Umírání politické debaty

Nikdy to nebyla idyla. Ani nemohla být. Představa, že politický dialog mezi vládou a opozicí se bude odehrávat na úrovni čistě racionálních argumentů, je prostě naivní. Přesto se v posledních letech hlavní účastníci politických střetů míjejí v debatách o takový kus, že už se téměř nedá mluvit o dialogu nebo souboji myšlenek.

Velká část politické komunikace se přesunula na sociální sítě. Tam je ale určena primárně maximálnímu množství stávajících nebo potenciálních voličů, nikoli politickým soupeřům, s nimiž se „na sítích“ dialog vést nemusí a také nevede.

Základní platforma pro veřejnou výměnu politických názorů, tedy parlamentní kolbiště, a především plénum Poslanecké sněmovny rovněž postupně ztrácí svou funkci. Projev u parlamentního řečnického pultíku jako by sloužil už jen dvěma účelům – buď k vyplnění času, aby se dalo jednání zdržovat, obstruovat, anebo k tomu, aby z videozáznamu bylo možné vystřihnout úderný tříminutový klip na Facebook či Instagram. Ani v jednom případě nijak nezáleží na tom, co danému projevu předcházelo, na co reagoval, co zaznělo po něm.

Jistě, také v soubojích Václava Klause s Milošem Zemanem, Mirka Topolánka s Jiřím Paroubkem nebo téměř kohokoli s Davidem Rathem bývalo vždy hodně emocí, osobních útoků a vypjatých situací. Je ale nutné si všimnout, že při tehdejších, byť i osobních soubojích měli jejich aktéři za zády silné politické strany vybavené silnými ideologiemi a silnými programy.

Avšak zatímco osobní a emoční rovinu politické konfrontace dotáhl marketing pracující s moderními technologiemi k dokonalosti, ideová výbava a program se do značné míry ztratily v minulosti.

Hlavním průkopníkem tohoto stylu byl samozřejmě Andrej Babiš. Naprostou většinu předvolební kampaně před sněmovním kláním v roce 2013 zvládlo jeho hnutí zcela bez psaného volebního programu. Přesto to stačilo na druhé místo ve volbách a odstartování toho, čemu se bude říkat Babišova éra.

Široce sdílený obdiv k výsledkům Babišova marketingového týmu vedl k tomu, že se jeho styl postupně rozhodly převzít prakticky všechny politické síly v zemi. Výsledkem bylo viditelné zlepšování vizuální a emoční stránky politických kampaní, ale také stejně viditelné zanedbávání programové práce.

A právě vyprázdnění politických programů, které přestaly být oporou osobních soubojů a byly těmito souboji zcela nahrazeny, je hlavní příčinou faktické smrti politického dialogu o řešení společensko-ekonomických problémů.

 

Tento trend je ovšem o to vážnější, že zastihl stát ve velmi nepříjemné chvíli. Jak se suneme dvacátými léty 21. století, začíná být stále patrnější vyčerpání mnoha systémů, které byly nastaveny v prvních letech samostatného Česka. A protože minimálně v posledních deseti letech politické strany fakticky rezignovaly na programovou činnost nebo ji přinejmenším začaly zásadně podceňovat a soustředily se plně na okamžité marketingové souboje před těmi nebo oněmi nejbližšími volbami, dlouhodobě doutnající požáry v různých oblastech začínají hořet jasnými plameny.

Nejnápadnější jsou důchody. Ačkoli první varování i odborné návrhy řešení pocházejí z hlubokých devadesátých let, na reformu prostě nějak nebyl čas. A velmi podobně je na tom i zdravotnictví. Funguje od roku 1997 podle zákona o veřejném zdravotním pojištění, který byl přijímán jako provizorní řešení. A fungovat přestává.

 

Důchodové hnití

Důsledky dlouhodobé programové nečinnosti jsou nejvíce vidět na průběhu „důchodové reformy“. Snad všechny volební programy všech stran se pravidelně zaklínaly tím, že po politické debatě provedou široce podporovanou reformu penzí. Nestalo se to nikdy.

Slíbený politický dialog byl po volbách vždy nahrazen svoláním různých odborných komisí, které za ta léta spočítaly budoucnost důchodů odshora dolů a nabídly různá řešení. K politické shodě ale nikdy nedošlo.

Vláda Petra Nečase před deseti lety zavedla vratký a nešikovný druhý důchodový pilíř, protlačila jej sněmovnou bez dohody s opozicí. Sobotkova vláda jej chvíli po svém nástupu bez jakékoli náhrady zbořila. Všichni tehdy věděli, že takhle blízko skutečné penzijní reformě už Česko nikdy nebude, přesto byla absolutní destrukce marketingově nutná. Přece se nebude ladit nebo kultivovat něco, pod čím je podepsáno duo Nečas–Kalousek.

Aktuální odbočka: stejně hloupě se ovšem zachovala o necelých deset let později vláda Petra Fialy, když bez náhrady zrušila elektronickou evidenci tržeb. Proč přemýšlet, zda by systém nešlo učinit vlídnějším a využít v rámci digitalizace státu, zvlášť když dotčení podnikatelé už mají potřebné technologie a státu tečou užitečné informace? EET je od Babiše – pryč s ní!

Nicméně vraťme se k důchodům: vláda Bohuslava Sobotky i její nástupkyně v čele s Andrejem Babišem nechaly důchodový problém osm let hnít, respektive podesáté přepočítat dalšími dvěma komisemi, jejichž závěry okázale ignorovaly. Naopak podnikly několik kroků, které udržitelnost penzí ještě výrazně zhoršily, ať už šlo o zastropování důchodového věku na 65 letech, nebo bezdůvodné mimořádné valorizace nad zákonný rámec.

Výsledek pozorujeme dnes. Vláda Petra Fialy zoufale hasí penzijní požár – nejprve výletem na hranu ústavnosti při snížení červnové valorizace a nyní prvními parametrickými změnami, které mají hlavně znepříjemnit odchody do předčasné penze a probořit strop důchodového věku. Další změny mají následovat.

Avšak politický dialog, který by byl v takové situaci více než žádoucí, opět fakticky neexistuje. Schvalování norem provázejí parlamentní hádky a obstrukce. Opozice nemůže sáhnout do svého programu a nabídnout hodnověrnou alternativu zdravějšího důchodového systému, protože nic takového nemá. Proto vyvolává falešný dojem, že Fialův kabinet „ožebračuje důchodce“, protože nedokáže vybrat daně a udržet na uzdě státní výdaje. A že existuje možnost nechat penze, jak jsou. To je však ekonomický nesmysl. Důchodový systém v současném nastavení nevyhnutelně spěje během deseti či patnácti let do každoročních stamiliardových deficitů, na které nelze vybrat či ušetřit peníze. Nebo lze, ale vyžadovalo by to brutální zvýšení daní, a i tak by byla podvázána prakticky jakákoli jiná činnost státu.

Tento holý ekonomický fakt ale opoziční strany neuznávají. Nejen kvůli tomu, že proti němu nemají vlastní programový recept, ale i ze strachu. Pokud by skutečnost uznaly, pak by se ji mohl rozhodnout ignorovat někdo jiný – a třeba by jim ubral na volebním zisku.

 

Dvojí úder

Se zdravotnictvím je to podobné jako s důchody, v některých ohledech i horší. Systému zdravotní péče zasazuje demografický vývoj – opět zcela předvídatelně – dokonce dvojí úder. Rostoucí počet starších obyvatel vyžaduje rostoucí objem péče a současně čím dál více zdravotníků dosahuje důchodového věku a nemá je kdo nahradit.

Jenže zatímco penzijní systém se v posledních dvou letech začal vlivem vysoké inflace skutečně viditelně hroutit – jen letos si svým deficitem vynutí státní dotaci kolem 80 miliard korun nad vybrané sociální pojistné –, zdravotnictví jako celek stále působí dojmem, že vlastně funguje.

Poskytovaný objem péče se sice také nedaří zaplatit z vybraného zdravotního pojistného, ale deficity se zatím nepočítají v desítkách miliard ročně. A vykrývají se rozpouštěním finančních rezerv zdravotních pojišťoven nahromaděných v několika předcovidových letech.

Koroze systému se ve zdravotnictví projevuje subtilněji a pozvolněji než u penzí, které prostě najednou udělají obří díru do státního rozpočtu. Množí se případy nedostupnosti péče, postupně zjišťujeme, že je problém sehnat praktického lékaře pro sebe i pro děti, personální krize zasáhla psychiatrické obory, přibývá příběhů o tom, že lékaři si za svou péči účtují různé kreativní poplatky „na dřevo“, přestože mají smlouvy se zdravotními pojišťovnami.

Celý systém je stále závislejší na každoroční státní dotaci v podobě platby za státní pojištěnce – zjednodušeně řečeno za „nevydělávající“, tedy například děti, důchodce či ženy na mateřské. Toto „dosypávání“, které už tvoří třetinu všech příjmů fondu zdravotního pojištění, jde proti původní myšlence zbavit zdravotnictví přímého státního řízení a svěřit jej do správy veřejnoprávních zdravotních pojišťoven – i proto je ostatně zdravotní pojistné oddělené od příjmů státního rozpočtu ve zvláštním fondu.

 

Politické ticho

S reformními snahami ve zdravotnictví je to vlastně smutnější než v případě důchodů. Příčin je více. Při změnách základního pilíře důchodů si – hodně zjednodušeně řečeno – lze vystačit se třemi parametry, tedy počtem důchodců, výší sociálních odvodů a výší penzí. Ve zdravotnictví je třeba brát v úvahu nejrůznější zájmy a motivace zdravotních pojišťoven, poskytovatelů péče všech typů od velkých nemocnic po nejmenší ambulance, pacientů i státu. Stárnutí populace, přinášející nárůst počtu chronických a civilizačních onemocnění, navíc stále více tlačí na koordinaci zdravotní a sociální péče, takže do hry vstupují i mocenské zájmy různých ministerstev.

A nad tímhle komplikovaným předivem už se v podstatě nechce bádat vůbec žádným politikům, ať vládním, nebo opozičním. Smrt politického dialogu nastala v tomto případě už dost dávno, konkrétně v době posledního vážného pokusu o systémovou změnu za vlády Mirka Topolánka a ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Nešťastné zahájení změn zavedením regulačních poplatků v roce 2008 vyvrátilo politickou debatu z kořenů, tehdejší opoziční sociální demokracie drtivě vyhrála na bezmyšlenkovitém odporu ke třicetikorunovým platbám krajské volby a od té doby už si nikdo netroufl na zdravotnický systém otevřeně sáhnout.

Debata o hlubších systémových změnách se – na rozdíl od důchodů – v posledních patnácti letech zastavila i na odborné úrovni, přesněji řečeno ztratila přesah k aktivním politikům, kteří o její výsledky přestali jevit jakýkoli zájem. Tento stav v podstatě trvá dodnes. Debata o budoucnosti systému zdravotnictví se na politické půdě nevede, a to ani v oné zmrzačené podobě, kterou jsme popsali v případě důchodů.

Na straně zdravotních pojišťoven, pravda, nedávno vznikla iniciativa Zdravotnictví 2030+. Ta přináší návrhy koncepčních změn směrem k veřejnoprávnímu pluralitnímu systému pojištění a snaží se je na odborných seminářích postupně ladit s různými aktéry. Ve vzdálenější budoucnosti má ambici oslovit se svými nápady i politickou scénu.

Ladislav Švec, který v čele těchto aktivit stojí, si k nim dokonce vyjednal jisté politické krytí od ministra zdravotnictví Vlastimila Válka. To je ale velmi slabé a podmíněné tím, že přinejmenším v tomto volebním období zůstanou debaty izolované na akademické půdě a Válek nebude nucen žádný z nápadů politicky hájit. V dnešní podobě se jedná bezmála o partyzánskou akademickou aktivitu, která teprve zbrojí na výpad do širšího veřejného prostoru.

 

Předstírání

Velmi podobně by bylo možné rozebrat situaci ve školství, digitalizaci, nastavení sociálních dávek nebo „daňového mixu“ – i to jsou témata, o nichž skutečná politická debata fakticky neprobíhá.

Velký kus politického spektra, zastupující zhruba polovinu voličů, zjistil, že nejsnazší způsob, jak si voliče udržet, je předstírat, že velké reformy třicet let starých systémů Česko prostě nepotřebuje. Když je takové tvrzení v rozporu s tvrdými ekonomickými daty, tím hůř pro tvrdá ekonomická data, abychom drze parafrázovali hegelovsko-churchillovské rčení.

Druhá polovina politického spektra naopak o nutnosti změn mluví neustále, ale za osm let v opozičních lavicích se na ně většinou nedokázala hodnověrně připravit a dnes se diví, jak je to složité a že opozice na ušlechtilých záměrech nechce spolupracovat. A tak se politici různých stran na různých platformách už dlouhá léta permanentně zadupávají do země a obviňují se z nejhorších možných pohnutek a záměrů. Politické programy se sice píšou dlouhé, ale k uzoufání frázovité a obsahově prázdné. Zatím český stát a jeho služby kornatí, reznou, zastarávají, přestávají fungovat a začínají se rozpadat.

Bez resuscitace skutečného politického dialogu, který by nahradil dnešní mimoběžné facebookové monology lídrů, bude vnitřní koroze státu pokračovat. Od lídrů by to vyžadovalo vypnout myšlení v tweetech, statusech a stories a najít shodu nikoli na řešení, ale pro začátek na pouhém pojmenování klíčových problémů, o nichž křičí tvrdá data. Potom ať se klidně strhnou i ostré hádky o to, jak s těmito problémy naložit ve prospěch státu – cest i představ je mnoho a mají se střetávat.

Není opotřebovanějšího politického citátu než masarykovského „demokracie je diskuse“. Představa o politickém střetu názorů ale s nástupem moderního politického marketingu notně zdegenerovala. Skutečná politická diskuse fakticky umírá. Co to v duchu zmíněného citátu znamená pro demokracii, není těžké dovodit.

 

Autor (*1981) je novinář a komentátor. Od března 2020 pracuje v redakci Seznam Zpráv – zaměřuje se na politiku, ekonomiku a zdravotnictví. Předtím působil dvanáct let v ekonomickém deníku E15 jako komentátor, editor a zástupce šéfredaktorky. V médiích pracuje od roku 2005, několik let psal také komentáře pro odborný časopis Zdravotnické noviny.