Vzpomínky na třešně

Měli jsme napsat o tom, jak jsme kdysi chodili v Litomyšli na náplavku. Byl leden, nebo některý z těch studených měsíců, co si raději člověk nepamatuje. Seděli jsme ale v teple v knihovně. Byl to program pro důchodce, kteří se ještě cítí být mladí natolik, aby si dokázali nalhávat, že třeba když chodí do knihovny na kulturní akce, nestárnou tak rychle. Já si to nenalhávám, jen si myslím, že v kultivovaném prostředí je to chátrání trochu elegantnější. Takže jsem byla v knihovně a tam nám líčili, jak se bude vylepšovat náplavka. Jak ji moderně změní známý architekt a jak by se tam vyjímaly nějaké nápisy vyryté do betonu. Třeba vzpomínky lidí, kteří na náplavku chodili, když byli mladí a ještě si to pamatují.

Já bydlela blízko. Pamatovala jsem si spoustu věcí. Řekli nám, že máme svoje vzpomínky sepsat a oni si pak některé vyberou a dají jejich kousky na betonové kvádry kolem náplavky a že to bude hezké. Nápisy si pak budou moct lidé posedávající na těch kvádrech přečíst a vzpomínky se nějak zachovají a bla bla bla pink nápad sem, nápad tam... šumělo mi v uších to historické a moderní povídání plné snahy o to, udělat život a náplavku hezčí.

Už když jsem přestala poslouchat, začaly se mi klížit oči. Byla jsem v sále poslední, málem jsem tam usnula. V knihovně bylo opravdu teplo. Já mám doma přiškrcené topení, abych moc neutratila za energie, a taky si myslím, že otužování zastavuje to chátrání. A tak pokaždé když přijdu do nějaké vyhřáté místnosti, okamžitě se mi začne chtít spát. V sále mě pak někdo vzal jemně za rameno a knihovnice mi sdělila, že už je konec a že budu muset jít, protože už jsem poslední. Samozřejmě že jsem zaspala všechny pokyny ohledně projektu a ohledně toho, komu se má co poslat a dokdy. Styděla jsem se pak zeptat. Ale vlastně mi to nevadilo, protože bych stejně nikam nic neposílala ani nic nesepisovala.

Jak by se daly sepsat vůně? A chutě? A na ty si vzpomínám nejvíc. Jak by se dala chuť zalít do betonu? A i kdyby to nakrásně šlo, zůstala by tam?

A zůstala by i chuť dlaní, které tě hladí, jejich vůně? Vůně kostkou mýdla umyté kolomazi? Výseky času, jejich ukládání v dutinách. Vystýlky vůní jako malá hnízda, kam se pak, někdy v budoucnosti, budeš moct schovat. Pamatuju si tu radost. Objímala nás všechny. Po tolika jarech, kdy byla jen tlumená, kdy si ji nikdo nemohl zplna hrdla vychutnat. Kvetly šeříky a chvilku před nimi i třešně, jejich okvětní plátky pršely na zahradu naší vily. Tenkrát zněla ruština stejně sladce jako ta vůně kytek, co vybuchovaly barvami, aby nám udělaly radost. Nebo tak vybuchovaly a voněly každé jaro a my to jen nechtěli vidět, protože k radosti nebyl žádný důvod.

Tenkrát jsem ho zahlédla na trávě u řeky. Usmál se na mě, já se usmála, slovo nedalo slovo. To naše těla na sebe kývla. Pozvala jsem ho k nám, aby se mohl umýt, a nakrájela jsem bábovku. Vyprala jsem mu uniformu. Visela na šňůře a on jen v trenýrkách seděl v trávě pod třešní a smál se na mě. Měl skoro vyholenou hlavu a tělo jako by mu bylo moc velké. Všechno na něm odstávalo a mě ta nedokonalost dojímala. Teď je moderní mluvit o minulosti pravdu. Nahrávají se pamětníci, jako by nikdo nevěděl, že právě pamětníci si pamatují hlavně to, co se nikdy nestalo. A když už si něco pamatují, tak to možná ani nejsou jejich vzpomínky, ale chumel vzpomínek, které někde četli nebo jim je vyprávěl někdo jiný. Jsou to věci, které si jen chtějí pamatovat. Vypráví to, co jim připadá správné a o čem si myslí, že to bude připadat správné těm, kdo je poslouchají. Orální historie se tomu říká. Je to ale orální masturbace převlečená za vzpomínky. Možná že ale nakonec ze všech těch pamětnických blábolů přece jen časem něco historici poskládají. Každý si chceme věci pamatovat po svém, jak se to hodí nám, abychom se nezbláznili dřív než na smrtelné posteli.

Rudoarmějci znásilňovali naše dívky a za diktatury se o tom nesmělo mluvit. Je to pravda. Ale není to moje pravda. Mně zůstala jen vzpomínka na vůni třešňového oblaku okvětních plátků. V noci na zahradě. V těch několika málo nocích, kdy jsem nemusela hrát žádnou roli – v ničím, ani ve svém příběhu. Byly to noci postavené mimo vzpomínky. Tělo dalo tělo, byla v tom úleva, že to není můj nastávající ani žádným způsobem manžel, že to není nikdo, s kým bych mohla mít jakoukoli budoucnost. Úleva, že mu nebudu vařit ani prát, že se s ním dokonce nemusím ani bavit, protože chci jedině jeho vůni a jeho trochu moc vychrtlé a dlouhé bílé tělo rudoarmějce. Holky, co chodily s Němci, teď za to zavírali a stříhali jim vlasy, plivali na ně a nadávali jim. A já dávala každou noc v třešňové vůni, ve starém sadu kousek od řeky svou vůni, své trochu moc plaché tělo vojákovi z opačné strany dějinné rovnice. Budou mi taky stříhat vlasy a plivat na mě? Za nějaký čas, až se všechno znova obrátí vzhůru nohama jak na přesýpacích hodinách? Už tenkrát jsem věděla, že to svým způsobem, možná nějakou jinou vůní pomsty, tak bude. Ty skuliny v čase, ta ztráta role, to zatmění a výbuchy barev a potu v trávě, to nikdo není schopný přehlédnout, natož pochopit, a už vůbec ne neodsoudit.

Odjeli. Třešně odkvetly a staly se z nich plody. I ve mně cosi odkvetlo a narodil se mi syn. Měl jeho modré oči, pihovaté tváře a moc bílou pleť. Nemluvilo se o jeho otci. Říkalo se, že padl ve válce. Neříkalo se kde a kdy a pak už ani v které. Když přijeli Rusové znova, tentokrát jako okupanti, nikdo mi neostříhal vlasy ani mi nikdo nenadával. A můj syn, který proti tomu protestoval, ztratil práci učitele a jediné místo, které sehnal, bylo v železárnách v Třinci.

Jet tam až z Litomyšle bylo úmorné. Po hodinách ve vlaku jsme spolu sedávali na balkoně a sledovali barevné výbuchy zplodin, co vyletovaly z továrny jako zábavné ohňostroje. Až na tom panelákovém balkonu se mě zeptal na otce. Pokusila jsem se mu tu vzpomínku popsat. Ze všech sil sečtělé, bývalé knihovnice. Pochopil jenom to, že jeho otec byl nejdřív osvoboditel a teď je z něj okupant. Nedokázala jsem mu popsat to, co jsem cítila, ani to, co jsem prožila. Všechno vztahoval jen na sebe. Nechtěl pochopit nebo si přiznat, že v tamté chvíli o něj vůbec nešlo. Nebo možná z hlediska přírody a jejích zákonů, z hlediska zákonů těl o něj vlastně asi šlo ze všeho nejvíc. A nejmíň z hlediska všeho ostatního, toho všeho, co z nás dělá lidské, ne zvířecí bytosti. Aniž bych se chtěla nějak vytahovat na zvířata nebo něco věděla o tom, co vlastně prožívají, když nám to neumí říct a vysvětlit. A sama jsem si taky tak připadala – jako němá tvář, která neumí vysvětlit, proč vlastně milovala neznámého cizince, který pak odjel a ona už o něm nikdy neslyšela.

Sedím na tom moderně pojatém a přece tuctovém kvádru z betonu a čtu si nápisy pamětníků. Obrůstají už trochu mechem nebo lišejníkem. Možná je to jen plíseň, tvář vlhka od říčky, co teče pod náplavkou. Už se skoro nedají přečíst. Nikdo kvádry nečistí. Jsou tady proto, aby na nich pracoval čas a dotvořil jejich přirozenou krásu. Nebo tak nějak to hlásá ten známý architekt, který má rád chátrání a rozpadání věcí a říká tomu krása. Tajně si někdy v noci sednu na jeden z těch kvádrů, posvítím si mobilem a zubním kartáčkem a umanutě drhnu ty drobné nápisy. Vím, že se k nim nikdo nesehne a nebude si je chtít přečíst, na to jsou moc blízko u země a moc malé. Já si je ale chci prohlížet a číst ještě dlouho. Nechci, aby do nich hryzal zub času a přirozeně stárly. Chci, aby tady byly vyryté do betonu napořád. Aby tady zůstaly, čisté a srozumitelné. Trvalé.

Prchavé chvíle, které ti, co si dali tu práci, sepsali a zachytili. A ani ti, kdo je pak vylili (nebo jak to udělali), do betonu, si nezaslouží, aby se o ně čas otíral. Možná to byly jediné chvíle, kdy se necítili být mimo svůj život, kdy si možná uvědomili, že tenkrát, v té chvíli, kterou pak o tolik let později sepsali, se cítili skuteční. A ten náfuka architekt chce, aby se jim čas dostal na kobylku. Čas se nám vždycky dostane na kobylku, tak proč mu v tom, sakra, ještě pomáhat? Proč se nebránit? Proč se nesnažit, aby tyhle prchavé chvíle, tyhle vzpomínky na třešně, na vůně a na ruce, které nás kdysi hladily, tady nezůstaly co nejdýl? Aby byly trvalé? Beton, žula, tyhle materiály jsou skutečné, ne poddajný pískovec nebo vápenec a mramor, do kterého každý vydloubne nebo vytesá, co chce.

Všichni si mysleli, že v těch pár dnech, kdy kvetly třešně, jsem si zničila život. Matčiny úzké, sevřené rty, kterými vždycky mlčky říkala, jak světem, který na ni kašlal a dělal si, co chce, pohrdá. Otcovo zamračené pokyvování hlavou. Cigareta, kterou si vždycky zapálil, když se něčeho bál. Poslední ročník gymnázia, který jsem dochodila s břichem. Nikdo se na nic neptal. Nikdo nic neříkal. A já jen čichala pořád dokola tu vzpomínku na vůni zběsilého poválečného jara, kdy jsem prožila něco opravdového. Kdy jsem se času dostala na kobylku já, protože nikdy tu vůni, ty ruce, to tělo nezapomenu. Ať budu stará, jak chci, ať budu ležet v jakémkoli hrobě. Můj syn mi ty chvíle nepřipomíná. Ani staré válečné filmy. Ani knihy. Ani ruština. Ani vila mých rodičů, kterou mi po restituci vrátili. Jen když na jaře rozkvetou v zahradě třešně, vidím v trávě dvě bílá těla ležet mimo čas, vytržená z koloběhu rolí, světa a smyslu. Obklopená vůní, zahalená do ní. Těla, která nemají jména, těla, která tady jsou jen na tuhle chvíli. Prožívají přítomný okamžik, jak o tom teď plácají všechny psychologické příručky. Je to teď úplný průjem prožívání přítomných okamžiků. Nikdo si ale nechce připustit, že ty skutečné přítomné okamžiky nikdo prožívat ve skutečnosti nechce. Musel by se totiž podívat do tváře úplného bezčasí. Ztratit pojem o realitě a přivítat šílenství jako něco, co doopravdy chce. A zešílet z vědomí skutečné přítomnosti a skutečného prožívání, to chce doopravdy málokdo.

Ryju do zvlhlého betonu jeho jméno. Zednická tužka, kterou to dělám, zanechává v drobném mechu černý stín. A přemýšlím o tom, jestli ještě žije, jestli umřel někde v gulagu, nebo jestli je z něj důchodce jako já. Jestli když kvetou tam někde v Rusku třešně, jestli tam někde v Rusku vůbec nějaké třešně kvetou, jestli mu v hlavě taky víří bílé obrazy a zahrada plná bílých květů a omamné noční bezové vůně. Nečekala jsem, že se někdy vrátí, nikdy jsem po něm nepátrala, nechtěla jsem, aby byla minulost pravdivá a abych se dostala do nějakého příběhu s nějakým koncem, dobrým nebo zlým, ale koncem. Líbilo se mi, že se to jakoby nestalo, a přece to bylo tak skutečné. Můj syn, mlčení rodičů, ve škole žádné otázky. Je tolik způsobů, jak prožít život, a já ten svůj prožila díky jednomu jaru tak, jak jsem ani nevěděla, že ho vlastně prožít chci.

Možná to byla jediná, opravdová chvíle v mém životě. Jediná opravdová vůně, kterou jsem kdy cítila. Ale pak to nebylo přežívání nebo tíha osudu svobodné matky, nic z toho se nekonalo. Jako by ve mně ten jediný okamžik, kdy jsem si uvědomila, že to, co právě prožívám, je skutečné a že to přetrvá navěky, otevřel nekonečné zřídlo klidu. Bylo to satori, náhlé osvícení, kterého jsem dosáhla, když jsem spala s rudoarmějcem pod májovou třešní?

Čistím zubním kartáčkem nápisy na betonu. Nečtu si je. Jen sem tam slovo jako třeba – chodili jsme pro chleba, prádlo, malá... Jsou to oblázky, po kterých možná někdo došel až někam daleko, kam by se bez toho nápadu knihovnic, nebo koho to vlastně napadlo, nikdy nevypravil. Je to něco jiného než orální historie. Jsou to jen výseky, jen slova na betonu, věty, které nedávají valného smyslu a netvoří žádné ucelené vyprávění. A to se mi na tom líbí nejvíc. Jako by se jen tušilo, že tudy někdo chodil a něco prožil. Kdysi. Kdosi. Jsou to jen střípky stínů z minula. Pokus je zastavit na místě, kde se odehrávaly.

Když ta slova díky mně a kartáčku na zuby přestanou chátrat, oddechnu si. Jako bych neočistila cizí, ale vlastní vzpomínky. Vracím se pomalu domů. Je noc, svítí měsíc. Lehnu si pod třešni, obejmu jeho tělo. Zapadne přesně do mého. Tráva nás pomalu zarůstá.