Povídka: Amuse bouche

Kultura

Luxusní sushi restaurace v Brně, kde působí tajemný japonský sushi mistr – v takovém prostředí se odehrává povídka vycházející v lednovému Reportéru.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Luxusní sushi restaurace v Brně, kde působí tajemný japonský sushi mistr – v takovém prostředí se odehrává povídka vycházející v lednovému Reportéru.

TRAGÉDIE V LUXUSNÍ RESTAURACI

MF DNES, 2. 11. 2012

Včera ve večerních hodinách došlo k dramatické události v nejluxusnější brněnské restauraci Kazoku. Podle dosud neověřených zpráv zde psychicky narušený muž ohrožoval návštěvníky a nakonec spáchal sebevraždu. Ze svědectví jednoho z hostů vyplývá, že zpočátku nic nenasvědčovalo, že půjde o příhodu s tak tragickou dohrou.

„Bylo jasný, že je to šílenec. Odháněl lidi od stolu mečem a rukama si cpal do pusy i do kapes jídlo. Kuchař s vedoucím se ho snažili zpacifikovat a asi by to zvládli; oba byli větší a silnější než on. Ale on se pak najednou propích… Bylo to hrozný. Křičel na ně, aby ho dali těm svejm rybám.“

K události se obšírněji vrátíme v zítřejším vydání.  

 

I.

„Tohle je mapa ráje...“ řekne a prstem obkrouží dobře prokrvenou sliznici.

„A tady… vidíte?!“

Host se pohne kousek dopředu, ale před skloněným, vysokým číšníkem má pořád očividný respekt.

„Tady je strom, z něhož pojedla Eva s Adamem jablko nebo, chcete-li, sashimi hříchu.“

Teď už si zámožně vypadající pán prohlíží vypláznutý jazyk hodně zblízka, je přece jen zaujat, ale nevidí žádný strom, jen zbrázděnou krajinu lidského těla.

„Sídlo chuti umami,“ pronese číšník triumfálně poté, co zasune jazyk zpátky do úst, a zatváří se, jako by člověku sedícímu před sebou právě vyzradil tajemství svatého grálu.

„Chuť u mamy?“ neodpustí si host a v jeho hlase se mihne stín pobavení.

Číšník mírně zvedne bradu jako někdo, jehož čest byla uražena, ale zároveň se nachází v postavení, které mu znemožňuje bránit se všemi prostředky.

„Bude si pán přát dezert?“ řekne komisním hlasem a pak – vyzván – odkráčí pro účet.

Tohle představení jsem zhlédl jen pár minut poté, co jsem usedl na židli. Do Kazoku, restaurace ukryté v jedné z okrajových brněnských čtvrtí, mne vzal jistý lokální developer a připouštím; zpočátku jsem byl zmaten vším, co se kolem mě dělo. To nebyl svět, v němž bych se cítil doma. Široké kruhové lustry osazené pohyblivými reflektory pilně nasvěcovaly, co leželo hostům na talíři. Číšníci ve volných kalhotách a jednoduchých, kvalitně šitých košilích se nechovali jako normální obsluha, ale jako vyslanci velekněze; jejich ochota vysvětlit, co kdo jí, či ukázat, jak se pracuje hůlkami, si nezadala s iniciačním rituálem. Ostatně, velekněz tu byl též a na všechno dohlížel lenivými očky: téměř dvoumetrový, dobře stavěný Japonec s holou lebkou a velmi úspornými pohyby.

„Mistr Sasada,“ řekl šeptem můj společník a kývnul hlavou k pultíku, kde šéfkuchař a sushi master v jedné osobě klidně krájel velikým nožem syrovou rybu. Neměl jsem odvahu zvednout oči, aby se nepotkaly s hadím pohledem toho obra.

Svět tichého a klidného luxusu, který se tu snažím zachytit, byl pro mne zajímavý pouze svou novotou. Co mě naopak uhranulo, byl luxus, který se dal v Kazoku pozřít.

A pak, jen pár dní po mé návštěvě, přišla prudká, spalující touha vzít do úst znovu aspoň jedno malé sousto, ten drobný váleček rýže s trochou wasabi a kouskem syrové ryby. Tak jsem si až dosud představoval drogovou závislost. A ta touha sílila, až mne dohnala zpět k prahu restaurace. Tušil jsem už tehdy, že si zahrávám s ohněm, ale bylo to silnější než já.

A tak tedy znovu stejný vchod, tlumená hudba, závěsy – a támhle už spěchá můj číšník, který mě tak zaujal při první návštěvě…

II.

Nechal se usadit do kouta, tam co je na zdi ta chobotnice. Ne, nepamatoval si mě, ale když jsem mu doporučil bisque ze sladké kukuřice s mušlí sv. Jakuba, krevetou, chilli olejem a estragonem, poslechl na slovo. Pak přešel na sushi; objednal si set shiosai se šesti nigiri a rolkou hosomaki plněnou lososem.

Pozoroval jsem ho při jídle; ten chlap sem na první pohled nepatřil. Ne že by byl nevhodně oblečenej, ale nakupoval určitě v jiných obchodech než většina zdejší klientely. Jeho ruce, masitý, silný, vypadaly jako ruce dělníka. Vlasy měl učesané, ale stříhal si je nejspíš sám.

Během jídla se musel silně ovládat. Obličejem mu probíhaly dobře viditelný vlny vzrušení, takový rychlý krátký stíny, občas mu trochu škublo v koutku úst…

A při placení mě požádal, abych mu dořekl „tu pohádku o umami“.

„Dořekl? Pohádku?“ mapoval jsem situaci.

Připomněl mi týden starou debatu s hostem…

„Aha, tenhle pitomec!“ chtělo se mi křiknout, ale pochopitelně jsem nic takovýho neudělal.

Místo toho jsem řekl dost neutrálním tónem: „Jde o poměrně nový objev, pátou chuť vedle těch, které už znáte,“ ale ještě jsem si nebyl jist, kam to celé míří.

Seděl a klidně mě pozoroval.

„Přišli na to Japonci a nemyslím si, že náhodou...“ nasadil jsem osobnější tón a on se tak jako vstřícně ušklíbl, takže jsem šlápl na pedál.

„Ráčil jste někdy jíst ve francouzské restauraci? Rozumím; kde byste ostatně v Brně na takovou narazil? Já, když dovolíte, měl tu čest poprvé před léty ve Štrasburku, ale intenzivní dojem z jídla si pamatuju dodnes. Jaký dojem to byl? Asi jako když vás parta starších kluků zažene ke zdi ve slepé uličce a pak se do vás trefují tvrdými míči. Ne, věřte mi, že nepřeháním. Francouzská kuchyně, to není koncert, tedy harmonie chutí, to je přestřelka, ve které možná nejde o život, ale o žlučník pokaždé!“

„Vidíte, a já myslel, že je francouzská kuchyně vyhlášená...“

„To jistě! Francouzi jsou vyhlášení kuchaři, umělci, milenci… A víte, kdo jim tuhle pověst poctivě zbudoval?“

Nezdálo se, že by se chystal k odpovědi, a tak jsem pokračoval.

„Francouzi.“

„Opravdu?“

„Vlastně… o jídle to tak docela neplatí. Tady za ně velký kus práce odvedli Angličané. Mimochodem, jedl jste někdy v anglické restauraci?“

Z jeho pobaveného úsměvu jsem usoudil, že ironii otázky dobře pochopil.

„Francouzům nelze upřít fantazii! To, co jim zásadně chybí, je kázeň. Ego a hašteřivost je vždycky zbaví vlády nad sebou, a tedy i něčeho, co je v kuchyni absolutně nejdůležitější...“

„A to je?“

„Smysl pro míru! Jsou na světě dva národy, dvě velmi staré kultury, kterým nechybí… a nechybí jim proto, že v něm rozpoznaly základní hodnotu a rozvíjely toto umění jako jedno z nejvyšších.“

„Tak už mě nenapínejte!“

„Italové a Japonci.“

„To jste – “

„Vím, co chcete říct. Člověk aby pohledal vášnivější lidi. Jenže Japonci svou vášeň dramaticky krotí a Italové kultivují. Francouzi, ti ji rádi předvádějí… Slyšíte mě dobře. Předvádějí!“

Mlčel. A mně došlo, že jsem se nechal příliš unést…

„Ptal jste se na chuť umami, neztrácím to ze zřetele. Ostatně, víte, kdy jste se s ní setkal poprvé v životě?“

„A setkal jsem se?“

„Bezpochyby; pokud vás vaše ctihodná matka kojila.“

Ctihodná matka ho viditelně pobavila.

„Chuťový receptor pro umami byl, jak už jsem řekl, objeven nedávno… a umí v jídle rozpoznat kyselinu glutamovou i její soli, glutamáty.“

„Brrr, to zní opravdu strašně!“

Zdálo se, že jeho odpor vůči těm slovům je nehraný, a já se rozhodl dál to neprotahovat:

„Jistě. Ale když dnes lépe víme, co dokáže mlsný jazýček rozeznat, můžeme ho zase o trochu lépe uspokojit.“

Když odešel, nevěděl jsem o něm víc než první den… a to mi většinou stačí pohled nebo dva. Jenže pohled někdy klame. Větší spolehnutí je na ucho. A ucho mě rozhodně varovalo před rychlými soudy.

 

III.

Kdybych se měl charakterizovat dvěma slovy, musel bych říct: normální člověk. A to bych obhájil u každého soudu.

Jenže stačilo pár návštěv v Kazoku, abych si uvědomil, že mám také něco, čím není obdařen každý. Na talíři s krevetovou tempurou v těstíčku dim sum jsem v několika soustech dokázal rozpoznat chuť zeleného chřestu, karotkového chutney a samozřejmě koriandru. O názvech toho, co jsem cítil v ústech, jsem kolikrát neměl ponětí, ale dařilo se mi nečekaně nalézat slova, s jejichž pomocí můj číšník neomylně určoval jednotlivé ingredience.

Nevím, jak se mi to mohlo stát.

Byl některý z mých předků šlechtickým levobočkem? Nebo aspoň třetím kuchtíkem u francouzského dvora?

Byl jsem tím ohromen i lehce konsternován.

Když jsem se pokusil přiblížit své zážitky kolegovi v práci, řekl mi jen:

„Tos musel bét v minulým životě lachtan, dyž ti tak šmakujó syrový fišle.“

Jenže podle vědců má člověk pět set až deset tisíc chuťových pohárků – a to je rozdíl, o kterém se tu snažím mluvit.

Přijal jsem ten dar jako tři oříšky (jemně nakrájené do okurkové pěny), které člověku cvrnknou po cestě o nos, ale proč mluvím pořád o sobě, když vám chci hlavně představit Jeho Eminenci Yoshiro Sasadu? Kdybych to dokázal, napsal bych o něm celý román. Co by v něm stálo? Že Mistr Sasada je temný rytíř a klíč k zakázaným a přísně střeženým komnatám. Že patří k novodobým stavitelům chrámů, čerpajícím své vědění ze zásvětních zdrojů. Vládci kuchyní se na přelomu milénia stali novými polobohy a miláčky médií. Ale Sasada, ten stál ještě kdesi nad vším snažením a kuchyňským pinožením…

Má vzrůstající závislost na jeho kuchařském umění měla však i svůj tušený rub.

Kazoku byla nejdražší restaurace v celém městě, a říkám-li nejdražší, myslím daleko nejdražší. Chodili sem jíst bohatí lidé a to bylo v pořádku, pro ně tahle restaurace na konci Králova Pole vyrostla. Co ale se mnou – a hlavně, co já s tím? Nebyl jsem chuďas a měl dokonce jisté úspory, které jsem byl už nyní připraven utratit do halíře za uramaki caviar nebo sashimi maguro. Ale také jsem dobře věděl, že ta kasa není bezedná, zatímco má vášeň pro vše, co uhnětl svými černokněžnickými prsty Mistr Sasada, byla jako stále hlubší propast.

Začnu snad v Lužánkách přepadat stařenky?

Budu se prostituovat, abych získal peníze na svou novou drogu?

Ne, ještě jsem měl věci pod kontrolou. Aspoň za bdělého stavu. A chtěl jsem doufat, že to zvládnu… Ale v noci už jsem byl plně vydán všanc nejtemnějším spádům podvědomí. Nejspíš víte, čemu se v erotické hantýrce říká wet dreams? Sny o plnotvarých krasavicích, které pomalu dosedají na váš rozkrok a v dlouhých nalakovaných nehtech drží lehce přizvednuté kombiné…

Já ve svých zdivočelých snech viděl Mistra Sasadu s buldočí hlavou ovázanou pestrým šátkem s japonskými vzory, kterak se halí do české vlajky. A svým samurajským mečem (dai-tó) ukazuje do středu kluziště.

Pak pronese hrdelním hlasem „Vhoďte buly“ – a jak šavle zasviští, odletí od pultíku kousek tekka maki a ucpe má dokořán otevřená ústa… Jenže místo toho, abych se začal dusit, začne se celým mým tělem rozlévat intenzivní slast, která stoupá a stoupá…

Nagano! uvědomím si ráno, když dumám, kde se proboha vzal Mistr Sasada na hokejovém zápase. Ale hokej zcela určitě nebyl příčinou mého selhání, jaké jsem zažil naposledy v pubertě. A co hůř: ty sny se – v četných obměnách, pokaždé však se „šťastným“ koncem – v pravidelných intervalech vracely.

Řeknete si – cvok, a hned vás napadne, že Kazoku jistě není jediná restaurace v tak velikém městě. A to máte pravdu: těch podniků, co se snažily těžit z náhlé popularity japonské kuchyně, byla už v Brně pěkná řádka. Jenže není sushi jako sushi; zvláště pokud máte v ústní dutině schovaného zrádce jako já. Čínským bistrům, nabízejícím japonské polotovary za třetinovou cenu, jsem se vyhnul velkým obloukem, to dá rozum. Ale nepochodil jsem ani ve třech restauracích, které aspoň předstíraly, že pracují s čerstvými surovinami.

Zkuste si to představit. Stojíte před vývěsní tabulí, jež nabízí ty nejlákavější obrázky rýžových rolek s lososem či tuňákem, tabulí, která se holedbá pojmy hamakaze či kuroshio, a vaše oko okamžitě vysílá do centra radostnou zvěst. Továrna se rozběhne, nozdry rozšíří, sliny šplíchnou na bílou přehradní hráz zubní skloviny, noha vkročí na první schůdek.

Sotva otevřete dveře, zavelí pud sebezáchovy k ústupu; vy však máte poslání, které je nutné naplnit, i kdyby vás to mělo stát život.

A taky málem stojí, když před vás položí talíř – hlupáček oko ještě pořád nic netuší – a vy dáte do úst nigiri aburi sake toro. To je totiž nejlepší lakmusový papírek; opalované bříško z lososa je šém, který postaví golema chuti na nohy v jediné vteřině. Anebo nepostaví.

Najdete v sobě ještě dost síly, abyste si nechal celý set s omluvami zabalit, a pak to všechno hodíte nějakému potulnému psovi.

A brzy poté se jednoho dne probudíte uprostřed noci, posadíte se prudce na posteli a třeštíte oči do tmy.

„Můj bože, co když je to přesně takhle v životě se vším?!“

 

 

IV.

Mohu?

Jmenuju se Broněk.

S tím divným chlápkem jsme brzy navázali kontakt, který by se dal označit málem za kamarádský… nebýt rolí, které jsou tady v Kazoku každýmu od začátku přidělený.

Cítil jsem, že je jiný než hosti, co k nám normálně choděj. Něco na něm prostě nesedělo. Taky bylo jasný, že se tam úplně necítí a že ve mně vidí něco jako spřízněnou duši. Nedalo mi to a jednou, když byla restaurace skoro prázdná – což se v časně odpoledních hodinách stávalo – jsem mu řekl:

„Vy jste sympatickej člověk, s váma se dá mluvit.“

„Ale jděte,“ odvrhl mou poklonu přesně podle Gutha-Jarkovského, ačkoli tušil, že ta náhlá důvěrnost nespadla z nebe.

Během jeho předchozí návštěvy jsem byl totiž svědkem „kolize“, kterou měl s naším provozním, vysokým Slovákem s usměvavou, širokou tváří. Jako každý tady v Kazoku byl Dušan profesionálem bez poskvrnky. S námi komunikoval jen pomocí nenápadných, rázných gest. Když vyrazil na plac, povídal si nenuceně s hosty, které znal často jménem. V tom si lebedil; dovedl pobavit, polichotit, měl vždycky dokonalý přehled o tom, kdo je kdo.

Nejspíš proto se s ním do řeči nikdy nedal.

Až do toho večera, kdy přistoupil rázně k jeho stolu a se svým studeným úsměvem mu řekl, jak rád ho vídá mezi hosty restaurace, aby se vzápětí zeptal, jestli by mu nevyhovovalo chodit do Kazoku spíš v odpoledních hodinách. Ne, neřekl mu, že zabírá místo solventnějším hostům; nepochopil by to ale jen naprostý hlupák. Měl ostatně pravdu; zatímco u jiných stolů večeřely skupiny byznysmenů nebo celé třígenerační rodiny a jejich útraty dosahovaly astronomických výšin, tenhle chlápek si dával postupem času stále skromnější porce a k tomu vždy právě jednu sklenku vína. A starostí provozáka je zajistit restauraci maximální profit…

Něco vám ovšem řeknu.

Znal jsem ho už dost na to, abych nepřehlídl ten výraz. To, jak mu zvláštně blýsklo v oku a jak utkvěl pohledem na tváři provozního, který ho právě bez skrupulí ponížil. Neřekl nic, co by ho mohlo prozradit, ale výmluvný byl ten pohled dostatečně.

 

V.

Jednou večer jsem v baru Rendez-vous potkal Broňka v civilu a nejprve jsem ho vůbec nepoznal. Bez té skvěle padnoucí uniformy tady najednou stál úplně jiný člověk a – budete se smát – v první chvíli mi skoro chyběla ta jeho profesionální uctivost.

Pak se ale ukázalo, že je z Rožmitálu, a byli jsme si hned o pořádný kus blíž; já jsem pro změnu z Kyjova. Dali jsme se do řeči.

„Tak vy jste opravdu střelmistr?“ smál se.

„No a co?“ předstíral jsem, že jde o tu nejsamozřejmější věc na světě, ale pak jsem přiznal, že mám za sebou pár semestrů na fakultě sociálních studií.

„Jenže mě to tam štvalo. Chtěl jsem vydělávat, mít prachy, a ne skákat jak cvičená opice pro zábavu dědkům, co si udělali z ponižování lidí živnost!“

Náš hovor byl s přibývajícím večerem a vypitým alkoholem stále důvěrnější, až jsem ho konečně stočil tam, kde jsem ho chtěl od začátku mít.

„Broňku, řekni mi, ten Sasada je odkuď?“

„No, z Japonska.“

„To vím, proboha. Ale z kterýho ostrova? Města?“

„Nevim,“ řekl rychle Broněk… a když viděl můj pochybovačný pohled, dodal:

„On se s nikým moc nebaví.“

„Neumí česky?“

„Pár slov.“

„A anglicky?“ tahal jsem z Broňka rozumy.

„Trochu… Určitě hůř než kluci, co sou na place. On toho prostě moc nenamluví.“

„Je to divnej patron,“ řekl jsem – a nebylo jasné, jestli jde o otázku.

„Je to strašně divnej patron. Jeho největší koníček je prolejzání starožitnictví a různých obchůdků s vojenskou veteší.“

To mě zaujalo.

„Jo, kupuje si třeba starý panenky, musí jich už mít doma hromady.“

„Jak to víš?“

„Občas se s nějakým novým úlovkem pochlubí Dušanovi –“

„– komu?“

„Provoznímu. S tím se baví nejvíc.“

„A to kupuje jenom panenky?“

„Ne! Taky třeba prázdný plechovky od Cyklonu B...“

„Toho plynu, co ho používali v koncentrákách?“

„Přesně toho.“

„Ty vole,“ ujelo mi.

„A občas,“ řekne Broněk s pohledem upřeným kamsi do dálky, „přinese balíček, kterej nikomu neukáže, strčí ho do lednice a na konci směny s ním bez velkých řečí zas odfrčí domů.“

 

VI.

Byl jsem zvědavý, jak bude vypadat jeho příští návštěva, a trochu mě mrzelo, že jsem se nechal strhnout k příliš důvěrnému rozhovoru; nejen proto, že se v Kazoku uvidíme ve svých starých kostýmech. Můj dojem, že s tím člověkem není všechno v pořádku, totiž sílil.

Když se objevil po téměř dvoutýdenní pauze, byl to šok. Viditelně zhubl a neholenou tvář zdobily tmavé kruhy pod očima. Na pozdrav skoro neodpověděl, ale vybral si místo, z něhož dobře uvidí „Sasadovi na ruce“. To by nebylo tak zvláštní, hodně hostů chce pozorovat Mistra při práci; jenže on pak hleděl většinu času do stolu. Objednal si šeptem, i když byla restaurace vlastně prázdná.

Když odešel, zůstal po něm ve vzduchu slabý odér delší dobu nepraných šatů. Než jsem si to stihl všechno srovnat v hlavě, vynořil se zezadu Dušan, zastavil se uprostřed restaurace, přivřel oči a pomalu nasával vzduch. Pak oči prudce otevřel a upřel je na mě. Ačkoliv jsem nasadil dokonale nechápavý výraz, srdce mi tlouklo, jako by tady ten zápach zůstal po mně.

Tohle nevypadalo dobře.

 

VII.

Ten záhadný balíček byl první věc, která mi ráno po setkání s Broňkem vytanula na mysli.

Takže Mistr Sasada vypadne po skončení polední směny někam do města a odtud si přinese balíček, jehož obsah nikdy nikdo nespatřil…

Cítil jsem, že se mě zmocňuje horečka. V práci jsem si vzal třídenní volno; ne proto, abych se vyležel, ale abych naopak vyrazil ve čtvrt na tři v jeho stopách a měl přitom oči na stopkách.

Sledovat Sasadu bylo nakonec snazší, než jsem předpokládal. Na zastávce, po cestě tramvají a pak i cestou z Joštovy k lékařské fakultě se choval tak netečně, že kdyby mu přistálo na hlavě dopravní letadlo, nejspíš by to vůbec nezaregistroval.

A neměl o mně ponětí, ani když se zastavil u sochy T. G. Masaryka na Komenského náměstí. Mohl jsem si dokonce dovolit přejít přes přechod a vmísit se mezi nesourodou skupinku studentů, kterých bylo na volném prostranství plno.

Pak u něj nečekaně zastavil starší muž s plnovousem a rychle něco vytáhl z tašky. Balíček!

Prudké vzrušení mě zbavilo posledních zábran, takže jsem vyrazil vpřed a prošel přímo za kuchařovými zády… Kristepane! Ten chlap se bavil s kuchařem plynulou češtinou!

Jestliže jsem byl až dosud přesvědčen, že je Sasada osamělý génius, který žije v cizím městě obklopen starými panenkami a plechovkami od Cyklonu B, neznaje jazyka ni zvyků lidu českého, musel jsem teď vypravit své představy úplně jiným směrem.

Co má ten chlap vlastně za lubem? Není jeho vaření jen krycím manévrem? Kde se tady v Brně vůbec vzal?

Všechno to bylo víc než podezřelé… a musím se přiznat, že má příští návštěva Kazoku se od těch předchozích lišila. Dal jsem si set shiranami, drahý až běda, ale taky dost velký, abych u něj mohl sedět dvě hodiny. A trval jsem na tom, aby mě posadili ke stolu s dobrým výhledem na pracovní pultík Mistra Sasady. Jednu věc vám můžu říct; jestli ten chlap v něčem jel, měl nervy ze železa. Tvářil se netečně, jako všechny ty dlouhé měsíce předtím, než jsem ho prokouk co pravděpodobného vyslance jakuzy.

Ale co?! I kdyby tady v suterénu lékařské fakulty vyráběla japonská mafie vodíkovou pumu… co mně je po tom?! Mé zájmy leží jinde – a já je nesmím ztratit ze zřetele. „Mistře,“ řeknu prohnaně a zároveň trochu výsměšně, „vaše skutečné poslání v této poklidné zemi pro mne není záhadou, leč nezajímá mne ani zbla. Páchejte, co je vám po vůli. To, oč běží mně, je...“

Podám si ho, Japončíka, že bude koukat!

 

VIII.

Byl jsem pořádně napjatý.

Od jeho poslední návštěvy se mi honila hlavou spousta věcí. Vybavovaly se mi útržky našich hovorů – a některý věty, slova jako by naráz dostávaly nový význam. Hlavně nebejt paranoidní, nabádal jsem sám sebe. Raděj přemýšlej, co uděláš, až se znovu objeví. Jednu věc jsem totiž věděl skoro jistě: pokud bude vypadat – a cítit – jako posledně, nemůžu ho tady nechat. Kdyby ho takhle zmerčil Dušan, bylo by zle se mnou i s ním.

Nakonec se to vyřešilo překvapivě snadno.

Vtrhl sem jak vítr, ale když jsem mu vyšel vstříc, začal mávat nějakým papírem, pak mi vrazil do ruky obálku s dopisem – a byl v tahu.

Večer jsem dopis rozbalil.

Písmo bylo velké, neučesané a obsah krajně znepokojivý.

Mluvilo se tam o velkém spiknutí… Nejsem-li jeho součástí, psal, měl bych se klidit dřív, než celá věc praskne. Mistr Sasada má doma obrovské akvárium plné mořských ryb – a ty ryby krmí lidským masem. V balíčku od lékařské fakulty si nosí údy nebožtíků přímo z patolky, samo sebou jen čerstvé, ještě dobře prokrvené. Jak jinak by, stálo v dopise, dokázal ten vrah, aby se jeho opalovaný losos rozplýval na jazyku, zatímco všude jinde člověk prostě jen žvýká syrovou rybu?! Hlavou celého spiknutí ale není Sasada; to je jen agent vysazený na naše území tajnými službami. V čele stojí Dušan! Ten tahá za nitky… Pokusil se ho zbavit, protože vycítil, jaké nebezpečí z jeho strany hrozí. (Nad slovem vycítil jsem se musel bezděky usmát, ale rychle jsem pokračoval.) On teď mění taktiku; víc nemůže říct. Jen… Mohl bych mu ještě někdy… vynést kousíček opalovaného modrohlava? Poslední slovo bylo rozpité a jeho druhá část téměř nečitelná.

Tu příležitost už jsem nedostal.

Ne že bych ho už nespatřil. Viděl jsem ho já a viděli ho naši hosté. Několikrát je vyděsila jeho zarostlá tvář za sklem; stával tam bez hnutí a pozoroval provoz restaurace. Nakonec bylo nutné zavolat policii.

Neukázal se několik měsíců. Až pak, najednou, toho večera.

Když vtrhl dovnitř s tím mečem, věděl jsem, že je zle. V té vteřině mi vytanulo na mysli, co řekl tenkrát v Rendez-vous o aburi sake toro… Měli jsme už dost vypito, ale jeho hlas byl až zlověstně klidný. Řekl:

„Pro tuhle lahůdku bych klidně vraždil.“

CO SE STALO V KAZOKU?

MF DNES, 4. 11. 2012

Vracíme se k tři dny staré události v restauraci Kazoku.

Zjistili jsme, že mrtvý muž použil při sebevraždě rituální japonský meč daitó a že byl skutečně pacientem bohunické psychiatrické léčebny.

Nikdo z personálu nebyl ochoten mluvit s novináři. Podle jednoho z číšníků ale šlo o bývalého návštěvníka restaurace, který měl z blíže nespecifikovaných důvodů zakázán vstup do podniku ve večerních hodinách.

Celá věc zůstává zahalena tajemstvím, přesto věříme, že přineseme brzy o případu další informace.

Autor je básník, prozaik a nakladatel. S románem Básník, který popisuje život Ivana Blatného, vyhrál anketu Lidových novin o knihu roku 2014.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement