Jak koráb pouště po válce Čechami putoval

Malá černobílá fotografie velblouda kráčejícího s rozesmátými skauty českým poválečným maloměstem. Červen 1945. Záhada. Kde se v té době vzalo v Čechách cizokrajné zvíře přezdívané koráb pouště? Ani po měsících zkoumání celou odpověď neznáme. V každém případě se vracíme do zvláštní, krvavé i bizarní atmosféry konce druhé světové války. 

Karel Michálků je tady! – křikne někdo z lidí, kteří v poli hledají mrtvá těla rozstřílených sousedů. Jeho košile je promokvaná krví. Podél jabloňové aleje a kamenných patníků trčí nepojízdná wehrmachťácká auta. Zde, u křižovatky silnic u Potěh a Horky nedaleko Čáslavi (památku zastřelených mužů z 5. května 1945 tam dodnes připomíná pomníček), leží zaprášená děla, torza transportérů, pásy, přilby, dřevěné bedny, prázdné zásobníky a další zbytky po prchající německé armádě. Válka končí.

O několik týdnů později kráčí stejnou křižovatkou podivuhodné procesí – mladší i starší skauti ve stejnokrojích vedou velblouda dvouhrbého, přesněji velbloudici, které říkají Pepito. Jdou z Vysočiny. Směr: Praha.

Pepita alias Junačka

Sedím v bytě Marty Štáflové, havlíčkobrodské oldskautky, zasloužilé členky hnutí. V pečlivě vedených albech mi ukazuje snímky z konce války v Brodě, který se tehdy přejmenoval z Německého na Havlíčkův. Momentky prchající německé armády pořídil její manžel Evžen, který byl nejen vášnivým fotografem, ale také zapáleným skautem. A pak je u datace „červen 1945“ přilepená série snímků s velbloudem: nasedání na zvíře, jízda ulicí mezi dvěma hrby, vyprovázení z města, slavnostní předávání v pražské zoo. „Za tou akcí stáli zkušení skauti, bratr mého muže Bedřich, Bořivoj Sobek, František Hladík řečený Rikitan a Ladislav Krečman z Pohledu. To oni našli ve vysočinských lesích zatoulaného velblouda, tedy velbloudici a začali jí říkat Pepčo. Později ji v zoo přejmenovali na Junačku.“

Článek, který vyšel v roce 1970 ve 32. ročníku časopisu Junák pod názvem „Velbloudmo do Prahy“ s ilustracemi Zdeňka Buriana, autenticky popisuje chvíli překvapivého setkání skautů a velbloudice na lesní mýtině: „Kluci, koukněte, co to je? To přeci není kráva?“ Rikitan znaleckým okem omrkl situaci: „To je velbloud.“ − „Co blázníš, velbloud na Vysočině?“ − „Pojďte, vezmeme si ho.“ „Ale co s ním? Kam ho dáme? Třeba k Holasům, stejně nemají koně.“ − „Proč bysme ho dávali Holasům, dyť s ním můžeme jezdit na vejlety.“ − „Donští kozáci koňmo – pohledští junáci velbloudmo!“ Statná dvouhrbá velbloudice se popásala, jako když se jí to netýká. Pak se stejně klidně dala chytit a odvést.

Pohledští skauti dovedli velbloudici do Havlíčkova Brodu. „Vzpomínám si, že ji k nám přivedl právě bratr Hladík, přímo ke skautské klubovně na Ostrov,“ vybavuje si Marta Štáflová, „ona se tam pásla na trávníku a působila v tom poválečném chaosu jako zjevení, úplná rarita. Lidi se sbíhali a koukali na Pepitu jako v muzeu. Jenže co s ní, když po pár dnech vše sežrala?“ Nakonec se brodští a pohledští skauti domluvili a s pražskou zoo vykorespondovali, že velbloudici přetransportují do Prahy. Pohledský skautský kronikář referuje: „Nastal nový problém – jak ji tam dopravit. Veterináři neměli benzin, dráhy chtěly za převoz tolik, že by za to junáci pořídili výbavu pro celý oddíl, a tak se Bořík Sobek s Bedřichem Štaflem rozhodli: Pepita půjde po svých.“ V Havlíčkově Brodě dostala karavana úřední glejt s razítkem a pověřením: „Okresní národní výbor pověřuje místní velitelství Junáka dopravou 1 velblouda do pražské zoologické zahrady.“ A ještě stačili vytelefonovat s dalšími, po letech německého zákazu obnovenými skautskými oddíly z míst ležících na cestě do Prahy (v Golčově Jeníkově, Čáslavi, Kutné Hoře, Kolíně, Českém Brodě a Úvalech), že si budou Pepitu postupně předávat jako štafetu.

Miloš Forman a krknutí

Rikitan alias František Hladík si tehdy do zápisníku napsal: „V pondělí 11. června 1945 vyrazila přes město Havlíčkovo ku Praze podivná karavana, která byla středem pozornosti všech chodců. Vpředu jsem jel já na kole a držel jsem za sebou laso, na kterém byla velbloudice připoutaná. Na hřbetě se kolébal Bořík ve skautském kroji a na hlavě měl skautský širák a průvod uzavíral Láďa rovněž na kole, samozřejmě ve skautském kroji. Koráb pouště nebyl zvyklý šlapat po ulicích. Sluníčko vylezlo z mraků, vlezlo do výkladní skříně a ta hodila prasátko Pepče do očí a Pepča se zjančila. Za městem to šlo líp, ale Pepče. Hůř na tom byl Bořík, který prohlásil: Kluci, já snad mám mořskou nemoc.“

Na bizarní průvod Brodem si dodnes pamatuje literární historik Jaroslav Med, který tehdy patřil k čerstvým členům místního obnovovaného skautského oddílu: „Jako malí skauti jsme velbloudici vyprovázeli daleko za město, vždyť to byla velkolepá atrakce. Velbloudice vznešeně kráčela po Pražský ulici, krok co krok. Koukali jsme jí na tlapky, jak je krásně měkce pokládá na silnici a jde. Kráčela. Kráčela jak královna směr Praha.“

Skautské popisky velbloudí cesty jsou plné radosti z poválečné euforie, možnosti něco užitečného učinit a po letech temna německé okupace si svobodně navléci skautský kroj a ukázat se v něm českému venkovu: „V každé obci bylo úplné pozdvižení. Okna se otevírala, psi štěkali, děti za námi běžely a křičely, že přijel cirkus, babičky plakaly nad naší odvahou, otcové nás dávali synům za vzor jako hrdiny, děvčata na nás z oken mávala, matky ukazovaly nemluvňatům na nás hrdě a všichni říkali: Hleďte, to jsou skauti, skauti vedou velblouda.  V Habrech nám za Pepitu nabízeli motorku a navrch kukačkové hodiny, v Radvančicích tři koně, v Michalovicích jsme ji dokonce mohli vyměnit za náklaďák na dřevoplyn, ale nedali jsme ji.“

První předávka Pepity se uskutečnila v Golčově Jeníkově a druhá v Čáslavi. A jedním z čáslavských skautů, který se podílel na přepravě velbloudice, byl tehdy třináctiletý Miloš Forman, budoucí slavný filmový režisér. Ve svých vzpomínkách, trochu pábitelsky přibarvených, Forman uvádí: „My kluci z Čáslavi jsme velblouda měli odvést do Kutné Hory a předat místním skautům, kteří s ním měli jít dál. Byli jsme na poloviční cestě do Hory, když se objevila kolona ruských náklaďáků a ta čtyřnohá bestie se rozhodla, že nepůjde, a ani se nehnula. Jako první k nám přijel důstojník v gazíku a chvíli nás pozoroval, jak se hmoždíme. Pak vystoupil. Myslel jsem, že nám jde pomoct odstrkat to zvíře ze silnice, ale on vytáhl revolver a namířil velbloudovi na hlavu. Hystericky a za velkého řevu jsme začali do velblouda kopat, kroutit mu ocasem, tahat ho a strkat, ale on se ani nehnul. Karel Bochníček si klekl před důstojníka a prosil ho, ať zvíře ušetří. Ani s velbloudem, ani s důstojníkem nic nehnulo, až po chvíli velbloud krknul a z huby mu vychrstl obrovský zelený žvanec, který mi přistál přímo na hlavě. Po tom velbloudím zvratku jsem smrděl ještě týden. V tu chvíli se ruský oficír zachechtal a schoval revolver.“

 

V úvalských stopách

Dosud žijícím přímým účastníkem legendární „cesty velbloudmo“ je letošní pětaosmdesátník, oldskaut Vladimír Kolomý, který velbloudici vedl se svými druhy Romanem Bubákem a Zdeňkem Kučerou na trase Úvaly−Praha. Dal jsem si s ním sraz v jeho rodných Úvalech, přímo mezi vzrostlými borovicemi u skautské klubovny v místě zvaném Na Ouvaláku.

Vysoký ramenatý muž nadšeně vykládá: „Tak tady jsem ji poprvé uviděl. Naši tátové pak přinesli od místního sedláka koňskou ohlávku a jednu deku s poučením: jeden průvodce sedí mezi hrby, dva ho vedou za ohlávku a hlavně, kluci, nesmí se dostat k vysoké zdi − otírá se o ni svými boky, drbe se, to by vám mohlo nohy pěkně sedřít. Jo a pobízet se dá jedině švihnutím prutu po slabinách, jinak je prý velmi tvrdohlavá. Stalo se! A tak jsme vyrazili tady po téhle silnici do kopce směr Újezd nad Lesy. První na velbloudici jel Roman, já běžel vedle. Na hřbetě jsme se střídali, přestupy jsme realizovali jen na patnících, aby bylo možné mezi hrby vylézt. Dobře jsme si tak odpočítávali ujeté kilometry, navíc patník byl nižší než vysoká zeď a to zvíře se tak nemohlo drbat.“

Po sedmdesáti letech vyrážíme autem s Vladimírem Kolomým po té samé státní silnici, notně již změněné. Projíždíme Úvaly a dále kolem běchovického nádraží a přes Hrdlořezy na Žižkov. Pan Kolomý otevřeným okénkem rukou jak ukazovátkem naznačuje, kde co tehdy stávalo, kde přesně jim mávaly děti, kde na ně z hospody pokřikovali chlapíci a kde jim malinovku přinesly mladé slečny-laborantky. „Menší potíže nastávaly jen u těch diváků, kteří si přáli dotekem dokázat, že velbloudice není žádný přelud ani atrapa. Pepita si navíc cestou stále přežvykovala, až měla u huby větší zásobu zelené pěny. Z huby jí to teda moc nevonělo!“

Zastavujeme u železničního podjezdu mezi Jahodnicí a Kyjemi, kde Vladimír Kolomý vystupuje a předvádí, do jakých potíží se zde s Pepitou dostali: „Koráb pouště do podjezdu dobrovolně vešel, uprostřed se ale vzepřel, a dál že nepůjde! Zůstal stát na místě. Tehdy ještě nejezdilo mnoho aut, ale byl to problém. Všechny naše pokusy o další uvedení do provozu byly marné, jen jsme blíže poznali aroma té zelené pěny, kterou na nás vždy vyflusla. To už nepomáhaly ani zbytky větví, o které jsme připravili některé stromy ze stromořadí podél silnice. Jen naprosto čerstvá větvička, nikoliv velká, ale dobře olistěná, nás zachránila, dali jsme ji Pepitě před hubu a tvrdohlavkyně se nechala přimět k dalšímu putování. Největší překážka nás však čekala na Žižkově. Tam nás totiž měla vyhlížet nová skupina skautů, ale nikde nikdo. A nám se nedostalo instrukcí pro finální cestu. Pomoci mohl jen telefon. V nejbližší hospodě, zavolat přímo do zoo. Trvalo to trochu déle a mezitím se na ulici kolem Pepity sešlo více zvědavců a stále jich přibývalo. Jedna paní se přišla podívat i se svým krásně bílým psíkem. I on se asi chtěl blíže seznámit s nezvyklým zvířetem a zaštěkl si. Nepochodil. Velbloudice zachrčela a na to nepatrné štěkající nic vychrstla pořádný zelený žvanec. To už potom místo psíka bylo vidět jen zelený balík, který plačíc odnášela v náručí majitelka toho původně bílého krasavce. Mezitím se však už vrátili mí spoluprůvodci od telefonu se závěrem: můžeme velblouda dovést až do Troje!“

Velbloudice byla vpodvečer 14. června 1945 předána v zoologické zahradě a domů se unavení úvalští skauti vraceli s odřenými stehny. Od velbloudí srsti. Nikdo jim totiž neřekl, že si nemají brát krátké kalhoty.

Po válce vše dovoleno

Druhý den předložil Vladimír Kolomý v českobrodském gymnáziu omluvenku s razítkem pražské zoo a s vysvětlením: Student se omlouvá, že se nemohl připravit, vedl velblouda. „Profesor Rovenský nad tím kroutil nevěřícně hlavou, ale nezkoušel a snad si myslel něco v tom smyslu, že po válce je asi vše dovoleno.“

Vedení zoo pak poděkovalo skautům vřelým dopisem: „Milí přátelé junáci, srdečně bychom si přáli odvděčit se Vám nějak významněji, než dnešní doba nám dovoluje, za Vaši pozornost ke zdejšímu ústavu, prokázanou jak Vaším ojedinělým darem velbloudice, tak skutečně obdivuhodným a nečekaným způsobem dopravy tohoto cenného zvířete do Prahy ze značné dálky. (...) Vaši zásluhu na tomto cenném obohacení zdejších exponátů si dovolíme zveřejnit návštěvnictvu umístěním tabulky, že velbloudice byla darována Vámi.“

Velbloudice tedy byla zdárně dopravena do trojské ohrady, ale stále zůstává otázka, jak se na poválečné Vysočině vlastně ocitla. Utekla snad z nějakého rozprášeného německého cirkusu? Nebo byla ruskou kořistí z českého cirkusu?

Pátrání mě dovedlo do vesnice Potěhy, ležící na dohled Čáslavi a hřbetu Železných hor.  Kostel, škola, průčelí statků a na rohu nízká budova č. p. 1 – bývalá katolická fara. Právě tady se před pohybem armád skrýval a současně byl zazimován slavný cirkus Ferdinanda Berouska. Místní kaplan P. Josef Nouza poskytl cirkusu závětrné parkování i ochranu − hospodářské budovy, stáje a rozlehlý dvůr se staly na několik měsíců domovem zvláštní society. Potvrzuje mi to Jiří Berousek, syn tehdejšího majitele cirkusu: „Pocházíme z Olomouce, kde jsme většinou zimovali, ale na přelomu roku 1944 a 1945 jsme se ocitli zrovna na Čáslavsku a tatínek se nějak znal s místním panem farářem v Potěhách a ten byl velice vstřícný a nabídl nám místo pro odpočinek do jara. Mělo to výhodu i v tom, že obec stála stranou, v závětří, mimo hlavní silnice, a tedy nebyli jsme tak na očích. A také – žili tam zlatý lidi. Pomáhali nám, jak to jen šlo. Sháněli krmení pro zvířata a také s jídlem pro nás to bylo snadnější, na vesnici za války člověk vždy něco dostal… Navíc místní si oblíbili naše zvířata, velbloudy a také lamu, kteří si chodili vesnicí a dostávali dobroty. Maminka mi vyprávěla, že se zvířata naučila sama vracet večer domů z obchůzky. Dokonce se jednou stalo, že v neděli vlezl osel do kostela, když zrovna probíhala mše, lidé se smáli a pan farář to hned nějak zabudoval do kázání, že si mají věřící názorně představit biblickou krajinu a příjezd Páně na oslátku. Tehdy jsme měli osm velkých cvičících koní, čtyři těžké na tahání, šest poníků, několik lam, čtyři velbloudy, osla a samozřejmě medvědy, to je naše hlavní číslo.“

Lamy ve škole, mrtví v poli

Maringotky a zvířata byly v Potěhách kryty před válečnými ději. Miroslav Remeš, který dnes vlastní farní budovu, mi na její zahradě popisuje, jak to tu na jaře 1945 asi vypadalo: „Z vyprávění pamětníků vím, že tady všude stály maringotky a lágrovalo se tu. Zvířata byla po stodolách a ve chlévě, a dokonce proti letadlům měly maringotky na střechách nějakou maskovací síť.“ Osmdesátiletý Karel Komínek, který v Potěhách za války vyrůstal, vzpomíná: „Šel jsem jednou s klukama ze školy, mezi kostelem a farou, a najednou se proti nám ze dvora vyřítili velbloudi. No byl to šok, vidět takové zvíře, velké a rychlé, na české návsi. Tak jsme raději utekli.“ Vesničané se však brzy sžili s cirkusovým světem a docházelo k řadě dalších kuriózních situací – s cirkusovými koňmi jezdil pan farář do okolních filiálních kostelíků, lamy zase našly útočiště v místní škole, strkaly hlavy do tříd a „rušily“ vyučování. V samotných Potěhách nebyl konec války až tak dramatický. Pouze ustřelená část kostelní věže, pravděpodobně ruskou střelou, se musela důkladně opravovat. Krvavé však byly květnové dny v blízkém okolí.  Silnicemi se valily oddíly Schörnerovy armády ve snaze dostat se co nejdříve k Američanům. Před Čáslaví se zarazila německá 17. tanková divize a v nedalekých Horkách zůstal stát německý vlak plný proviantu a koňaku, což vedlo k rabování českými občany a k následné odvetě jednotek SS, což mělo za následek pět postřílených mužů, z nichž někteří pocházeli z Potěh. Dobový zápis v místní kronice je výstižný: „Sváželi jsme také německé mrtvé, kteří se stavěli na odpor vítězné armádě. Takže před rakví zastřeleného Karla Michálka z Potěh byl vezen na valníku na hřbitov německý důstojník, jenž svojí krví kropil cestu pohřebnímu průvodu a přijíždějící Rudé armádě.“

Vojska Rudé armády však s sebou kromě vítězného zpěvu, garmošky a únavy přivezla i drsné manýry. Válkou rozdivočení vojáci zabírali či kradli ve vsích na Čáslavsku jídlo, hodinky, honili děvčata. Jiří Berousek mi říká: „Víte, velbloud je inteligentní zvíře. Není problematický na krmení, sežere kdeco. Kliďas. A vydrží zápřah. Když však přijeli Rusové, bylo pozdvižení. Nejdříve nám motorkou rozjezdili šapitó. Pak zabavili koně, vozy a nakonec jednoho velblouda. Zapřáhli ho za nějaký kočár, a dokonce mu dali na krk koňský chomout. Jenže dojeli kousek za vesnici, náš ošetřovatel běžel za nimi, zapískal, velbloud se otočil, převrátil kočár a vrátil se k nám.“

Pepita za Bobíka

Pepita tedy z Berouskova cirkusu nepocházela. Prozatím tady hledání odpovědi na její původ končí. A jak vlastně Pepita-Junačka skončila? Archiv zoo neúprosně dopovídá její osud.  Již po dvou měsících, 10. srpna 1945, byla Pepita zoologickou zahradou vyměněna do cirkusu Henry za mladou hyenu skvrnitou, která se jmenovala Bobík. Možná proto, že při zvuku hudby Pepita tanečně poskakovala a chtěla tím naznačit, že se chce vrátit do manéže, ve které nejspíše před válkou vystupovala. •

Autor je spisovatel, pracuje v Českém rozhlase: právě pro něj začal poválečný příběh velbloudice zpracovávat pro radiodokument Cirkus na faře aneb Pepito neplivej!