Úspěšný rozvod v hliníkovém údolí

Byznys

Ta fabrika, v níž se lisují hliníkové součástky do aut, má skutečné kouzlo. Robotizované licí stroje, pečlivě seskládané výrobní linky, bedny plné roztodivných výlisků a dva zapálení majitelé, kteří mají oba na vizitce jméno Miloslav Pavlas. Podnik přes dvacet let provozovaly společně rodiny Pavlasových a Koudelkových, až loni otec a syn Pavlasové své společníky vykoupili.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Za obcí Třemošnice na západním okraji okresu Chrudim se mezi lesnatými kopci skrývá Hedvičino údolí, kterým protéká Zlatý potok. Před více než dvěma sty lety zde vznikla první železárna, která se o mnoho let později změnila v Kovolis Hedvikov. A už více než pětadvacet let, od privatizace v roce 1992, píše svou novodobou historii. Ta loni vstoupila do nové etapy, když se z firmy dvourodinné stala podnikem ve výlučném vlastnictví Miloslava Pavlase seniora a Miloslava Pavlase juniora. Mimochodem, otec svého syna během rozhovoru skutečně tituluje „junior“. Pro pořádek dodejme, že otci je sedmašedesát a syn nedávno oslavil pětačtyřicátiny.

Jméno Kovolis odráží docela věrně to, čím se podnik zabývá. Lisuje hliníkové součástky pro automobilový průmysl. „Dodáváme díly do různých částí aut: do klimatizací, pump v motoru, řízení a podobně. Náš největší zákazník, firma Wabco, dělá brzdové systémy pro nákladní auta,“ popisuje Miloslav Pavlas starší. „Je to asi pět set různých výrobků,“ doplňuje ho syn a pokračuje: „Ročně vyrobíme zhruba dvacet pět milionů dílů, což představuje asi dvanáct a půl tisíce tun zpracovaného hliníku.“

 

Ve firmě působí více než jedenáct set zaměstnanců a pomáhají jim desítky sofistikovaných robotů. Klíčovou částí podniku jsou dvě slévárny, jež však jen velmi vzdáleně připomínají slévárny se zpocenými chlapy v kožených zástěrách, kteří lijí roztavený kov do forem, jak to ukazují staré filmy či obrazy. Tady se také pracuje s roztaveným kovem, což jsou různé hliníkové směsi, ale do lisů je lije speciální nádobou robotická ruka. V další části stroje se pak hliník natlačí do formy, kterou na setiny milimetru přesně připravili lidé v nástrojárně. Po vylisování jiný robot součástky vyndá a připraví k dalšímu zpracování a distribuci. Kvalitu jednotlivých výrobků kontrolují speciální rentgeny, které odhalí i vnitřní mikroskopické vady. Některé odlitky jsou hotové rovnou z lisovacích strojů, jiné se ještě dále obrábějí.

Když procházíte fabrikou s oběma majiteli, neunikne vám, že u každého kusu přesně vědí, pro kterého klienta a do jaké části auta patří. „Máme výhodu, že většina našich výrobků nejde do motorů. Takže ať už zůstanou spalovací motory, nebo se v budoucnu přejde na jiný pohon, nás by se to dotknout nemělo. Protože řízení, brzdy, klimatizace, topení a podobně budou v autech, ať je bude pohánět cokoli,“ říká Miloslav Pavlas mladší v ruchu výroby novější ze dvou sléváren.

Firma ji otevřela v roce 2011 a díky ní se kapacita podniku prakticky zdvojnásobila. K nové slévárně se váže příběh, který ukazuje, že v podnikání je občas třeba mít i trochu štěstí. Firma měla stavbu naplánovanou o několik let dříve. „V roce 2007 jsme byli na vrcholu z pohledu výrobních kapacit. Měli jsme připravený projekt nové slévárny a dolaďovali jsme stavební povolení. Jsme tu ovšem v chráněné krajinné oblasti a její vedení mělo poměrně hodně požadavků na další studii o vlivu na životní prostředí, která zdržela vydání povolení o několik měsíců. Než se stihla dodělat, začala krize, odbyt šel takříkajíc do kytek a my sice dostali povolení, ale stavbu jsme už nezahájili. Kdyby nedošlo k tomu zpoždění, měli bychom rozestavěno, nainvestováno a neměli bychom odbyt a tržby,“ líčí Pavlas senior a se smíchem dodává, že je dodnes tehdejšímu řediteli CHKO Železné hory vděčný.

 

Na roky i na minuty

Kovolis je největším zaměstnavatelem v Třemošnici, zhruba polovina všech zaměstnanců je místních. „Máme tu případy, kdy tu jsou i tři nebo čtyři členové jedné rodiny, a to nemyslím tu naši,“ říká otec Pavlas s tím, že to samozřejmě s sebou také nese velkou odpovědnost vůči místním. „Nejvíc se to projevuje, když je nějaký problém. V krizi roku 2008 nám rychle spadly zakázky a my museli z tehdejších šesti set lidí dobře dvě stě propustit. Tehdy jsme se snažili brát ohled na to, abychom při propuštění jednoho partnera zároveň nerušili místo i druhému,“ popisuje muž, který v podniku s krátkou přestávkou strávil celou svou pracovní kariéru.

Totéž ostatně platí i pro jeho syna. Do firmy nastoupil už po vysoké škole před více než dvaceti lety a začal se zabývat obchodem; od loňska je i polovičním spoluvlastníkem. Jak si oba majitelé rozdělili role? „Junior má na starosti kompletní obchod: klienty, zakázky, vyjednávání a podobně. Na mně je strategické řízení firmy a obrazně řečeno to, zda a jak ty zakázky dovedeme vyrobit. Celkově ale firmu řídí šestičlenné odborné vedení, kterému říkáme top šest,“ říká otec Pavlas. Když se ptám, kdo by měl poslední slovo, pokud by se nemohli dohodnout, odpovídají oba, že se to téměř neděje. „Kdyby na to došlo, pak by měl poslední slovo táta. Ale my máme opravdu minimální rozpory, vždycky se dobereme k tomu, jak, kdy a za jakých podmínek máme jednotlivé zakázky dělat. Tak to musí být, protože v automobilovém průmyslu se plánuje na roky dopředu a díly zároveň musejí být dodávány na hodinu přesně,“ říká mladší z obou Miloslavů.

Dlouhodobé plány v automobilovém průmyslu zaručují, že v Kovolisu už dnes docela přesně vědí, co a pro koho budou vyrábět napřesrok. „Máme zaplněno osmdesát až devadesát procent výrobní kapacity pro rok 2019. Za předpokladu, že se v automobilovém průmyslu nic dramaticky nezmění, což ovšem nyní nepředpokládáme,“ říká Pavlas junior.

Obchodní strategie firmy se nyní nezaměřuje na hledání nových zákazníků, ale spíše na větší objemy dodávek pro ty současné. „Pokud budeme úspěšní ve třech hlavních kritériích, jimiž jsou dodávková kázeň, cena a kvalita, můžeme i u našich nynějších zákazníků ještě vyrůst o nějakých dvacet až třicet procent. Většinou mají více dodavatelů, takže je tu prostor pro přebírání další výroby,“ doplňuje Miloslav mladší. „Dodávková kázeň“, o níž mluví, je extrémně důležitá. Prakticky v celém automobilovém průmyslu se jede na takzvaný „just in time“ management, což v praxi znamená, že automobilky si drží na skladě jen minimum dílů a po svých dodavatelích chtějí, aby jim v přesně určeném čase přivezli konkrétní díly, z nichž vyrábějí. Pavlasové vzpomínají, jak před časem po nějakém zádrhelu ve výrobě dopravovali výlisky do jedné z továren koncernu PSA Peugeot Citroën letadlem, protože to bylo výhodnější než pokuta za pozdní dodání a s tím spojená ztráta reputace.

 

Lidi, lidi, lidi

Podnik dodává světovým koncernům, takže má veškeré tržby v eurech. V eurech také nakupuje vše, co se dá, od materiálu po energie. Ovšem mzdy zaměstnancům a také odvody státu pochopitelně platí v korunách, takže loňský konec intervencí samozřejmě pocítil. Kromě změny kurzu koruny zvyšuje náklady na mzdy i nedostatek lidí a s tím související tlak na růst platů. Zdražila rovněž pracovní síla v pardubické věznici, kde má podnik jeden z provozů; stát totiž stanovil za práci vězňů vyšší odměny.

V době konjunktury se v Třemošné a okolí lidé neshánějí snadno, podle otce a syna Pavlasů je nezaměstnanost v re­gionu na třech procentech, navíc k obsluze strojů není možné postavit každého. Podnik by si chtěl vypomáhat pracovní silou z ciziny, zejména z Ukrajiny a Vietnamu, což ale vůbec není snadné a pravidla, která stát nastavil pro pracovní pobyty, situaci neulehčují. Od Miloslava Pavlase staršího to ovšem nezní jako lamentování, spíše jako popis stavu, se kterým je potřeba pracovat. Je to zřejmě dáno i tím, že v podniku už rozhodně zažil dramatičtější problémy, než je nedostatek lidí v době konjunktury.

 

Rodinná rozluka

Jak už bylo řečeno, v podniku strávil Pavlas starší, který vystudoval slévárenství, s jedinou výjimkou celý život. Na začátku devadesátých let, zrovna před privatizací Kovolisu, načas zakotvil v ZTS v Litomyšli. „Tehdy se zformovala skupina lidí, kteří chtěli Kovolis koupit, a pro mě si do té Litomyšle dojeli,“ vzpomíná.

Během následujících let situace vykrystalizovala tak, že podnik měl dva vlastníky, Miloslava Pavlase a Karla Koudelku. „Pan Koudelka byl skvělý partner. Rozuměli jsme si a nevadilo mu, že jsme veškeré vydělané peníze investovali zpátky do fabriky. Díky tomu máme dnes tak dobré technologie a robotizovanou výrobu,“ říká Miloslav Pavlas starší a dodává, že dokud podnik řídili jen oni dva, dokázali se na všem shodnout. Po výraznějším zapojení další generace se pak podle něj začaly častěji projevovat různé názory na to, jak a kam má podnik dále směřovat.

V roce 2016, zrovna když továrna slavila dvě stě let od spuštění prvních železáren v Hedvičině údolí, prý začalo být jasné, že situaci, kdy podnik vlastní dvě rodiny, je třeba nějak vyřešit. Jednání byla podle vzpomínek docela náročná, déle než půl roku trvalo, než se skloubily rozdílné představy o ocenění podniku. Situace byla o to zajímavější, že Miloslav Pavlas a Karel Koudelka se v průběhu let stali příbuznými: dcera Miloslava Pavlase si vzala syna Karla Koudelky. Mají tedy společná vnoučata a kromě toho si postavili domy hned vedle sebe v Čáslavi.

Nakonec se obě strany domluvily na ceně s tím, že bude vyplacena v okamžiku podpisu smlouvy. Pavlasovým na nákup druhé poloviny podniku půjčily Česká spořitelna a ČSOB a v září loňského roku byl obchod podepsán. „Jsem moc rád, že i přes ta občas složitá jednání máme v rodině i mezi rodinami dál dobré vztahy,“ říká Miloslav Pavlas starší. Jeho syn dodává, že pro firmu bylo důležité, že na provozu nikdy nepocítila vyjednávání o prodeji půlky podniku: „Všichni jsme věděli, že firma musí běžet a dodávat zákazníkům. Nikdy se nestalo, že by se třeba neschválil nákup nějakého stroje, který byl potřeba, nebo něco podobného.“

 

Dvakrát větší fabrika

Na stole šéfů Kovolisu leží plány na výstavbu další továrny, která by měla vyrůst na jiném okraji Třemošnice. „Vždycky je lepší budovat novou továrnu na míru, i s ohledem na životní prostředí, než se ji snažit napasovat do nějaké starší,“ říká Miloslav Pavlas starší s tím, že firma už má vykoupenou většinu pozemků, na kterých by měla továrna vyrůst. 

Plány ale trošku brzdí právě skutečnost, že se těžko shánějí lidé. „Nevím, kde bychom teď vzali těch prvních sto padesát lidí, kteří jsou potřeba a mezi nimiž musí být zhruba třicet až čtyřicet vysoce odborných pracovníků,“ dodává Miloslav Pavlas. On ani jeho syn ale nepochybují, že areál, který by měl být nakonec dvakrát větší, než je dnešní Kovolis, jednou vybudují. •

 

 

Lití na japonský způsob
Kovolis Hedvikov se pyšní tím, že jako jediný v okolí používá i japonské slévárenské postupy.
 
Miloslav Pavlas starší, povoláním technolog, popisuje, v čem se japonský způsob liší od „nejaponského“.
„Cíl je v evropském i japonském postupu stejný — udělat kvalitní odlitek. Japonci jsou ovšem specifičtí tím, že se to snaží dělat maximálně ekonomicky. Uvedu příklad: když natlačíme do formy roztavený hliník, který má nějakých šest set sedm set stupňů, vzniká velké množství tepelné energie. Ta se ovšem liší podle toho, ve které části výrobku je více materiálu. Kde je ho nejvíc, je tepelná energie největší. Evropský postup přivádí do výroby další teplo k těm částem, kde je méně materiálu, aby byl celý výrobek stejně zahřátý a mohl rovnoměrně chladnout, což je důležité pro jeho kvalitu. Japonci naproti tomu mají speciální chlazení, kdy se do některých míst v tom odlitku vpraví malinká chlazená jadérka, takzvané ‚jet cool‘, které hmotu chladí zevnitř — a tím se dosáhne stejného efektu, ovšem bez nutnosti přivádět další teplo.“
Dalším speciálním postupem je lití v polotuhém stavu, nazývané Rheocasting. Hmota se částečně zchladí ještě před lisováním a do forem se pak vtlačuje ve skupenství, které je podobné například máslu.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama