Jen pro ten dnešní den

15. března 2015

Život na hromadě odpadků. Skládka hned za paneláky na ulici Hrebendova.

foto Jan Šibík

Je jako zranění. Hluboké, bolavé, krvácející. Zranění staré desítky let, přesto stále nezahojené. Luník IX, zbědované košické sídliště, největší romské ghetto ve střední Evropě. Místo, kde život začíná ráno a končí večer. Co bude zítra, bude zítra.

Rodiče jsou svatí. Nebo aspoň vždycky byli. Když táta zvýšil hlas anebo se třeba jen křivě podíval, rozjívení křiklouni kolem stolu okamžitě zmlkli. Máma zavelela a oni hned vodu nanosili, dříví přitáhli a nakoupit došli, když tedy zrovna bylo za co. Celí umounění, za nehty špínu, kradli housky v sámošce, dopíjeli pivo z odhozených lahví a za barákem mučili štěňata, ale mámu s tátou ctili. Až do smrti.

Jolana je taky máma, ale nikdo ji nectí. Ve stářím pomačkaných lalůčcích má náušnice, cetky ze zašlého kovu a červených sklíček, ale sluší jí. Těžkopádně obchází stůl, musí se ho přidržovat, ručkovat. „To je tlak, vysoký tlak, zničil mi oči, skoro nevidím.“

Jolaně je osmašedesát a se Štefanem (umřel před pěti lety) vychovala tři dcery a dva syny. Odešli, všichni do jednoho. Vylétli z hnízda, z města, ze země, jsou někde v cizině, pánbůh ví kde, snad v Anglii. Domů nevolají ani nepíšou, máma jako by přestala existovat.

Monika, prostřední z dcer, odešla jako první: před patnácti lety. Mámě tu na památku nechala tehdy pětiletou Adrianu, dneska plachou dívku s tuhými, do všech stran trčícími vlasy a tenounkým hlasem. A taky Denisu a Denise, půlroční dvojčata, předčasně narozená a těžce postižená, tělesně i mentálně. „Vykašlala se na ně, utekla. Možná už ani neví, že její děti jsou nemocné, nezajímá ji to.“ Jolana brečí.

Denisa a Denis tráví všechen čas na špinavé matraci vedle v pokoji, někdy slezou, strčí hlavu do tmavého obýváku. Jolana jim minulý týden koupila elektřinu (za dvacku, víc neměla), aby mohli koukat na malou televizi v rohu. „Co mají celé dny dělat?“ Ven se teď moc nedostanou, je zima. Adriana je snese po zaneřáděném betonovém schodišti, posadí na vozíky a vezme na ulici, ale nejspíš až na jaře. Jolana ven nechodí, nemá proč a s kým. Časy se mění. Rodiče už asi nejsou svatí.

Chlouba města

Podpořte Reportér sdílením článku