Údolí smrti

Září 2014. Od našeho domu je to jen několik stovek metrů. Sejdu loukou a podél borovicového háje zatočím do hlubokého údolí. Dávno zrušenou silnicí, kterou lemují kamenné patníky, dojdu až ke břehu přehradního jezera. Do podivné zátoky. Asfaltová silnice do ní na jedné straně ústí a na druhé zase vybíhá. Kolem lesy. Nikde nikdo. Klidná hladina. Odrážejí se v ní dráty vysokého napětí. A přítomná úzkost. Po parném létě voda trochu klesla, ale ne tolik, aby mohla odhalit dno. Před čtyřiceti lety přehrada, které místní říkají „socialistická potopa“, zalila celé údolí. I tenhle kout s mostkem a mlýnem, nazývaný kdoví proč Kobylí důl. Tohle místo by se spíš mělo jmenovat Údolí smrti.

Červen 1945. Výslechová místnost Sboru národní bezpečnosti, stanice Humpolec. Přítomni tři strážmistři, z nichž jeden zapisuje na psacím stroji výpověď zadrženého. Hubený muž s vyčesanou pěšinkou uprostřed vlasů slabým hlasem popisuje svoje chování za války. Bez sebemenší lítosti nakonec řekne: „Svoji činnost omlouvám tím, že mě můj strýc napojil na gestapáky, kteří mi slibovali, že mě dostanou z venkova do Brna nebo do Prahy, kde budu lépe placen. Víc nemám co k podotknutí.“

Jaro 1941. Horní Cerekev, protektorátní Vysočina. Dvaatřicetiletý krejčí Bohuslav Bušta, vysoký, s popelavou tváří. Práce doma, u šicího stroje ve venkovské dílně za ložnicí, ho moc nebaví. A pracovat někde ve fabrice nebo jít do Říše na práci, na to má příliš jemné ruce. Když si stejně stará sousedka Marie Konířová jde k němu do dílny nechat vyspravit zástěru, všimne si, že nad stolem mu visí fotografie Adolfa Hitlera. „Bohouši, co to tady prosim tě máš?“ – „Máňo, ten nás všechny zachrání a spasí! A nemusíš se mě bát, na tebe nic neřeknu. A tu zástěru ti udělám, ale až po neděli.“ Bohouš si pak své krátké kaštanové vlasy načeše dozadu s pěšinkou uprostřed. Jeho pohled v zrcátku připomene Marii Konířové ukřivděné dítě. Holobrádek. Studený jak psí čumák. Holku žádnou nemá, a když se před válkou opil na taneční zábavě, jednomu z kamarádů při močení za stodolou prozradil: „Honím si ho každej den, sem romantickej.“ V manšestrových pumpkách a dobře padnoucím saku se vydá do nedalekého Hotelu Svoboda, který má od 30. let pronajatý jeho strýc František Policar. Právě u něj, v kuchyni plné uzenin a alkoholu, se od počátku protektorátu scházejí příslušníci táborského gestapa. Většinou jen ti, kteří umějí česky. Policar ani Bušta německy nemluví. Přesto se přihlásí k německé národnosti. A nejen to. Divoké pitky, opulentní snídaně, zvěřinové hody, kufry plné masa odvážené pro gestapácké paničky žijící si v pohodlí zabraných táborských vilek. A také první udání. Ústně, písemně nebo telefonicky. Na konkurenci, na českého učitele, na ty, kteří se v lokále nachmelí a začnou vyprávět protiněmecké vtipy. Následuje zatčení a v lepším případě kriminál. Z Policara je najednou Politzar, který dostane krycí jméno Kapitán. Češe se na patku, knír holí do führerovské štětky a obléká se do rajtek a vysokých kožených bot jako přátelé, kriminální asistenti gestapa Kirchner, Drewo, Hudler, Mischinger. Většina z nich pochází z Jihlavska.

„Bohouši, tady to podepiš. Zaručuju ti, že se budeš mít rozhodně líp než s jehlou a nití. Blbče, Němci to vyhrajou a budem se mít dobře.“ Bohouš Bušta u strýce hoteliéra podepisuje přihlášku do NSGSA (Národně Socialistická Garda Slovanských Aktivistů), ve které stojí: „Jsem pohotový bezpodmínečně splnit program Vůdce a říšského kancléře se slibem vojenské věrnosti.“ Scházejí se v sálku Politzarova hotelu, zdraví se hajlováním, čtou si Hitlerovy projevy, nechají se před „oltáříkem“ sestaveným ze svastiky a orlic fotit, občas je přijede povzbudit vedoucí z Jihlavy Löfler, který však musí rukovat do wehrmachtu na ruskou frontu, odkud jim do Cerekve píše, aby i oni, „věrní aktivisté, vstoupili do boje s ruským bolševismem a přihlásili se na východní frontu podpořit myšlenku vítězné a věčné Germánie“. Komu by se však chtělo z tepla hotelové kuchyně do stalingradské sibérie?

Po okolí se už ví, že se u Politzara scházejí „hakoši“ a není radno před nimi mluvit nahlas. Není to moc platné. Během roku 1941 je v Cerekvi a okolí na Politzarovo „upozornění“ zatčeno pětadvacet mužů. Třeba ponocný Havel za to, že napsal na most „Ať žije Stalin“, tesař Brabec za vyprávění frků na Göringa, zedník Němec, že je benešovec a bývalý národní socialista… Synovec Bohouš se u strýce přiučuje a stává se informátorem SD (Sicherheitsdienstu). Jezdí vlakem a jako lasice nastražuje uši a poslouchá, co si spolucestující vyprávějí. Na kole po soumraku objíždí okolní vsi a pod okny hospod si zapisuje, o čem se hovoří. Vše hlásí Františku Ticháčkovi, tedy teď už Franzi Tichatschkovi z německého oddělení Okresního úřadu v Pelhřimově. Bohouš je aktivní i agilní, za zprávy dostane lahev koňaku, cigarety, někdy jen známky na dopisy. Na Tichatschkovu žádost napíše kostrbatým písmem svůj životopis: „Jmenuji se Bohuslav Bušta, narodil jsem se 23. 11. 1909 v Cerekvi, svobodný… Vůdci Heil!“ Za tři týdny je pozván do Tábora. Ke kriminálnímu asistentu gestapa Karl Kirchnerovi. Bohouš se dobře oblékne a pečlivě si před budovou u kapesního zrcátka vyčeše svoji pěšinku. Padnou si do oka. Kirchner pochází z Jihlavy, je o čtyři roky mladší než Bohouš, ale už má tři děti, Vysočinu poznal dobře a „i ten český ksindl“. Dříve býval obyčejným domovníkem a vrátným, ale udělal docela slušnou kariéru u gestapa, „mám pochopení pro vobyčejnský lidi, kteří se nebrání výzvám“, zná dobře Hotel Svoboda, „máš fajn strejce, ta jeho husí paštička… víš, že německý národ potřebuje v protektorátu dobré spolupracovníky, kteří nám budou pomáhat vyčistit tenhle prostor od té židobolševické lůzy… a ty libové párečky z Kostelce…“ Domluví se rychle. Kirchner vyplňuje kartu. Chvíli přemýšlí nad krycím jménem. Pak dostane nápad a vepíše „Zwirn“. Nit. „Jsi přeci krejčí, šikovnej krejčí, co nám bude pomáhat šít sítě.“ Bohouš dostane číslo 1216 a pro všechny případy ještě druhé krycí jméno „Franta“. Pražská řídící úřadovna gestapa mu za týden vystaví falešné doklady na jméno Jiří Král, úředník z Prahy. A dostane i novou pracovní knížku. Kirchner mu pak ve svém bytě předloží dohodu: