Kurt van der Basch: Jak načrtnout Hvězdné války

Dělají se storyboardy pro každý film?

To určitě ne. Pokud jsou ve scénáři jen dva chlápci, kteří si povídají, jako třeba my teď, nemá cenu dělat storyboardy. Potřebujete je hlavně u akčních scén a u scén s mnoha vizuálními efekty. Většinou se začíná s nejmonumentálnější akcí: produkce chce vědět, kolik bude stát třeba výbuch nebo umělé pozadí, od toho se pak odráží plánování rozpočtu.

Kolik procent jednoho filmu zhruba překreslíte do storyboardů?

Zhruba třetinu, někdy polovinu. Pro zbytek filmu se storyboard dělá jen v případě, že se odehrává v nějakých výrazných kulisách. Na druhou stranu třeba bratři Coenové mají storyboardy pro každý záběr. Vylepí si je na zdi a postupně odškrtávají, aby nezapomněli žádnou scénu. I díky tomu jsou pak při natáčení výborně připraveni.

Kdo vám řekne, jaké scény kreslit a jaké nikoliv?

Zpravidla režisér. Někdy to může být i kameraman, u akčních scén trikový režisér. Například u filmu Serena režisérky Susanne Bier jsem se scházel jenom s kameramanem. Ti dva spolupracovali už tak dlouho, že přesně věděl, co režisérka chce. Zpočátku kreslím jen malé náčrtky, kterým se říká thumbnaily, a režisér k tomu říká připomínky – každá scéna se dá natočit na milion způsobů. Když je režisér spokojený, tak thumbnail vezmu domů a rozkreslím ho. 

Do jakých detailů?

Někdy více, někdy méně. Podle času. Na pěkně vybarvené obrázky  dojde málokdy.

Stává se, že si režisér přinese vlastní storyboardy jako předlohu?

Ano, ale co si budeme povídat, většina z nich kreslí příšerně. I když výjimky se najdou: třeba Neil Burger, který točil Iluzionistu, ten má výtvarnou školu, takže vlastně přinesl hotové storyboardy a já je po něm jen překresloval. To pro mě pochopitelně není tak zajímavé, jako když mám možnost doplňovat nápady režisérů a tu a tam nějaký záběr přidat. 

To můžete?

Stojí o to hlavně režiséři menších filmů. Chtějí nápady, něco přijmou, něco zamítnou. Někdy mi dá režisér absolutní svobodu, což ale může znamenat, že si u mých obrázků uvědomí, jak to nechce… Takže pak ta reakce může být: „Bezva, ale teď udělej tohle.“ Roli hraje i kamerové vybavení – někdy si vymyslíte pohled z jeřábu a není na to rozpočet. K tomu vlastně storyboardy slouží nejvíc: jeden člověk to všechno vyzkouší na papíře místo toho, aby bylo nutné zkoušet to doopravdy a platit za to horentní sumy. Storyboard se dá dobře použít při prezentaci filmařské vize producentovi. Takhle to bylo s Atlasem mraků: než bylo vůbec jasné, že se opravdu bude točit, tři storyboardisti včetně mě kreslili, aby bylo co ukázat při shánění financí.

Podílel jste se i na filmu Star Wars: Síla se probouzí a na osmé epizodě, která půjde do kin za rok. Přispěl jste třeba nějak i k vymýšlení toho, jak budou vypadat mimozemšťané?

Je pravda, že v začátcích jsem občas musel nějakou postavu nebo vozidlo nakreslit podle sebe. To ale byla jen provizorní verze, na definitivní podobu jsem opravdu neměl vliv.

Koně mi nejdou

Co musí storyboardista umět?

Kreslit takzvaně z hlavy. Musíte si umět představit různé věci z různých úhlů a nakreslit je dost rychle. Třeba jak vypadá jedoucí motorka při pohledu zespodu. Ale dá se to natrénovat, časem se naučíte různé zkratky. 

A obličeje?

Dneska už kreslím pořád stejnou tvář, jen v různých variacích. Obsazení se totiž ve storyboardech víceméně nezohledňuje, maximálně v očividných věcech, jako je barva pleti nebo výrazný účes.

Trénink spočívá v tom, že kreslíte a kreslíte?

Ano. Já jsem například nikdy nebyl velký fanda komiksů, ale v jednu dobu mi nezbývalo, než jich nakoupit spoustu a překreslovat jednotlivé stránky, dokud jsem nenakreslil dost postav a obličejů a z některých těch věcí se nestal reflex. Stejně důležité je mít nakoukáno co nejvíc filmů. Spousta lidí chce být storyboardisty, protože je baví kreslit, ale mnohem víc potřebujete vědět, jak vypadají filmové záběry. Režisér často řekne něco jako „Chci, aby ta honička vypadala jako ve Francouzské spojce“. Divácká zkušenost pomáhá i v tom, že se můžete vyhnout některým klišé, případně se jim naopak nevyhnout. 

Jak rychle zvládnete kreslit?

Když mám dobrý den, nakreslím třeba čtyřicet rámečků. Nicméně zažil jsem i situaci, kdy po nás chtěli dvojnásobek: pro seriál Sense8 jsme kreslili osmdesát až devadesát obrázků denně, protože mohli platit jen tři dny naší práce.

Jak práci storyboardisty proměňují počítače?

Pořád ještě jsou storyboardisté, kteří si vystačí s fixou a tužkou. Na výsledku ale nepoznáte, jak vznikal. Já už nějakou dobu pracuju s grafickým tabletem, vypadá to jako kreslené postaru. 

Je to rychlejší?

Vlastně ani ne, děláte totéž, jen na jiném povrchu. Má to ale jiné výhody: nakreslím rukou thumbnail a pak ho dodělám a rozpracuji na počítači. Nějak se mi ale ještě nedaří pohyb, výsledek mi připadá podivně strnulý, mrtvý.

Jaké scény kreslíte nejraději?

Pohledy do dálky, kde si můžu pohrát s ostřením. Taky akční scény jsou samozřejmě bezva, naopak dobře vím, že mi nejdou koně – vždycky vypadají jako létající psi. Přitom dostávám tolik filmů s koňmi! 

Sen o pražském sci-fi

V jaké fázi výroby filmu přichází řada na storyboardisty?

Nedávno jsem dělal na filmu, kde jsem byl najatý už jako třetí  – po režisérovi a vedoucím výpravy. Mezi prvními ale také končím. Při samotném natáčení už pro storyboardistu moc práce není, jen občas je potřeba mezi záběry něco přikreslit. Obvykle jsem hotový, než ostatní vůbec začnou.

Když děláte na projektech o velikosti Star Wars, kolik vám ukážou ze scénáře?

Většinou vidím celý scénář. Třeba i u sedmé epizody Star Wars, kde většina štábu viděla vždycky jen kus scénáře, jsem byl jeden z vyvolených a viděl jsem ho celý. Za uplynulých pět, šest let nicméně přibyly různé utajovací procedury. Třeba k filmu už ani nedostanu tištěný scénář, můžu si ho zobrazit jen přes zabezpečenou webovou stránku, ze které se nedá nic zkopírovat. Zatím se to týká hlavně zámořských produkcí, doufám, že do Evropy tahle praxe ještě nějaký čas nedorazí.

Rozdílů mezi americkou a evropskou filmařinou je jistě víc. Týkají se i toho, jak vypadají storyboardy?

Ano, americký styl je hodně podobný marvelovským komiksům, zatímco třeba britský vychází z tradice osmdesátých let. Těžko vám to takhle popíšu, podívejte se na práci Darrina Denlingera nebo Penroda Bankse, což jsou Američani, a na obrázky Martina Asburyho či Davida Allcocka, což jsou zase Britové.

Jak to vypadá s českými storyboardisty?

Pár jich tu je, dělají hlavně na lokálních věcech. Ale třeba s Honzou Blažíčkem teď v Londýně děláme na jednom akčním filmu.

Jaký mají čeští filmaři přístup ke storyboardům?

Evropští filmaři obecně používají storyboardy málo. Když jsem poprvé pracoval s Tomem Tykwerem, měl s nimi minimální zkušenost, až postupně mu došlo, že mu storyboardista může ušetřit několik dní na place, čili spoustu času a peněz.

Dělal jste pro nějakého českého režiséra?

Dvakrát pro Tomáše Mašína, když si vymyslel nějaké akční scény. U běžné české komedie nebo dramatu je ale storyboard fakt zbytečný, nebývají tam komplikované věci, které by vyžadovaly storyboardistu. 

Nejčastěji pracujete v Berlíně a Londýně, usazený jste ale v Praze. Proč?

Kvůli inspiraci. Myslel jsem, že se časem přestanu rozhlížet a kochat, ale pořád to nekončí. Teď jsem uprostřed procedury, která by mi měla přinést české občanství.

Na čem zrovna pracujete?

Na filmu z jedné slavné dinosauří série. Jinak jsem v poslední době dělal storyboardy k německému seriálu Babylon Berlin. Točil to Tom Tykwer a je to kriminálka z dvacátých let. Pak také storyboarduju reklamy.

Vaše storyboardy se nedostanou k očím diváků. Nesníte o tom, že byste si nakreslil něco úplně vlastního?

Je to tak, často si říkám, že kdyby mě dneska porazilo auto, nic po mně nezůstane. Teď překresluju jeden televizní scénář do komiksu.

O co v něm jde?

Sci-fi, které se původně odehrávalo v Petrohradu, ale já děj přesunul do Prahy. Jestli zvládnu nakreslit víc než stránku ročně, třeba se dožiju i vydání.