Hledá se něco

Do začátku koncertu v Praze v Braníku chybělo snad pět minut a já neměl klipsnovou ladičku, kterou mám na konci kytary pro případ, že se mi nástroj rozladí. Většinou se to nestane, ale její přítomnost mě uklidňuje. Říkal jsem si, že ji určitě mám na akustické kytaře, se kterou jsem ten den hrál první koncert. Byl jsem si jistej, že jsem tam tu nevelkou krabičku přendal a následně už nevrátil zpět do druhého pouzdra. Dlouho si říkám, že právě pro tenhle případ bych měl mít dvě ladičky, ale vždycky na to zapomenu.

Ten druhý koncert jsme hráli na narozeninový oslavě kapely Tři sestry. Lidi z jejich týmu známe dlouho. Kytara mi na zvukovce celkem ladila, a tak jsem si řekl, že si pro ladičku dojdu, až dotáhneme zvukovou zkoušku. Samozřejmě jsem na to zapomněl, kecali jsme, rozebírali fotbal. Že si pro ni musím dojít, mě napadlo až těsně před začátkem. Došoural jsem se do dodávky a otevřel futrál od akustiky. Ladičku jsem nikde neviděl.

Můj mozek se okamžitě přepnul do stresového módu.

„Ladičku sis určitě vzal s sebou do šatny a tam ji nechal.“ Rychle jsem šel do šatny. Do startu zbývaly jen minuty. V šatně byla jenom rozhrabaná obložená mísa. Mozek začal túrovat: „Ne, vždyť sis ji po tom prvním koncertě dal do kapsy u mikiny, abys ji nemusel vytahovat z toho druhýho futrálu.“

Mikina ležela na sedadle spolujezdce v dodávce, kde jsem byl před chvílí. Vyběhl jsem zpátky a potrhle hledal v kapsách klíče. Nebyly nikde. Nechal jsem je v šatně. Sprintoval jsem zpátky, našel klíče, odemkl dodávku a zjistil jsem, že v mikině mám jen mince a granule pro psa. Už jsem slyšel hlas bubeníka, jak z pódia řve, kde jsem. Vběhl jsem tam a rychle jsem se napíchnul na ladičku našeho kytaristy Mejly. Má ji zabudovanou v efektovým pedalboardu a zrovna v tu chvíli na displej svítilo slunce, takže jsem vůbec nic neviděl a nic nenaladil.

„Hoši, běžte na to!“ řve ze strany šéf pódia a lidi na nás koukaj a netrpělivě čekaj, kdy už teda začnem, když už tam jsme. „Už to máš?“ hučí do mě Mejla a já to vzdávám.

„Jo, mám to, díky!“ V rámci nepřenášení stresu lžu. Před pár lety bych byl horší a vystresle bych vytekl. Jdu hrát, kytara drží a stres mě opouští. Tu ladičku fakt v devadesáti pěti procentech nepoužiju. Je to jen autistický fetiš pro můj klid.

Po koncertě prolejzám dodávku, protože můj mozek vychrlí teorii, že mi někde vypadla. Nacházím jen náhradní struny a rezignovaně je dávám do toho futrálu s akustikou. Tam se na mě z konce kytary dívá ladička. Byla tam, ale když jsem ji hledal prvně ve stresu, tak jsem ji prostě neviděl. Co si z toho vzít?

Občas člověk zmateně hledá to, co už dávno našel, a jen to nevidí. Tak bacha na to.