Žádný „chudáčku mrzáčku, tady máš čokoládičku“

Na obloze bzučí dron, někdo si zase přijel nafilmovat ikonu zdejšího snažení: prosklenou střechu zachráněného barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Pěšinou kolem ovocného sadu stoupáme k faře, kde na nás čeká Josef Suchár. „Naším posláním není opravit kostel, ale vrátit sem život,“ říká na úvod muž, kterému bude brzy šedesát. V mládí jezdil do tohoto odlehlého kraje jako vedoucí skautského tábora. A když se poprvé ocitl v Neratově, pohled k nebi skrz rozpadající se klenby mu učaroval. Prý si slíbil, že pokud „komunisti půjdou od válu“, vrátí se sem a pokusí se slavné poutní místo obnovit. Pracoval tehdy v Brně jako elektromontér a ve volném čase studoval bibli, aby získal tajné vysvěcení na kněze.

V roce 1992 se stal neratovským farářem a začal se rozhlížet, jak zastavit rozpad barokní ruiny nad vsí, ale hlavně zabydlet chátrající domy, které bývaly součástí dvoutisícové obce. Mezi prvními se tu objevilo několik pěstounských rodin, Josef v té době nabízel střechu nad hlavou i lidem bez domova, propuštěným vězňům, týraným ženám. A od začátku tady bylo místo i pro hendikepované s různou mírou mentálního postižení. Podmínkou leckdy drsnějšího soužití bylo, že se všichni zapojí do starostí o každodenní provoz – topení, vaření, zahradničení… Tohle všechno bylo v médiích odvyprávěno mnohokrát, celý příběh má však pokračování, které už tak známé není.

„V době finanční krize nám odpadli nějací stálí podporovatelé a já si i díky tomu uvědomil, že jsme až příliš ponoření do sociální roviny. A že jestli chceme, aby nám to tady fungovalo dlouhodobě udržitelně, potřebujeme do naší práce vnést víc podnikavosti,“ přibližuje Josef Suchár novou etapu ve zmrtvýchvstání Neratova a dodává: „Nechtěl jsem, abychom byli závislí na sponzorování typu ,chudáčku mrzáčku, tady máš čokoládičku‘. Vychovala mě fabrika, takže nesnáším, když si někdo jenom hraje na práci. Naopak mám radost, když naši klienti můžou zažít hrdost, že jsou užiteční, že o jejich dílo opravdu někdo stojí – nikoliv ze soucitu, ale protože jejich výsledky mají nějakou kvalitu a přinášejí užitek.“

Oáza

Klíčovou postavou této části neratovského zázraku je farářův bratranec Antonín Nekvinda. Absolvent oboru technická kybernetika, který dlouhé roky vedl slovenskou pobočku České pojišťovny, přišel na prahu padesátky o práci. A protože zažíval i určité profesní vyhoření, nesháněl už práci ve finančnictví, ale kývl na nabídku z východočeského pohraničí. A rozjel tady něco, pro co se v poslední době používá výraz „sociální podnikání“. K provozovnám, které už v Neratově byly – společná jídelna, ubytování pro poutníky, prádelna a malý obchod – přibyly další. A nejen v Neratově.

Léčebna Albertinum v Žamberku postrádala bufet: ejhle, pracovní příležitost! Dnes tu lidé s mírnějším hendikepem prodávají občerstvení, což obnáší pro leckoho z nich náročnou domluvu se zákazníky. „Můžete se, prosím, posadit, rádi vás obsloužíme.“ Takhle zdvořilou řeč uslyšíte, když si tady objednáte koláč a kávu. Pacienti sanatoria, které tvoří plicní oddělení, léčebna dlouhodobě nemocných a psychiatrická část, si mohou rovněž objednat rozvážku na pokoje. „Napíšou si seznam a my jim doneseme tašku se zbožím. Potřební tak pomáhají potřebným, obě strany jsou spokojené a nejvíc si pochvalují, že si mají s kým popovídat. A my díky tomu známe všechny drby z okolí,“ směje se Antonín Nekvinda. V rohu bufetu stojí bedýnka s bramborami, ovocem a zeleninou, i to je součást zdejšího příběhu: „Zjistili jsme, že tady mají zanedbanou a nevyužívanou zahradu, tak jsme vedení léčebny nabídli, že si ji propachtujeme.“