Zařiďte si důchod! Sami a teď… Jak se vyznat v důchodovém systému

Důchodcům, kterým v posledních dvou letech výrazně zdražily náklady na elektřinu, plyn i drtivou většinu potravin, to tak nejspíš nepřijde. Ale podle statistik se mají tak dobře, jak se už příští generace penzistů mít nebudou.

Jejich děti a vnuci pravděpodobně budou moci spoléhat na důchody od státu méně, možná dokonce výrazně méně. Může za to především postupné stárnutí populace, kdy bude, přinejmenším v dohledné době, připadat na každého penzistu méně pracujících. Velkou zátěží bude penzijní systém procházet zejména ve čtyřicátých letech tohoto století, až se v penzi naplno ocitne takzvaná generace Husákových dětí, tedy velmi silné ročníky narozené v sedmdesátých letech minulého století, kterým je dnes kolem padesáti.

Pro generaci, která dnes nastupuje do zaměstnání, proto platí, že by si měla začít už od prvních výplat odkládat na stáří. Mohou si tak i při relativně nízkých investovaných částkách zajistit velmi slušný životní standard pro dobu strávenou v penzi. Podmínkou je, aby investovali dlouhodobě a pravidelně.

 

Rostoucí problém

Starobní důchody v posledních pěti letech výrazně vzrostly. Mohou za to růsty průměrných mezd i rekordní inflace, obojí má na stanovení výše penzí vliv.

Zatímco za pět let od roku 2013 do roku 2017 vzrostl průměrný starobní důchod z 10 985 korun na 11 866 korun – Český statistický úřad udává vždy údaj za prosinec daného roku –, mezi roky 2018 a 2022 došlo k nárůstu z 12 435 korun na 18 098 korun. V letošním roce se průměrný důchod posune nad hranici dvaceti tisíc korun.

Stále přitom platí, že muži mají v průměru vyšší důchody než ženy, což odráží dlouhodobou platovou nerovnost mezi oběma pohlavími. V roce 2022, za který je znám poslední prosincový údaj, se průměrná penze u mužů dostala na 19 807 korun, zatímco u žen to bylo 16 509 korun.

Relativně rychlý růst důchodů v posledních pěti letech se promítá i do poměru průměrné výše důchodu k průměrné výši mezd. Tento poměr se nyní dostává až na padesát procent, což je nejvyšší hodnota přinejmenším za posledních třináct let. Mezi roky 2010 až 2015 činil tento poměr podle statistik ministerstva práce a sociálních věcí zhruba 43 procent, v dalších letech poklesl, protože rychle stoupaly průměrné mzdy. Loni to bylo pětačtyřicet procent, v prvním pololetí tohoto roku osmačtyřicet a po červnové valorizaci penzí to bude zmiňovaných padesát procent.

Největší skok směrem vzhůru zaznamenaly důchody v loňském a letošním roce, kdy musela vláda kvůli vysoké inflaci provést hned několik mimořádných valorizací (zvýšení vyplácených částek). Kvůli tomu se začala celková bilance důchodového systému – tedy příjem peněz vybraných na sociálním pojištění versus výdaje na důchody – rychle propadat do významného deficitu.

V loňském roce skončil důchodový systém v minusu 21,5 miliardy, když příjmy činily 573,2 miliardy a výdaje 594,7 miliardy. To by samo o sobě nebylo nijak hrozné, český důchodový systém pamatuje i horší časy, v covidovém roce 2020 skončil čtyřicet miliard v minusu, podobné či ještě větší byly deficity v letech 2013 až 2015.

Alarmující je ovšem pro vládu letošní vývoj důchodového hospodaření. Jen první třetinu roku, od ledna do dubna, už činil deficit 27,7 miliardy korun. V tak špatném stavu ještě důchodový účet na počátku roku zdaleka nebyl ani v těch nejhorších sledovaných letech.

Vláda proto zatáhla za ruční brzdu už u červnové mimořádné valorizace, změnila její parametry a důchodcům v průměru přidala méně. Podle ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky by valorizace bez úpravy přinesla propad důchodového účtu o dalších 34 miliard navíc, po úpravách to prý bude jen patnáct miliard.

Větší změny by měla přinést série kroků, které vláda představila počátkem května a které říká „důchodová reforma“, přestože se spíše jedná o úpravu parametrů současného systému.

 

Později a méně

Jaké hlavní změny tedy Jurečka do budoucna plánuje? Patří mezi ně posouvání věku pro odchod do důchodu, snížení základu, ze kterého se důchod počítá, i zpřísnění odchodů do předčasného důchodu. K tomu mají přibýt vyšší odvody pro osoby samostatně výdělečně činné. To všechno jsou kroky, které mají snížit výdaje a zvýšit příjmy systému. Jako výhodu chce naopak manželům nabídnout společný základ důchodu, málo placeným matkám lepší ohodnocení mateřské a těm s nejmenšími důchody alespoň trochu lepší platby.

Pravidla, podle kterých se bude určovat věk odchodu do důchodu pro jednotlivé ročníky, znějí na první poslech trochu komplikovaně. Vždycky když bude danému ročníku 50 let, podívá se stát, jaká je aktuální průměrná „naděje dožití“. Od věku dožití se odečte 21,5 roku a podle toho se pro ten který ročník stanoví věk odchodu do penze.

Proč taková složitá konstrukce? Jurečka chce, aby budoucí penzisté v průměru pobírali důchod stejně dlouhou dobu jako ti dnešní. A u těch to podle statistik ministerstva vychází právě na dvacet jedna a půl roku. A jelikož se věk dožití stále zvyšuje, je k tomu podle ministra práce a sociálních věcí potřeba přizpůsobit i dobu, kdy budou lidé v Česku do penze chodit. Týkat se to má všech od ročníku 1965 nahoru.

Způsob, jak se budou lidem vypočítávat nové důchody, se také změní. Vláda chce provést dvě na první pohled nenápadné a málo srozumitelné změny. Zredukovat „o pár procentních bodů“ započítávanou částku pod takzvanou první redukční hranicí. A také „o několik setin“ snížit procentní koeficient, kterým se násobí každý odpracovaný rok. Aby bylo jasné, co tyto záměry znamenají, je potřeba vidět, jak se starobní důchody vypočítávají (viz box na konci textu).

Podle materiálů představených ministrem práce a sociálních věcí by se měly tyto úpravy projevit na průměrné výši přiznaného důchodu snížením zhruba o dvě stě korun. To vypadá na první pohled jako banalita, nicméně vezmeme-li v úvahu, že penze se v průměru pobírá přes dvacet let a že o ty dvě stovky bude nižší základ pro všechny budoucí valorizace, přijde tak průměrný důchodce v součtu o vysoké desítky tisíc.

U lépe vydělávajících, kteří také do průběžného systému během své aktivní kariéry mnohem více přispěli, může být přiznaný důchod po zapracování Jurečkou navržených úprav klidně nižší o tisíc až patnáct set měsíčně. Ti už pak v souhrnu celé doby penze přijdou klidně i o půl milionu.

Pro stát pak hraje roli kouzlo velkých čísel. Na každém ročníku, který by vstoupil do penzijního systému s průměrným důchodem nižším o dvě stovky, by v souhrnu mohl ušetřit nejméně deset miliard korun, pravděpodobně však ještě o dost více. Je ovšem velmi pravděpodobné, že ani to nebude stačit a navrhovaná změna parametrů není zdaleka poslední.

 

Demografická past

V současné době má státní penzijní systém problémy, které vyplývají z vysoké míry inflace a na ní navázané valorizace starobních důchodů. Do systému však nevstupuje velké množství nových důchodců (až na dílčí výchylky, jakou byl například mimořádně výhodný odchod do předčasného důchodu v loňském roce, který také využilo nadprůměrné množství lidí). To se však zhruba za patnáct let výrazně změní. Na konci třicátých a především v průběhu čtyřicátých let tohoto století zamíří do penze mimořádně silné ročníky z let 1970 až 1980.

Naprosto nejsilnějším ročníkem té doby jsou lidé narození v roce 1974, kdy jich v českých zemích přišlo na svět přes 193 000. Pokud bychom teoreticky předpokládali, že zamíří do důchodu, až jim bude osmašedesát, vycházelo by to na rok 2042. V té době budou na pracovní trh ve svých pětadvaceti naplno přicházet lidé narození v roce 2017. Těch se ovšem v Česku narodilo necelých sto patnáct tisíc, a to se ještě jednalo o nejsilnější ročník celé dekády.

Z toho plyne, že i kdyby se státu podařilo novým systémem pro výpočet věku odchodu do penze eliminovat vliv delší doby dožití, jak bylo výše popsáno, stejně se český důchodový systém zhruba za dvacet let ocitne v demografické pasti. Počty nových penzistů budou každý rok dramaticky převyšovat počty lidí, kteří vstoupí na pracovní trh. Jinými slovy a trošku neomaleně řečeno: na hodně důchodců příliš málo pracujících. A to zatím zcela pomíjíme fakt, že s rychle rostoucím počtem seniorů také nejspíš dramaticky porostou výdaje na zdravotní péči.

 

Jak to zaplatit

Pokud by v budoucnu nastala situace, že státní průběžný systém nebude mít dostatečné prostředky na pokrytí veškerých penzí, má v zásadě čtyři hlavní možnosti.

Zaprvé zvýšit povinné odvody na sociální pojištění. To má ale své limity, už dnes jsou české odvody v porovnání s mnoha dalšími evropskými zeměmi poměrně vysoké.

Zadruhé snižovat výši důchodů v poměru k průměrným mzdám a z nich vyplývajícím odvodům. Což by fakticky znamenalo reálné chudnutí důchodců závislých na státem vyplácených penzích.

Zatřetí omezovat princip zásluhovosti, tedy v praxi čím dál více krátit na důchodech ty, kdo do systému přispívali nejvíce nebo alespoň nadprůměrně. Tak bychom se postupně blížili k jakési „penzijní dávce“, která by byla víceméně podobná pro všechny seniory.

A konečně začtvrté, výrazně posouvat věk, od kterého vzniká nárok na výplatu plného starobního důchodu. I v tomto případě existují jisté limity. Lze si asi představit, že většina lidí, především ve fyzicky méně náročných profesích, bude pracovat na plný úvazek do osmašedesáti, možná dokonce i do sedmdesáti, těžko ale můžeme – přes veškeré medicínské a další pokroky – čekat, že by bylo možné prodloužit pracovní nasazení třeba do sedmdesáti pěti let.

Jako nejpravděpodobnější se tudíž jeví, že důchody ze státního průběžného systému budou v čase klesat – měřeno jejich reálnou kupní hodnotou. Proto bude důležité zajišťovat se na stáří i po individuální linii. „Zdá se, že bez vlastního individuálního spoření se zejména dnešní mladí lidé do budoucna neobejdou,“ říká Pavel Racocha, někdejší člen bankovní rady ČNB a současný výkonný ředitel Asociace penzijních společností. „Na podobu důchodového systému za padesát let, až do něj budou vstupovat dnešní dvacetiletí, ještě úplně nedohlédneme, možných proměnných je tam příliš. Ale u dnešních třicátníků a čtyřicátníků už tu demografickou prognózu vidíme celkem jasně. Je z ní zjevné, že pokud nechtějí zaznamenat po odchodu do penze významný pokles životní úrovně, budou se muset opřít i o vlastní prostředky,“ předpovídá Richard Siuda, předseda představenstva Conseq Investment Management.

 

Zmařená šance

Odborníci se shodují, že Česko zbytečně ztratilo několik let, kdy už si mohla řada lidí alespoň částečně přispívat na vlastní penzi ze svého. Přesně k tomu vedl takzvaný druhý pilíř penzí, zavedený za vlády Petra Nečase. Ten však byl zase zrušen během následující vlády ČSSD, ANO a lidovců (ve které mimo jiné zasedal i Marian Jurečka, který za současné změny penzí odpovídá).

„Kdybychom ten systém nerušili, mohli bychom dnes být výrazně dál v tom, jak by si lidé uvědomovali odpovědnost za vlastní zajištění na stáří,“ říká například Martin Řezáč, šéf české pobočky Erste Asset Management. „Možná mohly být parametry tehdejšího druhého pilíře nastaveny jinak, ale celkově jednoznačně mířil správným směrem. Jeho zrušení byla zkrátka chyba,“ doplňuje Richard Siuda. Petr Šimčák, investiční ředitel české pobočky investiční společnosti Amundi, považuje za velkou chybu, že zařazení do druhého pilíře tehdy nebylo automatické. „Pokud by byl systém nastaven tak, že do něj každý automaticky vstoupí a ten, kdo o to nebude stát, zase vystoupí, bylo by to pro skutečnou reformu důchodového zabezpečení mnohem lepší,“ říká Petr Šimčák.

Zrušení individuálních důchodových účtů v roce 2016 způsobilo podle Pavla Racochy hned dvojí škodu. „Vedle samotného zrušení druhého pilíře to mohlo nahlodat důvěru obyvatelstva v jakékoli reformní úpravy penzí, které povedou směrem k individuálnímu zajištění důchodových potřeb. A to je hrozná škoda,“ říká výkonný ředitel Asociace penzijních společností.

 

Čím dříve, tím lépe

Stát chce podle ministra Jurečky povzbudit lidi ke spoření na penzi alespoň tentokrát. Proto ministr mluví o tom, že by mohlo přijít daňové zvýhodnění až do výše 48 tisíc korun ročně, pokud by lidé využívali dlouhodobých spořicích a investičních produktů. Zatím však tato podpora nemá konkrétní obrysy.

Podle oslovených expertů ale není potřeba čekat až na konkrétní podobu daňového zvýhodnění. Jednak je již dnes možné odečítat od základu daně penzijní spoření či investiční životní pojištění. A především je potřeba vsadit na dlouhodobé trvání a pravidelnost.

„Rozhodně platí, že čím dříve člověk začne, tím je to lepší. Klíčové je, aby se jednalo o pravidelně investovanou částku,“ zdůrazňuje například Martin Řezáč z Erste Asset Management.

„Samozřejmě že v pětadvaceti letech připadá člověku důchod jako něco kosmicky vzdáleného, jenže kouzlo investování je právě v těch dlouhých časových řadách,“ vysvětluje Martin Řezáč.

Petr Šimčák to dokladuje na konkrétních propočtech. „Pokud si člověk začne v pětadvaceti odkládat čtyři tisíce korun, tedy desetinu průměrného platu, a vydrží až do odchodu do penze, získá při průměrném pětiprocentním zhodnocení takovou sumu, že bude moci mít od osmašedesáti do pětaosmdesáti měsíčně let rentu téměř čtyřicet tisíc korun,“ vypočítává investiční ředitel české Amundi.

Pokud začne čtyři tisíce měsíčně investovat v pětatřiceti, získá pro stejné období (od 68 do 85 let) jedenadvacetitisícovou rentu.

Když začne v pětačtyřiceti, bude mít ve stejném věku k důchodu navíc jedenáct tisíc.

Proto je ideální začít opravdu brzy. Pokud by člověk od pětadvaceti do osmašedesáti investoval tisíc korun každý měsíc, získá díky složenému úročení za těch 43 let tolik peněz, že bude mít od 68 do 85 každý měsíc dvacet tisíc k důchodu navíc.

(Podrobnější modelové výpočty najdete na následující dvoustraně)

Ještě větší význam bude mít, pokud s investováním pro své děti začnou už jejich rodiče, pak se kouzlo dlouhodobých výnosů ještě umocní.

 

Snazší, než se zdá

Podle Richarda Siudy z Conseq Investment Management se lidé nemají nechat odradit obavami z toho, že sami investicím nerozumějí a nebudou vědět, do čeho své peníze vložit. „Existuje celá řada vhodných fondů spravovaných či nabízených renomovanými bankami, investičními či penzijními společnostmi. Pokud se lidé obrátí tam, určitě neudělají chybu,“ vysvětluje Richard Siuda a říká, že chybou by spíše bylo nechat se zdánlivou složitostí odradit a s odkládáním a investováním peněz na stáří nezačít. Samozřejmě že v některých letech budou výnosy lepší a v jiných horší, nicméně v dlouhé časové řadě se všechny výkyvy víceméně zprůměrují a na celkový výnos má největší vliv právě celková délka investování.

Jeho slova potvrzuje i Pavel Racocha. Řada lidí se podle něj investování bojí, protože mají pocit, že se v tom nevyznají. Když slyší o akciích, připadá jim to jako něco vzdáleného a komplikovaného. A pak třeba podlehnou nabídce zdánlivě výhodné investice do nějakého pochybného podnikového dluhopisu nebo do kryptoměn. „Z dlouhodobého pohledu je přitom nejlepší investovat do tradičních aktiv, jako jsou akcie, možná v kombinaci s dluhopisy či s nemovitostmi,“ říká. „Pokud k tomu lze alespoň zčásti využít nějaký produkt, kde se nabízí třeba daňové zvýhodnění nebo možnost příspěvku zaměstnavatele, tím lépe,“ říká šéf Asociace penzijních společností s tím, že je dobré si zjistit, co který produkt doopravdy obnáší.

Jako příklad mohou sloužit dva odlišné produkty podporované státem, které oba spadají do takzvaného třetího důchodového pilíře. Tedy mezi možnosti individuálního kumulování peněz na penzi s daňovým zvýhodněním.

Na jedné straně je historické penzijní připojištění, které u nás existovalo od roku 1994 do roku 2012. To bylo následně zakonzervováno do takzvaných transformovaných fondů. Od roku 2013 existuje „doplňkové penzijní spoření“, zkráceně DPS, které navzdory názvu není žádným spořením – tedy ukládáním peněz-, ale jedná se o investiční nástroj, který funguje tak, že člověk posílá pravidelně peníze penzijní společnosti a ta je pak buď přímo nebo přes svého správce aktiv investuje do akcií, dluhopisů či dalších aktiv. „Historické penzijní připojištění nesmí vykazovat záporný výnos, a tím pádem má také extrémně konzervativní strategii a z toho plynoucí mnohem menší výnos, než je tomu u investic v rámci DPS,“ upozorňuje Pavel Racocha.

 

Důchodový Babylon

„Doplňkové penzijního spoření“, které není spořením, ukazuje ještě jednu podstatnou vadu českého důchodového systému. Operuje totiž se spoustou pojmů, které jsou pro běžného smrtelníka matoucí nebo přinejmenším obtížně srozumitelné. Patří mezi ně například následující:

První pilíř, druhý pilíř (mezitím již zrušený), třetí pilíř…

Penzijní připojištění, transformované fondy, doplňkové penzijní spoření…

Procentní výměra, osobní vyměřovací základ, redukční hranice, výpočtový základ, získaný počet let pojištění, procentní zápočet…

Pravidelná a mimořádná valorizace, zápočet poloviny či třetiny růstu reálných mezd…

Kumulativní limit příjmu na DPP, povinný minimální vyměřovací základ u OSVČ…

Takový důchodový babylon způsobuje, že podstatná část veřejnosti nejspíš nebude penzijnímu systému, jeho parametrům a detailům úplně dobře rozumět. A tím pádem se o něj také nebude chtít zajímat. „Pro jakýkoli systém, ať už daňový, nebo penzijní, platí, že má být transparentní a přiměřeně jednoduchý. Pak se totiž míra ztotožnění veřejnosti a ochoty ke spolupráci – ať už se jedná o placení daní, nebo příspěvků na penze – významně zvyšuje,“ podotýká Martin Řezáč a shoduje se v tom i s dalšími oslovenými experty.

Jasné pojmy a srozumitelná komunikace jsou podle nich o to důležitější směrem k mladým lidem na prahu pracovní kariéry, pro které je na jedné straně důchod vzdálená budoucnost, ale kteří jsou zároveň přesně v tom věku, kdy by měli začít do zajištění svého stáří investovat a kdy jim k tomu zároveň stačí relativně malé částky.

 

Možnost je i „pro starý“

Úroková matematika, jak už bylo řečeno, jednoznačně favorizuje dlouhodobé investování. Co by ale měli se zajištěním na stáří dělat lidé, kterým už je dnes kolem padesáti a do důchodového věku jim tak nejspíš zbývá necelých dvacet let?

Na jedné straně by měli být postiženi dílčími změnami směrem k horšímu, které avizoval ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Na té druhé už nemohou výrazně profitovat z kouzla složeného úročení a mimořádně dlouhodobého investování.

Neznamená to ale, že by současné padesátníky musel čekat významný pokles životní úrovně, jakmile odejdou do důchodu. Jen je to bude stát větší momentální oběť než ty mladší.

Z výpočtů investičního ředitele české Amundi Petra Šimčáka vyplývá, že pokud by si dnes člověk ve věku padesáti let mohl dovolit pravidelně až do důchodového věku investovat deset tisíc měsíčně (a jestliže zároveň budeme pracovat s očekávaným průměrným zhodnocením investice ve výši pěti procent za rok), mohl by i on počítat se zajímavým zajištěním na pozdější léta. Od osmašedesáti do pětaosmdesáti by si mohl k důchodu přičítat téměř dvacet tisíc korun měsíčně.

„Možnosti k investování jsou pochopitelně velmi individuální. V padesáti ovšem může být už slušná naděje, že mají lidé splacenou hypotéku a zároveň části z nich už vyrostly děti. Proto mívají lidé v padesáti obecně větší objem volných prostředků než třeba o deset let dříve,“ uvažuje Martin Řezáč z Erste Asset Management. Padesátiletí také nemusejí s budováním rezervy na stáří začínat od nuly, mnozí už nějaké úspory nebo investice mají. Ale i pro ně platí, že základem v tvorbě rezervy na stáří je pravidelnost a výdrž.

 

Pozor, myslete na penzi!

Vládou představené změny určitě částečně pomohou celkové bilanci důchodového systému. Při pohledu na demografickou strukturu obyvatelstva je ale vysoce pravděpodobné, že nebudou dlouhodobě stačit.

Nově přicházející důchodce vládní úpravy – ve srovnání se stávajícími penzisty – lehce poškodí. Zároveň se ještě o něco prohloubí prvek solidarity, když ti, kdo do systému platili více, budou zkráceni výrazněji než ti, kdo platili méně.

Minimálně jeden pozitivní efekt ovšem současné veřejné a politické diskuse o důchodech mají: upozorňují obyvatelstvo, aby nespoléhalo jen na státní penzijní systém. Kdo může, měl by se začít starat o svou vlastní penzi. Nejlépe hned.