Oč jsou Poláci lepší než Češi

Statistika je jasná. Od roku 1990 rostlo Polsko rychleji než Česko. V letech 1990 až 2012 vzrostl polský hrubý domácí produkt na hlavu ze 49 procent českého HDP na téměř 83 procent. A v posledních dvou letech dokonce polské hospodářství rostlo, i když české klopýtalo. Nejde přitom jen o to, že se polská ekonomika rozvíjí všem překážkám navzdory: je to jediná země Evropské unie, která se v průběhu posledních krizových let zcela vyhnula recesi. Jde také o to, že českému hospodářství se daří hůře než jiným zemím v regionu. Dokonce ztratilo vedoucí postavení země s nejvyšším HDP na hlavu.

Štěstí geografie

Ekonomové a analytici hledají důvody především v nedávné době. Vláda, která se v Česku dostala k moci v roce 2010, zvolila striktní rozpočtové škrty v letech recese a dluhové krize v eurozóně. Podle názorů mnohých vedlo zvýšení daně z přidané hodnoty – motivované snahou o snížení státního dluhu – ke snížení výkonu české ekonomiky. Ale i Polsko v průběhu krize zvýšilo daň z přidané hodnoty o jeden procentní bod z 22 na 23 procent – a tato základní sazba je pořád vyšší než současná DPH v České republice (i když dvě snížené sazby jsou naopak nižší než jedna snížená sazba DPH v Česku). Polsko zavedlo i další úsporná opatření, byť patrně na nižší úrovni než jižní sousedé. A v debatě, zda spořit, či naopak podporovat ekonomiku rozpočtovou expanzí, stálo jednoznačně na straně zastánců úspor. A pokud bychom srovnali rozdíl mezi výnosy dluhopisů obou zemí, zdá se, že Česká republika je na tom lépe než Polsko: což znamená nižší náklady na obsluhu dluhu a fiskální stabilitu navzdory těžké době.

Existuje tedy rozhodně mnohem více důvodů rozdílného ekonomického vývoje v obou zemích než jen hospodářská politika v minulých několika letech. Zásadní rozdíl mezi Polskem a Českou republikou je samozřejmě v jejich velikosti, Česká republika zabírá rozlohu zhruba čtvrtiny Polska s mírně vyšší hustotou obyvatelstva – tento fakt má velký dopad na to, jak se ekonomika rozvíjí. Omezené zdroje malé země vedou ke specializaci a k úzkým vazbám na sousední státy: velmi úzké vazby České republiky na německé hospodářství jsou dobře známy, stejně jako její závislost na automobilovém průmyslu. Jde z podstaty o „procyklické prostředí“ – profituje se tedy více v časech prosperity, naopak v průběhu poklesu přicházejí ještě těžší rány. Jde o past podobnou té, do níž spadlo Finsko závislostí na firmě Nokia. Nyní jsou potíže Nokie problémem celého Finska, stejně jako jsou případné potíže českého automobilového průmyslu obecně českým problémem. Větší hospodářství je mnohem všestrannější a může se do značné míry spoléhat na vnitřní trh. To bylo jasné v průběhu poslední evropské krize: česká závislost na exportu vedla k citelné dvojí recesi, zatímco ve stejné době si Polsko udrželo růst stojící hlavně na zvyšující se vnitřní spotřebě.

Druhým nejzásadnějším strukturálním faktorem je rozvržení populace. Hlavní české město Praha se zhruba 1,2 milionu obyvatel představuje asi 11 procent občanů země, druhé největší město, Brno, je třikrát menší. Varšava zastupuje s 1,7 milionu obyvatel méně než 4,5 procenta občanů. Pro srovnání – slezská metropolitní oblast se středem v Katovicích je se zhruba dvěma miliony dokonce větší než Varšava. A existuje také několik měst o velikosti téměř poloviny Varšavy (Krakov, Lodž, Wroclaw, Poznaň). Tento faktor znamená, že ekonomický vývoj je rovnoměrněji distribuován mezi jednotlivými regiony. Růst tedy není tolik soustředěn v hlavním městě, takže poruchy v jednom regionu nemají tak velký vliv na celý ekonomický systém. Navíc polská situace napomáhá rozvoji různých center v zemi, která se specializují na různá odvětví, což diverzifikuje hospodářství jako celek.

Těžké začátky

Jak se zdá, významný vliv na rozdílné osudy ekonomik Polska a České republiky měla výchozí situace v době pádu komunismu. Česká republika (nejprve jako součást Československa) byla relativně bohatá a její finance byly ve slušném stavu. Utrpěla také nejmenší propad hrubého domácího produktu mezi všemi transformujícími se zeměmi, zatímco Polsko začalo z bankrotu. Ten jej však donutil k mnohem hlubším a rychlejším reformám, některé přišly dokonce ještě těsně před pádem komunismu. Takzvaný Wilczekův zákon z roku 1988 (podle Mieczyslawa Wil­czeka, chemika, vynálezce a ministra hospodářství v poslední komunistické vládě) umožnil zakládání soukromých podniků ve velké míře: hroutící se režim, jehož hospodářství skomíralo, se rozhodl vyzkoušet všechny možnosti, jak se vyhnout krachu, a to včetně povolení určitých kapitalistických prvků. Poláci tuto příležitost nepromarnili a téměř okamžitě začalo fungovat více než milion malých firem. Ve stejné době komunistické Československo jen velice pomalu zmírňovalo striktní regulace. A jak napsal Oleh Havrylyshyn, ekonom zabývající se ekonomickou transformací komunistických zemí, z dlouhodobého hlediska má tento rozdíl z počáteční doby trvalý a rozhodující dopad.