Prostě se z nás stali bráchové. Herci Jan Nedbal a Oskar Hes

Otázku, jestli byli bratři Mašínové vrazi, nebo hrdinové, vám dnes nepoložím.

Honza: Skvělý. Poslední dobou to bývá první věc, na kterou se novináři ptají, takže větší část noci jsem přemýšlel, jak na tuhle podle mě dost zavádějící otázku odpovědět zase nějak jinak. Zeptej se na něco normálního.

 

Jaké byly vaše prázdniny?

Honza: Oskar má za sebou totální šlehu.

Oskar: Po dlouhé době jsem měl dva měsíce volna a v srpnu vyjel na sever Indie, do Himálaje.

 

Jak dlouho jsi to plánoval?

Oskar: Vůbec, bylo to impulzivní. Když jsme na jaře dokončovali Kriminálku Anděl a já ucítil blížící se vyhoření, říkal jsem své seriálové kolegyni Heleně Dvořákové, že mi už z Prahy hrabe a potřebuju pryč. Na to ona, že jede do Indie a klidně můžu s ní, tak jsme se hned dohodli.

 

Jaký spolu máte vztah?

Oskar: Přátelský, na cestě jsme se hodně sblížili. Párkrát jsem se tam necítil dobře a Helena mě podržela – ona je úplnej punker a terminátor, z ničeho si nedělá hlavu.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

Co se ti stalo?

Oskar: Musel jsem třeba s brutální otravou žaludku a dehydratací do nemocnice, což v Indii bývá průšvih, ale nedalo se nic dělat, protože jsem už dlouho zvracel a vyprazdňoval se i dalšími způsoby.

Honza: Z nosu ti teklo, měls rýmu?

Oskar: Fakt už jsem myslel, že tam umřu, a válel se ve vlastních černých zvratkách.

Honza: Black metal!

Oskar: V nemocnici doktor říkal, že tohle se Evropanům stává běžně, kanylu píchal natřikrát, tekla mi krev z ruky, vedle mě řezali ženskou zaživa, byli tam mrzáci, v místnosti se mnou snad sto padesát lidí, prostě noční můra.

 

Bratři Mašíni by to dali s přehledem.

Oskar: Věřím tomu. Já ale nejsem Mašín, jen si na něj hraju.

 

A jak ti Helena pomohla?

Oskar: Uklízela po mně všechny ty strašný lidský tekutiny, ale hlavně mě uklidňovala, když jsem panikařil a chtěl psát dopis na rozloučenou mámě... Zajímavé je, že se po té dovolené cítím v mnoha směrech o dost silnější než dřív.

 

Takže ten výlet stál za to?

Oskar: Rozhodně, jel bych znovu.

 

Proč třeba?

Oskar: Když jsme poprvé vyjeli do hor a před námi se otevřel Himálaj, tak jsme deset sekund jenom řvali, troubili, túrovali motorky a já si říkal: Tak proto sem lidi jezděj! Nekonečně obrovské hory tě pohltí; připadáš si v nich malinkatej, ale zároveň přijdeš o veškeré strachy, které jsi měl v Evropě. Nějak víc se stáváš součástí přírody a to je úžasnej pocit.

 

Překvapilo tě, Honzo, že si Oskar takhle vyrazil?

Honza: A koho by to nepřekvapilo u člověka, který se živí popcornem a colou light?

Oskar: To není pravda!

Honza: Ba ne, byl jsem z Oskara nadšenej. Zpočátku měl tendenci jet tam dokonce sólo, to jsem se smál: „Kamaráde, měl jsem tě rád, a až se nevrátíš, chci tvůj mercedes, zbytek dám charitě.“ Naštěstí tam nakonec měl Helču a na člověka bez cestovatelských zkušeností to dal dobře. Teď už to, Osky, zvládneš všude.

 

Jak ses měl v létě ty?

Honza: V červenci jsem ještě pracoval, ale doma zůstal sám, protože tady pinďa odjel ještě před Indií někam do Řecka a moje přítelkyně Sára za rodinou do Bulharska. Navíc jsem měl zlomený zápěstí z kola, nicméně postaral jsem se o celou domácnost i o kočku a vyzkoušel si skvělou věc, krabičkovou dietu. Doporučuju to lidem, kteří jsou doma sami a nemají čas ani končetiny na to, aby si vařili – nacpeš ledničku krabičkama a jenom si je ohříváš.

 

Čeho jsi dietou chtěl dosáhnout?

Honza: Neumřít hlady. Zkoušel jsi někdy vařit jednou rukou? Nejde to... No a v srpnu jsme byli se Sárou měsíc na roadtripu po devíti zemích včetně Srbska, Bulharska, Turecka, Řecka nebo Albánie. Řidičák mám teprve od února, takže to byl taky black metal.

 

Kde jsou řidiči nejzběsilejší?

Honza: V Turecku a hlavně v Albánii. Tam podle mě lidi schválně jezdí tak, aby umřeli.

 

A kdy ses na té cestě cítil nejlíp?

Honza: Když jsme někde byli sami. Já jsem velký zastánce spaní v přírodě a bushcraftu, takže jsme třeba neměli stan – vadí mi, když se člověk ráno probudí a je mu strašný vedro. Vzal jsem jenom celtu, tarp se tomu říká, a snažili jsme se zastavovat na místech, kam vůbec nechodí turisti – nemám rád turisty a nejsem rád turista. Takže jsme byli pořád někde v divočině a třeba čtyři dny bydleli na opuštěné pláži.

 

Jak to vyhovovalo Sáře?

Oskar: Sára je cool. Buďte jako Sára!

 

Nějakou krizovou situaci jste zažili?

Honza: Hustý bylo přejet z Bulharska do Turecka přes hranice, kde strávíš minimálně šest hodin na padesáti nesmyslných prohlídkách dokladů a všichni jsou nepříjemný. Jak říkám – dokud je člověk na opuštěných místech, všechno je v pohodě, ale jakmile přijde do kontaktu s jinými lidskými bytostmi, hrozí nepříjemnosti.

 

Vy dva jste velcí kamarádi, bydlíte v jednom bytě, ale asi se lišíte: Honza je zálesák...

Oskar: ... a já kluk z paneláku.

 

Tipoval bych, že syn slavného tanečníka Richarda Hese vyrůstal v pěkném domě.

Oskar: Do pěti let jsme byli na baráku, ale pak se rodinná situace zkomplikovala a přestěhovali jsme se do malého bytu na sídlišti v Karlíně.

 

Co se zkomplikovalo?

Oskar: Můj táta byl opravdu dlouho úspěšnej a při penězích, ale bohužel si to nedokázal udržet.

 

Umíte si představit, že byste strávili měsíc dovolené spolu?

Honza: Klidně. Na pár výletech jsme už byli a hlavně spolu poslední dva roky žijeme v naprostém míru.

 

Asi už jsme dospělí

Jak jste se vlastně dali dohromady? Je mezi vámi poměrně velký věkový rozdíl, devět let...

Honza: Holky mají rády starší kluky.

Oskar: Na to bych chtěl něco říct, ale nemám co.

Honza: Tak kde jsme se potkali, Osky? Když jsme před pěti lety dělali konkurz do Národního divadla?

Oskar: Jo. Do Kouzelné země v režii Jana Mikuláška, kde jsme spolu pak hráli.

Honza: Ty jsi už byl dávno zaběhlej herec – a já pořád ještě pinďa, který se vrátil ze zahraničí a snaží se tu prorazit. No a pak jsme hráli v Boženě, bráchy v Králi Šumavy, potom bráchy v Mašínech...

Oskar: Ale hlavně jsme spolu trávili čím dál víc času v osobním životě.

 

Čím to, že jste si tak sedli?

Oskar: Podobný smysl pro humor.

Honza: Přesně tak, s Oskarem je neskutečná sranda. Jak bych jenom ten náš humor popsal? Dekadentní, hodně vulgární, někdy debilní... Prostě hřbitovní humor.

 

Tak čím třeba tě Oskar rozesměje?

Honza: Úplně miluju, když se v sedm ráno vrátí domů s kocovinou smrti a třeba už v deset musí jít něco fotit.

Oskar: To se nikdy nestalo.

Honza: Jasně, že ne! Ale uznávám, že v téhle disciplíně se pravidelně střídáme, a při focení pro časopis Reportér jsme to neudělali; to bychom si nedovolili.

Oskar: Asi už jsme docela dospělý.

Honza: A nudní. Čím víc člověk pracuje, tím je to horší, ale hele: já na to už mám věk a ty na to máš kariéru.

Oskar: V některých věcech se i lišíme, každý třeba posloucháme úplně jinou hudbu...

 

Jakou?

Oskar: Honzík poslouchá death metal.

Honza: Black metal, už by ses to mohl naučit – death metal neposlouchám, to je lopata. Taky mám rád metalcore a starý emo.

Oskar: No a já se nijak žánrově nevyhraňuju a poslouchám, co se mi líbí.

Honza: Proto máš pestřejší život než já.

 

Poslední dobou patříte mezi nejobsazovanější české herce, ale nevím – díky jaké roli vás lidé na ulici poznávají nejčastěji?

Honza: V Praze na ulici naštěstí nikoho moc nezajímáš.

 

A mimo Prahu?

Honza: Tam občas jo... Mě lidi zhruba do dvaceti hodně znají ze Sestřiček, a ženy středního věku si mě pamatují z Boženy.

Oskar: No jo, Bolemír Nebeský!

 

Hrál jsi Nebeského, milence Boženy Němcové.

Honza: Na kdejakou paní to evidentně zapůsobilo, dodneška mě kvůli tomu některé z nich zastavují.

Oskar: Vždyť ti psaly, že chtějí, abys jim udělal dítě!

 

Co jsi jim odpovídal?

Honza: Nic.

Oskar: Už jedu jsi psal.

Honza: Už jedu a vezu víno.

Oskar: Dneska třetí!

 

Třeba senioři tě poznávají díky čemu?

Honza: To nevím – všichni mají televizi, kterou já nikdy neměl. Občas pochopím, že tam běží něco se mnou, protože najednou napíše pár lidí.

 

Neštve tě, Oskare, že nemáte televizi?

Oskar: Vůbec ne. Pamatuju si ji z dětství, mamka na ni koukala, ale já jenom na Simpsonovy a občas na zprávy; to byl veškerý můj kontakt.

 

Takže když si potřebujete pustit třeba fotbal...

Honza: ... fotbal?! Ten u nás běží imrvére! Sparta!

Oskar: My nejsme moc velcí fanoušci.

Honza: Já to nenávidím k smrti.

Oskar: Mně se třeba tenis líbí, to je krásnej, estetickej sport, strašně bych se ho jednou chtěl naučit.

Honza: Jo? Tak mně se líbí bowling.

 

Co máš proti sportu?

Honza: Nevím, třeba u fotbalu nebo hokeje mi připadá zvrácený ten fanouškovský fanatismus kolem. Úplně mě vytáčí, když chci jet domů, ale nevím jak, protože se na Spartě hraje fotbal a pinďové se šálama halekají někde na Korunovační.

Oskar: Tohle se sportem nemá moc společnýho.

Honza: Vůbec nechápu, proč to má vlastní zprávy. Proč nejsou pořádný zprávy z kultury, ale ty sportovní trvají čtvrt hodiny v hlavním čase?

 

Sport asi zajímá víc lidí.

Honza: Jo?

Oskar: Bohužel.

 

A tebe, Oskare, poznávají lidé podle jakých rolí?

Oskar: Mě dlouho moc nepoznávali, ale teď začali dávat novou řadu Kriminálky Anděl a občas na mě někdo divně kouká. Předpokládám, že to může být kvůli tomu.

Honza: Podle mě ne...

 

Proč jste spolu předloni začali bydlet?

Honza: Půl roku jsem byl sám v bytě, kterej je pro jednoho zbytečně velkej, ale skvělej, tak jsem ho nechtěl opouštět. Potřeboval jsem spolubydlícího, se kterým by mi to dávalo smysl, a Oskar už byl v té době nejlepší kámoš.

 

Máte tam každý své soukromí?

Honza: Jasně, kdybych nechtěl, tak o Oskym tejden nevím – slyšel bych jen, že zašel do koupelny. Ale já o něm občas vědět chci, tak si sedneme do kuchyně, otevřeme lahváče, to je příjemný.

 

Co na to říká třeba Sára?

Oskar: Honzíkova Sára s námi bydlí už skoro rok taky. Přinesla rovnováhu, mentální stabilitu, pořádek a čistotu – už to není jeskyně lidoopů, ale krásná funkční domácnost.

Honza: Počkej. Aby si lidi nepředstavovali, že to dřív byla kobka, kde se vršily krabice od pizzy a prázdný lahve.

Oskar: To jenom první měsíc.

Honza: Dobře, lahve od piva tam byly a jsou, ale v jednom vyhrazeným místě, takže je ten byt opravdu čistej, příjemnej a s kočičkou.

 

Jak své kočce říkáte?

Honza: Cosetta, podle té osiřelé chudinky z Bídníků, kterou nikdo nechtěl. Ale ať o ní mluví Oskar, ten ji zachránil!

Oskar: S jednou mojí expřítelkyní jsme ji našli v Brně ve strašném stavu. Pochroumaná packa, teklo jí z oka, měla epilepsii, křivou hlavu, byla dokopaná a špinavá, přitom ještě kotě. Ale všechny problémy jsme nakonec vyřešili, i epilepsie ustoupila.

Honza: Rychle si na nás zvykla, teď se má velmi dobře. Váží asi padesát kilo, takže kdyby někdo věděl, jak zhubnout kočku, napište nám, prosím.

 

 

Jsme třetí, jupí!

Dnes už můžete uvažovat každý o vlastním bydlení – začali jste solidně vydělávat.

Oskar: Jo? A to říká kdo?

 

To je jen můj pocit z toho, v kolika různých filmech nebo seriálech hrajete.

Oskar: Jako že bych si za ty honoráře koupil byt? To teda nevím.

Honza: Teď jsem četl článek, že ze všech evropských měst je v Praze třetí nejdražší bydlení, hned po Amsterdamu a Bratislavě: jupí! Byt si už nikdo nekoupí.

Oskar: Pro naši generaci je ta šance opravdu mizivá, pokud člověk nezdědí obrovský peníze.

Honza: Nebo nerozjede úspěšný byznys – ale já si přece nekoupím za šest milionů jedna plus jedna na sídlišti, to mi nedává smysl! Jó, kdybychom byli v Hollywoodu a měli tam tolik práce, jako máme tady...

 

Ty jsi žil několik let na severu, viď?

Honza: Střídavě v Norsku a na Islandu.

 

A přemýšlel jsi o tom, jestli nezkusit kariéru tam?

Honza: Samozřejmě přemýšlel. V Norsku jsou mnohem vyšší dotace na umění, takže si člověk dokáže vydělat peníze na slušnej život, aniž by byl nějak extra slavnej – v Česku to je těžký, i když už dejme tomu slavnej je... Už jako student na DAMU jsem si dal slib, že pokud se do třiceti nezvládnu uživit smysluplným herectvím u nás, odstěhuju se na Island, kde mám spoustu kamarádů. A hlavně je tam příroda, která mi bere dech. Samota. A v létě patnáct stupňů, což je skvělý, protože nenávidím vedro, tílka a pot. A pláže. A zábavu, radost, smích...

Oskar: ... black metal!

Honza: Na Islandu bych klidně dělal znovu třeba barmana, k hospodám mám vztah. Baví mě míchat drinky, kecat na baru o životě a poslouchat cizí příběhy, což je paradoxní, protože nemám moc rád lidi – ale v hospodě to spláchnu drinkem. Takže tohle byl můj záložní plán, když jsem se po dvouletém studijním projektu vracel z Norska, abych dodělal na DAMU státnice.

Oskar: On je normálně magistr umění!

Honza: Bylo mi nějakých dvacet osm a naivně jsem věřil, že když jsem hrál dva roky divadlo v Norsku, skládal hudbu a dělal sound design, lidi řeknou: Ukaž, co ses naučil, třeba tě využijeme... Ale vůbec.

 

Takže to vypadalo, že tě čeká stěhování na Island?

Honza: Byl jsem s tím smířený a vlastně se i těšil. V Praze jsem brigádničil hlavně po barech a kavárnách, a postupně sice začal dostávat i epizodní role v seriálech, ale jednou za půl roku, z toho se člověk neuživí. Nějak jsem se v tom plácal, plácal – a teď koukám, že jsem se doplácal až do Reportéra.

 

Počkej, co nakonec rozhodlo?

Honza: V devětadvaceti jsem s mým milovaným režisérem Petrem Bebjakem natočil první film, Zprávu, potom minisérii Herec, Boženu a zároveň jsem začal dělat Sestřičky. Ven to šlo skoro najednou, takže najednou byl všude Honza Nedbal – tím jsem se nějak dostal do povědomí.

 

Naposledy k tomu Islandu: snášíš i mrazivou polární noc?

Honza: Mnohem líp než polární den. Když je pořád světlo, čas plyne jinak, mám pocit, jako by byl pořád jeden nekonečný dnešek, což mi není moc příjemný. Naopak tma mi na Islandu připadá útulná, lidi jsou víc spolu, navštěvují se, ale hlavně člověk může pozorovat polární záři – a to je taková krása, že se nedá popsat.

 

Doufáte, že byste se mohli v zahraničí výrazněji prosadit jako herci?

Oskar: Uvidíme, něco málo se už děje. Nedávno jsem natočil s americkými producenty historický film, který se bude brzy promítat na festivalu v New Yorku, kam letím, dostal jsem pozvánku.

 

Jak se ten film jmenuje?

Oskar: Avenue of the Giants – a popisuje příběh mladého kluka Herberta Hellera, který přežil Terezín i Osvětim, utekl dokonce z pochodu smrti a pak o tom šedesát let nepromluvil.

Honza: To je regulérně hollywoodskej film, ne?

Oskar: Byla tam třeba britská herečka Stella Stocker, která hrála v Batmanovi, takže se člověk o Hollywood trošičku otře.

Honza: Měl jsi židli se svým jménem?

Oskar: Jasně, všechno.

 

A dali ti hlavní roli, toho Herberta Hellera?

Oskar: To zase ne, já jsem Herbertův brácha Heinz. Mladý intelektuál, kterého v té Osvětimi zabijou.

 

Ty jsi takhle nakročeno nikdy neměl, Honzo?

Honza: Že bych dostal velkou roli v americkém projektu? Vůbec, taky jsem na Oskara extrémně pyšnej. Podle mě dosáhl nejvyšší mety, na jakou se čtyřiadvacetiletý český herec může dostat.

 

 

Pivo se Supermanem

Proč je zavádějící otázka, jestli byli Mašínové hrdinové, nebo vrazi?

Honza: Protože rovnou vybízí k polarizaci, která není úplně vhodná. Neporovnáváme přece rozdíl mezi černou a bílou barvou, ale bavíme se o obrovském, pestrém příběhu. Jsem strašně rád, že ten náš film čistě mapuje realitu a popisuje, co se tenkrát stalo, protože historie se změnit nedá. Je jenom na divákovi, jaký si z kina odnese pocit, ale podle mě jsme nenahráli do karet ani těm, kdo považují Mašíny za dokonalé, ani táboru, který je odsuzuje.

 

Řekne vám občas někdo do očí, že hrajete dva prachsprosté vrahy?

Oskar: Jo, ale do takhle vyhrocených debat se chtějí pouštět pinďové.

Honza: Nečetli žádnou knížku, hlouběji se o to nezajímají, přejímají jenom názory, které si přečetli na internetu... Třeba já to beru tak, že se příběh Mašínů odehrál pár let po druhé světové válce a po začátku totality, což je těžko představitelná situace pro nás, kdo žijeme od narození v míru. Vůbec nevím, jak bych je mohl soudit – jsem ročník 1990, a tak by byl každý můj soud irelevantní.

Oskar: A co teprve já, ročník 1998.

Honza: Vždyť to jsou úplně jiní lidi než my, z jiného světa! Bylo jim čtrnáct nebo patnáct let, když dostali od prezidenta Beneše vyznamenání za statečnost – v Poděbradech koncem války naskákali do německého vlaku, který vozil na frontu letadla, a ničili je; ve věku, kdy já se ještě počurával.

 

Mašíni byli svou povahou od narození vojáci. Jste jim v tom alespoň trochu podobní?

Honza: Já bych se neodvažoval srovnávat se Ctiradem Mašínem, kterého hraju, a to z důvodu, o kterém jsme teď mluvili. Doufám, že bych se proti velkému zlu nebo totalitě postavil, jenomže mě nikdo nijak neperzekvuje, můžu si dělat, co chci, a to je obrovský rozdíl oproti Ctiradovi.

 

Máš třeba nějaký vztah k armádě nebo ke zbraním?

Honza: Když jsem tu roli dostal, chtěl jsem se přihlásit na výcvik aktivních záloh české armády, jenomže ve vypsaném termínu jsem zrovna natáčel, to mě mrzelo. A co se týče zbraní, tak jsme se s Oskarem učili rozkládat a skládat pistoli Walther P38, kterou měli Mašíni při útěku, s kaskadéry jsme trénovali sebeobranu a spolu se mlátili vlastně nonstop, to bylo skvělý... Svojí podstatou žádný voják nejsem, ale jednou bych si opravdu rád vyzkoušel, jestli ten armádní výcvik zvládnu.

Oskar: Já mám rád akci, auta a motorky a k tomu jsme se při Mašínech dostali dost – udělal jsem si kvůli natáčení například řidičák na motorku, na které teď denně jezdím. Ale ke zbraním cítím obrovský respekt. Stačí, abych viděl vojáka Hradní stráže se samopalem, a už mě nepříjemně mrazí. Trénování na střelnici mi nevadilo, ale představa, že jdu s namířenou zbraní proti někomu jinému, je pro mě nemyslitelná... Takže ani já se rozhodně necítím jako voják, ale rád si na to hraju.

Honza: Pepa Mašín je voják i teď po devadesátce.

Oskar: To jo, má to v očích, on je opravdu z jinýho těsta než většina dnešních lidí. Mně vlastně pořád připadá neskutečný, že si s náma dal pivo – seděl jsem u stolu naproti němu a měl pocit, jako bych popíjel se Supermanem.

 

Že jste dostali možnost hrát bratry Mašíny zrovna vy dva, dobří kamarádi, to je náhoda?

Oskar: Je, velmi příjemná.

Honza: A ještě víc nás to sblížilo, před začátkem natáčení jsme spolu začali i bydlet. V rámci přípravy jsme cvičili pětkrát týdně, hlídali si jídlo, fakt to byl full time job, abychom se fyzicky dostali na úroveň Mašínů. Ve dvou bylo všechno snazší, prostě se z nás stali bráchové.

 

Skutečně si připadáte jako bráchové?

Honza: Já tak Oskyho už dlouho beru.

Oskar: Mám to stejně.

 

Shodli byste se na tom, co pro vás bylo při natáčení Bratrů nejtěžší?

Oskar: Krizových momentů si vybavuju víc, ale vyzdvihl bych brodění řeky někdy v listopadu, když byly venku dva stupně a nás začal strhávat proud. Řeklo se akce!, tak jsme brodili, pak se řeklo stop!, ale my ve strašně těžkých hadrech bojovali s proudem, a když jsme slyšeli pojďte zpátky!, tak už jsme pomalu odplouvali – poměrně děsivej zážitek.

Honza: Ale zárověň jsme se smáli. To byl takovej hardcore, dalo by se říct black metal, že se už člověk jen gebí.

Oskar: Začne se odevzdávat osudu.

Honza: Tenkrát by mě nepřekvapilo, kdyby začalo i sněžit, už jsem byl připravenej na všechno. Na druhou stranu jsem ale pořád věděl, že si kluci Mašíni prošli něčím nesrovnatelně horším. My věděli, že se nakonec na břeh nějak vydrápeme a někdo nám nejspíš přinese deku.

 

Měli jste za sebe v nejnáročnějších situacích dubléry?

Honza: Snad všechno jsme zvládli sami.

Oskar: Třeba i jízdy na vlacích.

Honza: I pod nimi. Ctirad Mašín se dostal do Západního Berlína na podvozku, což jsem taky točil – těsně nad kolejemi, jeli jsme dost rychle, bylo to úžasný.

 

To myslíš ironicky?

Honza: Fakt to bylo skvělý, připadáš si jako Tom Cruise.

Oskar: Jen se trochu bojíš, že ti něco usekne kus hlavy.

Honza: To jo. Doufáš, že na kolejích někdo nenechal třeba kýbl.

 

Zmínili jste setkání s Josefem Mašínem. Bylo pro vaši práci důležité?

Oskar: Pro mě to byl zdaleka nejsilnější pramen, ze kterého jsem mohl herecky čerpat. Kdykoli hraju žijícího člověka, chci se s ním setkat, fyzicky ho navnímat a tady se mi to podařilo. Viděl jsem třeba, že ve svých devadesáti chodí jako mladík, jak je vitální, prostě žijící legenda. Když se mu podíváš do očí, můžeš si v nich přečíst celý ten neskutečný příběh.

 

Kde jste se potkali?

Oskar: V Drážďanech, ale pak jsme jeli na místa nejvyhrocenějších momentů útěku – k nádražní stanici Uckro nebo do lesíku u Waldowa, kde ty kluky obklíčily stovky policajtů a vojáků. Pepa vyprávěl, vzpomínal a několikrát se u toho sám dojal.

Honza: Dokonce slzel, když mluvil o vážně zraněném kamarádovi Václavu Švédovi, se kterým se u Waldowa museli rozloučit.

Oskar: Když Pepa mluvil, bylo hrobový ticho, které trvalo ještě půl minuty poté, co se odmlčel. On nám nějak zprostředkoval záchvěv a vůni té doby, najednou byl říjen 1953.

Honza: Taky říkal, že se ta místa skoro nezměnila. Když jsem četl o Mašínech knížky, představoval jsem si to jinak – že prchali hustým lesem s vysokými smrky, za kterými se schováš. Jenže v tom Waldowě je krajina spíš jak na Mácháči, rovinka, sem tam nějaká borovice... Však se taky Pepa zeptal: „A teď mi řekni, kam by ses tu schvoval?“

Oskar: Je to úplně nepochopitelný a nepopsatelný.

 

Překvapil vás nějakým nečekaným detailem?

Honza: Pochopil jsem, že při útěku mluvili poměrně sprostě. Když o tom čteš, představuješ si je trošku jako Rychlý šípy, ale oni se posílali do prdele a volovali jako normální lidi.

Oskar: Pro mě byl až do toho setkání mašínovský příběh pořád spíš mýtem, ale jakmile ho začal Pepa popisovat, najednou se stal realitou. Teprve tehdy jsem uvěřil, že se to stalo.

 

A komentoval nějak vás dva, filmové Mašíny?

Oskar: Když jsme v Drážďanech nastoupili do auta, seděl Pepa vepředu na sedadle spolujezdce, za ním režisér Tomáš Mašín, až ve třetí řadě my. Tomáš nadhodil: „Pepo, ti kluci vzadu tě budou hrát.“ On se otočil a řekl jenom: „Jo, tak to by šlo.“ Vypadalo to, že nás schválil.

Honza: Čím dýl takhle vzpomínáme, tím víc se mi vrací intenzivní pocit, který jsem tehdy měl. Cítil jsem, že se dotýkám posvátné látky. Strašně jsem si vážil toho, že se s tím Josefem můžeme potkat a že mám tu čest hrát jeho bráchu Ctirada. Ty vole – já jsem dojatej!