Žádný „chudáčku mrzáčku, tady máš čokoládičku“

Obrazem

Už jste slyšeli faráře používat výrazy jako cash flow, zakázky, obložnost nebo investiční úvěr? Pro pátera Josefa Suchára, který už čtvrt století buduje v Orlických horách unikátní společenství, je to samozřejmost. Po úderu finanční krize se rozhodl nastolit v tomto „božím království“ podnikatelská pravidla. A zdá se, že to přináší ovoce.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na obloze bzučí dron, někdo si zase přijel nafilmovat ikonu zdejšího snažení: prosklenou střechu zachráněného barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Pěšinou kolem ovocného sadu stoupáme k faře, kde na nás čeká Josef Suchár. „Naším posláním není opravit kostel, ale vrátit sem život,“ říká na úvod muž, kterému bude brzy šedesát. V mládí jezdil do tohoto odlehlého kraje jako vedoucí skautského tábora. A když se poprvé ocitl v Neratově, pohled k nebi skrz rozpadající se klenby mu učaroval. Prý si slíbil, že pokud „komunisti půjdou od válu“, vrátí se sem a pokusí se slavné poutní místo obnovit. Pracoval tehdy v Brně jako elektromontér a ve volném čase studoval bibli, aby získal tajné vysvěcení na kněze.

V roce 1992 se stal neratovským farářem a začal se rozhlížet, jak zastavit rozpad barokní ruiny nad vsí, ale hlavně zabydlet chátrající domy, které bývaly součástí dvoutisícové obce. Mezi prvními se tu objevilo několik pěstounských rodin, Josef v té době nabízel střechu nad hlavou i lidem bez domova, propuštěným vězňům, týraným ženám. A od začátku tady bylo místo i pro hendikepované s různou mírou mentálního postižení. Podmínkou leckdy drsnějšího soužití bylo, že se všichni zapojí do starostí o každodenní provoz – topení, vaření, zahradničení… Tohle všechno bylo v médiích odvyprávěno mnohokrát, celý příběh má však pokračování, které už tak známé není.

„V době finanční krize nám odpadli nějací stálí podporovatelé a já si i díky tomu uvědomil, že jsme až příliš ponoření do sociální roviny. A že jestli chceme, aby nám to tady fungovalo dlouhodobě udržitelně, potřebujeme do naší práce vnést víc podnikavosti,“ přibližuje Josef Suchár novou etapu ve zmrtvýchvstání Neratova a dodává: „Nechtěl jsem, abychom byli závislí na sponzorování typu ,chudáčku mrzáčku, tady máš čokoládičku‘. Vychovala mě fabrika, takže nesnáším, když si někdo jenom hraje na práci. Naopak mám radost, když naši klienti můžou zažít hrdost, že jsou užiteční, že o jejich dílo opravdu někdo stojí – nikoliv ze soucitu, ale protože jejich výsledky mají nějakou kvalitu a přinášejí užitek.“

 

Oáza

Klíčovou postavou této části neratovského zázraku je farářův bratranec Antonín Nekvinda. Absolvent oboru technická kybernetika, který dlouhé roky vedl slovenskou pobočku České pojišťovny, přišel na prahu padesátky o práci. A protože zažíval i určité profesní vyhoření, nesháněl už práci ve finančnictví, ale kývl na nabídku z východočeského pohraničí. A rozjel tady něco, pro co se v poslední době používá výraz „sociální podnikání“. K provozovnám, které už v Neratově byly – společná jídelna, ubytování pro poutníky, prádelna a malý obchod – přibyly další. A nejen v Neratově.

Léčebna Albertinum v Žamberku postrádala bufet: ejhle, pracovní příležitost! Dnes tu lidé s mírnějším hendikepem prodávají občerstvení, což obnáší pro leckoho z nich náročnou domluvu se zákazníky. „Můžete se, prosím, posadit, rádi vás obsloužíme.“ Takhle zdvořilou řeč uslyšíte, když si tady objednáte koláč a kávu. Pacienti sanatoria, které tvoří plicní oddělení, léčebna dlouhodobě nemocných a psychiatrická část, si mohou rovněž objednat rozvážku na pokoje. „Napíšou si seznam a my jim doneseme tašku se zbožím. Potřební tak pomáhají potřebným, obě strany jsou spokojené a nejvíc si pochvalují, že si mají s kým popovídat. A my díky tomu známe všechny drby z okolí,“ směje se Antonín Nekvinda. V rohu bufetu stojí bedýnka s bramborami, ovocem a zeleninou, i to je součást zdejšího příběhu: „Zjistili jsme, že tady mají zanedbanou a nevyužívanou zahradu, tak jsme vedení léčebny nabídli, že si ji propachtujeme.“

Hned naproti kavárně se tak dá vejít do oázy, o kterou pečují svěřenci Marie Svobodové, bývalé vychovatelky v dětském domově a učitelky náboženství. Záhony, ovocné stromy, přístřešek pro odpočinek, vodní nádržka, kůlna na nářadí… Někteří ze zdejších pracantů trpí různými stupni autismu, další přečkal boreliózu, je tu i epileptik nebo žena po onkologické léčbě. „Vidíte tu paní? Nedávno jsem se jí zeptala, jestli jí není zima, přišla mi málo oblečená. A víte, co mi odpověděla? Že když bydlela v krmelci v lese, protože ji manžel mlátil, bylo to horší.“ Všechny zaměstnance spojuje jedna věc: „V normálním světě by byli nepoužitelní. Zato tady se jim nikdo nesměje, naopak je pořád chválím. A čím víc je chválím, tím je to lepší! Ale mezi námi, někdy se musím taky rozčílit,“ usmívá se vedoucí střediska.

Opodál netrpělivě přechází muž s konví. „Třeba tady Martínkovi už bylo třicet, ale vývojově je na pěti letech. Zkoušel různé učební obory, ale žádný nedodělal, bylo toho na něj moc. Nikdy nepracoval, zůstával doma, přestal mluvit. No a vidíte, teď chodí do práce a kaž­dému pyšně vykládá, co tady děláme a jaké jsme tu vykouzlili krásné jezírko.“

V žamberské léčebně Albertinum nakonec Neratovští objevili zázemí ještě pro další typ podnikání. V podkrovní knihovně nad bufetem zřídili dílenský provoz, v němž se ve čtyřhodinových směnách střídá pětadvacet zaměstnanců, kteří montují jističe a chrániče pro nedaleký podnik OEZ Letohrad a jeho pobočku v Králíkách. „Tu práci vykonávají lidé, kteří nemůžou být zaměstnáni delší dobu na plný úvazek. Někteří jsou z ústavu, jiní mají chráněné bydlení, někdo žije úplně samostatně, mají různý stupeň invalidity. Potýkají se s psychickými problémy a tady na ně neútočí tolik stresových faktorů jako v běžné firmě. Potřebují jasný režim a ten tu mají: vědí, že když ráno přijdou, v dílně bude hrát Rádio Blaník a čeká je naprosto stejná práce jako včera,“ líčí zdejší vedoucí Jan Lhoták, bývalý stavbyvedoucí po úraze.

Podobně to funguje v Bartošovicích, pod které Neratov úředně patří. Ve zrekonstruovaném hrázděném domě vznikly řemeslné dílny. Pracuje se hlavně se dřevem, proutím a hlínou, zdejší zboží si objednávají firmy z celé republiky – ať už přímo do svých prodejen, nebo jako dárek pro své zaměstnance či obchodní partnery. Dnešní dopolední parta zrovna zametá zbytky lýka, které zůstalo na zemi po oplétání demižonů pro jedno moravské vinařství. Nejvytíženější bývá tkalcovský stav a šicí dílna, jednou z nedávných objednávek bylo patnáct stovek chňapek pro obchodní řetězec Tesco.

 

Jde to

Do snahy zapojit hendikepované do normálního života zapadá i zřízení Základní školy speciální  v Bartošovicích. „Našimi žáky jsou děti se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, kombinovanými vadami a poruchami autistického spektra,“ vysvětluje ředitelka Broňa Havlíková. „Získávají zde základní sociální návyky, zlepšujeme jejich sebeobsluhu, prostorovou orientaci, komunikaci – tak, aby byli do budoucna co nejvíc samostatní a péče o ně nebyla až tak náročná. Když to řeknu natvrdo: i kdyby jednou měli skartovat dokumenty nebo zametat chodník, je to lepší než skončit v ústavu a koukat do zdi.“

Speciální škola vznikla rekonstrukcí horního patra bartošovické malotřídky, která pro nedostatek žáků před několika lety zanikla. Dnes čítá devatenáct dětí a dvanáct členů pedagogického sboru. O patro níž obec provozuje mateřskou školu, zahrada je společná. „Mám radost, když vidím, jak se zdravé děti našich žáků nebojí a po nějakém čase jejich hendikep už vůbec neřeší – mluví s nimi, hrají si spolu,“ říká Broňa Havlíková. Zvláštností speciální pedagogiky je, že základní školu mohou navštěvovat žáci do šestadvaceti let.

„Nedílnou součástí školního režimu jsou návštěvy různých akcí. Jinými slovy, skoro každý den někam vyrážíme,“ objasňuje ředitelka, která ostře odmítá postoj „Jejda, máme autistu, musíme zabezpečit, aby byl co nejvíc chráněný!“. Opačný přístup názorně přibližuje na příkladu návštěvy divadla nebo koncertu: „Ano, nejdřív mají problém tam vstoupit, protože je tam hodně lidí. Pak nastane problém, když se zhasne. Pak je problém hlasitá hudba nebo cokoliv jiného. Ale jednou to vydrží pět minut, deset minut, půl hodiny – a dneska zvládáme se všemi našimi žáky hodinové představení. Jde to pomaličku, ale jde to. Musí to jít.“

 

Nepřestřelit

Také v samotném Neratově přibývá pracovních příležitostí. Rozšiřuje se zahradnictví, výpěstky si může kdokoliv zakoupit mezi záhony uprostřed vesnice (a zaplatit do krabice přibité na lampě). V nabídce se objevilo rovněž čištění automobilů a údržba zeleně. A na konci října proběhla kolaudace pivovaru se společenským sálem, od prosince se tu bude stáčet nefiltrovaná dvanáctka Prorok. Hlavním odběratelem se stane místní hospoda, kterou vede Jiří Křesťan – někdejší brankář hokejové Sparty a později řidič autobusu, kterému před pár lety doktoři zjistili rozsáhlé poškození srdce. Po operaci dostal kardiostimulátor a za volant už se nevrátil, skončil v invalidním důchodu. „Jezdil jsem tudy pět let linku, tak jsem si vzpomněl, že se tu dějou zajímavý věci a občas někoho sháněj. Klaplo to a musím říct, že ta moje nemoc asi měla nějaký účel. Člověk tady musí zastavit, aby pochopil, co se tu vlastně odehrává a proč.“

Sdružení Neratov dnes zaměstnává dvě stovky lidí, z toho sto padesát s nějakým typem postižení. Na práci hendikepovaných čerpá dotace, nicméně soběstačnost dosahuje šedesáti procent, přičemž loňský obrat činil 36 milionů korun. Zdejší ekonomice pomáhá i možnost ručit za úvěry nemovitostmi, které šlo v devadesátých letech – vzhledem k jejich vybydlenosti a odlehlosti kraje – pořídit za hubičku.

„Až s tím mám někdy problém, když přijedu na ministerstvo a pořád mluvím o zisku, jsme přece neziskovka. My ale musíme vydělávat. V lednu vyplatíme mzdy, jenže peníze dostaneme od státu někdy na přelomu května a června. Nemůžeme být pět měsíců na suchu,“ říká manažer Antonín Nekvinda a páter Josef upřesňuje: „Chceme hlavně lidem ukázat, že hendikepovaní nejsou jen – s prominutím – vyžírky, které těží ze sociálního systému, ale že do něj i něco přinášejí.“

Podnikatelské ambice nejsou v Neratově zdaleka u konce. „Vloni jsme měli v kostele pětačtyřicet svatebních obřadů. A to jsme spoustu žádostí odmítli. Teď, když máme svůj pivovar, můžeme nabízet hostiny s ubytováním,“ říká Antonín Nekvinda a nastiňuje další plány: „Chceme víc využít potenciál žamberských latifundií, mohli bychom zkusit prodávat ovocné mošty.“

Neratovská komunita začíná připomínat spíš menší holding než typickou charitu. Nebojí se oba muži, že se z Neratova může stát svého druhu lunapark? „Přináší to rizika, ale jinak to nejde. Musíme si vytvářet rezervy, každou chvíli potřebujeme peníze – a třeba na opravu střechy nám nikdo nic nedá,“ říká manažer Antonín Nekvinda.

Kněz Josef Suchár bratrance doplňuje: „Musíme být opatrní. Kdybychom tady měli každý týden ejchuchu juchuchu, Neratov přestane být Neratovem. Důležité je zachovat možnost ztišení, které k poutnímu místu patří. Nesmíme to přestřelit.“ • 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama