Vražedkyně. Povídka Ivana Klímy

Krátkou povídku napsal pro srpnové vydání magazínu Reportér jeden z nejznámějších českých spisovatelů – Ivan Klíma

Pracuji v hotelu Imperial. Protože moje práce je vyčerpávající, jednou za čas, zhruba tak po třech až čtyřech týdnech, se potřebuji oprostit od svých každodenních povinností a zvyků. Když pocítím takové neodbytné nutkání, hodím si na záda spacák a přidám k němu lahev piva a něco k jídlu, odejdu na nádraží a koupím si jízdenku, kam mě právě napadne, nejčastěji někam, odkud můžu vypadnout do lesa. Pak chvíli hledám houby anebo jen tak bloumám mezi stromy a koukám, jestli zahlédnu veverku anebo dokonce srnku.

Taky tohle pondělí na mě nádherně vyšly skoro celé tři dny volna. Když se něco takového přihodí, okamžitě odhodím svůj číšnický frak, navlíknu si staré, už záplatované kalhoty, narazím si myslivecký klobouk, který jsem zdědil po tátovi, a vydám se někam do našich pralesů. Pak se celé hodiny toulám mimo cesty i cestičky, jen tak mezi stromy, a když mám štěstí, nepotkám ani člověka. Našel jsem si taky v té nejhlubší anebo aspoň nejvzdálenější končině své místo k odpočinku na opršelém seníku. Tam zalezu, pokud jsem cestou promokl, převléknu se do suchého, co si nesu v batohu, natáhnu se a spustím si ty nejnevinnější a nejvlídnější představy, které mě rychle zkolébají ve stav snění.

Tentokráte jsem ani nestačil zavřít oči a u vlezu na seník se objevila ženská tvář.

Patřila docela mladé ženě, spíš holka to byla, řekl bych. Chvíli jsme na sebe zírali, pak se zeptala: „Byl by tu ještě kousek místa?“

„Tady je místa pro celou četu.“