Příběh

Dvoračky a Štumpovka: Čtvrt století v oblacích

08 / 04 / 2018

Letos v dubnu to je právě pětadvacet let, co se Milan Starý ze středočeských Bečvár přesunul na krkonošské Dvorské boudy. Z původně domluveného jednoho roku se stal celoživotní pobyt a podnikání, do něhož už je dávno naplno zapojená druhá generace a pomalu dorůstá i ta třetí. Jak se vyvíjel příběh Dvoraček a Štumpovky, dvou chat, ve kterých se ročně zastaví desetitisíce lidí na horských túrách?

Letos v dubnu to je právě pětadvacet let, co se Milan Starý ze středočeských Bečvár přesunul na krkonošské Dvorské boudy. Z původně domluveného jednoho roku se stal celoživotní pobyt a podnikání, do něhož už je dávno naplno zapojená druhá generace a pomalu dorůstá i ta třetí. Jak se vyvíjel příběh Dvoraček a Štumpovky, dvou chat, ve kterých se ročně zastaví desetitisíce lidí na horských túrách?

Po celém Česku najdeme desetitisíce rodinných firem. Jen málo z nich, jestli vůbec nějaké, ale má ze své „fabriky“ tak úžasný výhled jako ti, kteří provozují dvě horské boudy na krkonošských Dvoračkách. Nalevo majestátní hora Kotel a z ní spadající Kotelní jámy, napravo pohled daleko do krajiny přes Rokytnici nad Jizerou, lyžařské areály Kamenec a Šachty a dále směrem k Podkrkonoší.

V moderním horském hotelu Štumpovka a vedle stojící historické chatě Dvoračky můžete potkat až deset členů jednoho rodinného klanu. Zakladatele Milana Starého s manželkou Věrou, jejich dcery Lucii Hruškovou s manželem Matějem a Petru Pouchovou s mužem Jiřím a celkem čtyři vnoučata, Antonii a Alberta Hruškovy a Olivii a Klaudii Pouchovy. A to se ještě Klára, nejmladší dcera manželů Starých, do horského podniku zatím nezapojuje.

Letos v dubnu je to právě čtvrt století od chvíle, kdy se rodinné horské dobrodružství rozjelo.

 

Nabídka od strýce

Milan Starý měl vždycky vztah k horám. Rodinnou chalupu měli také v Rokytnici, ale v Orlických horách. Na hřebeny nad krkonošskou Rokytnicí ho přivedla nabídka jeho strýce. Jiří Justicz žije ve Spojených státech, po sametové revoluci dostal zpět v restituci domy na pražském Novém Městě. Při výletu do Krkonoš se dozvěděl, že Dvoračky jsou na prodej, a chatu v roce 1991 koupil. O rok později přikoupil sousední pozemky i se spáleništěm po turistické ubytovně, která stála na místě dnešního hotelu Štumpovka.

Po nějaké době ovšem pojal podezření, že mu tehdejší nájemci neříkají o hospodaření na Dvoračkách tak úplně pravdu. V roce 1993 tedy oslovil svého synovce Milana, tehdy šestatřicetiletého, s nabídkou, zda by nechtěl chatu na rok provozovat, aby pan Justicz jako majitel zjistil, jakou má tržní cenu. Milan Starý si u Středočeských energetických závodů, kde tehdy pracoval, domluvil rok neplaceného volna a v dubnu 1993, tedy právě před čtvrt stoletím, převzal Dvoračky do své péče.

„Začátky byly děsné. Na chatě nic nefungovalo, záchody špatné, topení na koks, všude smrad. Nejprve jsme se pustili do generálního úklidu, rychle dali dohromady alespoň sociální zařízení a bufet, abychom byli připraveni na letní sezonu,“ vypráví Milan Starý. Po létě už věděl, že se do energetických závodů nevrátí.

Nejstarší dcera Lucie, která byla v té době ve třeťáku na střední, vzpomíná, jak spolužačkám vyprávěla, že o prázdninách pojede na hory dělat recepční. Jenže na Dvoračkách žádná recepce ani recepční potřeba nebyla, zato byla potřeba každá ruka v bufetu. „Základem nabídky byla trojice Dé Pé Há: dršťková, pivo, houska,“ směje se Lucie Hrušková. Její sestra Petra Pouchová zase vzpomíná na to, jak hrozně vypadaly pokoje a jejich vybavení. 

Manželka Milana Starého nápadem na převzetí chaty původně nijak nadšená nebyla. „Když s tím poprvé přišel, myslela jsem si, že se zbláznil. Odmala jezdil rád na hory, a tak jsem si říkala, že se třeba těší na to, jak bude hodně lyžovat. Což se samozřejmě nikdy nestalo,“ vypráví Věra Stará. Ale i ona už má přes dvacet let svůj domov na horách. „Hodně mi v přesvědčování pomohly právě dcery,“ říká Milan Starý.

Chata Dvoračky byla po letech socialistické správy totálně zdevastovaná. Musela projít řadou oprav a úprav, aby byla alespoň v jakž takž použitelném stavu. Ovšem strýc, kterému chata patřila, byl v Americe, doba elektronického bankovnictví ještě v nedohlednu, a tak Milan Starý dával do oprav své peníze. „Se strejdou jsme byli dohodnutí, že mi to pak zaplatí,“ vzpomíná. Situace se ale nakonec vyvinula jinak. Po několika letech provozu a postupných rekonstrukcí nakonec Milan Starý Dvoračky v roce 2000 od strýce koupil.

 

Hotel vlastníma rukama

Jenže obstarožní chata nemohla plnit stále se zpřísňující hygienické normy pro provoz veřejného stravování. A tak se rodina rozhodla, že na vedlejším pozemku, kde kdysi stálo hospodářské stavení, později předělané na turistickou ubytovnu, která v roce 1990 lehla popelem při požáru, postaví novou chatu, dnešní Horský hotel Štumpovka. Stavět se začalo v roce 2002 svépomocí. Milan Starý nakoupil staré náklaďáky vétřiesky, kterými si vozil materiál zespodu z Rokytnice. Na stavbě pomáhal personál z Dvoraček, který měl zrovna čas. Na víkendy se tak stavba zastavovala, aby mohli jít obsluhovat hosty ve staré chatě. Dřevo, které potřebovali na veškeré obložení, ale i interiéry a nábytek, si sami navozili z lesa a zpracovali ve vlastní truhlárně, která je dodnes pod terasou. „Od lesů šlo koupit dřevo, které bylo třeba po polomech, já si ho sám stahal vétřieskou, pak jsme ho tu rozřezali na katru a dál s ním pracovali,“ vypráví Starý s tím, že takhle to bylo nejlevnější. 

Rodina mohla prostavět jen tolik, kolik dovedla vydělat. „Co se vydělalo na Dvoračkách, to se nasypalo naproti do stavby,“ popisuje Lucie Hrušková, dcera Milana Starého. „Vždycky jsme kus postavili, pak došly peníze a museli jsme počkat, až zase budou další,“ navazuje otec. Takhle se stavělo několik let. 

Banky tehdy na stavbu půjčit nechtěly, rodina měla ještě dluh po koupi Dvoraček, který splácela. Změnilo se to, až když byla hotová hrubá stavba Štumpovky a objekt byl pod střechou. Banka ji odhadla na čtyřiadvacet milionů a polovinu této sumy byla ochotna půjčit na dostavbu. S těmito penězi se pak všechno zrychlilo a během jediného dalšího roku byla Štumpovka dobudována: na Vánoce 2008 se otevřela pro veřejnost. 

 

Nekonečné budování

Budování ovšem neskončilo prakticky dodnes, dodělávají se další části, před časem například terasa a na dokončení ještě čeká wellness. Původní nákup Dvoraček už je dávno splacen, z úvěru na hotel Štumpovka zbývají poslední čtyři roky, a tak už se spřádají plány na rekonstrukci starých Dvoraček. Tamní pokoje by se měly přesunout do mnohem vyššího standardu a dole by rodina ráda otevřela samoobslužnou restauraci, aby dobře zvládali velké nápory strávníků, kteří k nim míří. Dnes se při obzvlášť hezkých dnech někdy táhnou fronty návštěvníků čekajících na stůl v restauraci až ven před Štumpovku.

Při přestavbě Dvoraček by se nemělo příliš zasahovat do vnější podoby chaty. „Jsem domluvený s KRNAP, že se po pohledové stránce nic výrazného měnit nebude,“ říká Milan Starý. Start přestavby Dvoraček závisí na tom, jak dlouho bude trvat povolovací kolečko na úřadech. To u staveb nikdy nebývá jednoduché, ale na hřebenech hor je to s ohledem na ochranu přírody ještě složitější než jinde.

 

Stejné tváře na place

Vedle změny pokojů pro hosty a restaurace chce rodina upravit a zvětšit i pokoje pro zaměstnance, kteří na Dvoračkách přespávají. Dohromady v podniku kromě členů rodiny pracuje dvaadvacet lidí, od kuchyně přes číšníky a servírky až po pokojskou, úklid a údržbáře. Základ týmu je už mnoho let stejný, na place zákazníci potkávají tváře, které znají i z předchozích zim. „Docela se nám daří držet stabilní jádro,“ pochvaluje si Milan Starý. Na rozdíl od řady jiných horských chat mají Dvoračky sezonu prakticky celý rok, takže neshánějí pracovníky jen na zimu a léto, ale mají je nastálo. Jejich lidé mají většinou nastavený režim tak, že devět dnů pracují a pak mají pět dnů volno. Ti, kteří chtějí pracovat a vydělat víc, si mohou režim upravit na šestnáct dnů práce a pět dnů volna. 

Vzhledem k tomu, že se začíná ráno před šestou pečením vlastních rohlíků na snídani a končí často až po půlnoci provozem v restauračním baru, velká většina lidí, kteří na obou chatách pracují, tu také přespává. „Jsme tady jako taková hodně početná rodina. Někdy musíme fungovat nejen jako zaměstnavatelé a kolegové, ale taky jako psychologická podpora,“ shodují se Lucie a Petra, dcery zakladatele. 

Ony dvě mají na starost ubytovací část a hotelové práce, Lucie pak i kancelářské papírování: objednávky, faktury, účetnictví. Luciina muže Matěje Hrušku najdete v půjčovně lyží, ale klidně také v autech, která vozí hosty na chatu. Manžel mladší Petry Jiří Pouch zodpovídá za provoz restaurace a kuchyně. Zároveň také dělá vlastní uzenářské výrobky. „Jednou za dva týdny se zavřu do bourárny a dělám jitrnice, sekanou a tlačenku,“ vypráví. Řezníka tedy zaměstnávat nepotřebují.

Pekaře specialistu naopak v podniku mají. Kromě rohlíků pak přes den peče housky, které jsou vyhlášené široko daleko a milují je běžkaři i sjezdaři, kteří se přes zimu na chatě stavují. Ve dnech, kdy je absolutní špička, se na Štumpovce prodá tisíc housek denně. Pečení vlastních housek odkoukali ještě v dobách, kdy jako rodina jezdili do Orlických hor. „Byla tam rodina Kalousových a ti uměli takové pečivo, jaké neměli nikde jinde. Takže když jsme začali tady, poprosili jsme je, aby nám pomohli zařídit vlastní pekárnu. A tak vzniklo kouzlo místních housek,“ vypráví Lucie. 

Manželku zakladatele potkáte nejčastěji v kuchyni, a jak říkají děti, „děda nejčastěji leží v montérkách pod rolbou“. Mají jich šest a spolu se skútry a terénními auty jsou naprosto nezbytné pro každodenní provoz. „Technika je alfou a omegou života na horách, zvlášť v zimě,“ říká Lucie Hrušková. Spolu s dědou velmi často „leží pod rolbou“ i dvanáctiletý vnuk Bertík. Stroje miluje, leccos na nich umí opravit a za řídítky skútru i v kabině rolby je jako doma.

 

Nahoře na hoře

Význam dopravy na Dvoračkách vynikne ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, jaký je na chatách provoz a že suroviny na všechno, co se tam uvaří, sní a vypije, musejí nahoru do výšky 1 140 metrů nad mořem také nějak přijet. 

„V zimě prodáme příchozím tři sta padesát až tři sta osmdesát jídel denně,“ popisuje Jiří Pouch. K tomu přidejte snídaně a večeře pro hotelové hosty, obědy pro školy na lyžařských kurzech, které právě na starší – a tedy také levnější – Dvoračky často míří, a ještě další jídla, jež kuchyně na Štumpovce vaří pro některé okolní chaty. 

Celkově to znamená, že každý týden vyjede nahoru šest tun jídla a pití. V zimě to obnáší čtyři až pět plně naložených rolb každý týden. A ještě je samozřejmě nutné připočítat dopravu hostů do obou chat, tedy převézt v zimní sezoně každý týden nějakých sto padesát lidí s lyžemi a zavazadly nahoru a dolů. 

Dobrou zprávou pro provozovatele chaty je, že zhruba osmdesát procent ubytovaných hostů tvoří stálá klientela, tedy lidé, kteří se pravidelně vracejí. „Je výhoda, že velkou většinu lidí známe, jsou to příjemní a normální lidé. Mám pocit, že podnik je stejný, jako jsme my, a hosté zase odpovídají charakteru podniku,“ říká Lucie Hrušková. 

Na náladu hostů mají pozitivní vliv krásné výhledy a skvělá lokalita. A podle letitého pozorování chatařů hraje svůj vliv i počasí. Když je hezky, lidé jsou spokojenější, než když je venku mlha a fičí tak, že ani vleky a lanovky nemohou jezdit.

 

Léto vs. zima

Počasí je v horském podnikání klíčovou veličinou. „Ráno se podíváme z okna a víme, jaký ten den bude kšeft, takhle jednoduché to je,“ smějí se Lucie s Petrou. 

Ve skutečnosti to zase tak úplně jednoduché není. Když je totiž hezky, a navíc třeba prodloužený víkend, nahrne se někdy tolik hostů, že je nestíhají obsluhovat. A to ani v letní sezoně, kdy se vedle velké restaurace na Štumpovce otevírá ještě menší hospůdka na starší chatě. „Zvládneme obsloužit tak tisíc lidí za den. Když je jich víc, začínáme mít problémy. Na place je v tu chvíli sice každá ruka a noha, ale my si nemůžeme ráno říct, bude hezky, přijdou lidi, nabereme na dnešek deset kuchařů, výčepních a číšníků navíc,“ popisuje kapacitní limity podniku Jiří Pouch.

K navýšení kapacity by měla v budoucnu pomoci právě plánovaná „tácovka“, tedy samoobslužná restaurace, na starší chatě Dvoračky. Právě odbavení většího počtu strávníků by se pak mohlo promítnout i do celkového růstu tržeb podniku. „Představoval bych si, že se v obou restauracích dohromady tržba ještě o třetinu zvýší,“ říká Milan Starý.

Unikátní poloha pomáhá tomu, že hosté přicházejí po celý rok. Rozcestí Dvoračky může být buď přirozenou zastávkou na cestě mezi západní (Harrachov, Rokytnice nad Jizerou) a střední částí Krkonoš (Špindlerův Mlýn, Benecko), případně při výstupu či sestupu z krkonošských hřebenů. Mnohdy jsou právě Dvoračky přímo cílem, kam lyžaři, turisté či cyklisté dorazí, občerství se a jedou nazpátek. 

A i zde je patrný výrazný nárůst letní krkonošské turistiky v několika posledních letech. Podobně jako jiní boudaři, s nimiž jsem si o jejich podnikání v posledních letech povídal, i ti z Dvoraček potvrzují, že letní sezona pro ně začala být možná ještě zajímavější než ta zimní. Především je delší, trvá od května až do října. A všechno je pohodlnější, hosté na ubytování mohou dorazit až k chatě a nemusí se pro ně jezdit rolbou či autem s řetězy čtyři kilometry dolů do Rokytnice. Což samozřejmě zvláště kvůli spotřebě paliva, jakou mají rolby, přináší i svůj ekonomický efekt. 

Kvůli komplikované a drahé dopravě preferují v zimě na Štumpovce a Dvoračkách klienty na týdenní pobyty. Na víkend se podaří najít místo většinou jen málokdy, a to spíše na konci zimy. „V létě je nám to jedno, ať se přijede zákazník ubytovat klidně jen na jednu noc,“ říká Petra.

A restauračnímu provozu samozřejmě v letní sezoně nahrává mnohem delší doba, kdy lze přijít či přijet na kole ještě za světla, stejně jako snazší podmínky pro odchod či odjezd během večera, pokud se hosté „rozsedí“.

 

Jde na to nemyslet?

Ty hezčí stránky rodinného podnikání na hřebenech hor si lze asi celkem snadno představit: krásné místo, zdravé prostředí… Člověku z nížiny s láskou k lyžím se hned dere na mysl také takřka neomezené lyžování. To je zčásti pravda, ale ve skutečnosti se týká jen dětí. Patnáctiletá Antonie je závodní lyžařkou, i když, jak sama říká, v posledních sezonách by to s výsledky mohlo být lepší. Pravidelně trénovat chodí i její osmiletá sestřenice Olivie. A do tréninku se prý od příští sezony pořádně pustí i Toniččin dvanáctiletý bratr Albert. Všechny děti samozřejmě umějí jezdit nejen na lyžích, ale i na snowboardu. Malá Klaudie, které ještě nebyly tři, na tréninky zatím nechodí, ale i velké rokytnické sjezdovky sjede spolehlivě po svých.

U dospělých je to s lyžováním na rokytnických svazích podstatně slabší. „Když si chceme zalyžovat, jedeme většinou do Rakouska,“ říká babička čtyř vnoučat Věra. Ona sama, ač lyžuje ráda, prý na místních kopcích nejezdila dobře šest let. I obě její dcery Lucie a Petra přikyvují, že „za provozu“ toho skutečně moc nenalyžují. A jak již bylo řečeno, provoz je na Štumpovce a Dvoračkách 365 dnů v roce.

Ptám se, jestli lze vlastně někdy na půl dne či den vypnout a nezabývat se tím, co se kolem děje. Zapomenout na restauraci, hosty na pokojích i chrchlající rolbu a udělat si úplné volno. „Nejde to, leda když odjedeme pryč. I kdyby člověk chtěl, provozní problémy si ho samy najdou,“ říká Petra.

K tomu se logicky váže otázka, zda si občas členové rodiny nelezou krapet na nervy. „To víte, že to někdy zaskřípe,“ přiznává Lucie, „ale je to vždycky jen chvilkové. Jsme zvyklí držet spolu a z problémů se nehroutit.“ Podle jejího názoru za to může mentalita, kterou do rodiny vnesl otec. „Táta má dvě hesla: ‚Na všem je ho…‘ a ‚Ničeho se neboj.‘ Takže se ke všemu vždycky postaví čelem.“

 

Lyžování na svém

Dvoračky jsou provázané s rokytnickými sjezdovkami. A to nejen geograficky, ale i osobně. 

Lucie je zároveň předsedkyní lyžařského oddílu ve Spartaku Rokytnice. Její manžel Matěj Hruška je pak v dozorčí radě akciové společnosti, která provozuje místní lyžařský areál. „Je fajn, že mají místní areál pořád ve svých rukou,“ říká Matěj, když pijeme čaj v lyžárně, kde právě chystá dceři Toničce několik párů lyží na mistrovství republiky. 

„Nemůžeme sice investovat do vybavení a umělého zasněžování tolik a tak rychle jako movití nájemci areálů jinde, ale zase dovedeme v rozumné míře vyjít vstříc pořádání různých dětských a mládežnických závodů, do čehož se samozřejmě striktně komerčně orientovaným střediskům tolik nechce,“ pokračuje.

Rokytnický lyžařský areál spravuje společnost Spartak Rokytnice, a. s., jejímž majitelem je stejnojmenná místní tělovýchovná jednota. 

Když si pak po návratu z Dvoraček najdu na internetu zápisy z klubových schůzí, je mi rychle jasné, že i samospráva má své limity. Při čtení některých pasáží z oficiálních zápisů se člověku neodbytně vkrádá na mysl Formanův film Hoří, má panenko. Většinu místních osobních válek však nakonec převáží vědomí toho, že fungující areál je důležitý pro obživu a prosperitu naprosté většiny lidí v obci i na okolních kopcích.

„Snad se nám podaří udržet v rovnováze obchodní stránku provozu s tím, abychom dobře sloužili i členům klubu a hlavně dětem,“ říká mi Matěj v lyžárně provoněné vosky, kde během hovoru na speciálním stroji upravuje úhly hran na závodních lyžích své dcery.

 

Horalové 2.0

Když se pak potkám i se všemi dětmi, zdá se, že o budoucnost má podnik, který jejich dědeček rozjížděl před pětadvaceti lety, nejspíš postaráno. Antonie se právě chystá na druhou část přijímaček na sportovní gymnázium s lyžařským zaměřením, její mladší bratr Albert má už ve dvanácti jasno, že by chtěl studovat na mechanika lanovek a podobných zařízení. Olivie ve druhé třídě budoucnost samozřejmě ještě neřeší, o maličké Klaudii nemluvě. 

Všechny tři větší děti se ovšem shodují, každé ve vyjádřeních úměrných svému věku, že by s „těmi dole“ neměnily ani za nic.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat