Údolí smrti

Září 2014. Od našeho domu je to jen několik stovek metrů. Sejdu loukou a podél borovicového háje zatočím do hlubokého údolí. Dávno zrušenou silnicí, kterou lemují kamenné patníky, dojdu až ke břehu přehradního jezera. Do podivné zátoky. Asfaltová silnice do ní na jedné straně ústí a na druhé zase vybíhá. Kolem lesy. Nikde nikdo. Klidná hladina. Odrážejí se v ní dráty vysokého napětí. A přítomná úzkost. Po parném létě voda trochu klesla, ale ne tolik, aby mohla odhalit dno. Před čtyřiceti lety přehrada, které místní říkají „socialistická potopa“, zalila celé údolí. I tenhle kout s mostkem a mlýnem, nazývaný kdoví proč Kobylí důl. Tohle místo by se spíš mělo jmenovat Údolí smrti.

Červen 1945. Výslechová místnost Sboru národní bezpečnosti, stanice Humpolec. Přítomni tři strážmistři, z nichž jeden zapisuje na psacím stroji výpověď zadrženého. Hubený muž s vyčesanou pěšinkou uprostřed vlasů slabým hlasem popisuje svoje chování za války. Bez sebemenší lítosti nakonec řekne: „Svoji činnost omlouvám tím, že mě můj strýc napojil na gestapáky, kteří mi slibovali, že mě dostanou z venkova do Brna nebo do Prahy, kde budu lépe placen. Víc nemám co k podotknutí.“

Jaro 1941. Horní Cerekev, protektorátní Vysočina. Dvaatřicetiletý krejčí Bohuslav Bušta, vysoký, s popelavou tváří. Práce doma, u šicího stroje ve venkovské dílně za ložnicí, ho moc nebaví. A pracovat někde ve fabrice nebo jít do Říše na práci, na to má příliš jemné ruce. Když si stejně stará sousedka Marie Konířová jde k němu do dílny nechat vyspravit zástěru, všimne si, že nad stolem mu visí fotografie Adolfa Hitlera. „Bohouši, co to tady prosim tě máš?“ – „Máňo, ten nás všechny zachrání a spasí! A nemusíš se mě bát, na tebe nic neřeknu. A tu zástěru ti udělám, ale až po neděli.“  Bohouš si pak své krátké kaštanové vlasy načeše dozadu s pěšinkou uprostřed. Jeho pohled v zrcátku připomene Marii Konířové ukřivděné dítě. Holobrádek. Studený jak psí čumák. Holku žádnou nemá, a když se před válkou opil na taneční zábavě, jednomu z kamarádů při močení za stodolou prozradil: „Honím si ho každej den, sem romantickej.“ V manšestrových pumpkách a dobře padnoucím saku se vydá do nedalekého Hotelu Svoboda, který má od 30. let pronajatý jeho strýc František Policar. Právě u něj, v kuchyni plné uzenin a alkoholu, se od počátku protektorátu scházejí příslušníci táborského gestapa. Většinou jen ti, kteří umějí česky. Policar ani Bušta německy nemluví. Přesto se přihlásí k německé národnosti. A nejen to. Divoké pitky, opulentní snídaně, zvěřinové hody, kufry plné masa odvážené pro gestapácké paničky žijící si v pohodlí zabraných táborských vilek. A také první udání. Ústně, písemně nebo telefonicky. Na konkurenci, na českého učitele, na ty, kteří se v lokále nachmelí a začnou vyprávět protiněmecké vtipy. Následuje zatčení a v lepším případě kriminál. Z Policara je najednou Politzar, který dostane krycí jméno Kapitán. Češe se na patku, knír holí do  führerovské štětky a obléká se do rajtek a vysokých kožených bot jako přátelé, kriminální asistenti gestapa Kirchner, Drewo, Hudler, Mischinger. Většina z nich pochází z  Jihlavska.

„Bohouši, tady to podepiš. Zaručuju ti, že se budeš mít rozhodně líp než s jehlou a nití. Blbče, Němci to vyhrajou a budem se mít dobře.“ Bohouš Bušta u strýce hoteliéra podepisuje přihlášku do NSGSA (Národně Socialistická Garda Slovanských Aktivistů), ve které stojí: „Jsem pohotový bezpodmínečně splnit program Vůdce a říšského kancléře se slibem vojenské věrnosti.“ Scházejí se v sálku Politzarova hotelu, zdraví se hajlováním, čtou si Hitlerovy projevy, nechají se před „oltáříkem“ sestaveným ze svastiky a orlic fotit, občas je přijede povzbudit vedoucí z Jihlavy Löfler, který však musí rukovat do wehrmachtu na ruskou frontu, odkud jim do Cerekve píše, aby i oni, „věrní aktivisté, vstoupili do boje s ruským bolševismem a přihlásili se na východní frontu podpořit myšlenku vítězné a věčné Germánie“. Komu by se však chtělo z tepla hotelové kuchyně do stalingradské sibérie?

Po okolí se už ví, že se u Politzara scházejí „hakoši“ a není radno před nimi mluvit nahlas. Není to moc platné. Během roku 1941 je v Cerekvi a okolí na Politzarovo „upozornění“ zatčeno pětadvacet mužů. Třeba ponocný Havel za to, že napsal na most „Ať žije Stalin“, tesař Brabec za vyprávění frků na Göringa,  zedník Němec, že je benešovec a bývalý národní socialista… Synovec Bohouš se u strýce přiučuje a stává se informátorem SD (Sicherheitsdienstu).  Jezdí vlakem a jako lasice nastražuje uši a poslouchá, co si spolucestující vyprávějí. Na kole po soumraku objíždí okolní vsi a pod okny hospod si zapisuje, o čem se hovoří. Vše hlásí Františku Ticháčkovi, tedy teď už Franzi Tichatschkovi z německého oddělení Okresního úřadu v Pelhřimově. Bohouš je aktivní i agilní, za zprávy dostane lahev koňaku, cigarety, někdy jen známky na dopisy. Na Tichatschkovu žádost napíše kostrbatým písmem svůj životopis: „Jmenuji se Bohuslav Bušta, narodil jsem se 23. 11. 1909 v Cerekvi, svobodný… Vůdci Heil!“ Za tři týdny je pozván do Tábora. Ke kriminálnímu asistentu gestapa Karl Kirchnerovi. Bohouš se dobře oblékne a pečlivě si před budovou u kapesního zrcátka vyčeše svoji pěšinku. Padnou si do oka.  Kirchner pochází z Jihlavy, je o čtyři roky mladší než Bohouš, ale už má tři děti, Vysočinu poznal dobře a „i ten český ksindl“. Dříve býval obyčejným domovníkem a vrátným, ale udělal docela slušnou kariéru u gestapa, „mám pochopení pro vobyčejnský lidi, kteří se nebrání výzvám“, zná dobře Hotel Svoboda, „máš fajn strejce, ta jeho husí paštička… víš, že německý národ potřebuje v protektorátu dobré spolupracovníky,  kteří nám budou pomáhat vyčistit tenhle prostor od té židobolševické lůzy… a ty libové párečky z Kostelce...“ Domluví se rychle. Kirchner vyplňuje kartu. Chvíli přemýšlí nad krycím jménem. Pak dostane nápad a vepíše „Zwirn“. Nit. „Jsi přeci krejčí, šikovnej krejčí, co nám bude pomáhat šít sítě.“ Bohouš dostane číslo 1216 a pro všechny případy ještě druhé krycí jméno „Franta“. Pražská řídící úřadovna gestapa mu za týden vystaví falešné doklady na jméno Jiří Král, úředník z Prahy. A dostane i novou pracovní knížku. Kirchner mu pak ve svém bytě předloží dohodu:

Pevná měsíční odměna 1 500 K.

Za zvlášť důležitá odhalení 500 K.

Při úspěších jednorázová odměna 2 000 až 10 000 K.

Náhrada výloh (cestovné, stravné).

Na Bohoušovo přímé hlášení je zatčen Josef Bílek, ředitel továrny na uzeniny v Kostelci, která dodávala wehrmachtu masové konzervy. Bohouš „Nit“ v hlášení pro Kirchnera napíše: „Bílek zpracovává pro německé vojáky podřadné maso, ukrývá 50 000 kusů konserv. Je přítel Židů.“

Bohouš „Nit“ se osvědčil. Zatčených Čechů na jeho podnět roste. Kirchner překládá do němčiny jeho zprávy a horlivě je nosí veliteli. Pupkatý kriminální rada SS-Obersturmführer Heinrich Gottschling si mne ruce. A „Nit“ dostává nové spolupracovníky. Ostříleného ohaře, který vyslídí i dobře zakonspirované české odbojáře, Otakara Chalupu alias Rudu Jelena alias  B-22, který na Moravě nechal za sebou spoušť desítek zatčených a popravených vlastenců. K nim je přidělen Necházel „Luft“, Volf „Soda“ a Lovčí „Grand“. A dostanou pořádné teritorium – tři rozlehlé okresy na Vysočině. Mají je vyčistit od škůdců velkoněmecké říše.

Říjen 1944. Les Strnadka u Hříběcího. Příslušníci gestapa se svými konfidenty vymysleli ďábelský plán – vykopat v lese bunkr, vše důkladně zamaskovat a převtělit se ve fingovaný partyzánský oddíl, který organizuje odbojovou činnost a připravuje vznik ilegálních národních výborů po celé Vysočině. Do této podzemní pasti Bohouš „Nit“ a jeho druhové postupně vlákali desítky naivních odbojářů, kteří přespávají na pryčně mezi převlečenými gestapáky a nechtěně vyzrazují skrýše, hesla a řadu dalších spolupracovníků či kamarádů, kteří zdrhli z německého pracovního nasazení. Většina z nich vzápětí skončí v Terezíně či jiném koncentráku nebo je při přestřelkách zastřelena. Podobné volavčí sítě budou po komunistickém puči úspěšně využívány komunistickou StB.

Bohouš „Nit“ dostane za svoji první akci v terénu rádiový přijímač. Ukradený po zatčeném majiteli elektroopravny.

Bohouš „Nit“ si oblíbil humpolecký Hotel Tachovský, stojící naproti železničnímu nádraží. Do pokoje s výhledem na město mu číšník Pešout nosí oblíbený likér. Je to strategické místo, ze kterého jako nějaký predátor může vyrážet pěšky na své obchůzky a chladnokrevně se zahryzávat do sanice svých důvěřivých obětí.

Poslední válečná zima, 27. ledna 1945. Noc předtím napadlo půl metru čerstvého sněhu. Jednatřicetiletý lesní správce Karel Pulec, před válkou poručík prvorepublikové armády, kterému se po okupaci nepodařilo utéct do zahraničí, organizuje v kraji kolem řeky Želivky ilegální odbojovou organizaci. Už několik měsíců shání zbraně a výbušniny, dává dohromady odhodlané mladé muže schopné se postavit Němcům. Sympatický, svalnatý atlet, skvělý lyžař a běžec, sjíždí opatrně na motorce zn. Ariel po kluzké ledové silnici do údolí, kterému se kdoví proč říká Kobylí důl. Na sobě má černý pogumovaný kabát a pod ním prvorepublikovou vojenskou uniformu. V náprsní kapse má schovaný svatý obrázek, který mu tam před měsícem zastrčila matka. Na krajinu padá soumrak. Sníh odráží první stíny stromů a osamělých postav. Od pěti hodin se v Kobylím důle má konat tajná schůzka svolaných odbojářů. Nikdo netuší, že ji jeden z místních, Václav Pátý, za hrst patron prozradil dopoledne „odbojáři Frantovi“ alias „Niti“ alias Bohouši Buštovi. Pulec, který se s ním již před týdnem setkal, jeho řečem nevěří. A nedůvěřuje ani jeho měkké, rozbředlé tváři. Jenže Bohoušova ďábelská intuice ani tentokrát nezklamala. Je přesně tam, kde být má. Kde se něco děje. Ze zahrádecké pošty volá velitele protipartyzánského stíhacího oddílu, tzv. jagdkommanda, Josefa Mischingera a oznamuje čas schůzky. Ten s oddílem v zimních bílých kombinézách a s protektorátními četníky z Ledče obkličuje Kobylí důl, kde tiše vyčkávají, aby mohli zatáhnout smyčku. Na místo se sněhem prošlapou tři odbojáři z okolních samot a „odbojář Franta“ v zimní čepici a kabátě. Už slyší přijíždět Pulce. Ve chvíli, kdy sjede k mostku, vypne motor a chce motorku opřít, uslyší zařvání od lesa: „Halt! Ruce vzhůru! Halt! Nikdo ani hnout!“ Pulec pouští motorku a začne sprintovat k Tomkovu mlýnu. Odbojáři Kluch a Pipek se škrábou do stráně, kde je kulometem prostřílí Mischinger, zkušený příslušník SS, který má za sebou boje v Polsku a Rusku. Oba se jak balvany skulí do sněhu. Chvíli chroptí a pomalu umírají. Strádal a Bušta dávají ruce nad hlavu. Pulec je za zátočinou zasažen do paže a boku výstřelem českého četníka Šulce. Při běhu si všímá, že silně krvácí a beze stop by daleko neutekl. Rozhodne se rychle. V potoce zničí seznam spolupracovníků. Za očima mu proběhne sled obrazů z dětství a matčina tvář. Vytáhne pistoli a prostřelí si spánek. Tělo padne do sněhu. Vše trvá jen několik vteřin. Bohouš „Nit“ je teatrálně zatčen, aby nevzbudil pozornost, a druhý den propuštěn. Odměna od šéfa Gottschlinga za tři duše je mimořádná – 5 000 K a 150 cigaret. V celém kraji probíhá několik dní masivní zatýkání a brutální výslechy. Vyražené zuby, zlomené prsty, vyvrácené ruce z kloubů. Cíl: Terezín.

Bohouš „Nit“ také dostává od svého šéfa jako trofejní úlovek Pulcovu pistoli.  Stále si ji prohlíží a nemůže pochopit, že se může někdo sám zastřelit. „Já bych to nemohl udělat, život je přeci tak pěknej,“ myslí si a zasouvá zbraň do koženého pouzdra.

Válka je u konce. Mnozí z táborských příslušníků gestapa pálí rychle dokumenty a utíkají v civilním přestrojení směrem do Bavorska k Američanům. Bohouš „Nit“ se se svými kumpány skrývá v Táboře a očekává, že jim někdo pomůže. „Strejdo, to přeci nemůže takhle dopadnout,“ hádá se s Politzarem, tedy vlastně zase už Policarem. Bohouš je nakonec zatčen v Praze. U sebe má: 1 265 K, 2 plnicí pera, 1 náprsní tašku, 1 brýle, 1 zapalovač, 2 hřebeny, zrcátko, nůž, svazek klíčů, zápisník s nečitelnými poznámkami. „A kde máte pistoli?“ – „Tu jsem dostal jako trofejní úlovek, za odměnu. Měla pěknou gravírovanou rukojeť. Vsunul jsem ji pod mostek u Čelkovic.“ Příslušník SNB praporčík Jan Tuna ji tam za dva dny skutečně najde.

Bohouš Bušta je eskortován na Vysočinu a ve Ždáře dva týdny vyslýchán a vytěžován ruskými zpravodajci z NKVD. Majorem Popovem a poručíkem Bondarenkem, kteří si obsáhlý spisový materiál, získaný od konfidentů gestapa, vzápětí odvezou do Vídně.  Bohoušovi o svém přesídlení do Vídně řeknou. Možná i víc. Bohouš pak měsíce čeká na vyřčení trestu ve vězeňské cele č. 3 Okresního soudu v Humpolci.

Červen 1945. Výslechová místnost Sboru národní bezpečnosti, stanice Humpolec. Přítomni tři strážmistři, z nichž jeden zapisuje výpověď na psacím stroji. Muž s vyčesanou pěšinkou uprostřed vlasů slabým hlasem popisuje svoji činnost za války. Bez sebemenší lítosti i s trochou hrdosti vypoví: „Podařilo se nám rozkrýt ilegální podzemní hnutí ve třech okresech a úplně ho zlikvidovat. Na základě naší práce zatkli na 350 osob.“ Strážmistr se zeptá: „A kolik jich asi přežilo válku?“ Bohouš Bušta mlčí. Později strážmistr k protokolu dopíše obyčejnou tužkou: „K dnešnímu dni jsem zjistil, že ze zatčených po řádění konfidentů Bušty a ost. zahynulo či bylo popraveno či zastřeleno 80  Čechů.“

Neděle 2. září 1945, pouhý půlrok po smrti tří odbojářů, Pulce, Pipka a Klucha, se v údolí, kterému se bůhví proč říká Kobylí důl, koná slavnost k uctění jejich památky. Bude odhalena pamětní deska a v kovové truhličce uložen jejich popel do výklenku ve skále. Je krásné počasí, ze širokého okolí se sjelo několik tisíc lidí. Před samotným odhalením napochoduje mezi dav čestná vojenská jednotka. Ke slavnostní salvě připravit! Pal! Druhá salva – pal!  Třetí salva – pal! V té chvíli vojáci přestřelují ostrými náboji dráty vysokého elektrického napětí, které padají do davu. Děsivý ryk. Chaos. Zmatek. Někteří prchají, jiní řvou: „Jsme přepadeni! Němci!!“ Dráty srší jiskry a jako jedovatí hadi se kroutí a točí a zasekávají se smrtelně do lidského masa, které se škvaří a pálí a smrdí a mění se v černou zuhelnatělou hmotu. Hrozný zápach spálených těl se pak dlouho nese údolím. Na místě bylo elektrickým proudem usmrceno sedm lidí. Další desítky měly těžká zranění, popálenou kůži, upálené prsty, nohy, ruce či části hlavy.

V noci z 22. na 23. dubna 1946 uprchli z humpolecké věznice za pomoci šperháku, malířských štaflí a deky tři muži. Bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Bukač s Necházelem byli za několik dní dopadeni. Bohouš Buštů se svým útěkovým kumpánům před rozloučením za Humpolcem ve tmě svěřil, že prchá do ruské okupační zóny ve Vídni. A vyslovil jména Bondarenko a Popov. Poslední zpráva o směru Buštova útěku to potvrzuje. Starosta jedné rakouské příhraniční obce nahlásil, že uprchlík, jehož popis se shoduje s Buštovým, se ve vsi ptal na nejbližší ruskou posádku.

Bohuslav Bušta byl 9. 12. 1946 v nepřítomnosti odsouzen mimořádným lidovým soudem v Kutné Hoře k trestu smrti konopným provazem.

Rok 1947. Gestapáci Drewo, Kirchner a Gottschling jsou odsouzeni k trestu smrti a popraveni. A s nimi hoteliér Policar a konfidenti Necházel a Chalupa. V Kobylím důle nenašel pokoj a klid ani popel tří odbojářů.  Urnu s popelem Pulce, Klucha a Pipka ukradl neznámý šílenec. Po několika měsících byl vypátrán pachatel, jakýsi Jan Dvorský s manželkou, kteří přiznali, že popel vysypali v lese na Pekelsku a schránu pohodili. Domnívali se, že je ze vzácného kovu a že se v ní nacházejí nějaké cennosti. Byla plechová.

Bohouše Buštu viděla jeho kamarádka z mládí Milada Trečková v roce 1956 nebo 1957 v Cerekvi, kterak jde v podvečerních hodinách v přestrojení, s vlasy obarvenými nazrzavo a s knírem pod nosem navštívit svého bratra.

Protinacistický odbojář Vojtěch Kavřík, který v roce 1944 Buštovi také naletěl a byl zatčen, mi o Bohoušovi řekl: „Byl to primitiv. S úplně vylágrovaným svědomím. Když mě v 70. letech vyslýchali estébáci a narazili jsme na protektorát, jeden z nich prohlásil: Myslíte, že o Buštovi nevíme?! To byste se divil, pro koho dnes pracuje.“

Příbuzným Bohouše Bušty přicházely do Cerekve každoročně od 60. let k Vánocům pohledy s razítkem německého Mnichova.  Kostrbatým písmem tam většinou stálo: „Pekny vanocni pozdrav s pranim klidu a zdravicka preji Onkel und Tante Zwirnovi.“ Vánočenky chodily pravidelně do poloviny 90. let. Pak se náhle odmlčely.