Ovládat lidi smyčcem je tak nakažlivé

Kdyby kolem mě prošel Jiří Bárta na ulici, tipovala bych nejspíše, že potkávám rockera. Polosvetr s vyhrnutými rukávy, úzké džíny, lehce okopané conversky a šedé vlasy nedbale stažené do culíku. Když mluví, často se nedívá do očí; mluví o tom, co mu přijde na mysl – i když ale přeskakuje, vždy se dostane k závěru, který dává smysl.

Směje se často, jenže pak jsou zase chvíle, kdy se nesměje vůbec a je vážný. Za touhle jeho přeměnou, za tímhle zvážněním stojí jediná věc – že má v ruce violoncello.

Jiří Bárta se dostal ke hře na violoncello do značné míry náhodou. Bártovi nebyli zcela muzikantská rodina, Jiřího matka ale hrála na klavír a chtěla, aby na nějaký nástroj hrály i její děti. Jiří tak v devíti letech začal s violoncellem. „Shodou okolností učil v lidové škole umění známý učitel, všechno se nějak sešlo. Ale nebylo to tak, že bych od začátku věděl, že to chci a budu dělat,“ vzpomíná dnes. Hraní na violoncello ho bavilo, ale nedřel. Cvičil půl hodiny denně. Šlo mu to. A už ve svých třinácti letech věděl, že cello neopustí. „Ta náhoda mi vlastně vydržela dlouho.“

Následovala konzervatoř, přišly první soutěžní úspěchy, dále HAMU. Učil se v Kolíně nad Rýnem u Borise Pergamenschikowa a u slavné Eleonore Schoenfeldové ve Spojených státech. V Praze studoval u světově známého Josefa Chuchra nebo u předního učitele hry na violoncello Mirko Škampy.

Ve své sbírce nemá jen mnoho koncertů v mnoha zemích a kolem dvaceti nahraných desek, vyhrál i hodně cen. Od školních ocenění a různých soutěží až po Europäische Förderpreis für Musik a Rostropovich-Hammerovu cenu. Na otázku, které ceny si váží nejvíce, však odpovídá rychle. „Žádné. Nejcennější je pro mne to vše dohromady. A nemyslím tím jen ceny, ale i to, že můžu dělat, co mě baví, že mě lidé pořád ještě chtějí slyšet.“

Nedostižný ideál dokonalosti

„Zahraju cokoliv na cokoliv, ale blbě. Mohu říct, že hrát umím jen na to cello.“ Zcela spokojený se svým hraním však není. Někdy má „subjektivní pocit, že je to dobré, jenže se to nepřenese na lidi. Naopak jindy jsou lidé nadšení, ale já naštvaný. Což je ta lepší varianta.“ A málokdy se stává, že jsou spokojené obě strany, o to lépe se pak Jiří cítí.

Když se Jiřímu nepodaří napětí v sále vytvořit, říká si, že něco zřejmě není správně z jeho strany, že nezaujal. „Ale když se to daří, a může se to podařit i s nevzdělaným posluchačem, vytvářet to napětí a ticho v sále… Vše ztichne, lidé jako by tajili dech. To jsou ty momenty, které nejsou časté, ale jsou úžasné!“

Rád hraje pro malé pořadatele, na malých vesničkách, pro pár nadšených lidí, pro malý sál. Velké sály, které si leckterý mladý hudebník vysnil jako vrchol prestiže, pro něj už tak zásadní nejsou. „Samozřejmě je důležité dostat se do povědomí a na hudební mapu, jsou to body do životopisu. Vůbec se ale nedivím, když někdo ke konci svého života a kariéry hraje jen po malých sálech. Přijet někam na vesnici a zeptat se na klavír. Zahrát v nějaké hospůdce.“ Není asi náhodou, že za nejlepší posluchačstvo považuje Jiří Bárta to z Česka a celkově z oblasti střední Evropy.

Ať už Jiří mluví o velkých sálech, nebo komorních koncertech, patří k jeho vystupování ještě jedna věc. Dress code. Při otázce na šťastný oblek se Jiří usměje, není pověrčivý, nemá rituály. Violoncello opřené o tělo udělá s oblekem své – takže jich má více: „Asi čtyři černé, dva z toho jeté, patří to k tomu. Ale jde o zvyk, je to docela příjemné.“

Prostě komorní

V komorním a domáckém duchu, který má rád, chtěl Jiří vést i festival v Kutné Hoře, kde je již devátým rokem uměleckým ředitelem. Trochu se to však vymklo z ruky, byť v dobrém slova smyslu: festival začal být tak populární, že už nemůže být tolik domácký, jak si Jiří vysnil – i když atmosféru prý stále má. Kutná Hora je tak jedno z míst, kam se kromě milované Prahy rád vrací. „Je škoda, že velké festivaly přitahují lidi, kteří jdou na koncert jen proto, že přijedou jednou ročně na festival. Obléknou se, jdou do toho Rudolfina. Je to krásné a úžasné, že alespoň jednou za rok. Ale je to znát. Je těžké takového posluchače zaujmout například sonátou od Alfreda Schnittkeho (rusko-německý židovský skladatel 20. století – pozn. red.). Nezesměšňuji ale nikoho, každý měl dobu, kdy na koncerty začínal chodit a učil se, ale teď už je zkušený, vnímá jinak.“

Jiří Bárta dává přednost komorním koncertům i jako divák a posluchač – tedy pokud na koncert vůbec jde. Když se ho ptáte na návštěvy koncertů, vzpomíná často na svého přítele, vynikajícího německého klavíristu. „Vždycky říkal, že na koncerty nechodí, protože je naštvaný buď proto, že to bylo špatné a on ztratil čas, anebo je naštvaný, protože to bylo tak dobré a on by to tak nezahrál. Ale sem tam na koncerty chodím.“

Zato doma poslouchá Jiří Bárta spoustu různých hudebních žánrů: od nových Radiohead až po obskurní věci. A nejraději si vše pouští na vinylových deskách, kterých si z Anglie nedávno dovezl na dva a půl tisíce. Velké symfonické věci si však nepouští téměř nikdy. Velká symfonická hudba je prý vůbec zapeklitá věc – alespoň tak Jiřího vyprávění na člověka působí. Hru s orchestrem prý ovlivňuje řada faktorů: od dirigenta přes to, zda si hudebníci navzájem sednou, až po počet zkoušek a spoustu dalších faktorů. „Ve velkém tělese se leccos ztratí, zatímco když je jeden až čtyři hráči, tak to musí být hodně dobré.“ Častokrát jsou chybami při hraní jen nuance, které vnímají jen sami hráči. „Špičkové orchestry ale vysloveně chyby nedělají. Tam jsou rozdíly například v tom, že spolu na některých místech nedýchají, protože to každý cítí jinak. Málokterý orchestr umí dýchat spolu. Londýnský, se kterým budu hrát na Dvořákově Praze, to umí, je jeden z těch nejlepších. Na rozdíl od některých středoevropských orchestrů dokážou Angličani hrát velice něžně.“ Což má Jiří rád. A bývá to i první věc, o kterou orchestr prosí – tedy, aby se nebáli hrát potichu. Není to však prý lehké, obzvlášť pro dechové nástroje.

Odmítl by hrát něco, co by se mu hrát nechtělo? Jednou Jiřího oslovili kvůli filmové muzice, kterou napsal John Williams: skladatel, který napsal hudbu skoro ke všem Spielbergovým filmům a k Hvězdným válkám a který spolupracuje s Bostonským symfonickým orchestrem. Williams napsal violoncellový koncert, ale Jiřímu se takové hraní nezamlouvalo. „Nechtělo se mi, bylo by mi na to líto mého života. Ale vlastně jsem neodmítl, dal jsem protinávrh.“

Se zavřenýma očima

Jiří Bárta nikdy nedospěl do bodu, kdy by si řekl, že už hrát nechce – krizové období však přeci jen přišlo. Jednu dobu hrál už tak hodně a často, že ho hraní nenaplňovalo. Zjistil, že je nebezpečné hrát hodně málo, ale ještě více nebezpečné je hrát moc. Kvantita je nebezpečná. „Těžko říkat ne, když se rozjíždíte. Člověk je nadšený, že je o něj zájem, jenže najednou je kalendář přeplněný. Těžko hledat balanc.“

Ačkoli už to podle Jiřího není, co bývalo, i tak se svým violoncellem, které váží kolem sedmi kil, tráví stále hodně času na cestách. Čísla a přesnou statistiku si však nevede. Nepočítá ani odehrané koncerty, žije – jak říká – každým dalším koncertem. „To je to nejdůležitější. Cvičím před, ale i mimo. Je třeba se pořád učit. Gymnastika rukou, šlachy, svaly.“ Ruce ovšem pojištěné nemá.

Jiří Bárta cestuje hodně po Česku, často s rodinou. Zajímá se o motorky, filmy, staré sportovní vozy, focení – ale největší vášní je stejně muzika. Hraní nám předvádí ve svém bytě na Vinohradech, v němž vládne zvláštní chaos, který má současně svůj řád. Na stěnách plakáty ze sametové revoluce, mezi tím obrazy jeho otce – do toho pěnové pláty s hranoly, které byt odhlučňují: když cvičí, sousedi občas dělají problémy, záleží na tom, kdo vedle bydlí.

Hraje pro sebe? „Spíš přes den rozpitvávám, pracuji na segmentech. Co člověk kazí, potřebuje dát do souvislostí. Nevím, jestli o tom můžu říct, že hraju pro radost. Představuji si, že jsem na pódiu a potřebuji to zahrát.“ Před lety začal pronikat i do improvizace, letos například „s velkou chutí“ doprovodil improvizacemi dva němé filmy na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Když začal hrát pro nás, já stála se zavřenýma očima, fotografka nemačkala spoušť. Proč vlastně neučí? „Je to těžké. Měl jsem ty tendence, ale opustily mě. Nevím proč. Obě moje děti jsou talentované. Můj syn hraje na cello druhým rokem, občas s ním cvičím, ale má vynikající učitelku, takže ho neučím. A dcera hraje na klavír. Je to jen na nich. Uvidíme, co budou dělat. Do ničeho je netlačím.“

Jiří Bárta vzal opět do ruky smyčec a hrál. Mezi těmi krabicemi vinylů. Vše zakončil předehrou Suity No. 1 Johanna Sebastiana Bacha. A v tu chvíli bylo úplně jedno, že Jiří není na pódiu a že má na sobě conversky a úzké potrhané slim fit džíny.