Vídeňský řízek s kečupem
9. dubna 2017
Reportér 4/2017 · Číslo 32
foto Václav Pancer
Od devadesátých let znají Češi jeho příjmení, osobně ho však viděl málokdo. Dvaasedmdesátiletý Hans Peter Spak bývá jednou měsíčně k zastižení v Sušici, kde vlastní podnik na výrobu kečupů a dresinků; jinak žije na okraji Vídně. V rozhovoru hovoří o poválečném dětství i prvních návštěvách Prahy.
Jaké bylo nejoblíbenější jídlo vašeho dětství?
Narodil jsem se roku 1945, v době, kdy bylo na rakouských stolech maso vzácné, a když maminka přece jen usmažila k nedělnímu obědu vídeňský řízek, tak to byl svátek… Tehdy jsme neznali pokrm, který milují dnešní děti, tedy hranolky s kečupem – zaplaťpánbůh že teď děti takové chutě mají, je to náš byznys!
Za vašeho dětství tedy lahev s kečupem na stole nestála?
Ne. Já sám ho ochutnal až roku 1960.
Ani dresinky jste nemívali?
Ty se staly populárními dokonce až v letech sedmdesátých.
Takže u vašich rodičů na stole nebyly žádné lahve s podobnými přísadami?
Na stole byla sůl, pepř, k řízku se jedly brusinky. A já roku 1960 konečně nahradil brusinky kečupem – hned mi to chutnalo víc.
Dnes už byste si nejspíš kečup k vídeňskému řízku nedal.
Ale dal. Není na tom nic špatného, když se řídíte pravidlem, že k dobrému jídlu patří dobrý kečup.
Čím se živili vaši rodiče?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
