Peníze za špatné jméno

Proslulá skupina lidí napojená na zakázky pražského dopravního podniku našla nový byznys. Už nevydělává na tom, že s ní spjaté firmy mají provize z různých obchodů s tímto velkým městským podnikem. Vydělává naopak tak, že hrozí, že nějakou zakázku označí za svou, i když její není. A požaduje peníze za to, že obchod svým problematickým jménem nepoškodí.
 

Koncem letošního ledna se v restauraci na pražském Staroměstském náměstí sešla zvláštní společnost. Ačkoli náměstí je mimořádně důležité pro dějiny českých zemí, ona restaurace se jmenuje Caffe Italia. Nachází se hned před vchodem do Týnského chrámu. Toho dne byla klidná a téměř prázdná: točité schody dolů návštěvníkům poskytovaly pocit soukromí.

Klenutý strop restaurace má zrádně dobrou akustiku. A trojice v rohu byla příliš zaujata sama sebou, než aby si všimla v kapuci zachumlaného turisty, který zvenku prošel celou místností na záchod. O několik minut později se scéna odehrála znovu, ale tentokrát jsem měl čepici a dioptrické brýle. Potřeboval jsem se ujistit, že na schůzce opravdu sedí ten, koho jsem napoprvé zahlédl.

Půjde to dobře, napadlo mne, když jsem vycházel ven. Situace se pro nás vyvíjela zajímavěji, než jsme zprvu čekali. Na schůzce měli být původně jen dva lidé. Právník a podnikatel. Třetí muž, kterého jsem letmo zahlédl, protože seděl zády, byl neočekávaný.

Znám se s jeho ochrankou, kterou s sebou mívá. Rychle jsem proto prošel okolí, jestli onoho bodyguarda někde nezahlédnu. Tento osobní strážce má dobrotivý výraz, ale býčí zátylek a bicepsy velikosti stehna dospělého muže celkově milý výraz trochu kazí. Pochází ze staré školy a na jeho slovo se můžete spolehnout – občas i ke své škodě. Slíbí-li kupříkladu, že se vám něco nepěkného přihodí, můžete mít celkem jistotu, že se to stane. Poprvé jsme se setkali v kauze kolem Berdychova gangu, tehdy se pohyboval v galerce toho nejhrubšího zrna. Poté, co opustil vězení, však začal pracovat v prostředí šedého byznysu. „Já garantuji, aby dohody, které udělají, také drželi,“ řekl mi kdysi tento muž, když jsem se ptal, jak se dostal do prostředí lobbingu, velké moci a peněz. Dohody, o nichž mluvil, totiž nebývají napsány a orazítkovány a nelze je běžným způsobem vymáhat u soudu.

Onen bodyguard pracuje v poslední době mimo jiné pro pražského lobbistu jménem Pavel Dovhomilja. Právě on byl jedním z mužů, kterého náš tým novinářů z Radiožurnálu sledoval. Jeho význam v poslední době výrazně vzrostl, kolem magistrátu a pražských firem byl velmi aktivní. U stolu seděl s Davidem Michalem, vlivným právníkem napojeným na proslulého lobbistu a podnikatele Ivo Rittiga. Caffe Italia ten den fungovalo jako jejich jednací síň, na schůzkách s nimi se střídali různí lidé.

Všichni měli jedno společné. Bylo to spojení s pražským dopravním podnikem.

Byl jsem skutečně rád, že Dovhomilja svého garanta-bodyguarda nechal ten den doma. Jistě by nás byl odhalil. Krátce po mně tak mohla do restaurace přijít noblesní, anglicky mluvící žena. Sedla si dva stoly od naší skupiny lidí, v klidu si objednala jídlo a otevřela obrázkový časopis s kabelkami, hadříky a pudry.

Od té chvíle jsem věděl, co se v oné trojici děje a o čem se tam mluví.

 

„Ty peníze tam byly“

„Ale za co mám platit? V té věci jste neudělali vůbec nic,“ rozčiloval se dobře oblečený holohlavý podnikatel na schůzce s lobbistou a právníkem. „Jestli vám ty prachy dá kolega, to je mi jedno, ale moje prachy to nebudou.“ Onen podnikatel se jmenuje Jindřich Špringl a vede firmu, která je subdodavatelem dopravního podniku: je součástí konsorcia firmy kolem společnosti AŽD. Zakázka, o které mluvil, je celkem za 1,7 miliardy korun a souvisí s dostavbou pražského metra.

„Ty peníze tam ale byly,“ skočil mu do řeči David Michal, který se nenechal odbýt.

„Ale ano, ale teď už tam nejsou,“ snažil se oponovat Špringl.

Pro pochopení toho, co se na schůzce dělo, je třeba vědět, že právní kancelář Davida Michala měla dlouhé roky velmi významné postavení v pražském dopravním podniku. Bylo to v době, kdy byl generálním ředitelem Martin Dvořák. Zřejmě v té době vznikl systém, který nějakým způsobem běží dodnes – a právě ten jsme se snažili rozplést. Šlo o to, že firmy, které chtěly zakázku na Dopravním podniku Praha (DPP), musely buď zaplatit, nebo ještě častěji skrýt do řetězce inkasujících subdodavatelů firmu, kterou skrytě ovládal buď přímo někdo z managementu DPP, nebo jejich nastrčená právní kancelář.

Vedle případné výplaty peněz se na schůzce mluvilo o tom, že David Michal a bývalý ředitel dopravního podniku Martin Dvořák ovládají společnosti, které jsou zapojeny do řetězce kolem Špringla: popravdě, v první chvíli šlo spíš o náznaky, které nebyly úplně srozumitelné.

V jednu chvíli se u stolu zjevil šéf auditu dopravního podniku Jan Kopecký. Na schůzce mlčel a není jasné, co přesně v restauraci pohledával. Později řekl, že tam měl s Davidem Michalem a Pavlem Dovhomiljou separátní setkání – a prý prostě přišel dříve.

 

Zajímavý artikl

K vysvětlení toho, o co přesně šlo, je potřeba popsat, co se dělo na dalších podobných schůzkách, které jsme sledovali. Ta v restauraci Caffe Italia totiž nebyla jediná. O několik dní později se lobbista Dovhomilja znovu sešel s podnikatelem Jindřichem Špringlem, subdodavatelem dopravního podniku. Tentokrát se schůzka konala u obchodního centra na pražském Zličíně.

„To je normální parta vyděračů. Jeho přidaná hodnota je zero a v minulosti udělal akorát komplikace,“ stěžoval si Špringl.

Dovhomilja reagoval vemlouvavě: „Mně přijde, že (David Michal – pozn. red.) je ale jedinej, kdo dokáže udělat nějakou škodu, a že se s ním dá domluvit. S Dvořkou to nejde. A ti ostatní, neumím si představit, jak by se jim to do budoucna podařilo ohnout v jejich prospěch.“

„Vždyť jsi viděl tu první část hovoru. Buďto zaplatíte, nebo vám to pojebeme. A pojebeme to jenom proto, že jsme tu my, a když my se u toho mihneme, tak od toho dají všichni ruce pryč,“ zlobil se Špringl.

Skupina kolem Davida Michala má totiž pozoruhodnou metodu podnikání. V poslední době po skandálech a policejních vyšetřováních kolem dopravního podniku zjevně ztratili schopnost zařídit získání zakázky. DPP totiž rozvázal smlouvy s jeho právní kanceláří a navenek je už vlastně nic nepojí. Spojení s Ivo Rittigem a se soudními procesy Davidu Michalovi a lidem kolem něj do značné míry poškodilo pověst.

Právě to se ale stalo zajímavým obchodním artiklem.

Špringl totiž na schůzkách řešil, že po něm chce skupina peníze – a když je nedostane, prohlásí, že jsou v zakázce za 1,7 miliardy zainteresováni. Špatná pověst zakázku poškodí natolik, že se všichni vyděsí a zakázku zruší.

Lobbista Dovhomilja však přednesl smířlivé řešení: teď hned peníze dávat nemusí. Právě prý totiž pracují na obsazení místa nového investičního ředitele. V nejužším výběru mají svého člověka. „Já po tobě teď nic nechci… Už je to zařízený. Jak nastoupí Petr, rozdělí projekty jako správný manažer,“ vysvětluje Dovhomilja velkoryse. Špringla tedy prý osloví až poté, co skupina znovu získá možnost zakázky reálně ovlivňovat.

 

Chtěli po mně provizi

Naše skryté pátrání po této schůzce skončilo. Poté, co jsme jménem Radiožurnálu konfrontovali všechny zúčastněné, stalo se něco, co jsme nepředpokládali. Členové skupinky se začali vzájemně podezírat, že někdo zevnitř s námi spolupracoval.

Dovhomilja raději odjel za hranice. David Michal prohlásil, že peníze, které řešil s podnikatelem Špringlem, byly ve skutečnosti vypořádáním jakéhosi starého dluhu. Podrobnosti s odvoláním na advokátní tajemství vysvětlit odmítl. Právě toto vyjádření v kombinaci se vzájemnou nedůvěrou vedlo k tomu, že se podnikatel Špringl rozhodl promluvit.

Vzniklo tak unikátní svědectví, ve kterém vysvětloval, jak vlastně fungovalo získávání zakázek na dopravním podniku. Kolem dopravního podniku se Jindřich Špringl pohybuje léta. Byl generálním ředitelem firmy Saab Czech – pobočky švédského gigantu; dnes vede několik firem a s dopravním podnikem spolupracuje. (Pro pořádek je třeba doplnit, že jednu z firem, které má, kupoval jako tzv. ready-made, tedy na klíč založenou společnost od zakladatelů-právníků Davida Michala a Karolíny Babákové.)

„Když jsme vyjednávali zakázku, chtěli provizi, nebo polovinu mojí firmy. U mne se jim to nepovedlo, ale vím o jiných, kde se jim to podařilo,“ vyprávěl ve své kanceláři. Když odmítl zaplatit, nebo odevzdat výměnou za zakázky část vlastní firmy, přišli prý s jinou nabídkou.

„Chtěli, abychom jim vzali jako subdodavatele jejich firmy.“

„Jaké firmy to byly?“ ptal jsem se.

„Alseda, Gating Services nebo Brema,“ odpověděl Špringl.

Firmy Alseda a Alseda Data vzbudily veřejnou pozornost v několika případech veřejných zakázek, přesto jsou tentokrát zajímavější společnosti Brema nebo Gating Services. Ve výpisu z obchodního rejstříku společnosti nelze vyčíst spojitost. Pravda však je, že jejich fungování je závislé na pražském dopravním podniku. Společnost Gating Services sice na svých stránkách v referencích odkazuje na řadu firem a dopravní podnik je zdánlivě jen jednou z několika, jenže většina z odkazů jsou ve skutečnosti zakázky, kde je dopravní podnik zadavatelem – a Gating je jen subdodavatelem, takže přímé propojení na DPP není tak viditelné. Gating Services pracovala například pro AŽD; právě tato firma je dodavatelem dopravního podniku a nyní pracuje na dostavbě metra za 1,7 miliardy – a jde právě o onu velkou zakázku, na které se podílí i Jindřich Špringl a o níž se jednalo v Caffe Italia na schůzce za účasti právníka Michala Davida.

Ze skrytě pořízených nahrávek, ale také ze svědectví Jindřicha Špringla vyplynulo, že David Michal není hlavní postavou celého byznysu. Tou je podle něj bývalý ředitel Dopravního podniku Martin Dvořák.

„Mluvil s vámi někdy Martin Dvořák jménem společností Brema nebo Gating?“ ptal jsem se Jindřicha Špringla. Chvíli se zamyslel, bylo vidět, že zvažuje, co říci. Nakonec však odpověděl.

„Ano, byla taková jednání. Já sám jsem přímo seděl na schůzce, kde Martin Dvořák se mnou jednal jménem společnosti Brema,“ prohlásil Špringl.

Martina Dvořáka jsme o vyjádření žádali několikrát, naposledy ještě před pár dny na počátku května. Na volání ani zaslané dotazy nijak nezareagoval. Gating i Brema kontakty zpochybňují a uvádějí, že Martin Dvořák nemá ve firmách podíl.

Na příběhu je pozoruhodná další věc, k níž ukazuje velká část zaznamenaných hovorů: všichni zúčastnění jednají, jako by platby podobným firmám byly dlouho zavedeným principem. Dovhomilja kupříkladu přesvědčoval na jednom jednání Špringla, že by měl stát na jeho straně. „Měl bys myslet do budoucna a měl bys to podpořit,“ říkal Dovhomilja vlídně. A pak zalaškoval, že Špringl by ze sebe neměl dělat terč a že bydlí na samotě. Poznámka byla možná vyřčena v žertu, zda tak byla i pochopena, nešlo poznat.

 

Bude to něco stát

Podivné žádosti o peníze přitom nejsou v DPP výjimečné. Jak už to bývá při dlouhodobém pátrání – to naše běželo půl roku – narazili jsme i na řadu informací, které jsou jakýmsi vedlejším produktem a s případem souvisí jen částečně. Právě jako takový vedlejší produkt se nám podařilo získat část e-mailové komunikace mezi jednou společností, která je subdodavatelem dopravního podniku, a vedoucím střediska technické ochrany objektu v rámci podniku.

Tento vedoucí, Radek Švejda, je členem středního až nižšího managementu DPP. On a jeho lidé jsou zodpovědní za přebírání produktů subdodavatelů a rozhodují o tom, zda dodávku přeberou, nebo ne. Když ji nepřevezmou, subdodavatel nedostane zaplaceno, přestože má řádně podepsanou smlouvu. A jak se ukazuje, existuje zde metoda, jakési know-how: za převzetí objednané služby je zvykem v DPP platit. A když někdo neplatí, je třeba se ozvat, jak to naznačuje poněkud rozzlobený tón e-mailu.

„Moji lidé An… (jméno firmy neuvádíme, pozn. red.) rádi proškolí, ale bude to něco stát, stejně jako to musel zaplatit Cos… (jméno firmy). An… nemůže zadarmo těžit know-how lidí. Tak to nefunguje, asi proto nemá An… nikdo rád,“ psal v mailu zmíněný manažer dopravního podniku Radek Švejda.

Zmíněná společnost, jejíž zástupce si se Švejdou psal, nechtěla oficiálně věc komentovat. Mimo záznam však naznačila, že nic nezaplatila, s podobnými návrhy se ale prý na DPP setkává často.

„Aha, teď nevím, jestli s vámi mám mluvit, aby se to neobrátilo proti DPP obecně,“ zareagoval Švejda poté, co jsem mu připomněl obsah e-mailu. „Dodávali nám něco a nerozuměli tomu a chtěli poradit, používali nás jako levnou pracovní sílu,“ tvrdil pak Švejda. Jak a z jakého titulu by si nechával platit od dodavatele svého zaměstnavatele, však vysvětlit nedokázal. Dopravní podnik zadal tento případ k prověření, výsledek nebyl do uzávěrky znám.

 

Vliv zůstává?

Poté, co jsme část příběhu zveřejnili v Radiožurnálu, o místo šéfa vnitřního auditu přišel Jan Kopecký: byl to ten muž, který se objevil na lednové schůzce v restauraci Caffe Italia a který se skupinou spolupracoval.

Stejně tak se investičním ředitelem nestal černý kůň skupiny z restaurace Italia – onen Petr, o kterém mluvil s podnikatelem Špringlem lobbista

Dovhomilja. Přesto nelze s jistotou říci, že skupina ztratila v dopravním podniku vliv a schopnost ovlivňovat zakázky. „Obávám se, že moc pokazit zakázky opravdu mají,“ prohlásil generální ředitel dopravního podniku Jaroslav Ďuriš poté, co se o příběhu dozvěděl (ale i u něj se před časem propíraly jeho schůzky s radním Karlem Březinou na půdě jedné vlivné advokátní kanceláře).

Je zde přitom jeden paradox. Jestliže se zmíněné skupině daří vydělávat na svém špatném jménu, pak je každé policejní vyšetřování nebo soudní proces vlastně dobrou reklamou. Ke zdůraznění oné problematické pověsti jim tak vlastně může pomoci i tento text. •

 

Autor je investigativní reportér Radiožurnálu Českého rozhlasu.