Velká hra o ČEZ. Dva plány, jak zestátnit výrobu elektřiny

Bude to obchod evropského významu, jeho dopady ale pocítíme především my Češi. Půjde v něm o stovky miliard i o budoucnost tuzemské energetiky. Stát se zároveň bude snažit vypořádat s nejvlivnějšími lidmi českého byznysu. Není divu, že se vládní koalice zatím nedokázala rozhodnout, jak postupovat. Podle informací magazínu Reportér jsou na stole dvě varianty.

Ta první je přímočará. Stát vykoupí postupně všechny akcionáře a stane se jediným vlastníkem ČEZ. Na tento obchod se menšinoví akcionáři těší už léta, kvůli němu překonala cena akcií počátkem května hranici 1 200 korun a minoritní podílníci věří, že by mohla být cena na akcii ještě výrazně vyšší. Konečná hodnota této „kompletní“ varianty ale nakonec nemusí být politicky únosná.

Proto je tu i druhá, o něco komplikovanější možnost. Tu podle neoficiálních informací upřednostňuje i vedení firmy, byť pracuje s oběma verzemi. Stát by díky ní pro tuto chvíli ušetřil desítky, až stovky miliard korun. Koupil by jen menší množství akcií a ty zbylé by se přeměnily na podíl v nevýrobní části ČEZ, která by po rozdělení vznikla.

Důvodem pro „zestátňování“ ČEZ je plánovaná investice do jaderných zdrojů. V plánu je výstavba čtyř velkých bloků a až deseti malých modulárních reaktorů.

„Při současných technologických možnostech a strategickém pohledu na rizika závislosti na dodávkách plynu se výstavba jaderných bloků jeví jako správné řešení,“ říká za ministerstvo průmyslu a obchodu mluvčí Marek Vošahlík.

Na potřebě výstavby dalších jaderných zdrojů panuje shoda na politické scéně i u velké části odborné veřejnosti.

 

Kolik za akcii

Podle výroční zprávy za rok 2022 drží minoritní akcionáři přesně třicet procent akcií společnosti ČEZ. Na Českou republiku, jejíž práva ve firmě vykonává ministerstvo financí, připadá 69,78 procenta akcií a malý podíl, konkrétně 0,22 procenta, má společnost ČEZ přímo ve svém vlastním držení. Na menšinové akcionáře (kromě samotného ČEZ) tak připadá přibližně 161 400 000 akcií.

Výkup minoritních akcionářů, který vláda zvažuje a na jehož konci by se stát stal jediným vlastníkem celé společnosti, by představoval gigantickou finanční operaci. Pokud bychom vzali cenu 1 200 korun za akcii, kolem níž se cenné papíry společnosti v očekávání výkupu pohybovaly v první polovině letošního května, došli bychom prostým vynásobením k tomu, že by třicet procent akcií přišlo téměř na sto devadesát čtyři miliard korun. Pro lepší představu si to napišme i číslovkou: 194 000 000 000 Kč.

Dvanáct set korun za akcii by přitom nemuselo zdaleka stačit. Řada minoritních akcionářů by za tuto cenu prodávat nechtěla s odkazem na to, že jde o velmi kvalitní cenné papíry, které navíc každoročně přinášejí zajímavou dividendu. V těchto intencích se vyjadřoval například energetický magnát Pavel Tykač, který je zároveň významným minoritním akcionářem ČEZ. Podobně hovoří i nejznámější menšinový akcionář Michal Šnobr. Ten říká, že by se do férového odhadu cen akcií měla započítat i kompenzace budoucích výnosů, o které akcionáři výkupem přijdou.

Pokud by menšinoví akcionáři dokázali obratným vyjednáváním, arbitrážemi či soudy vyšroubovat výkupní cenu akcií o třetinu výše, na nějakých 1 600 korun – což je suma, o níž „minoritáři“ hovoří jako o relevantní –, celková částka za zestátnění celého minoritního podílu už by výrazně přesáhla dvě stě padesát miliard korun.

 

Hodně, nebo málo?

Dvě stě až tři sta miliard korun je obrovská suma v každé situaci, ještě větší se však zdá v době, kdy jsou veřejné rozpočty v hlubokých deficitech, kam je zavedla Babišova vláda a ta Fialova v nich alespoň do letošního jara pokračovala.

Pokud bychom výkupní cenu za podíly menšinových akcionářů srovnali s celkovými uvažovanými náklady na stavbu jaderných zdrojů – kde se má investovat přibližně bilion korun, tedy tisíc miliard –, nepůsobila by už tak astronomicky. Stejný dojem bychom získali, kdybychom oněch dvě stě až tři sta miliard pro minoritní akcionáře rozpočetli na desítky let, po která mají nové jaderné zdroje Česku sloužit. Pokud by si navíc stát půjčil na vyplacení akcionářů za výhodný úrok a pokud by zestátněný ČEZ nadále odváděl do státního rozpočtu vysoké dividendy, časem by se peníze vracely. Nicméně těch dvě stě a více miliard by se vyplácelo teď a politické dopady spojené s výkupem by na sebe také nenechaly dlouho čekat.

Situace je o to složitější, že mezi menšinovými akcionáři ČEZ jsou významně zastoupeni velcí hráči tuzemského byznysu. Stát by tak ve stejné době, kdy z úsporných důvodů vyhazuje pošťáky, zvyšuje DPH na léky nebo zvedá odvody živnostníkům, posílal stamiliony či miliardy korun na účty řady nejbohatších Čechů. To představuje pro každou vládu politické riziko, i kdyby byla sjednaná výkupní cena pro stát sebevýhodnější.

 

Mladší sestra ČEZ

Proto je na stole i druhá varianta, která se zdá politicky únosnější. Ta počítá s rozdělením ČEZ na „výrobní“ a „zákaznickou“ část s tím, že ta výrobní by byla nakonec stoprocentně státní a v té zákaznické by naopak vzrostl podíl soukromého kapitálu.

Tento plán je poněkud složitější, než je „prostý“ výkup podílů všech menšinových akcionářů, byť za astronomickou sumu peněz.

V čem spočívá? Nejsnadnější bude začít od popisu zamýšleného koncového stavu. V něm by byl současný ČEZ osekán pouze na výrobní část a ta by byla ve stoprocentním vlastnictví státu. Vedle toho by vznikla sesterská firma, do níž by přešly všechny „zákaznické“ části dnešního ČEZ. V této „zákaznické“ firmě by si „státní výrobní ČEZ“ udržel kontrolní podíl ve výši těsně přesahující padesát procent a zbytek by byl v soukromých rukách.

Jak by se taková transformace měla podle aktuálně připravovaných plánů odehrát? Počítá se s tím, že by se ČEZ rozdělil na dvě firmy. Stávající akcionáři celého ČEZ by se měli stát akcionáři nové, poloviční, „zákaznické“ firmy, kde by ovšem měli dvakrát vyšší podíl.

Aby se to dalo celé uskutečnit v praxi, muselo by dojít ke dvěma postupným krokům. V tom prvním by musel stát vykoupit zhruba šest procent akcií od minoritních akcionářů, důvody jsou podrobněji vysvětleny níže. V tom druhém by muselo být schváleno rozdělení ČEZ na dvě části a výměna podílů akcionářů za podíly na nově vzniklé „zákaznické“ firmě, například v poměru jedna ku dvěma. Tento krok by výrazně usnadnil návrh zákona o přeměnách obchodních společností a družstev, který vláda v květnu schválila. Snižuje se jím minimální podíl přítomných akcionářů na valné hromadě, kteří musí odsouhlasit „nerovnoměrnou“ restrukturalizaci společnosti kotované na burze z původních 90 procent na 75 procent. Vláda přitom argumentuje, že obdobná pravidla platí i v řadě jiných evropských zemí. Právníci naopak upozorňují, že situace, kdy se společnost dělí nerovnoměrně, se už podobá vytěsnění menšinových akcionářů, a měl by tak být zachován povinný souhlas 90 procent všech hlasů.

Výkupem šesti procent akcií by stát docílil toho, že menšinoví akcionáři už nebudou dohromady držet třicet procent celého ČEZ, nýbrž zhruba čtyřiadvacet. A pokud se jim následně při dělení firmy na dvě poloviny budou měnit podíly na dnešním ČEZ za podíly na „zákaznické části“ v poměru jedna ku dvěma, bude jejich celkový podíl na nevýrobní části pod padesáti procenty. Tím by se podařilo docílit plánovaného stavu tak, jak s ním počítá chystaná varianta B, tedy rozdělení skupiny ČEZ na dvě části.

 

Na cestě k rozdělení

V praxi by se celý proces odehrál následovně: menšinoví akcionáři dostanou nabídku na odkup svých akcií za určitou stanovenou cenu. Každý z nich se rozhodne, zda bude chtít prodat.

Stát pak zjistí, kolik akcionářů na nabídku slyší. Pokud jich bude tak akorát, vykoupí akcie od všech a tato fáze celé operace bude uzavřena. Když v prvním kole projeví zájem méně prodávajících, než je potřeba, přijde stát s novým návrhem. Celá procedura by se dala opakovat vícekrát.

Menšinoví akcionáři by zvažovali, zda na aktuálně platnou nabídku přistoupit a prodat, nebo raději čekat na případnou lepší, ovšem s tím rizikem, že se může poptávka na odkup akcií naplnit a žádná další nabídka nepřijde.

Pokud by naopak už v prvním kole (ale stejný princip platí i pro případná další kola) na nabídku pozitivně reagovalo více akcionářů, než by stát potřeboval, měl by dvě možnosti. Buď koupit od všech, kdo chtějí za daných podmínek prodat, a získat tak ještě větší podíl. Nebo poměrně krátit odkup od všech nabízejících přesně tak, aby byla získána potřebná procenta.

A – jak už bylo řečeno – ve chvíli, kdy by se celkový podíl menšinových akcionářů snížil zhruba na čtyřiadvacet procent, bylo by možné přistoupit k rozdělení a výměně akcií v poměru jedna ku dvěma s tím, že by zůstala ČEZ majorita i v oné „zákaznické“ společnosti.

Pokud by vznikl rozdíl mezi hodnotou vyměňované současné akcie ČEZ a těch nově nabývaných, mají akcionáři právo na doplatek rozdílu v penězích.

Současně by musel ČEZ akcionářům, kteří měli právo na účasti na valné hromadě a kteří nehlasovali pro plán na rozdělení a výměnu, nabídnout odkup těch nových akcií.

 

Elektrárna vlevo, distribuce vpravo

Do „výrobní části“, vlastněné čistě státem, by byly zařazeny obě české jaderné elektrárny – Temelín a Dukovany. Dále pak uhelné elektrárny a teplárny (Dětmarovice, Hodonín, Ledvice, Mělník, Poříčí, Prunéřov, Trmice, Tušimice v Česku a k tomu Chorzów a Skawina v Polsku). A také paroplynový zdroj, který firma provozuje v Počeradech.

Do výrobního portfolia ČEZ patří i vodní elektrárny, a to jak v Česku (například Orlík, Lipno, Slapy, Štěchovice, Dlouhé stráně a mnohé další), tak i v Turecku a Polsku. Dále fotovoltaické elektrárny a větrné elektrárny, ty má ČEZ hlavně v Německu, ale dva větrné parky vlastní i doma v Česku. I ty by se podle současné verze plánu měly stát součástí výrobního – a tedy státního – ČEZ.

K výrobě by se měla přičlenit také těžba, tedy zejména Severočeské doly, kam spadá důl Bílina, zásobující elektrárnu Ledvice, nebo důl Nástup Tušimice, kde se těží uhlí pro Prunéřov a Tušimice II. V lomech Mořina se zase těží vápenec k odsíření hnědouhelných elektráren.

Do druhé, zákaznické části by měl být vyčleněn ČEZ Prodej, společnosti ESCO a Elevion, které navrhují a budují energetická řešení pro domácnosti, firmy i veřejný sektor v Česku, Německu a dalších zemích. Hlavní činností zákaznického ČEZ by ale měla být distribuce. Ta dnes obsluhuje více než 3,7 milionu odběrových míst v západních, středních (vyjma Prahy), severních a východních Čechách a také v severní polovině Moravy. Celkem pokrývá dvě třetiny území České republiky, a je tak největším tuzemským dodavatelem elektřiny.

Posoudit, jaká je hodnota té či oné části ČEZ, je extrémně složité, a to i pro odborníky, kteří se oceňováním firem zabývají. Museli by mít přístup k vnitřním vztahům uvnitř skupiny a vzít v potaz také vývoj v energetice. Sama čísla mají jen omezenou vypovídací hodnotu.

Prodej a distribuce se například podle nejnovější zprávy o hospodaření skupiny ČEZ za letošní první čtvrtletí podílejí na provozních výnosech přibližně 47 procenty. Třiapadesát procent připadá na výrobu a těžbu. Pokud se ale podíváme na zisk před započtením úroků, daní a odpisů (EBITDA), připadalo na výrobu a těžbu za první čtvrtletí letošního roku plných devadesát procent. Za celý loňský rok, který byl poznamenán extrémním růstem cen energií, to bylo podle výroční zprávy 83 procent.

Vyčlenění výrobních zdrojů do samostatné společnosti pod plnou kontrolou státu by umožnilo výstavbu nových jaderných bloků, ale mohlo by to usnadnit také rozhodování o dalším osudu uhelných elektráren patřících do skupiny.

Dalším důvodem pro oddělení obou částí firmy je úvěrové financování. Pro nevýrobní část lze získat „zelené“ úvěry za výhodnějších podmínek, než je tomu v případě, kdy do stejné firmy patří i uhelné elektrárny.

Klíčovým motivem pro rozdělení však zůstává výstavba jaderných zdrojů. Pro soukromého investora je stavba nových bloků, která většinou trvá mnohem déle a stojí mnohem víc, než bylo původně v plánu, příliš velké riziko. „Žádná firma není schopna realizovat projekty, které vysoko převyšují její hodnotu, jež je v případě ČEZ zhruba 500 až 600 miliard Kč. To by v konečném důsledku mohlo vést až ke krachu firmy,“ říká k tomu mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Pokud se tedy má stavět jádro, riziko na sebe musí vzít stát. Respektive daňový poplatník.

Jaká by byla budoucnost Česka s novým státním ČEZ, připraveným vybudovat silnou jadernou flotilu?

 

Jekyll a Hyde

Tak jako je ČEZ posledních třicet let rozpolcený mezi státem a soukromými akcionáři, má firma i dvě tváře. Tou první je ČEZ coby premiant kapitálového trhu, jehož akcie jsou součástí portfolií největších nadnárodních fondů. Díky němu získala Burza cenných papírů Praha status „rozvíjejícího se trhu“, a tudíž i větší příliv kapitálu od institucionálních investorů, jako jsou právě velké fondy a pojišťovny. „Akcie ČEZ jsou jednou z největších emisí v rámci celé Evropy,“ říká Jiří Kovařík, mluvčí pražské burzy. „Pro nás jsou naprosto klíčové. Kdyby ČEZ z trhu úplně odešel, stal by se z pražské burzy takzvaný okrajový trh a to by znamenalo i významné snížení investic.“

Přes veškerou kritiku, kterou si ČEZ za poslední dekády vysloužil, je efektivně řízenou společností. Do jejího fungování mimo jiné pronikl způsob práce americké konzultační firmy McKinsey & Company, odkud pochází část mladšího managementu firmy v čele s „dvojkou“ ČEZ, místopředsedou představenstva Pavlem Cyranim. Na každém větším projektu se podílí několik pracovních skupin, velí mu řídicí výbor a má také sponzora, patrona v představenstvu firmy, který za výsledek nese zodpovědnost. Za ty největší projekty zodpovídá přímo generální ředitel firmy Daniel Beneš. Také díky této firemní kultuře může stát i menší akcionáři každý rok počítat s příjemnou dividendou. Letos přislíbil Beneš do rozpočtu jen na dividendě 44 miliard korun – pro ministra financí Zbyňka Stanjuru je to velmi významný příjem do státní pokladny. Celkem i s daní z mimořádných zisků, takzvanou windfall tax, pošle ČEZ letos státu zhruba sto miliard.

Pak je tu ale i druhý ČEZ, který se podle mnohých pozorovatelů často ocitá za hranicemi běžného fungování standardní firmy. O tomto ČEZ se někdy mluví jako o neoficiálním ministerstvu energetiky. Energetika je totiž dost složitá disciplína. Říká se, že jí u nás rozumí jen pár desítek lidí a že ti na ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO) dlouhodobě nezůstávají. Když se tam ocitnou, brzy mohou čekat, že dostanou lepší nabídku – ať už od ČEZ, nebo od společnosti Sev.en Pavla Tykače, či EPH Daniela Křetínského. Není pak divu, že stát není firmě rovnocenným partnerem.

Jestli už regulovaný ovládl regulátora do té míry, že na ministerstvu z navrhovaných zákonů občas zapomenou vymazat hlavičku ČEZ, jak se vypráví, je otázka. Půjde zřejmě o nadsázku. Bývalý ministr Karel Havlíček ale mluví otevřeně o tom, jak za jeho působení ČEZ spolupracoval s MPO na variantách vlastního rozdělení. „Nevidím na tom nic špatného,“ říká. „Diskutovali jsme to společně a chtěl jsem i jejich pohled, kdo jiný by tomu měl rozumět? Dávali příklady z jiných zemí, navíc jsme potřebovali vědět, která varianta neohrozí externí financování. Bylo nutné připravit model, který neohrozí chod firmy, a to ani do budoucna,“ dodává.

Podle dostupných informací se ČEZ podílel i na přípravě výše popsaného návrhu, jak by měl stát postupovat, aby ovládl výrobu elektřiny a hlavně mohl postavit jaderné zdroje. Vláda ani společnost ČEZ to však oficiálně nepotvrzují. Mluvčí vlády Václav Smolka se v tomto směru vyjádřil šalamounsky: „Veškeré zásady, které se týkají vlastnické struktury ČEZ, jsou plně na rozhodnutí vlády, jakožto představitele největšího akcionáře ČEZ.“ Ministerstvo průmyslu se k této otázce nechtělo vyjadřovat. A mluvčí ČEZ Ladislav Kříž na otázku, zda se společnost zapojuje do debat o vlastní restrukturalizaci, odpověděl: „Toto je záležitostí čistě akcionářů.“

Pokud alespoň část firmy zcela ovládne stát, a ta tím pádem opustí svět kapitálového trhu, může se stát, že její mocenská pozice ještě posílí. Už proto, že jí ubydou povinnosti, které klade trh na veřejně obchodované společnosti. Vedení firmy už nebude muset absolvovat povinné „investor relations“ hovory s analytiky investičních společností. Nebude muset obhajovat svá čísla, vysvětlovat ten či onen výdaj. Motivovaní, až aktivističtí menšinoví akcionáři – jakým je třeba Michal Šnobr, který doposud pečlivě studoval každé slovo čtvrtletních závěrek – se už o státního výrobce elektřiny zajímat nebudou. Firma bude skládat účty nepříliš motivovaným úředníkům a ti nejspíš budou jejímu fungování rozumět jen omezeně.

Dalším aspektem pak je, že vzroste politická moc nad výrobcem elektřiny. A pokud se podíváme na to, co výlučné státní vlastnictví přináší Českým drahám nebo České poště, je třeba se preventivně bát. Neustálé politické změny managementu a kšefty pro spřízněné osoby právě vládnoucích politiků (připomeňme například partu přezdívanou „Faltýnkovi spolužáci“ – podle představitele ANO Jaroslava Faltýnka z časů Babišovy vlády) se staly koloritem chodu drah. Pro poštu je zase typická nepružnost a mizivá ochota k reformě fungování v dramaticky se měnícím prostředí.

Po zmizení brzdy v podobě soukromých akcionářů poroste chuť držitelů politické moci k tomu, aby ji více promítali taky do státní energetické firmy. Zda se tomu dovede vedení firmy bránit, dopředu nevíme, rozhodně ale vzroste riziko, že si budou chtít vítězové voleb uzpůsobovat vedení podniku k obrazu svému.

Vraťme se ovšem ještě k hlavnímu důvodu, proč se vlastně ohromná operace ČEZ vůbec řeší. Motivem je, jak už jsme naznačili, plán posílit v Česku z více důvodů jadernou energetiku.

 

Čerenkovovo záření

Jaderná elektrárna Temelín byla kdysi koncipována na čtyři reaktory. Postavily se jen dva, v nepřehledných chodbách vedoucích do výrobních sálů ale zůstávají směrovky k nikdy nepostaveným blokům 3 a 4. Když Temelín v roce 2002 spustil zkušební provoz, myslelo se, že je poslední českou jadernou elektrárnou. Dnes mezi zaměstnanci panuje pevné přesvědčení, že bude jednou kompletní, byť třetí a čtvrtý reaktor nebudou stát v místech, kde byly původně zamýšleny. V polovině května odstavili kvůli výměně paliva první reaktor, a tak bylo možné podívat se až k němu.

Temelínští zaměstnanci jsou neohrožení správci své pevnosti. Pyšní se vlastní fotografií s palivovou tyčí v ruce a před vstupem do reaktorového sálu ujišťují návštěvníky: „Množství záření je uvnitř asi jako na Václaváku.“ Velké dozimetry, jimiž člověk na cestě z reaktorového sálu prochází, aby se ujistil, že se uvnitř nekontaminoval, jsou podle vedoucího Útvaru jaderné komunikace ČEZ Petra Šuléře tak citlivé, že jimi neprojde ani kilogram brazilské kávy, která se pěstuje na částečně radioaktivním čedičovém podloží. Není důvod tomu nevěřit, z přízračnosti těch nejvnitřnějších útrob Temelína – budovy „kontejnmentu“ z betonu a oceli, která chrání reaktor – to však ubírá jen málo.

U vstupní brány k reaktoru jsou dvoje dámské a pánské šatny: jedna takzvaně čistá, druhá špinavá. V té první se svléknete do spodního prádla a v té druhé obléknete žlutou kombinézu, uniformu dělníků, kteří pracují na primárním okruhu. Pak vyfasujete osobní dozimetr, který se v případě kontaminace ozve, a už jen skenujete ukazováček, přikládáte identifikační karty a před vámi se otevírají jedny bezpečnostní dveře za druhými. „Uvnitř se vyhýbejte loužím, mohou být kontaminované,“ radí Petr Šuléř těsně před ocelovými dveřmi, dostatečně masivními, aby v případě havárie odolaly obrovskému tlaku. Tudy se vstupuje k reaktoru.

V reaktorovém sále je i během odstávky citelný podtlak, který má bránit úniku radioaktivních látek do okolí. Tři dělníci tu s vážnou tváří a soustředěným výrazem pečlivě skládají tyče, jimiž se reguluje výkon reaktoru. Na podlaze leží i další zařízení reaktoru obalené žlutým igelitem, varujícím před radioaktivitou. Občas se mohutným sálem ozve břinkot oceli, veselý bzukot společné manuální práce však chybí. Z bazénu s použitým palivem vychází modravé světlo. To září nabité částice, které ve vodě překonávají rychlost světla. Jev, jemuž se říká Čerenkovovo záření.

Teprve když se člověk ocitne mimo kontejnment a pocítí úlevu sekundárního okruhu, v němž už jen pára jako za dávných časů otáčí lopatkami turbíny a vyrábí elektřinu, pochopí, o co v Temelíně jde. Až se zase reaktor smontuje a koncentrace kyseliny borité, která brzdí atomovou reakci, v něm klesne natolik, aby se naplno rozjelo štěpení, začne se v reaktoru zahřívat pára. Ta se pak zprostředkovaně opře do lopatek turbín rychlostí 66 metrů krychlových páry za vteřinu a v tom okamžiku bude uspokojena více než desetina české poptávky po elektřině.

 

Bez uhlí

Dva temelínské reaktory s přehledem pokryjí spotřebu všech českých domácností. Spolu se čtyřmi dukovanskými bloky pak loni vyrobily 37 procent veškeré české elektřiny. Více energie už do sítě dodá jen jeden zdroj: hnědouhelné elektrárny.

Uhlí vede nad jádrem i v jiném ohledu. Když se podíváme na graf výroby elektřiny, tvoří úroveň té jaderné víceméně vodorovnou čáru – jaderné elektrárny dodávají do sítě stejné množství energie sedm dní v týdnu, 24 hodin denně, kdežto dodávky elektřiny vyrobené z uhlí stoupají a klesají podle toho, jaká je po elektřině zrovna poptávka. Jinak řečeno: uhelné elektrárny pokrývají na rozdíl od jádra nejen základní zatížení soustavy, ale i špičky a pološpičky. Z uhlí navíc Češi nevyrábějí ve velkém jen elektřinu, z uhlí pochází také 40 procent tepla.

Potíž tkví v tom, že hnědouhelné elektrárny jsou tím zdrojem celé soustavy, který produkuje největší emise, a proto se bez nich budeme do budoucna muset obejít. Vláda počítá, že od uhlí odejdeme k roku 2033, podle expertů k tomu však může dojít i dříve, a to z ekonomických důvodů. Dlouhodobě totiž roste cena emisních povolenek, které si musejí nakupovat firmy produkující velké množství skleníkových plynů. A uhelné elektrárny jich potřebují k provozu hodně.

„Dnes stojí povolenka kolem devadesáti eur, když cena vystoupá nad 110 eur za tunu CO2 a když se plyn ustálí na ceně 45 eur za MWh, bude pravděpodobně výhodnější vyrábět elektřinu z plynu než z uhlí. K tomu ovšem musí být v regionu dostatek kapacity na výrobu v požadovaných časech i dostatečné přenosové kapacity sítí,“ říká energetický analytik a strategický ředitel EGÚ Brno Michal Macenauer. Jinými slovy: až se pohnou ceny povolenky nahoru a ceny plynu směrem dolů – obojí se výhledově očekává –, budou obávané „závěrné zdroje“ z dob energetické krize levnější než klasické hnědouhelné elektrárny. I paroplynová elektrárna je samozřejmě coby fosilní zdroj zatížena povolenkou, ovšem jen třetinově, a tak musíme i vliv zdražující se povolenky oproti uhlí dělit třemi.

Plyn ovšem v Česku zatím uhlí nahradit nemůže. Paroplynové elektrárny jsou na našem území tři o celkovém výkonu kolem 1 300 MW, zatímco výkon těch hnědouhelných dosahuje přibližně 9 500 MW, tedy 9,5 GW. O dost lépe jsou na tom Němci, kteří se do budoucna chystají navýšit výkon svých „paroplynek“ na 25 GW a slibují, že budou především díky obrovskému nárůstu obnovitelných zdrojů schopní elektřinu vyvážet. Čeští energetici tomu však příliš nevěří – Německo by podle nich muselo ztrojnásobit tempo výstavby obnovitelných zdrojů.

 

Elektřina z dovozu

Na to, že Česko, které dnes elektřinu vyváží, může být brzy závislé na importu, upozornila na začátku letošního roku státní firma ČEPS (Česká elektroenergetická přenosová soustava), která každoročně modeluje, jak se bude vyvíjet výroba a spotřeba elektrické energie. Na jedné straně vychází z toho, že uhelné elektrárny a staré dukovanské bloky budou postupně odstaveny, na druhé straně bere v potaz budoucí nárůst počtu elektromobilů a přechod na tepelná čerpadla, který bude zvyšovat spotřebu. Vypracovala několik různých scénářů. Ten „progresivní“, který kalkuluje s variantou, že Česko odejde od uhlí ve vládou plánovaném roce 2033, dovozuje, že v roce 2040 budeme potřebovat 97,9 TWh elektřiny, z čehož 19,9 TWh budeme dovážet.

Nejen z ČEPS zaznívají dlouhodobě hlasy, že by do soustavy dobře zapadly nové paroplynové elektrárny. Jistě, i při spalování plynu vzniká CO2, plyn navíc musíme dovážet, což se minulý rok kvůli válce na Ukrajině a energetické krizi ukázalo jako velký problém, na druhou stranu je ale možné tyto elektrárny postavit za pár let, stojí řádově méně než jaderné bloky a především je možné je nastartovat během několika minut. Dobře tak doplňují relativně nevypočitatelné obnovitelné zdroje. Kdybychom se do výstavby „paroplynek“ pustili teď, mohou být k dispozici v momentě, kdy už spalování uhlí nebude z toho či onoho důvodu únosné. Plánované velké jaderné zdroje by oproti tomu nebyly hotové dříve než počátkem čtyřicátých let. Jak to bude s tempem výstavby malých modulárních reaktorů, zatím není jasné.

Vláda se ale nejspíš i na základě zkušeností z minulého roku staví k plynu spíše odmítavě. Na otázku, zda by nebylo dobré využít alespoň pro přechodné období nové flexibilní paroplynové elektrárny, odpověděl tiskový mluvčí Václav Smolka: „Sledujeme dostupné predikce spotřeby a výroby elektřiny (například od ČEPS) a je zřejmé, že podíl elektřiny na spotřebě energie výrazně poroste a stejně tak i absolutní spotřeba. Nechceme být v budoucnu závislí na dovozu, a proto musíme stavět nové zdroje. To v kontextu České republiky znamená kombinaci obnovitelných zdrojů a jádra (nové bloky i malé reaktory).“

ČEZ hovoří přímo o nutnosti výstavby čtyř velkých jaderných bloků: „Je zřejmé, že čtyři nové jaderné bloky budou potřeba, pokud se nerozhodneme, že budeme dovozně závislí na elektřině,“ říká k tomu mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Vláda tento úmysl zatím oficiálně nepotvrzuje, z průzkumu nálad ve Strakově akademii však vyplývá, že jde víceméně o hotovou věc. Rozhodnutí neváhat a pustit se do složitých přípravných procesů posiluje také fakt, že se do jádra chystají ve velkém vstoupit Poláci a rozšiřovat svůj jaderný park chtějí i Francouzi a Nizozemci. Pokud by Česko s rozhodnutím dlouho otálelo, mohlo by se stát, že kapacity dodavatelských firem, kterých je velmi omezené množství, už budou zamluveny.

Jádro podporuje i široká veřejnost. Zatímco v roce 2021 souhlasilo s tím, že by se měl podíl jaderných zdrojů na výrobě elektřiny zvyšovat, 32 procent obyvatel, loni, po ruské invazi na Ukrajinu, už to bylo 56 procent. Průzkum, který si objednal ČEZ, dokonce uvádí, že pro dostavbu jádra je 73 procent Čechů.

Pro je také podstatná část expertů: „Pokud chce jakákoli země s alespoň průměrným podílem průmyslu na tvorbě přidané hodnoty a bez velmi výrazného, až exemplárního potenciálu obnovitelných zdrojů dekarbonizovat celou společnost, neobejde se bez vysokého podílu jaderných zdrojů,“ říká Macenauer.

 

Jaderná renesance?

Letmý pohled na rozestavěné jaderné bloky po Evropě a v Americe je však zatím spíše neutěšený. Třetí blok francouzské elektrárny Flamanville, který měl být spuštěn v roce 2012, ještě pořád energii do sítě nedodává. Původní cena 3,3 miliardy eur se mezitím vyšplhala na 13,2 miliardy eur (315 miliard korun), takovou sumu uváděla koncem minulého roku společnost EDF, která elektrárnu buduje. Francouzský stavitel neměl příliš štěstí ani ve Finsku. Třetí blok finské elektrárny Olkiluoto začal se čtrnáctiletým zpožděním dodávat elektřinu do sítě až letos. Osm miliard eur (189 miliard korun), o které byl rozpočet navýšen, museli vzhledem k fixnímu kontraktu zaplatit Francouzi, ale Finové se po těchto zkušenostech rozhodli prozatím upustit od stavby čtvrtého bloku. Panuje obava, že také dokončení dvou reaktorů britské elektrárny Hinkley Point C bude mít jedenáctiletý skluz. I tady se rozpočet dvou bloků téměř zdvojnásobil na 32,7 miliardy liber, tedy asi 900 miliard korun.

Američané na tom nejsou o moc lépe. Stavba dvou amerických jaderných elektráren vysílila společnost Westinghouse natolik, že musela v roce 2017 požádat o ochranu před věřiteli.

Experti popisují, že stavba velkých jaderných bloků je tak složitá, vyžaduje takové množství povolení, bezpečnostních prvků, expertizy a dokonalé organizace, že je často téměř nad síly současných firem dotáhnout projekt do konce.

Jeden z problémů výstavby jádra můžeme nakonec sledovat v přímém přenosu. Společnosti, které usilují o dostavbu Dukovan, se předhánějí v tom, která z nich zaměstná více českých firem. O to, aby z obrovských projektů těžil jejich vlastní průmysl, samozřejmě usilují i Poláci, kteří nemají s jádrem zkušenosti. Podle odborníků by však dávalo mnohem větší smysl, kdyby vznikl jeden dodavatelský řetězec, který by se přesouval z jedné stavby na druhou, učil se z vlastních chyb a každý další blok by postavil lépe, rychleji a levněji než ten předchozí. „Když bude každý stát chtít zaměstnat na výstavbě vlastní firmy, budeme logicky všichni platit nemalé peníze za jejich školné,“ říká jeden z odborníků.

Politická místa naopak účast českých firem podporují. Například mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Marek Vošahlík zdůrazňuje zkušenost českých firem z Temelína a Dukovan, jejich dodávky do Francie a Finska i to, že se v konsorciu pod vedením Škoda JS významně zapojily do budování třetího bloku slovenské jaderné elektrárny Mochovce.

 

Cena neznámá

Drahá elektrárna logicky vyrábí drahou elektřinu, tedy alespoň do doby, než společnost, která elektrárnu postavila, náklady na její stavbu odepíše.

Kolik bude stát plánovaný blok v Dukovanech a potažmo i elektřina, kterou bude posílat do sítě, zatím nikdo netuší. „Cena může být stanovena až na základě nabídek a uzavřené smlouvy s vítězným dodavatelem na stavbu nového jaderného bloku,“ říká Ladislav Kříž z ČEZ.

Jisté je podle expertů jedno – cena stavby se na „pouhých“ 160 miliardách korun, se kterými se v této souvislosti operuje, nezastaví. Ani šedesát let garantovaný „strike price“ dukovanské energie nakonec nejspíš nebude 50–60 eur/MWh, což je předběžný údaj, který poskytla česká vláda Evropské komisi, když žádala o notifikaci, tedy povolení státní pomoci. Dnes se mluví o 70 eurech/MWh s tím, že i to jsou představy, v nichž se ještě neodrazila současná inflace.

 

Za Babiše možná

Spekulovat dnes o tom, kolik bude stát elektřina ve čtyřicátých letech tohoto století, však nedává valný smysl. Pokud má mít vládní ambice zajistit českou energetiku na desítky let dopředu stavbou jádra šanci na úspěch, musí se kabinet rozhodnout a začít jednat teď. Prvním bodem programu bude shodnout se na společném postupu na úrovni vládní pětikoalice.

Kriticky se k dělení ČEZ staví podle informací magazínu Reportér zejména ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela, do jehož resortu energetika spadá. Jeho úřad zároveň přímý vliv na dění ve firmě nemá, protože „státním akcionářem“ je v tomto případě ministerstvo financí.

Ministr Síkela se k budoucímu uspořádání ČEZ nijak veřejně nevyjadřuje, podle zákulisních informací mu ovšem vadí, že by se měla takto důležitá proměna v české energetice rozjet dříve, než bude hotová aktualizovaná verze státní energetické koncepce. Ta by snad měla vzniknout do konce roku nebo počátkem příštího.

Přestože původně byly ze Síkelova okolí slyšet hlasy kritické ke kompletnímu zestátnění, nyní je na MPO silnější obava spíše z toho, že by se po rozdělení společnosti státu více vzdálila velmi podstatná distribuce elektřiny. Distribuční firmy hrají v celém energetickém systému velmi podstatnou roli, a mohou tak státu případně komplikovat jeho záměry v celém sektoru. Tak prý alespoň znějí aktuální úvahy na ministerstvu, přestože distribuce je pod silným regulačním vlivem státu.

Zatímco budou ministři hledat společné stanovisko, již zmíněný návrh zákona o přeměně obchodních společností a družstev doputuje do sněmovny. Koalice tam má jasnou většinu a pro zestátnění ČEZ je i opozice. Leda by snad někdo z vlivných akcionářů přesvědčil dostatek poslanců, aby změnili názor, ale to se příliš neočekává.

Až bude vše připraveno, nezbude než ohlásit, co vláda zamýšlí. Pokud zvolí variantu rozdělení, nastane poprask. Menšinový akcionář Michal Šnobr, který ve firmě zastupuje mimo jiné zájmy vlivné skupiny J&T, považoval až donedávna tuto možnost za vyloučenou. „To bylo aktuální za Babiše, tehdy bychom to sežrali i s navijákem. Dnes je to absolutní nesmysl,“ říká s poukazem na to, že se mezitím situace změnila. Zatímco v roce 2021 se distribuce podle výroční zprávy ČEZ podílela na zisku firmy před započtením úroků, odpisů a daní (EBITDA) 32 procenty, loni tvořila distribuce spolu s prodejem jen 17 procent.

Šnobr říká, že o potenciální akcie „zákaznického ČEZ“ nestojí: „Kdo chce distribuci? Podívejte se, co bude muset distribuce dělat. Vždyť ji čeká dvacet let brutálních investic. Oni se budou muset dostat každému do garáže do baterky a to bude něco stát. To je taková změna, jaká tady padesát let nebyla.“

Případná výměna jedné akcie celého současného ČEZ za dvě akcie „zákaznického“ ČEZ ho nijak neláká: „To by muselo být 4 : 1, nebo 5 : 1, tohle je nesmysl.“ Kdyby se ovšem měly akcie měnit v poměru, o jakém mluví Michal Šnobr, znamenalo by to, že by stát sice získal pod kontrolu výrobu elektřiny, ale zároveň by zcela přišel o jakýkoli výraznější podíl na její distribuci. Tím by se pak zhmotnily obavy ministra průmyslu a obchodu Síkely.

 

Tvrdá šachová partie

Michal Šnobr je sice nejhlasitější, rozhodně však ne nejvlivnější minoritní akcionář ČEZ. O tom, jestli a jaký zájem má v ČEZ jeden z nejmocnějších českých byznysmenů Daniel Křetínský – který si dokáže k současné vládě najít svou cestu –, se jen spekuluje. Další vlivný energetický podnikatel Pavel Tykač se ale ke svému podílu „pod třemi procenty“ hlásí docela otevřeně. Rozdíl mezi variantou A a variantou B by jen v jeho případě znamenal mnoho miliard korun v hotovém příjmu.

Jakou dokážou menšinoví akcionáři vyvinout sílu, aby prosadili své zájmy, nejspíš teprve uvidíme. Někteří z nich uvažují o soudech nebo arbitrážích, například s odvoláním na to, že premiér Petr Fiala nejprve loni začal hovořit o tom, že chce vláda získat kontrolu nad výrobou elektřiny, a následně jeho vláda schválila novou daň, takzvanou windfall tax, která zdaleka nejvíce dopadla právě na ČEZ. Z toho by se dala vystavět argumentace, že stát uvalením mimořádné daně snížil hodnotu firmy, aby pak mohl její akcie levněji vykoupit. Napadnout jako neústavní mohou také již zmiňované změny zákona o přeměnách obchodních společností s tím, že bylo účelově omezeno jejich vlastnické právo. Zda by u soudu nebo arbitráže měly takové případy naději na úspěch, nelze předem odhadnout.

Menšinovým akcionářům jde o obrovskou spoustu peněz. Tvrdí, že oni prodávat nechtějí, a proto by jim stát měl za „nucený prodej“ jejich majetku zaplatit náležitou prémii. Na druhou stranu mohou být i oni motivováni k nalezení dohody. Současnou vládu může vystřídat méně vypočitatelná politická garnitura a s ní mohou přijít i mnohem méně vypočitatelná politická rozhodnutí.

Stát, respektive jeho političtí představitelé zase díky Putinově útoku na Ukrajinu a následné energetické krizi naplno spatřili, jak citlivým politickým tématem se může energetika stát téměř ze dne na den. Nechtějí spáchat politickou sebevraždu při vyplácení obrovských částek minoritním akcionářům, zároveň ale vědí, že by bylo dobré mít řešení na stole dříve, než budou podepisovat smlouvu na výstavbu jaderných zdrojů.

A představitelé samotného ČEZ by určitě nechtěli přijít o možnost stát v čele největší investiční operace v novodobé české historii. K tomu ovšem potřebují úspěšně proplout obdobím „zestátňování“ a nikde přitom cestou „nešlápnout na minu“.

Všem zúčastněným stranám jde o hodně a všechny by se zároveň potřebovaly nějak domluvit. Lze tak rozhodně očekávat velice tvrdou a zajímavou šachovou partii.