Jak koráb pouště po válce Čechami putoval

Malá černobílá fotografie velblouda kráčejícího s rozesmátými skauty českým poválečným maloměstem. Červen 1945. Záhada. Kde se v té době vzalo v Čechách cizokrajné zvíře přezdívané koráb pouště? Ani po měsících zkoumání celou odpověď neznáme. V každém případě se vracíme do zvláštní, krvavé i bizarní atmosféry konce druhé světové války.

Karel Michálků je tady! – křikne někdo z lidí, kteří v poli hledají mrtvá těla rozstřílených sousedů. Jeho košile je promokvaná krví. Podél jabloňové aleje a kamenných patníků trčí nepojízdná wehrmachťácká auta. Zde, u křižovatky silnic u Potěh a Horky nedaleko Čáslavi (památku zastřelených mužů z 5. května 1945 tam dodnes připomíná pomníček), leží zaprášená děla, torza transportérů, pásy, přilby, dřevěné bedny, prázdné zásobníky a další zbytky po prchající německé armádě. Válka končí.

O několik týdnů později kráčí stejnou křižovatkou podivuhodné procesí – mladší i starší skauti ve stejnokrojích vedou velblouda dvouhrbého, přesněji velbloudici, které říkají Pepito. Jdou z Vysočiny. Směr: Praha.

Pepita alias Junačka

Sedím v bytě Marty Štáflové, havlíčkobrodské oldskautky, zasloužilé členky hnutí. V pečlivě vedených albech mi ukazuje snímky z konce války v Brodě, který se tehdy přejmenoval z Německého na Havlíčkův. Momentky prchající německé armády pořídil její manžel Evžen, který byl nejen vášnivým fotografem, ale také zapáleným skautem. A pak je u datace „červen 1945“ přilepená série snímků s velbloudem: nasedání na zvíře, jízda ulicí mezi dvěma hrby, vyprovázení z města, slavnostní předávání v pražské zoo. „Za tou akcí stáli zkušení skauti, bratr mého muže Bedřich, Bořivoj Sobek, František Hladík řečený Rikitan a Ladislav Krečman z Pohledu. To oni našli ve vysočinských lesích zatoulaného velblouda, tedy velbloudici a začali jí říkat Pepčo. Později ji v zoo přejmenovali na Junačku.“

Článek, který vyšel v roce 1970 ve 32. ročníku časopisu Junák pod názvem „Velbloudmo do Prahy“ s ilustracemi Zdeňka Buriana, autenticky popisuje chvíli překvapivého setkání skautů a velbloudice na lesní mýtině: „Kluci, koukněte, co to je? To přeci není kráva?“ Rikitan znaleckým okem omrkl situaci: „To je velbloud.“ − „Co blázníš, velbloud na Vysočině?“ − „Pojďte, vezmeme si ho.“ „Ale co s ním? Kam ho dáme? Třeba k Holasům, stejně nemají koně.“ − „Proč bysme ho dávali Holasům, dyť s ním můžeme jezdit na vejlety.“ − „Donští kozáci koňmo – pohledští junáci velbloudmo!“ Statná dvouhrbá velbloudice se popásala, jako když se jí to netýká. Pak se stejně klidně dala chytit a odvést.

Pohledští skauti dovedli velbloudici do Havlíčkova Brodu. „Vzpomínám si, že ji k nám přivedl právě bratr Hladík, přímo ke skautské klubovně na Ostrov,“ vybavuje si Marta Štáflová, „ona se tam pásla na trávníku a působila v tom poválečném chaosu jako zjevení, úplná rarita. Lidi se sbíhali a koukali na Pepitu jako v muzeu. Jenže co s ní, když po pár dnech vše sežrala?“ Nakonec se brodští a pohledští skauti domluvili a s pražskou zoo vykorespondovali, že velbloudici přetransportují do Prahy. Pohledský skautský kronikář referuje: „Nastal nový problém – jak ji tam dopravit. Veterináři neměli benzin, dráhy chtěly za převoz tolik, že by za to junáci pořídili výbavu pro celý oddíl, a tak se Bořík Sobek s Bedřichem Štaflem rozhodli: Pepita půjde po svých.“ V Havlíčkově Brodě dostala karavana úřední glejt s razítkem a pověřením: „Okresní národní výbor pověřuje místní velitelství Junáka dopravou 1 velblouda do pražské zoologické zahrady.“ A ještě stačili vytelefonovat s dalšími, po letech německého zákazu obnovenými skautskými oddíly z míst ležících na cestě do Prahy (v Golčově Jeníkově, Čáslavi, Kutné Hoře, Kolíně, Českém Brodě a Úvalech), že si budou Pepitu postupně předávat jako štafetu.

Miloš Forman a krknutí