Obrázky z Krymu

Duben. Káťa píše: „Mámu zatím poslali na neplacené volno, neví se, co bude. Táta pracuje. Jako předtím, na odboru městské zeleně. Což je zrovna teď dost vtipné: úřady chtějí, aby byl Simferopol krásnější, čistší, zelenější. Jenže nemají peníze. A tak přesazují jedny a ty samé kytky z místa na místo. Když je koncert na náměstí, kytky se zasadí tam. Za dva dny je nějaká akce u památníku, hurá tam s kytkami. Jedna velká pitomost, marasmus. Jako všechno, co se teď na Krymu děje.“

Květen. Káťa píše: „Máma byla na pláži. Vzala si takový starý sepraný ručník, co ho máme doma snad dvacet let. A divže nedostala. Seběhli se k ní lidi, ať ho okamžitě schová, protože je na něm americká vlajka. Chápeš? Šílenství! Máma jim řekla: Jestli chcete, pořídím si ručník s ruskou vlajkou a nohy si budu utírat do něj.“

Červen. Káťa jde taky na pláž. U stejného moře jako máma, ale stovky kilometrů daleko. Nevykoupe se. Je jí smutno a chce domů.

Nemaluju. Teď ne

Poznaly jsme se v březnu. Na Krymu, v Simferopolu. Přijela jsem psát o referendu, v němž měli obyvatelé poloostrova hlasovat o připojení Krymu k Rusku. Těžiště ukrajinské krize, která začala v listopadu 2013 na kyjevském Majdanu, se tehdy přesunulo právě sem: od února na poloostrov přijížděli ruští vojáci v neoznačených uniformách. „Zelení človíčkové“, začali jim tu přezdívat. Ruský prezident Putin pořád opakoval: Žádné vojáky jsem na Krym neposlal. Jen o pár týdnů později přiznal – ano, jsou tam.

V Simferopolu bylo v oněch dramatických březnových dnech hrozně chladno, foukal nezvykle ledový vítr. Káťa na mě čekala na letišti. Nikdy předtím jsme se neviděly, ale hned jsme se objaly, aby to vypadalo, že se známe roky. Letiště bylo totiž plné… zelených človíčků. A taky členů místní domobrany, kteří se věnovali udržování pořádku – třeba únosům či bití cizích novinářů (což tu uvidím i já na vlastní oči).

Káťa a její kamarád Oleg mě odvezli do malého bytu, který jsem sdílela s další novinářkou, Táňou. Právě tohle oni tenkrát dělali: pomáhali zahraničním reportérům. Hledali jim bydlení, kontakty. Někomu i překládali. Nebo se starali o ukrajinské vojáky na (Rusy) obléhaných krymských základnách. Přinášeli jídlo, léky, přikrývky, optimismus. Skoro nespali, málo jedli, pořád četli zprávy, telefonovali. Chtěli, aby se co nejvíce lidí v co nejvíce zemích dozvědělo, jak Rusko krok za krokem obírá Ukrajinu o kus území.

Káťa, byť sama národností Ruska (po tátovi), pod Moskvu nechtěla za žádnou cenu. Právě proto se dala ke „Krym SOS“, občanské skupině aktivistů, kteří se neobyčejně rychle a efektivně zorganizovali a začali se brát za žluto-modrou vlajku.

„A co vlastně děláš v normálním životě, Káťo?“

„Maluju. Kreslím. Jsem výtvarnice. Už čtyři měsíce jsem neudělala ani čárku. Nemůžu. Ne v téhle situaci.“

Kátě je smutno, bojí se ztráty domova.

Oleg tu není

Dva dny po referendu (které dopadlo přesně tak, jak se čekalo) mám letět domů. Sedíme u Káti v pokoji, v paneláku na simferopolském sídlišti. Máma Nataša je vedle v kuchyni, chystá večeři, táta Gennadij se zrovna vrátil z práce. Sestra Nasťa, křehká dívka s velkýma očima a hlubokým, chraplavým hlasem, je ještě venku: od rána se stará o štáb televize al-Džazíra a zas přijde bůhvíkdy.

„Neukázala bys mi, co maluješ?“

„Tebe by to fakt zajímalo?“ Drobná Káťa, 28 let, v úzkých džínách a brýlích s výraznou černou obroučkou, mluví tiše, až ostýchavě. Když otevírá velký šuplík pod postelí, jako by bojácně vtahovala hlavu mezi ramena.

Kresby, tisky, linoryty… Portrét, Kátin nejoblíbenější žánr. Obrazy zaplavují pokoj, šedý koberec už pod nimi není vidět.

V umění se nevyznám. Ani za mák. Ale hned vím, že tyhle věci musí ze šuplíku ven. „Vezmeme je do Prahy, Káťo. Uspořádáme výstavu.“

„Ty myslíš, že by se to někomu líbilo?“

V noci pak tiše kouříme na chodbě. Okno ani neotevíráme, pořád fičí ledový vichr. Říkám jim, Kátě i její sestře: „Bojím se, že budete muset pryč. Na Krymu teď pro lidi jako vy nebude bezpečno.“ Ony to samozřejmě vědí samy mnohem líp než nějaká reportérka z Prahy. Atmosféra na Krymu je obrovsky napjatá. Vyhrocená. Třeba i jen vyjít na ulici s ukrajinskou stužkou na klopě rovná se říci si přímo o výprask. Že budou mít místní zastánci Ukrajiny od nynějška strach a problémy, je nad slunce jasnější.

„Odjedeme,“ slibují.

Odjely. Devátého dubna, vlakem. O pár týdnů později ruská tajná služba FSB zatkla jejich kamaráda Olega (toho, který mě tenkrát vezl z letiště), příjmením Sencova. Známého ukrajinského režiséra a otce dvou dětí, který se provinil tím, že byl v zimě v Kyjevě na Majdanu a pak, tady doma na Krymu, pomáhal vojákům v nouzi. Teď je Oleg ve vazební věznici FSB v Moskvě. Obvinění: terorismus. Že prý chystal bombové útoky, třeba u sochy Lenina v Simferopolu nebo u místní kanceláře putinovské strany Jednotné Rusko. Může dostat dvacet let. Nebo taky doživotí. Jeho příběh oblétne světová média, ale to je ruské tajné službě jedno.

Kátě je kvůli tomu smutno. Strašně.

Střecha z vinné révy

Červenec. Káťa píše: „Hrozně se těším, zavolej hned, jak dorazíš.“

Čekám v módní kavárně Kompot. Děribasovská ulice 20, Oděsa, Ukrajina. Tady teď Káťa žije.

Oděsa je svérázná. V sovětských časech platila za hlavní město humoru. Na otázku se tu prý odpovídá zásadně otázkou. Od stolku v Kompotu, ještě než Káťa dorazí, pozoruji život na ulici. Děribasovská je přímo v centru, korzují tu většinou turisté, rovnoměrně opálení, bezstarostní. Aspoň tedy navenek.

Je to dva dny, co bylo nad oblastí, kde spolu válčí ukrajinská armáda a proruští ozbrojenci, sestřeleno letadlo malajsijských aerolinek. Zemřelo skoro tři sta lidí, kteří s touhle válkou neměli vůbec nic společného. Západní média píší: „Přibývá důkazů, že na let MH17 vystřelili proruští separatisté.“

Ruská státní televize říká: „Byli to Ukrajinci. Mysleli si totiž, že střílejí na stroj s Vladimirem Putinem.“

Káťa má černé triko bez ramínek a puntíkovanou sukni, kterou jí šila máma. Zase se obejmeme, pevně a nadlouho. Tentokrát už ne kvůli zeleným a domobraně.

Je vedro k padnutí, snad čtyřicet stupňů, limonáda s horou ledu pomáhá jen nepatrně. Káťa vypráví, jak měli s přítelem Pavlem (mlčenlivým muzikantem, který měl v Simferopolu malé nahrávací studio) štěstí: práci našli hned po příjezdu do Oděsy. Ona ve firmě, která vyrábí počítačové hry. „Nikdy jsem to nedělala, ale říkala jsem si: Není to jedno, na co člověk kreslí? Na papír, nebo na obrazovku… Vlastně mě to i baví, je to něco nového. A teď mi navíc zvedli plat.“

Pronajali si miniaturní byt v centru Oděsy. S kuchyňkou jak pro panenky a jedním pokojem, kde se ze stropu odlupuje omítka. Jenže odolat nemohli: balkon má střechu z vinné révy a kouká do typického oděského dvora plného toulavých koček a lidských příběhů.

„Ze začátku jsem se v Oděse chovala jako blázen. S úžasem jsem hleděla na všechny ty ukrajinské vlajky kolem. Dokonce jsem je zdravila. Potichu jsem zpívala ukrajinskou hymnu a v noci, za tmy, se lekala popelářských aut. Jsou moc velká, jako tanky nebo obrněné transportéry,“ vypráví Káťa.

Mámu a tátu má pořád v Simferopolu. Mluví s nimi po telefonu nebo Skypu. Stýská se jí, občas brečí, to dá rozum. Hlavně proto, že neví, kdy bude rodina zase pohromadě. Aspoň sestra Nasťa že už přijela: ze Lvova, kde po odchodu z Krymu dokončovala univerzitní studium filologie. Bude teď pracovat jako recepční v kadeřnickém salonu. A ráda – jiná práce není.

Jdeme na pláž. Mluvíme o Putinovi, o Oděských povídkách Isaaka Babela (nečetla jsem je! Ostuda!), o moři. Káťa říká, že na Krymu jsou pláže mnohem krásnější než tady. Plaveme k vlnolamu, je kluzký, těžko se na něj leze. Káťa opakuje, že dneska poprvé se zase koupe s radostí.

I tady v Oděse tekla krev, mimochodem. Druhého května. Střílelo se v centru města a pak hořel gigantický Dům odborů. Zemřelo skoro padesát lidí, většinou proruských aktivistů, kteří se zabarikádovali v odborářském paláci. Nikdo už s jistotou neurčí, kdo požár založil: Molotovovy koktejly létaly z obou stran. Káťa se snažila pomáhat raněným, nosila vodu. Od té doby je v Oděse klid. Zůstal jen zármutek, matky mrtvých (z obou stran konfliktu) zapalují svíčky a plačky se modlí za klid duší svých dětí. Dům odborů je zavřený, obehnaný vlnitým plechem. Jen jídelna funguje: oběd za 25 hřiven.

Moskvič, 198

Srpen, začátek. Káťa píše: „Pro jistotu posílám přesnou adresu našich, kdyby ses jim nemohla dovolat. Po internetu totiž už zas běží zpráva, že zítra na celém Krymu vypnou ukrajinského operátora MTS.“

Taky že vypnuli. Před červenými firemními obchody v Simferopolu se okamžitě vytvořily dlouhé fronty: lidi čekají na nové SIM karty. Taky od MTS, ale ruského. Tu a tam někomu dojde trpělivost, začne se vztekat. Ve frontě je vedro a cena karet už není padesát rublů jako dopoledne, ale pět set. Na zdi visí jakýsi reklamní plakát: „O krok blíž k Rusku.“

Zvláštní pocit, zase tu být. Po necelém půlroce. Ty samé ulice, stromy, lavičky. Ti samí lidé, ten samý Lenin na hlavním simferopolském náměstí, ta samá kavárna s dvojitým espressem hned naproti. Tak co že je vlastně jinak? Aha, drobnost: k cestě na Krym teď potřebuju ruské vízum.

Nataša, Kátina máma, dává do nerezového stojánku na kuchyňském stole zásadně žluté a modré ubrousky. Smutně se usmívá: „Je to taková moje malá soukromá revoluce.“ Až teď si všímám, jak moc je jí Káťa podobná. Stejný hlas, stejná gesta, smích. Stejné líčení – jemné linky na horních víčkách. Stejná skromnost.

Budeme si teď pár večerů povídat o tom, co se od března na Krymu změnilo. Kolem stolu nás zase bude pět, jako tehdy: jen místo Káti a Nasti tu sedí babička Tamara Sergejevna a strýc Kosťa. Přijeli týden přede mnou červeným moskvičem, rok výroby 1987. Z Gor­lovky, města na východní Ukrajině, v Doněcké oblasti. Protože tam se válčí, ještě pořád. Moskvou podporovaní separatisté bojují s ukrajinskými vojáky, denně umírají lidé, v uniformách i v civilu: třeba na zastávce u supermarketu, když s plnými nákupními taškami čekají na autobus.

Kosťa, podsaditý a energický, před třiceti šesti dny přestal kouřit, ale teď by si nejradši zapálil: celé hodiny tráví v Kátině pokoji, u jediného počítače v bytě. Čte na internetu zprávy z Gorlovky. „Dneska shořel kostel. Koukej. My utekli na poslední chvíli, přejeli jsme most, který hodinu a půl poté vyletěl do vzduchu.“

Později mi Nataša vypráví, že Kosťa se chtěl už po dvou dnech v Simferopolu vrátit domů. Že prý má ledničku plnou jídla a v Gorlovce teď určitě nepůjde elektřina.

Ona i dítě. Oba mrtví

„První přípitek je vždycky na shledání.“ Gennadij, Kátin otec, opatrně rozlévá slivovici, kterou jsem přivezla z Prahy. Je mu pětapadesát, skoro pořád se směje, v řeči polyká poslední slabiky a v životě už zakusil leccos: třeba likvidaci následků jaderné katastrofy v Černobylu v šestaosmdesátém. „Prostě nás tam poslali.“

On jediný má teď v rodině ruský pas. Nechtěl ho – a nikdy ho u sebe nenosí, nechává ho v šuplíku v předsíni. Jenže neměl moc na vybranou: život aspoň bez jednoho ruského pasu v rodině je na Krymu už teď těžký. A brzy bude nejspíš úplně nemožný. Taková je strategie Moskvy, respektive místních úřadů. Chceš dát dítě do školy? Chceš jít k doktorovi? Chceš zaplatit za komunální služby? Chceš si založit účet v bance? Ukaž ruský pas!

Získat jej není vůbec složité. Říkal mi taxikář, že ani nikam nemusel: „Na úřad šla místo mě ségra. I ten formulář za mě vyplnila a podepsala.“

Máma Nataša se bojí, že s modrým pasem Ukrajiny bude zanedlouho úplnou cizinkou ve vlastním městě. Ale o červenou knížečku s nápisem Rossijskaja federacija si kvůli tomu žádat nehodlá.

„Druhý přípitek je na přítele.“ Gennadij vypráví o rodinné kamarádce, s níž on a Nataša léta chodili na túry po celém Krymu. „Teď se s námi skoro nebaví. Protože chceme, aby se Krym připojil zpátky k Ukrajině.“

V hlavě mi hučí, jak se to všechno snažím pochopit. Nataša říká, že místní kupují vlastně jen jídlo a nejnutnější potřeby. Ceny se zvedly, a to výrazně. „Nikdo moc neví, co bude dál.“ Regály s mléčnými výrobky v obchodech zejí prázdnotou: nedávno úřady zakázaly produkty z Ukrajiny.

Kosťa už zase četl zprávy z Gorlovky. „Viděli jste tu fotku třiadvacetileté holky s malým dítětem? Oba jsou mrtví.“

„Třetí přípitek je vždycky na lásku.“

Já ti nevěřila

Srpen, konec. Káťa píše: „Hrozně se těším! Koukala jsem na předpověď počasí. Fakt je u vás jen 22 stupňů?“

Čekám na letišti. Protože se to povedlo: uspořádat v Praze výstavu. Kátiny obrazy visí na Kampě a spolu s nimi ještě práce dvou jejích přátel – Lenura, krymského Tatara, a Oksany, Ukrajinky z Luhansku.

Všichni tři se vynořují z tranzitu. Tak jako tehdy já v Simferopolu. „Tenkrát v mém pokoji, jak jsi říkala, že uděláme výstavu… Víš, že jsem ti nevěřila?“ Drobná Káťa, 28 let, v úzkých džínách a brýlích s výraznou černou obroučkou, se usmívá.

Na Kampě, pod svými vlastními obrázky, pak mluví s novináři. Je nervózní, ale jenom ze začátku. Říká, že Krym byl vždycky spíš apolitický, lidi zajímala hlavně turistika. A hotovo. Vypráví, jak ona sama žila mezi štětci a tužkami, studovala, malovala, trochu cestovala. Bezstarostně. Vždy s vědomím, že se zas vrátí na Krym, k mámě, tátovi, sestře, kočce a moři.

Pak to začalo. Vloni v listopadu, v Kyjevě, na Majdanu. Štětce ztuhly, Káťa na ně neměla čas ani myšlenky. Bez přestávky sledovala, co se děje. První násilí. První mrtví. „Každý den jsem si říkala, že už nemůže být hůř. A každý den se ukazovalo, že může.“ Načež drama přišlo přímo k jejím dveřím. Ruští vojáci v Simferopolu. Káťa chodila na všechny mítinky za Ukrajinu. Holka se štětcem dospěla v ukrajinskou občanku. Šestnáctý březen: referendum. Napětí. Bude válka? „Žili jsme ve strachu, každý večer jsme se loučili. Kdybychom se už neviděli.“ Pak zklamání. Šok z očekávaného. Bolestné rozhodnutí odjet. Slzy, když zatkli Olega. Život v Oděse. Obavy, že bude ještě hůř. Nejistota, kdy zas uvidí rodiče.

Kátě je smutno. Život se jí převrátil naruby.