Olympiáda v Praze bude

Report

Už třikrát se ozvalo z českých zemí sebevědomé: Ano, uspořádáme v Praze olympijské hry. Poprvé se tak stalo ještě v časech Jiřího Gutha-Jarkovského, podruhé v době pražského jara a potřetí poměrně nedávno – za primátorování Pavla Béma. Relativně známý je přitom jen ten třetí pokus.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Už třikrát se ozvalo z českých zemí sebevědomé: Ano, uspořádáme v Praze olympijské hry. Poprvé se tak stalo ještě v časech Jiřího Gutha-Jarkovského, podruhé v době pražského jara a potřetí poměrně nedávno – za primátorování Pavla Béma. Relativně známý je přitom jen ten třetí pokus.

Na pražské Invalidovně bylo toho dne rušno. Do provozu se uváděl zbrusu nový hotel Olympik a na betonovou plochu parkoviště u vysoké budovy zajížděla jedna černá šestsettrojka za druhou. Předseda vlády Lubomír Štrougal se sice musel omluvit, ale jinak se to tu komunistickými funkcionáři jen hemžilo – budoucí ministr financí Leopold Lér, spoluautor dopisu žádajícího Varšavskou smlouvu o srpnovou invazi Antonín Kapek, ministerští náměstci, ředitelé významných podniků a řada dalších aparátčíků, kteří již dnes upadli v zapomnění.

„Hotel se začal stavět v přímé souvislosti s kandidaturou na pořádání olympiády. Stavěl se čtyři roky, vyšel na 81,5 milionu korun, což byly tehdy velké peníze. Přichystáno tu bylo 831 lůžek,“ vypočítává současný ředitel hotelu Vlastislav Šos a listuje přitom dobovou hotelovou kronikou.

Otevření moderního hotelu a následného slavnostního banketu se 14. května 1971 účastnilo přes dvě stě lidí. Podával se Bohemia Sekt s rozpočtovanou cenou 29 Kčs za lahev, točené pivo Budvar v ceně pěti korun, gruzínský koňak za devět, pro hosty bylo připraveno i 180 kusů „USA cigaret“ v hodnotě jedné koruny za kus… Spolu s jídlem náklady banketu mírně přesáhly částku 15 tisíc Kčs. O tom, že měl být hotel srdcem olympijských her v Praze, se však už při slavnostním přípitku raději nemluvilo.

 

Duch amatérismu

Po srpnu 1968, kdy Československo okupovali vojáci Sovětského svazu a jeho spojenců, se změnilo mnohé; vyhasla také ochota SSSR dále podporovat kandidaturu Prahy na pořádání letních olympijských her. Přednost před svým satelitem dostala Moskva.

Přesto lze obecně říci, že Praha a s ní celé Československo byly tehdy pořádání této velké sportovní akce patrně nejblíže v historii. I když divák či návštěvník současné olympiády by ty z šedesátých a sedmdesátých let považoval zřejmě za lehkou parodii – hry totiž byly výrazně skromnější a hlavně na nich až do roku 1972 převládal do té doby tradiční duch amatérismu (v dobrém slova smyslu, tedy že sportovci nebyli placenými profesionály). Chyběla také dnes už zcela zásadní rozsáhlá bezpečnostní opatření.

„S dneškem se to vůbec nedá srovnat. Dnes jdou největší sumy právě na bezpečnost. Jedním z důvodů, proč Praha neuspěla při kandidatuře na rok 2016, bylo, že všechny trasy z letiště vedou jen jedním způsobem a stačí jeden teroristický útok a narušená bude silnice, železnice i metro, jež tam původně mělo vést,“ říká historik olympismu a místopředseda Českého olympijského výboru František Kolář.

Obavy o zajištění bezpečnosti byly sice jen malým kamínkem do mozaiky důvodů, proč Praha neměla šanci uspět s kandidaturou na rok 2016, svou roli ale hrály. Strach a s tím spojený odpor veřejnosti k akci tak potenciálně lákavé pro teroristy  zároveň naznačují, že deset let staré olympijské plány z dob, kdy Praze vládl Pavel Bém, zůstanou nejspíše dlouho u ledu.

„Ohlásit v této atmosféře kandidaturu na takovou velkou akci, to by bylo předem politicky i mediálně prohrané. V dnešní době by to bylo neprůchodné. Ale nevíme, co bude třeba za dvacet let,“ říká dnes exprimátor Bém.

 

Gentlemanský ústup

Plány na uspořádání pražské olympiá­dy však sahají hluboko do historie, až do samých počátků Československa. Už v roce 1921 přišel s nápadem známý propagátor sportovního ducha Jiří Guth-Jarkovský, přítel slavného barona Pierra de Coubertina, generální sekretář a zakládající člen Mezinárodního olympijského výboru. Idea novodobých olympijských her byla tehdy něco zcela nového a československá vláda na nápad reagovala rozporuplně.

„Jen Edvard Beneš pochopil, jak velký to může mít význam pro propagaci nového státu, a myšlenku podporoval,“ říká František Kolář. Plány ale nakonec skončily v samém zárodku.

Baron Coubertin se blížil požehnanému věku šedesáti let a Jarkovského požádal o laskavost – s kariérou by se rád rozloučil uspořádáním olympijských her v roce 1924 ve svém rodném městě, v Paříži. Guth-Jarkovský se gentlemansky rozhodl nepřekážet poměrně jasné volbě a kandidaturu Prahy stáhl.

Vstřícný krok nezůstal bez odměny. Hlavní město nového státu na oplátku hostilo jinou významnou akci – olympijský kongres v roce 1925. „Byl hodně zásadní pro vývoj mezinárodního olympijského hnutí. Nejen tím, že v Praze Coubertin odstoupil, ale stanovilo se například to, že olympijské hry mohou trvat nejvýše 16 dní, že bude i jejich zimní varianta, že na hry budou mít větší přístup ženy,“ vysvětluje František Kolář.

V Praze v roce 1925 také poprvé zaznělo, že se sport nemá podřizovat penězům. „Coubertin vystoupil s projevem, že sportovat je základní lidské právo a že je povinností obcí, krajů, měst a států postarat se o to, aby všichni lidé mohli sportovat. Aby se z veřejných peněz platily stadiony, koupaliště, hřiště, kurty a podobně,“ říká Kolář.

Kongres to byl jistě zajímavý a pro olympijské hnutí zásadní, jenže olympiáda to nebyla. Představy, že by Praha mohla hostit hry v roce 1930 nebo 1936, rychle zadusila nastupující hospodářská krize.

Olympijská myšlenka se do Prahy v plné síle vrátila až o desítky let později. Ve svých vzpomínkách se k autorství přihlásil někdejší šachový velmistr a po roce 1948 sportovní funkcionář ČSTV Luděk Pachman.

 

Šachistovy smělé plány

Pachman nezapřel v přípravách svůj analytický a matematický mozek a pro vedení KSČ vypracoval rámcový projekt i s odhadem nákladů. „Náklady mi vycházely – zřejmě dost skromně – na 6 miliard Kčs, ale současně bylo zřejmé, že nejméně tři čtvrtiny nákladů jsou velmi výhodnou investicí. Určitě by to byl lepší podnik, než je třeba dnes stavba plynovodu. Přišel by nás o hodně levněji a něco bychom z něj měli,“ dokazoval Pachman tezi, že investice spojené s olympiádou by měly přetrvat dvoutýdenní sportovní svátek.

„Otravoval jsem tedy nového předsedu ČSTV a taky poslal stručnější návrh na předsednictvo ÚV KSČ. V červnu 1967 předsednictvo kupodivu můj návrh v zásadě schválilo – ještě dřív, než se k němu tělovýchovné orgány vůbec vyslovily – a uložilo vládě jeho realizaci,“ popisuje Pachman ve své knize Jak to bylo, zpráva o činnosti šachového velmistra za období 1924–1972. Knihu vydalo nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers v Torontu roku 1974.

Pachman vykreslil komunistickým funkcionářům smělé plány: „Dálnice z Prahy do Řezna (Regensburgu – pozn. red.) a na druhou stranu až do Košic, moderní satelitní město fungující po dobu her jako olympijská vesnice, podzemní dráha, trojnásobná hotelová kapacita – a to ještě nebylo zdaleka všechno. Také představa zbrusu nového olympijského stadionu byla lákavá,“ vypočítával Pachman.

Podpora strany a vlády byla podstatná a nezbytná. A přišla. Padlo rozhodnutí, že srdce olympiády plánované na rok 1980 bude v Praze na Maninách. Což mělo mít nejen praktický, ale i symbolický význam. Právě na úpatí dělnických Vysočan, na velké a dodnes nezastavěné ploše nedaleko Vltavy, se v červnu 1921 konala první spartakiáda, velká akce komunistické tělovýchovy. KSČ si zde tehdy svépomocí vybudovala dřevěný stadion schopný pojmout až 100 tisíc diváků – a koncem šedesátých let chtěla následovat vlastní vzor. „Vymyšlené to bylo docela šikovně, dokonce se začalo stavět. Jediné, co z toho ale zůstalo, je dodnes právě hotel Olympik,“ říká František Kolář. Role Luďka Pachmana v celé akci překvapila i jeho: „Idea přišla v roce 1967, jestli byl první Pachman, to říct nemůžu. Rozhodně za tím ale byla ta parta mladých, kteří tělovýchovu a sport začali řídit po roce 1948,“ uvádí Kolář.

Luděk Pachman zemřel v roce 2003, takže jsme při zkoumání odkázáni pouze na jeho knižní vzpomínky.

 

Kde je deset milionů?

Za svou si myšlenku na pořádání olympijských her vzal především zmíněný nový předseda ČSTV a zároveň i Československého olympijského výboru Emanuel Bosák.

„Vyprávěl mi, že už v roce 1967 rozjeli jednání se Sovětským svazem, protože jim bylo jasné, že když jim to nejdříve neschválí oni, že nemají vůbec žádnou šanci. Získali tehdy z Moskvy všestrannou podporu s tím, že to musí samozřejmě podpořit naši,“ popisuje realitu komunistického Československa Kolář.

O tom, že myšlenka v té době zakořenila i v hlavách lidí, svědčí historka, kterou Kolář rád dává k dobru. Když se v květnu 1968 připomínalo 100 let od položení základního kamene Národního divadla, přišla Brigáda socialistické práce přádelen v Nejdku u Karlových Varů s nápadem, že když kdysi dokázal národ mezi sebou vybrat na Národní divadlo, mohl by teď přispět na olympijské hry.

„Sbírka skutečně začala a vybralo se něco přes deset milionů. To bylo hodně peněz. Dodnes jsme nedohledali, kde vlastně skončily,“ ukazuje na neslavný konec dělnického nadšení z Nejdku František Kolář.

Uspořádat olympiádu v komunistickém Československu by bývalo bylo jednodušší než v České republice na počátku 21. století. Přinejmenším proto, že stát nemusel brát ohledy na soukromé vlastnictví, dopady na životní prostředí, a kde by snad byl problém, tam by shůry rozhodla strana. Komunistická ideologie a studená válka však promlouvaly i do plánování zamýšlených staveb.

„Hned při prvních sondážích se vyskytly potíže. Tak třeba dálnice,“ vzpomíná ve své životopisné knize Luděk Pachman a pokračuje: „Vládní místa byla informována o tom, že by se dálnice Praha–Řezno dala pořídit levně, že by podstatnou část nákladů uhradila NSR. Co by znamenala pro náš turistický ruch, to bylo všem jasné. Jenomže se ozvalo s námitkami ministerstvo národní obrany: dálnice prý byla v rozporu se zájmy bezpečnosti státu, poněvadž by z ní mohla startovat agresivní západoněmecká letadla k náletům na naše území. Napřed jsem myslel, že je to vtip, ale nebyl.“

 

Olympiáda v gubernii

Vtipem nebyl ani příchod „bratrských vojsk“ v srpnu 1968. Luděk Pachman, do té doby člen komunistické strany, se při srpnových událostech velmi angažoval, protestoval, rozesílal dopisy známým osobnostem a šachovým přátelům v zahraničí, psal do zahraničních novin, rozdával rozhovory. Zároveň ale neopouštěl ani myšlenku na olympiádu. Jenže doba se změnila.

„Zjistil jsem, že s fixní ideou olympijských her vypadám jako ten básník, který chtěl mermomocí změnit slova hymny. Nikoho to momentálně nezajímalo. Nakonec se přesto sešla jakási komise a za mé spolupráce byla vydána barevná publikace, která se pak ještě na podzim rozdávala účastníkům olympijských her v Mexiku. Až po dubnu 1969 se zjistilo, že první olympijské hry v socialistickém táboře musí být v metropoli, a nikoli v gubernii. Mají tedy být v Moskvě,“ vzpomínal Pachman. Publikace spolu s dalšími dokumenty a plány na hry v Praze tak dodnes leží v Archivu tělesné výchovy a sportu v Praze.

Olympiáda v Mexiku 1968 byla velkým triumfem československých sportovců, kteří se vlídnému přijetí těšili nejen díky sportovním výkonům, ale i kvůli solidaritě jiných reprezentací se zemí okupovanou Sověty. „Máme dobré šance uspořádat tuto velkou sportovní slavnost v roce 1980. Vezli jsme s sebou publikaci o naší případné kandidatuře, setkala se s velkým ohlasem. Předseda Mezinárodního olympijského výboru Brundage mi na ni odpověděl osobním dopisem, jednotliví členové MOV se vyjadřovali k naší kandidatuře velmi sympaticky,“ citovalo Rudé právo bezprostředně po skončení OH v Mexiku v říjnu 1968 předsedu ÚV ČSTV Emanuela Bosáka.

V přípravách se pokračovalo minimálně do roku 1970. Kreslilo se metro, rychlodráha do Ruzyně, rozšíření letiště, ale už se dalo tušit, že plány zůstanou jen na papíře. Sověti původně přislíbenou podporu stáhli a nakonec donutili československou vládu, aby na pražskou kandidaturu zapomněla.

Sověti se olympijský podraz snažili alespoň trochu vykompenzovat. Když se v roce 1970 konalo mistrovství světa v klasickém lyžování ve Vysokých Tatrách, velkodušně nabídli, ať Tatry kandidují na pořádání zimních olympijských her. Podmínkou bylo, že akce takového druhu se nesmí konat dříve, než proběhnou hry v Moskvě.

„Když Moskva (letní – pozn. red.) olympiádu nedostala v roce 1976, tak usilovala o rok 1980, a tím pro Tatry připadal v úvahu až rok 1984. Tam už ale zase hrálo roli sovětské oteplování vztahů s Jugoslávií. Když se pak s kandidaturou přihlásilo Sarajevo, Sověti rozhodli, že celý východní blok má podporovat Sarajevo,“ popisuje další československé olympijské zklamání František Kolář.

 

Na třetí pokus

Plán, že by Československo mělo olympiádu uspořádat, se tak opět ocitl v hibernaci. Z ní jej na konci devadesátých let začal probouzet Český olympijský výbor (tentokrát jen v České republice, federace se Slovenskem se rozpadla). „Současná ekonomická situace naší země takovouto akci v krátkodobém horizontu neumožňuje, ale zároveň je zřejmé, že celý proces přípravy představuje perspektivu 16–20 let. ČOV cítí proto odpovědnost za to, že některému z příštích výkonných výborů předá takové informace, které umožní zahájit na téma uspořádání OH v ČR seriózní úvahy,“ stojí ve Zprávě o činnosti ČOV za roky 1997–2000.

Sluchu nakonec „proolympijským lobbistům“ popřál až primátor Pavel Bém. „Impulz stoprocentně přišel ze strany olympijského výboru. Byl nesmírně silný, autentický a moc se mi líbil. A to přesto, že jsem to byl já, kdo byl vůči tomuto nápadu zpočátku velmi rezervovaný,“ tvrdí Bém.

Po letech mimo politiku vypadá někdejší primátor odpočatě a spokojeně. V luxusní kanceláři v ulici Tržiště obšírně vysvětluje – s řadou odboček tu do doby vlády Mirka Topolánka, tu k současnému dění na pražské radnici – počátky myšlenky na olympiádu v Praze i důvody, proč to nevyšlo. Praha podle něj doplatila na to, že je Praha. „Vše, co se týkalo Prahy, bylo vždy bolestivé. Praha byla vždy vnímána jako stát ve státě a získat peníze na stavbu metra, na dopravní investice, to byl vždy nekonečný souboj,“ říká. Na olympiádě přitom podle něj měla jednoznačně vydělat celá republika: novými dálničními úseky mezi Prahou a Ostravou i na jih Čech, obchvaty měst, modernizací letiště, rychlým spojením letiště s centrem města…

Odhadované výdaje na možnou olympiádu byly kolem 650 miliard korun. „Jsou to výdaje neprávem spojované s olympiádou. Ani jedna koruna z těchto investic není zbytečná. Ty prostředky musí být investovány v Česku do roku 2020 tak jako tak. Nebo zůstaneme sto let za opicemi v porovnání s vyspělými zeměmi,“ říkal už v roce 2007 Bém. A dnes své teze opakuje.

Je-li však pozůstatkem kandidatury z konce šedesátých let hotel Olympik, bémovskou kandidaturu nejvíce připomíná metro do Letňan.

Kvůli zakončení uprostřed polí na pražské periferii někdy přezdívané Syslov. Někdejší primátor se však takovému odkazu brání. „Jeden kus příběhu je obslužnost velkého výstaviště, obslužnost Proseku a Letňan, kde žije 100 tisíc lidí… V okolí vyrostly nové satelity, nákupní centra. Dneska je to prodloužení takto daleko naprosto v pořádku,“ říká zaníceně. V době olympijského plánování měla v Letňanech stát buď mediální vesnice, nebo zcela nový stadion.

 

„Lék na zaprděnost“

Všichni zúčastnění připouštějí, že kandidatura Prahy na rok 2016 měla být spíše jakousi rozcvičkou, testem možností a snahou využít kandidaturu k propagaci města. „První realistický termín byl 2020, protože bylo jasné, že po Londýnu půjde pořadatelství mimo Evropu,“ konstatuje František Kolář.

Faktem je, že idea olympiády v Praze narážela na značný odpor – i politický. „Na jedné straně byl Topolánek s Kalouskem a Martinem Bursíkem v zádech. To byla veliká síla. Topolánek věděl, že Bém je pro něj konkurence, Kalousek věděl, že jde o finance, které by on jen těžko mohl kočírovat, a Martin Bursík měl ohromné zelené téma, velké stavby a beton,“ vypočítává Bém, který tehdy platil za hlavního Topolánkova rivala v ODS. „Do toho tu byli Starostové spolupracující s TOP 09. A co je lepší téma pro spojení malých starostů na Vysočině, v Bílých Karpatech, na Ústecku, kdekoli – než se vymezit proti té Praze a nafoukaným Pražákům?“

Veřejné mínění olympijských hrám skutečně nepřálo. Na přípravu se z pražského rozpočtu vydalo přes 70 milionů korun především na nejrůznější marketingové projekty, studie a plánování. Dodnes se řada Pražanů netají přesvědčením, že celá bémovská olympijská myšlenka byla jen metodou, jak kamarádům a známým přihrát zajímavé mnohamilionové zakázky. Pavel Bém nad tím ve své kanceláři mává rukou: „Šel bych do toho znovu i s vědomím toho, co následovalo. Pořád si myslím, že by to bylo dobré a užitečné pro naši malou českou zaprděnost, nesebedůvěru. Čas od času si můžeme dovolit investovat energii do něčeho, co nás spojuje, a ne rozděluje.“ •


Autor je šéfredaktorem webu HlídacíPes.org – projekt Ústavu nezávislé žurnalistiky.


Léta stínů

Pokus z šedesátých let uspořádat olympiádu v českých zemích předznamenala léta, kdy hry zasáhla politika.

Ještě na olympiádě v Mexiku roku 1968, pár týdnů po srpnové invazi do Československa, šlo pouze o gesta. Dva američtí atleti, reprezentanti černé barvy pleti, zdravili při předávání medailí a hymně zaťatou pěstí kvůli rasovým konfliktům ve své zemi — a česká gymnastka Věra Čáslavská sklonila hlavu při hymně SSSR poté, co rozhodčí kontroverzním rozhodnutím přisoudili vítězství v bradlech sovětské reprezentantce.

Olympiádu v roce 1972 v Mnichově neblaze poznamenal masakr, kdy při akci palestinského komanda a nepovedeném zásahu německé policie zahynulo 11 členů izraelského týmu.

A pak přišly politické bojkoty. 22 afrických zemí se neúčastnilo olympiády v Montrealu roku 1976, protože z her nebyl vyloučen Nový Zéland — jeho ragbisté se totiž účastnili tour po Jižní Africe, v níž tehdy vládl apartheid. Olympiádu v Moskvě roku 1980 bojkotovalo několik desítek zemí v čele se Spojenými státy: hlavním důvodem byla sovětská invaze do Afghánistánu. A o čtyři roky později to Američanům vrátily reprezentace komunistických zemí: Sovětský svaz spolu s dalšími spojenci a satelity včetně Československa bojkotoval olympiádu v Los Angeles. A (tentokrát už menší) bojkot ovlivnil i olympiá­du v jihokorejském Soulu roku 1988: té se odmítl účastnit tým Severní Koreje a několik dalších spojenců této země (například Kuba a Albánie).

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement