Fronta na začátek

Nedáme si předtím pizzu?“

„Přece se teď nebudem vracet.“

„Dobře.“

„Jsi naštvaný?“

„Řekl jsem dobře.“

„Ale řekl jsi to tónem, jako by ti to vadilo.“

Martin se zastaví a počká na Janu, než ho dojde. Ona chodí tak strašně pomalu, vždycky tak chodila, ale dřív mu to nevadilo. Janě zas nevadil tón jeho hlasu ani plíseň na nohou, které se už léta není schopný zbavit, a když se jí na chvíli zbaví, stejně se mu zas vrátí. Mrcha.

„Namazal sis je?“ zeptá se ho Jana s pohledem upřeným dolů a trochu přitom nakrčí nos.

„Jo.“

„Myslím, že to je odraz tvé duše, jsi nevyrovnaný, proto…“

„Přestaň,“ zarazí ji Martin, teď už naštvaný je. Ona dobře ví, že on tyhle pseudopsychoterapeutické kecy o psychosomatice nesnáší mnohem víc než svoji plíseň. Odraz duše, ha, leda hovno, myslí si, ale nahlas neřekne nic, akorát by Janu naštval. Stačí, že si zkazili včerejšek tou nesmyslnou hádkou vyvolanou jen proto, že na poslední chvíli přeběhnul přes přechod, když moc dobře věděl, že Jana to nestihne. Kdyby občas chodila rychleji, tak by to stihla. Kdyby jí tohle nevmetl do tváře, nemuseli si ten včerejšek zkazit. Proto teď Martin mlčí, přestože Jana pokračuje v těch svých pseudopsychoterapeutických kecech o psychosomatice.

„Kdyby ses nějak zklidnil. Je to otázka vnitřní harmonie…“

„Vnitřní harmonie, ha, leda hovno!“ vykřikne Martin. To se prostě nedalo vydržet.

Jana zúží oči do dvou vzteklých čárek a zařadí se těsně za Martina do fronty na lístky. Teď už se s ním nehodlá bavit, teď chce být od něj tak daleko, jak je to jen možné. Jenže peníze i mapu má u sebe Martin a Jana se nechce ztratit v tomhle velkém městě, proto stojí hned za ním, být od něj dál teď prostě možné není. S předstíraným zájmem a klidem pozoruje interiér budovy s prvky art deco, dokonce zakloní hlavu, aby si prohlídla umělecké stropní malby, na kterých tvoří hvězdy a planety řadu ozubených kol z dvacetičtyřkarátového zlata. To by samozřejmě nevěděla, kdyby si to nepřečetla dnes ráno v průvodci, zatímco byl Martin ve sprše. Nejradši by ho teď poučila, ona ho poučuje ráda, jenže s ním nemluví. 

„Jel jsi někdy lůžkovým vlakem?“ ozve se dívka stojící těsně za Janou.

„Nejel, ale chtěl bych,“ řekne kluk, co ji drží za ruku. Takhle ji za tu ruku držet, to by chtěl celý život.  

„Já taky, třeba do Paříže.“

„Já kamkoliv. S tebou kamkoliv.“

„Dáme si ústřice v jídelním voze.“

„V jídelním voze nejspíš nemaj ústřice, ty se musí jíst úplně čerstvý.“

„Jak asi chutnaj?“

„Nevím. Máš hlad?“

„Nemám, jenom chuť… na tebe.“

Jana se ušklíbne, teď se ti dva určitě líbají. V pevném objetí, které jim připadá nejpřirozenější na světě, ukrytí v bezpečí iluze, že je to navěky. Ale ani ty nejlepší ústřice se nedají jíst každý den. Všechno se jednou omrzí a znechutí, dokonce i ta největší láska. Nakonec před vámi bude stát úplně nahá, zranitelná a odhalená do poslední tečky. A vás při pohledu na ni napadne akorát to, kam jí vrazit nůž, aby to bolelo co nejvíc, a proč si na sebe proboha nevezme župan? To se vážně musí producírovat po hotelovém pokoji mokrý, chlupatý a šedivý, jako by mu bylo dvacet, když už mu dávno není ani čtyřicet? Jana má chuť otočit se a zakřičet to těm dvěma mladým lidem do tváře, aby to věděli dřív, než bude pozdě, dřív, než si koupí místenky do stejného vozu, těsně vedle sebe.

„To bude asi nadlouho,“ ozve se po chvíli Martin. Je to ruka podaná ke smíru, ale Jana ji nepřijme. Jana mlčí. Kdo se ho na něco ptal?

„Ty se se mnou nebavíš?“

„Ne.“

„Jak chceš,“ pokrčí Martin rameny. Střídavě kouká na hodinky a před sebe na šňůru nataženou z trpělivých turistů. Za dvanáct minut se fronta posunula stěží o metr, a to dvacet čísel získal Martin jen díky tomu, že se víc natlačil na chlápka, co stojí hned před ním. Kdyby vypláznul jazyk, dotkl by se špičkou jeho zpoceného zátylku, to je tak odporná představa, že ji Martin hned zažene a raději počítá, za jak dlouho se dostanou na konec chodby. Ne dřív než za hodinu. To znamená, že k jídlu se nedostanou dřív než pozdě odpoledne. To znamená, že si měli na tu pizzu zajít, ale komu tím prospěje, když to teď Janě vyčte?

„Měli jsme si zajít na tu pizzu,“ vyčte jí Martin po dalších dvaceti minutách. Proč by jí to nevyčetl, když je to pravda?

„Nejsi snad malé dítě.“

„Dospělý jedinec nemůže mít hlad?“

„Dospělý jedinec to má vydržet.“

„Já myslím, že už jsem to vydržel dost dlouho,“ prohodí Martin dvojznačně, spíš jen pro sebe, ale Jana ho stejně slyší, v tom stísněném prostoru ho nešlo neslyšet.

„Cos říkal?“ zeptá se.

„Nic.“

„Já jsem to slyšela.“

„Tak proč se ptáš, co jsem řekl?“

„Chci to od tebe slyšet znovu.“

„Nechceš.“

„Jak ty víš, co chci nebo nechci?“

„Dej mi pokoj.“

„Já tobě? Já tobě?“ zopakuje Jana o něco hlasitěji. Pár lidí se po nich otočí, ale to je jí v tuhle chvíli jedno. „Ty si myslíš, že o té tvojí zubařce nevím?“

Martin v údivu zvedne obočí. „O jaké zubařce?“

„O žádné.“

„Výborně,“ zhodnotí to Martin a znovu se postaví k Janě zády na znamení, že o Ivetě se s ní teď rozhodně bavit nebude. Fronta se o kousek pohne a chodbou se rozezní zvonivý dívčí smích. Bezstarostný. Plný života. A lásky. Hrozně sexy.

„Jsi nejlepší chlap na světě,“ vykřikne ta dívka, ne aby to všichni slyšeli, prostě si jen nemůže pomoct. 

Martin se ušklíbne. Tohle už v životě taky párkrát slyšel. Dokonce od té stejné ženy, která mu dnes dokáže říct i to, že je jí absolutně odporný, a tvářit se přitom tak, že není důvod pochybovat, jestli to myslí vážně. Zavinil si to sám, to uznává, ale s Ivetou nikdy nic neměl. Iveta mu vytrhla čtyři osmičky a udělala dva pěkné můstky náhradou za chybějící chrup. Že jí přitom koukal do výstřihu bílé košile, to přece není nevěra. Za poslední tři roky nebyl Janě nevěrný ani jednou, jenže důvěru si nekoupíte zpátky tak snadno jako zpáteční letenky do New Yorku a nic jako poloviční důvěra neexistuje. Neexistuje žádné mezipřistání. Neexistuje možnost dotankovat ji sliby ani ujišťováním. Buď je, anebo se zřítíte.

„Zbytečně si kazíme den,“ hlesne Martin. A posledních deset let života, chce se mu dodat, ale to přece nemá význam, vytahovat tyhle staré záležitosti pořád ven na světlo.

„A posledních deset let života,“ připomene mu Jana, protože ona tyhle staré záležitosti vytahuje ven na světlo pořád dokola. Jako by se o tom všem ještě dalo něco nového říct, jako by se z dalších písmenek dal postavit most přes tu hroznou propast mezi nimi. Nebo aspoň blbej můstek náhradou za chybějící něhu. Ani jeden z nich už neví, kudy dál.

„This way,“ poradí jim statná černoška v uniformě a mávne k eskalátoru. Když po něm v tichosti vyjedou, objeví se před nimi další fronta, co se klikatí až někam za roh, a za tím rohem bude další fronta, co se zas bude někam klikatit, a takhle to půjde až nahoru, celé odpoledne se promění v řadu nekonečných front. Kdyby to Jana tušila, nejspíš by to čekání vzdala, ona čekání nesnáší, jenže o těch dalších frontách nic netuší, a tak dál naštvaně přešlapuje na místě a večer si do svého deníku napíše velkými písmeny:

V ŽIVOTĚ UDĚLÁME SPOUSTU ŠPATNÝCH ROZHODNUTÍ JEN PROTO, ŽE POŘÁDNĚ NEVIDÍME ZA ROH.

Znamená to, že svého rozhodnutí lituje? Chtěla to udělat jinak? Dát Martinovi ještě šanci? Anebo čekala, že o ni bude Martin prosit? Samozřejmě že za všechno může on, to on nebyl schopný obstarat lístky s právem přednostního výstupu až nahoru. Kdyby to udělal, mohl dnešní den dopadnout jinak a všechny následující dny taky. Nemuseli by se tak strašně hádat.

Šetřílek! Idiot! Děvkař!

Martin zatne zuby, na tyhle nadávky je už zvyklý, a když ho Jana praští kabelkou, jen tiše sykne. I na tohle už si zvykl, ale na veřejnosti se kvůli tomu cítí mnohem trapněji než doma. „Přestaň,“ požádá ji po chvíli.

„Je to pravda. Je to tvoje vina. Všechno je tvoje vina.“

„Dobře, všechno je moje vina.“

„Výborně, tak teď ze sebe budeš dělat chudáčka. Roky se kurvíš, s kým se ti zachce. Víš, co ty jsi?“

Martin tuší, že lhář, protože tohle mu Jana předhazuje často, ale mlčí, je rád, že ho přestala mlátit.

„Lhář!“ 

„Dobře, jsem lhář.“

„Buď zticha, prosím tě. Nikdy jsi mi s ničím nepomohl, víš, co jsem dělala já, když ty jsi se kurvil…“

„Proboha, nemůžeš aspoň používat jinej výraz, když tě všichni slyší?“

Jana se zarazí a zeptá se o něco klidněji: „Víš, co jsem dělala já? Víš to vůbec?“

Samozřejmě že to Martin ví, starala se o jejich dvě děti, ale mlčí, je rád, že Jana přestala křičet.

„Starala jsem se o naše děti!“

„Já vím,“ uzná Martin, ale neví, co jiného má dělat, když samotné uznání nestačí. Nikdy to nestačilo.

„Ty si myslíš, že to stačí?“ vykřikne Jana a znovu pevně sevře svoji kabelku, ale pak zaslechne tu holku, co pořád stojí těsně za ní jako včerejšek, jako celá minulost. 

„To je ale kráva, co?“

Ten její kluk jen pokrčí rameny, nenápadně zkontroluje malou krabičku ve své levé kapse a pevně ji stiskne v dlani s absolutně naivní jistotou, že jejich vztah takhle rozhodně nedopadne. Ve dvaceti si ještě nedokáže představit, že jeden člověk dokáže dostat druhého až na úplné emoční dno tak zoufale snadno. Pouhým pohledem. Jedním slovem. Nádechem. Úsměvem. Přítomností. Že láska a nenávist tryská vždycky ze stejného kohoutku. „Ty mě nebudeš takhle mlátit, že ne?“ zeptá se pobaveně.

„Ty by ses nechal?“ zeptá se stejně pobaveně ona.

Dokonce i Janě to přijde úplně neskutečné, skoro až groteskní, ale nemůže si pomoct. „Nesnáším tě,“ křikne na Martina, a pak od něj poodstoupí stranou, snad aby si nevšiml, jak ji láska k němu trhá uvnitř na kusy. Rozčíleně si před obličejem mává prospektem, který tady před chvílí někdo rozdával. Tyhle náhlé návaly horka nenávidí, nenávidí všechny ty změny nálad, občas se kvůli nim ani nepoznává, a to nemluví o zvýšeném ochlupení v obličeji, se kterým si naštěstí pořád ještě hravě poradí její kosmetička, přesto se Jana občas v noci vzbudí hrůzou, že má pod nosem knír. Knír! Letos v říjnu jí bude už padesát. Padesát! To hormony, ty za to můžou. Hormony, Martin a čas, co utíká rychleji, než je schopná se s tím smířit. Až budou nahoře, možná by mohla rovnou skočit dolů, jestli teda neumře dřív, než se tam skrz všechny pitomé fronty dostanou. Ta představa ji rozesměje a napjatá atmosféra konečně povolí jak tětiva luku, ale ten šíp už stejně letí, letí už několik let, přímo na střed terče, přímo na srdce.

„Mám rád, když se směješ,“ řekne Martin. To je pravda. Vždycky měl rád její smích. Přišel mu bezstarostný. Plný života. A lásky. Hrozně sexy. Nejradši by teď Janu objal, ale ona by ho odstrčila, ona ho odstrkuje pořád. Jako židli od rodinného stolu, na které už nemá právo sedět, protože zklamal. Zklamal i v nápravách všech těch původních zklamání. Zklamal na druhou, na třetí, navždycky.

 „Zajdem si večer na ústřice?“ navrhne Jana po chvíli. Je to ruka podaná k smíru a Martin ji přijme. 

 „To by bylo fajn.“

 „Pamatuješ na Paříž, když jsme je jedli poprvé?“

 „Jasně. Bylo ti špatně.“

 „Špatně mi bylo, protože jsem byla těhotná.“

 „To je pravda. Ale stálo to za to, ne?“ usměje se Martin, když se konečně dostanou až nahoru do 86. patra, a očima v dálce vyhledá zelený Central Park, aby se zorientoval, pak přistoupí k Janě a prstem jí ho ukáže. „Tamhle ten barák, to je Rockefellerovo centrum, a kousek od něj bude hlavní vlakové nádraží, tam jsme byli včera.“

Jana bez brýlí nevidí skoro nic, ale v těsné blízkosti Martina si náhle uvědomí, že ten jejich vlak už dojel na konečnou. Už včera. Už dávno. Už zkusili všechno. Z tisíců protějších oken na ni zírá marnost a na šedivých střechách leží unavená snaha. Bezradně složí hlavu na Martinovo rameno. 

„Jsi utahaná?“

„Chci se rozvést,“ zašeptá Jana přesně v momentě, kdy ta holka za ní vykřikne šťastné ano a nechá si na prst navléct zásnubní prstýnek. Stejný prstýnek, jaký dal Janě Martin před třiceti lety nahoře na Eiffelově věži. Tenkrát si mysleli, že spolu zůstanou celý život, ale teď už to dopředu nejde a nejde se ani vrátit, proto Jana občas Martina uhodí, protože se nemůžou pohnout z místa. Prodrat se tou příšernou frontou na začátek a vyzvednout si tam ztracenou naději jako batoh odložený v šatně. Anebo uletět někam pryč, svobodní a volní, protože vzadu žádný nový začátek už není. •