Oč jsou Poláci lepší než Češi

Možná to ne všichni Češi vědí, ale polská ekonomika rostla za uplynulých 25 let rychleji než ta česká: potvrdila to poslední léta, kdy se Polsko rozvíjelo, zatímco Česko procházelo krizí.

Statistika je jasná. Od roku 1990 rostlo Polsko rychleji než Česko. V letech 1990 až 2012 vzrostl polský hrubý domácí produkt na hlavu ze 49 procent českého HDP na téměř 83 procent. A v posledních dvou letech dokonce polské hospodářství rostlo, i když české klopýtalo. Nejde přitom jen o to, že se polská ekonomika rozvíjí všem překážkám navzdory: je to jediná země Evropské unie, která se v průběhu posledních krizových let zcela vyhnula recesi. Jde také o to, že českému hospodářství se daří hůře než jiným zemím v regionu. Dokonce ztratilo vedoucí postavení země s nejvyšším HDP na hlavu.

Štěstí geografie

Ekonomové a analytici hledají důvody především v nedávné době.  Vláda, která se v Česku dostala k moci v roce 2010, zvolila striktní rozpočtové škrty v letech recese a dluhové krize v eurozóně. Podle názorů mnohých vedlo zvýšení daně z přidané hodnoty – motivované snahou o snížení státního dluhu – ke snížení výkonu české ekonomiky. Ale i Polsko v průběhu krize zvýšilo daň z přidané hodnoty o jeden procentní bod z 22 na 23 procent – a tato základní sazba je pořád vyšší než současná DPH v České republice (i když dvě snížené sazby jsou naopak nižší než jedna snížená sazba DPH v Česku). Polsko zavedlo i další úsporná opatření, byť patrně na nižší úrovni než jižní sousedé. A v debatě, zda spořit, či naopak podporovat ekonomiku rozpočtovou expanzí, stálo jednoznačně na straně zastánců úspor. A pokud bychom srovnali rozdíl mezi výnosy dluhopisů obou zemí, zdá se, že Česká republika je na tom lépe než Polsko: což znamená nižší náklady na obsluhu dluhu a fiskální stabilitu navzdory těžké době.

Existuje tedy rozhodně mnohem více důvodů rozdílného ekonomického vývoje v obou zemích než jen hospodářská politika v minulých několika letech. Zásadní rozdíl mezi Polskem a Českou republikou je samozřejmě v jejich velikosti, Česká republika zabírá rozlohu zhruba čtvrtiny Polska s mírně vyšší hustotou obyvatelstva – tento fakt má velký dopad na to, jak se ekonomika rozvíjí. Omezené zdroje malé země vedou ke specializaci a k úzkým vazbám na sousední státy: velmi úzké vazby České republiky na německé hospodářství jsou dobře známy, stejně jako její závislost na automobilovém průmyslu. Jde z podstaty o „procyklické prostředí“ – profituje se tedy více v časech prosperity, naopak v průběhu poklesu přicházejí ještě těžší rány. Jde o past podobnou té, do níž spadlo Finsko závislostí na firmě Nokia. Nyní jsou potíže Nokie problémem celého Finska, stejně jako jsou případné potíže českého automobilového průmyslu obecně českým problémem. Větší hospodářství je mnohem všestrannější a může se do značné míry spoléhat na vnitřní trh. To bylo jasné v průběhu poslední evropské krize: česká závislost na exportu vedla k citelné dvojí recesi, zatímco ve stejné době si Polsko udrželo růst stojící hlavně na zvyšující se vnitřní spotřebě.

Druhým nejzásadnějším strukturálním faktorem je rozvržení populace. Hlavní české město Praha se zhruba 1,2 milionu obyvatel představuje asi 11 procent občanů země, druhé největší město, Brno, je třikrát menší. Varšava zastupuje s 1,7 milionu obyvatel méně než 4,5 procenta občanů.  Pro srovnání – slezská metropolitní oblast se středem v Katovicích je se zhruba dvěma miliony dokonce větší než Varšava. A existuje také několik měst o velikosti téměř poloviny Varšavy (Krakov, Lodž, Wroclaw, Poznaň). Tento faktor znamená, že ekonomický vývoj je rovnoměrněji distribuován mezi jednotlivými regiony. Růst tedy není tolik soustředěn v hlavním městě, takže poruchy v jednom regionu nemají tak velký vliv na celý ekonomický systém. Navíc polská situace napomáhá rozvoji různých center v zemi, která se specializují na různá odvětví, což diverzifikuje hospodářství jako celek.

Těžké začátky

Jak se zdá, významný vliv na rozdílné osudy ekonomik Polska a České republiky měla výchozí situace v době pádu komunismu. Česká republika (nejprve jako součást Československa) byla relativně bohatá a její finance byly ve slušném stavu. Utrpěla také nejmenší propad hrubého domácího produktu mezi všemi transformujícími se zeměmi, zatímco Polsko začalo z bankrotu. Ten jej však donutil k mnohem hlubším a rychlejším reformám, některé přišly dokonce ještě těsně před pádem komunismu. Takzvaný Wilczekův zákon z roku 1988 (podle Mieczyslawa Wil­czeka, chemika, vynálezce a ministra hospodářství v poslední komunistické vládě) umožnil zakládání soukromých podniků ve velké míře: hroutící se režim, jehož hospodářství skomíralo, se rozhodl vyzkoušet všechny možnosti, jak se vyhnout krachu, a to včetně povolení určitých kapitalistických prvků. Poláci tuto příležitost nepromarnili a téměř okamžitě začalo fungovat více než milion malých firem. Ve stejné době komunistické Československo jen velice pomalu zmírňovalo striktní regulace. A jak napsal Oleh Havrylyshyn, ekonom zabývající se ekonomickou transformací komunistických zemí,  z dlouhodobého hlediska má tento rozdíl z počáteční doby trvalý a rozhodující dopad.

Nešlo o jediný důležitý aspekt počátečního období. Pravděpodobně největším rozdílem byl přístup k privatizaci. Prázdný státní rozpočet v Polsku vedl k prodeji státem vlastněných společností tomu, kdo nabízel nejvíce – tedy většinou západním společnostem. Ve stejné době probíhala v Československu a České republice malá privatizace, a hlavně kuponová privatizace. Česká cesta se zdála v danou chvíli mnohem spravedlivější, avšak vyvolala typické problémy. Nedostatečný vlastnický dohled vede k chabému řízení a horším výsledkům. Studie Jakuba Nachtigalla dokládá, že české společnosti privatizované zahraničními firmami si vedly lépe než jejich protějšky, což nepřímo ukazuje na to, jaké náklady česká cesta privatizace měla. Dokonce i malá ztráta jedné firmy znamená velké peníze, pokud jsou takových firem tisíce.

Česká cesta privatizace navíc vedla k tomu, že množství firem je stále v rukou státu, podle ekonoma Jiřího Skuhrovce je jejich celkový obrat přes 25 miliard eur (český státní rozpočet je přitom kolem 44 miliard eur), zatímco v Polsku západní vlastníci modernizovali firmy, které převzali prakticky okamžitě.  Například polský bankovní systém tak byl kompletně přetvořen, důsledkem čehož je dokonce modernější než slavný bankovní systém v USA, který stále do značné míry žije v režimu bankovek.

Lék změny

Těžší počáteční podmínky vedou obecně k lepší schopnosti podnikatelů přizpůsobit se měnící se situaci. Mnoho malých polských společností dnes své sídlo přesunuje do České republiky, zvláště pokud mají základnu v jižním Polsku. Důvodem je v některých ohledech nižší regulace, přitom stále operují především na polském trhu.

Ze statistik OECD vyplývá, že v roce 2012 dosáhl počet podnikajících a samostatně výdělečně činných v Polsku 22 procent všech pracujících osob, zatímco v České republice se takto „samo zaměstnávalo“ pouze 18 procent lidí. Být podnikatelem je navíc v Polsku populárnější volba. Podle průzkumu Eurobarometru ze stejného roku by si podnikání spíše než zaměstnanecký poměr vybralo v Česku 34 procent dotázaných, v Polsku to bylo 47 procent. Chuť riskovat a podnikat jsou pravděpodobně polské národní vlastnosti: Poláci byli známí pašováním zboží napříč zeměmi komunistického bloku navzdory trestům a překážkám. I dnes jsou ochotni bojovat s polskou byrokracií, jejíž úroveň je z hlediska určitých ukazatelů větší než v Česku – podle statistik Světové banky trvá v Polsku založení firmy průměrně 30 dní, v České republice 19, získání stavebního povolení zabere v Polsku průměrně 161 dní, v Česku 120 dní, převod nemovitosti trvá v Polsku průměrně 35 dní, v Česku průměrně 24 dní.

Co je překvapivé – zdá se, že Polsko je navzdory větším státním zásahům do ekonomiky méně zkorumpované než Česká republika. Pohled průměrného Poláka je, že „jsme zkorumpovaní stejně jako země třetího světa“, ale Poláci jsou známi tím, že vidí vše v černých barvách. Podle indexu klientelismu týdeníku The Economist polští oligarchové prakticky neexistují a v žebříčku vnímání korupce dosahuje Polsko 8. místa, tedy nejlepšího místa ve střední Evropě. Příznačně se čerstvý polský politický skandál se zveřejněnými konverzacemi politiků v restauracích týká hlavně bláznivého slovníku a objednávaní drahých jídel, což na 900 hodin nahrávek v zásadě není nic moc. Ve stejné době se Česko na žebříčku korupce umisťuje na 57. místě a související otázky se zdají více znepokojivé. Kombinace bohatství a moci – jako v případě Andreje Babiše – nebo nepřímého vlivu – jako v případě Romana Janouška – naznačují vysoký stupeň vlivu bohatých lidí na vládu a vládnutí.

Zdá se tedy, že důvodů rozdílného vývoje v průběhu minulých let je vskutku mnoho. Některé z nich jsou geopolitického charakteru a nemohou být snadno překonány. Česká republika kdysi bývala tou nejbohatší, nejvíce rozvinutou zemí komunistického bloku, což vedlo k méně bolestivé, avšak méně hluboké transformaci. Také změna smýšlení občanů nebyla tak zásadní. Poláci byli vystaveni vlivu transformace mnohem více, a byli tak nuceni mnohem více se spoléhat na své podnikatelské schopnosti. A tento postoj vydržel navzdory všem překážkám, které politici vytvořili. Vysoký stupeň integrace české ekonomiky se starými zeměmi Evropské unie je jak požehnáním, tak prokletím, protože se nemůže tolik spolehnout na domácí trh a všechny šoky a krize se na něj okamžitě přenášejí.

Existuje něco, co by Česká republika mohla udělat, aby zlepšila svůj ekonomický výhled? Rozlohu země zvětšit nemůžete – tedy pokud nejste, ironicky řečeno, Rusko. Povzbuzovat podnikání také není jednoduché, je to určitě těžší než jeho ničení. Dobrým řešením by bylo orientovat se více na velký polský trh jako na prostředek diverzifikace, orientace na více různých trhů. Česko bylo podle svého oficiálního portálu pro podnikání a export v roce 2013 třetí v žebříčku zemí, kam se dovážejí polské výrobky, a sedmé v pořadí zemí, které do Polska výrobky vyvážejí. Prostor pro zlepšení tedy nadále existuje.

Tento stav věcí je typický pro veškeré polsko-české vztahy. Jsme dvě země, které jsou kulturně, jazykově i geograficky blízké, a rozděluje nás jen pár událostí v dějinách: takovými výjimkami je třeba polský zábor Těšínska po mnichovské dohodě a polský podíl na invazi do Československa. Přesto máme tendenci se vzájemně ignorovat. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, by bylo téma na jiný text, ale alespoň doufám, že se to brzy změní. •

Autor je ekonom, pracuje pro polský magazín Res Publica Nowa. Přeloženo z anglického originálu.