulavým kočkám nechávala zbytky jídla. Občas ji napadl nějaký podivuhodný obraz („Život je bystrý jako říčka, která neteče.“), který si pak s radostí zapsala.

Většinu času ale nenapadalo Evelinu nic. Oddávala se zenově plynutí času a občas si to mimojazykové plynutí obřadně zaznamenala v jakémsi polohalucinačním stavu na malé papírky a tancovala pak s papírky po miniaturní kuchyni.

Zažila ještě několik pomíjivých milostných aférek.

Třikrát byla asistentkou u workshopů pořádaných úspěšnějšími tanečníky z tělesa Pierra Lenouchiho; těch, které Pierre vyhodil o něco později.

Koncem loňského roku dávala soukromé lekce klasického baletu vysoce postavenému úředníkovi z Raiffeisenbank, ale jen do doby, než manželka objevila v kufru svého muže ženský baletní trikot a pohrozila mu rozvodem.

***

A pak to Evelině konečně došlo! Vlastní rodinu neměla. Byla umělkyní.

A jako umělkyně se svému umění chtěla konečně oddat naplno.

V lednu napsala podrobný text tanečního projektu Wittgensteinovy věty v pohybu.

Sepsala anglicky smysl a cíl projektu, vyplnila několik žádostí o grant. Pak ještě na webu prozkoumala možnosti prezentace a objevila, že svůj profesní životopis může zavěsit zadarmo na Wikipedii. To ji udivilo a poněkud zrelativizovalo obdiv k tanečníkům visícím na webu už celé roky.

Ještě téhož večera zašla do kina na Wendersův film o legendární německé choreografce Pině Bausch.  Cestou domů plakala, slzy jí tekly z vnější i vnitřní strany oka. Stalo se to. Zasvěcení.

Evelina návštěvou kina obohatila svůj život o jeden z nejkrásnějších zážitků, o setkání s Pinou.

V noci dopsala svůj profesní životopis a pak, po krátké úvaze, připsala na Wikipedii docela malou, nevinnou poznámku, že roku 2010 tancovala ve slavném představení Piny Bausch Sweet Mambo.

Až na to, že Pina zemřela o rok dřív.

 

 

***

Peníze na Wittgensteinovy věty v pohybu Evelina dosud nedostala. Zato v poště minulý týden objevila mail od filmaře Pavla Wiesnera, českého emigranta z Vídně, mapujícího současný evropský tanec. Psal, že ho jako Vídeňáka zaujala její upřímná vášeň pro Wittgensteina. „Nejvíc mě však potěšilo, že jste se setkala osobně s Pinou Bausch. To je pro můj film přímo fantastické.“  Svůj věcný mail zakončil větou, že všechno, co kdy v životě udělal, si Evelina může vygooglovat. A k tomu veselý, nezávazný smajlík. Evelina si muže vygooglovala a zjistila, že tento mladší spolužák Miloše Formana natočil přes dvacet hraných a dokumentárních filmů.

Já na wiki, ty na wiki, řekla si a sklapla laptop. To by šlo. To by šlo.

Svět se rozzářil a na stromech se objevily první jarní pupeny.

V den prvních jarních pupenů přiletěl filmař Pavel Wiesner z Vídně do Berlína.

***

Sraz si dali v berlínské kavárně Pasternak. Evelina cítila, že svůj život po letech mátožné pasivity opět pevně uchopila do svých rukou. Měla v noci sice trochu směšný, ale i posilující sen, čekala ji seriózní pracovní schůzka a odpolední pozvání na Utiny padesátiny. Na Utiných narozeninách byla už pětkrát, vlastně od doby, co tancovala na africkém festivalu. A pokaždé to mělo podobný průběh: divoký dvoudenní večírek; kolem osmé se přiopilá Uta rozplývala, jak krásně Evelina tancovala na africké tance, a zmínila, že má od té doby na krku ekzém. Hosté si Evelinu zkoumavě prohlíželi a Evelina se kousala do rtu. Přesto se rozhodla, že tam navzdory otravným řečem dorazí i dnes.

***

A pak už Evelina vstoupila do ruské kavárny Pasternak.

Rozhlížela se trochu nervózně, dlaně svírala v pěst, ale jinak jí to slušelo. Úpletové šaty, žádné schovávání špeků! Z očí jí vyzařovala rozhodnost sebevědomé umělkyně středního věku, která je zasvěcena do tajů, jak tancovat na Wittgensteinovy spisy o jazyce. Dá do toho všechno, položí se do toho, opře se do umění s razancí Piny Bausch…

***

A tam, v rohu kavárny, seděl zase on!

Režisér evropského formátu, který žil poslední roky v ústraní na statku u Znojma, ale i tak…

i tak byl překvapený…

Myslel si, podle fotografie, že Evelina bude o deset let mladší a bude mít o deset kilo míň (styděl se za své machistické představy). A myslel si možná, že i on sám bude mít o deset let a o deset kilo míň, nebo že by si to aspoň zasloužil.

Evelina byla z jeho překvapení zaražená. Sedla si naproti oknu, zkřížila nohy jako školačka a rozpačitě si objednala čaj.

„Tak,“ řekl on.

„Tak…“ odpověděla Evelina.

„Máte fofry. “

„To ano…“

V ten okamžik zavolala Uta.

„Promiňte, moje producentka,“ máchla prudce rukou a málem rozlila sklenici vody.

***

„Přijdeš? Bude tu i ten Koffi Hama, taky tancoval pro Pinu Bausch, toho musíš… využít… Proč jsi mi neřekla, žes pro ni tancovala, toho jsme taky mohli… využít!“

„Pro koho… ko-komu?“ vykoktala německy Evelina.

„Pro Pinu… mně,“ řekla Uta.

„To už je dýl. Mám teď pracovní schůzku ohledně filmu, ve kterém… přijdu, děkuju.“

***

„A kde jste se… Heleďte se, budeme si tykat, ne? Kde ses s Pinou potkala? Protože vono to nějak neštymuje, že jo… poněvadž, že jo, vy jste s ní byla vod toho roku 2010, a to vona byla už mrtvá, ne?“ přešel už zase do vykání a objednal si krvavý steak.

Evelina nebyla z podstaty lhářka, Evelina věděla, že ví, Evelině se zamotala hlava a nasucho polkla…

„Napadá mě to vlastně… čím dál častěji… že o čem se nedá mluvit, o tom se musí tancovat,“ odpověděla dutě a zčervenala.

Stará žena sypala právě na ulici holubům zrní.

***

Pavlu Wiesnerovi připadala celá její nešťastná baculatá přítomnost čím dál dojemnější… Jenže taky cítil, jak ho po cestě letadlem chytají záda, a tak dojedl steak a zvedl se.

„Mám ještě jednu pracovní schůzku,“ zalhal jí sípavě…

V Pasternakovi dohrála melodie z Jen počkej zajíci.

Přímo z toalety si sedmasedmdesátiletý filmař zavolal mobilem taxíka, a protože bolest zad byla už nesnesitelná, nestihl zaplatit a odešel zadním vchodem na ulici, což ho upřímně mrzelo vzhledem k tomu, jak zbídačeně Evelina vypadala.

O minutu později skučel už bolestivě v taxíku a skučel i celé odpoledne a večer otočený ke ztichlé zdi svého hotelového pokoje. Pokoje, který dnes očekával vzácnou návštěvu, tanečnici od Piny Bausch v sepraném kabátku.

***

Evelinu rozbolela hlava. Opouštěla po dvou hodinách meditace nad ruským čajem luxusní kavárnu, a protože zaplatila i steak, víno a kafe za Pavla Wiesnera, rozhodla se, že si koupí nějakou už použitou, ale dosud platnou jízdenku od náhodného bezdomovce v metru.

***

Po nástupišti se jeden takový mladý zfetovaný kluk procházel. Nabízel lístek za poloviční cenu, jenže když si lístek Evelina prohlédla zblízka, poznala, že je propadlý.

„Kdybys ses radši živil něčím poctivým,“ řekla mu.

Kluk se hlasitě rozchechtal a roztančil se legračními krůčky prvního tanečníka Piny Bausch.

„Hej, copak sem cigoš! Nepodvedu tě.“

„Cikány miluju, ty rasisto,“ křikla Evelina už skoro plačky.

„Však taky su cigán! Se na mě podívej, ty stará zkyslá smetano. Su cigán, jako ty seš baletka,“ odpověděl duchaplně feťáček.

***

Přijelo metro a Evelina do něj v rozrušení nastoupila bez lístku.  Neuplynula ani vteřina a stál před ní revizor s prázdnýma kozlíma očima.

Evelina zrudla vyčerpáním. Řekla, že lístek nemá.

„Jméno…“ pokračoval revizor bez jakékoliv modulace hlasu.

Evelina se nadechla a vyslovila přepečlivě, jen trochu cizím hlasem:

„Pina Bausch. Pina Bausch...“

„Pina… Bausch… Gut… Adresa...“ ptal se dál revizor.

„Brno. Kopečná...“

„Brno Kopeczna… Hej, existuje něco jako Brno?“ zavolal revizor na kolegu s pupkem.

„Fakt nevím, a hele, tady ho máme, zmrda…“ řekl pupkáč kozlovi a ukázal na chudáka, kvůli kterému Evelina utekla bez lístku do metra… Vrazil do kluka, srazil ho k zemi, feťáček se roztřásl a strachy počural.

Evelina díky nepřehledné situaci s revizory vystoupila bez pokuty z metra ven.

***

O pár minut později vpadla bezduše, dlaně sevřené v pěst, do alkoholem rozjívené společnosti Uty. Jejím loftovým půdním bytem pobíhali sem a tam polonazí černošští tanečníci, ale nikdo z nich, nikdo v životě netančil v souboru Piny Bausch. Aspoň se to Evelině zdálo celkem nemožné.

***

Vyčerpaně se stulila do ušáku u vchodových dveří a nechala si beze slov nalévat neznámým postarším černochem whisky s kolou.

„Ahoj,“ řekl jí… „víš, že je podle nové vyhlášky pracovníků Lufthansy nekorektní říkat černoch, ale jen maximálně pigmentovaný muž? Tak to jsem já. Koffi Hama, tancoval jsem kdysi tak jako ty s Pinou Bausch, v devadesátým na Rhodosu.“

„Hej, krásko, máš ještě ten ekzém, nemáš? Bylo mi tě fakt líto…“ přivítala se s Evelinou konečně Uta a poprosila slavnostně o klid: „Vážení, dovolte mi představit mou sousedku a významnou tanečnici…“

„Tak ty ses znala s Pinou Bausch!“ slyšela Evelina.

„Jaké to bylo, tancovat pro Pinu Bausch?“ slyšela Evelina.

„A proč svíráš ruce v pěst?“ slyšela Evelina.„Uvolni se… trochu,“ řekla jí dánská hudební producentka a začala Evelině surově masírovat dlaň.

„O čem se nedá mluvit, o tom se musí tančit,“ odpověděla všem baculka Evelina řečí mrtvých, vytrhla se ze spárů dánské producentky a dolila si whisky, tentokrát už bez koly.

***

Pak už si jí nikdo nevšímal. Setmělo se. Černoši tančili kolem anorektických i dánsky máslovitých tanečnic a milenek a produkčních a asistentek producentů a milenek producentů a milenců manažerek a Evelina v ušáku pila dál lunaticky whisky a slastně usínala, zatímco padesátiletá Uta se divoce líbala s nadějným etiopským filmovým režisérem, jehož snímek o ebole (když se bude mladík dostatečně snažit), uvede na festivalu afrických krátkometrážních filmů ve Stuttgartu.

***

Evelině zazvonil telefon. Pavel Wiesner.

„Tak co vaše pcovní schůzka… dbrá?“ zadrmolila Evelina s opileckým dojetím, že zase slyší češtinu.

„Mám bolesti zad. Nevíte o někom… neumíš trochu masírovat… Samozřejmě to nechci zadarmo a nechci, aby to vyznělo…“ zachrčelo v mobilu.

„Umím, a… taky nechci, aby to vyznělo… ptřebuju zálohu na ten…“

„Kolik?“

„Čeká mě operace zubu a zbytek na projekt Wittgensteinovo hovno tančí s Pínou Bausch,“ zasmála se Evelina věcně a po pravdě, nelogicky a napůl už v polospánku.

„Bo… because I love you, bo… because I love you,“ slyšela teď ozvěnou dánskou produkční používající v každé větě francouzský výraz „bo“.

„No problema, zítra ty peníze máš, nezapomeň na mě, prosím,“ zašeptal světácky do telefonu Wiesner, ale Evelina slyšela, jak v tu chvíli sykl prudkou bolestí.

***

Evelina vypnula telefon a tiše se bez rozloučení vytratila z večírku domů.

Té noci usnula tvrdým a současně něžným spánkem ženy, které došlo, že život je v březnu roku 2015 možná ještě o něco komplikovanější, než byl před třiceti lety v Brně, poblíž Kopečné ulice, kam se propadla do podzemí ta mladá žena (život JE komplikovanější, už kvůli válce na Ukrajině a dnešní smrti Borise Němcova v Moskvě).

Je komplikovanější, ale vlastně i snesitelnější…

***

A právě v tento okamžik se nad ni opět sklonil známý z minulého snu, který mohl i nemusel být jejím blízkým.

A řekl jí: „Vidíš, dítě, já jsem ti to přece říkal, že tvůj život není tak úplně…!“

A ona, Evelina, se na něj usmála, uvolnila v pěst sevřenou dlaň a řekla:

„Já vím, bože, já už to přece vím.“

***

A pak spala a spala, zatímco jí Pavel Wiesner psal nekonečně dlouhou noční zprávu, že její projekt Wittgenstein je opravdu výjimečný a že s ní, Evelinou, má velké plány, opravdu velké tanečně-filmové, řeklo by se megalomanské plány: film, DVD platforma, zavěsit tanečně-hudební film na web a taky aplikaci do iPhonů, setkání s holandskou producentkou Marijkou Rawie, s níž měl počátkem sedmdesátých let poměr… A v bolestné modlitbě muže s houserem pořád myslel na Evelinina prsa a její slovansky jemnou, kulatou tvář.

***

A Evelina, bohem milovaná baculatá a jen trošičku prolhaná Evelina zatím spala a spala (hrnek studeného kafe od rána na nočním stolku).

A zdálo se jí, že má syna, docela malinkého portugalského chlapečka v noční bílé košili a krmí ho jáhlovou kaší.

A ten syn s očima Pavla Wiesnera a s rameny portugalského studenta Wittgensteinových spisů, ten chlapeček jménem Ludwig teď Evelině pošeptal, že o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

***

A pak ten Ludwiček zlehounka vstal, rozpažil ruce, stoupl si na špičky a plynule začal vířit pokojem. Nejprve pomalu, pak čím dál prudčeji.

A byl to tak mocný, tak mocný a soustředěný pohyb, že by se za něj nemusela stydět snad ani samotná Pina Bausch. •

 

Dora Kaprálová je autorka prózy a publicistka, literární kritička, dokumentaristka a scenáristka. Narodila se v Brně, na tamní JAMU vystudovala dramaturgii a scenáristiku. Knižně vydala například divadelní hru Výšiny a rozhovor s Květou Legá­tovou Návraty do Želar. Editorsky připravila antologii Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně. Loni vydala prózu Zimní kniha o lásce. Je autorkou oceňovaných rozhlasových dokumentů a řady profilových rozhovorů. Od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement